Host Reportéra

Znal jsem íránského šáha. V nevěstincích za jeho časů ženy diskriminovaly muže, vzpomíná Atapana„Do Íránu jsem se pracovně dostal spíše náhodou díky mistru Fričovi, ale byla to nádherná zkušenost.“ Těmito slovy začíná v dalším díle podcastu Host Reportéra oprašovat vzpomínky na polovinu sedmdesátých let etnograf Mnislav Zelený, známý též pod indiánským jménem Atapana.I když se vždy zabýval hlavně Jižní Amerikou, byl v mládí zároveň zaměstnancem společnosti Art Centrum, která se úspěšně snažila prodávat českou kulturu do zahraničí: „Šlo vlastně o ostrůvek kapitalismu v tehdejším Československu, které díky Art Centru získávalo devizy.“Zvlášť z Íránu jich přicházela spousta, a proto komunisté přimhouřili oči nad faktem, že pomáháme ideologickému protivníkovi. Za vlády šáha, tedy do roku 1979, Írán patřil pod vlivem USA a ubíral se západním směrem. „Se mnou tenhle politický paradox nikdo neřešil,“ vzpomíná Atapana: „Jaroslav Frič byl čaroděj, který komunistům v čele se Štrougalem všechno vysvětlil tak chytře a elegantně, že blízkou kulturní spolupráci s tehdejším Íránem vlastně podporovali.“Váže se k tomu historka z období světové výstavy v Montrealu roku 1967, kdy do československého pavilonu nečekaně zavítala šáhova vzdělaná manželka, císařovna Farah. Oslovila přítomného audiovizuálního umělce Jaroslava Friče, zamilovala se do jeho stylu práce a požádala, ať udělá podobnou audiovizuální prezentaci pro tehdy vznikající monumentální památník Šáhjád v Teheránu a další íránské památky.Atapana v podcastu vzpomíná na první přílet do země, kde městské slečny nosily minisukně a alkohol byl běžnou součástí života. „Do islámské revoluce země dýchala svobodou, všichni byli usměvaví, ženy komunikativní, jenom málokterá zahalená. Duchovní a velmi konzervativní muslimové byli zalezlí v mešitách, kde nejspíš bědovali nad stavem světa, ale já si absolutně nepřipouštěl, že by se mohli z roku na rok zmátořit a naprosto změnit směřování země.“V podcastu Atapana hovoří i o tom, jak se osobně seznámil se šáhem a jeho rodinou: „I přes různé kontroverze mám pocit, že byl šáh Muhammad Rezá Pahlaví pro Írán pozitivní postavou a výrazně zemi pozvedl. Za jeho vlády se země stala mnohem vzdělanější a rovnoprávnější.“Atapana si dokonce vzpomene na jedno místo, kde měly ženy navrch. „Brzy jsem se dozvěděl, že jsou v Teheránu bordely, tak jsem tam ze studijních důvodů zašel. Bylo to vlastně město ve městě. Za vysokými hradbami stály desítky domečků, v každém jedna nebo dvě prostitutky a před vstupem vždy dlouhá fronta chlapů. Nešlo si nevšimnout, že někteří z nich občas přebíhají z fronty do fronty, a brzy jsem pochopil důvod. Když prostitutka otevřela dveře, změřila si potenciální zákazníky pohledem a některé rovnou odmítla s tím, že se jí nelíbí. Tihle nešťastníci potom přebíhali a zkoušeli štěstí vedle.“Na závěr podcastu vysloví Atapana napůl žertem, ale taky trochu vážně, jeden svůj sen. „Nedávno jsem viděl v televizi následníka trůnu, kterého jsem osobně potkal jako puberťáka. Šokovalo mě, jak se tenhle klouček Kýros vizuálně změnil a jak moc se dnes podobá šáhovi, svému otci. Docela bych mu přál, aby se mohl z Ameriky vrátit do Teheránu a ujmout se moci. Zajel bych tam taky a zkusil si s ním v Šáhjádu zopakovat to naše půlstoletí staré setkání.“

Ze své sexuální orientace si rád dělám srandu, klidně i drsnější, říká český BeetlejuiceNaše redakce má kouzlo, návštěvníci se v ní otevírají k naprosté upřímnosti. Tentokrát navštívil podcast Host Reportéra herec a zpěvák Jan Sklenář, který už druhým rokem září coby Beetlejuice v jedné z nejnáročnějších a zároveň nejhezčích muzikálových rolí dneška.V rozhovoru popisuje neuvěřitelné scény z příprav tohoto muzikálu: „Na americkou verzi jsme se jeli podívat s Leošem Marešem do Atlanty a už do divadla jsem k nadšení všech okolo vyrazil převlečený v kostýmu. Leoše potom napadlo, že si večer vyrazíme na basketbalovou NBA, a koupil lístky do první řady. I tam jsem se samozřejmě vydal převlečený za Beetlejuice, a i když kolem seděly hollywoodské hvězdy, pozornost kamer v hale se soustředila hlavně na mě.“Zatímco Beetlejuice uvádí pražské Hudební divadlo Karlín, skutečným domovem Jana Sklenáře je nedaleké Divadlo v Dlouhé. Protože je odmalička velmi extrovertní a nedokáže přibržďovat zábavu, nepřekvapí historka o tom, kterak si ho nedávno po jakési noční vylomenině zavolala tamní paní ředitelka do kanceláře a unaveně konstatovala: „Honzo, vždyť ti bude brzy padesát. Kdy už se konečně přestaneš chovat jako puberťák?“S upřímností sobě vlastní tehdy konstatoval, že nejspíš bohužel nikdy.V podcastu vděčně vypráví o tom, jak mohl vyrůstat v brněnském evangelickém prostředí. Jako devítiletého chlapce jej zasáhla tragická smrt faráře Vladimíra Kaluse při zbytečné havárii, jejímž druhým účastníkem byl policista: „Náš farář otevřeně nesouhlasil s komunistickým režimem, a tak to v nás všech vzbudilo velké podezření.“Mnohem zábavnější jsou historky o tom, jak se Jan Sklenář později vyrovnával se svou homosexuální orientací. „Já to s velkým překvapením zjistil až ve svých dvaceti,“ směje se, „když jsem nastoupil na JAMU.“Mohl za to kolega, herec Miroslav Zavičár: „Můj vůbec první kluk a dnes už dávno manžel, jsme spolu osmadvacátým rokem. Došlo k tomu tak, že jsem strašně záviděl spolužákům, kteří můžou bydlet na kolejích, a trávil s nimi spoustu času. Občas jsem i přespal, nejdřív pokud možno u nějaké spolužačky, ale jednou jsem přistál v posteli u Míry a najednou cítím, že se pod peřinou začalo něco dít.“I když je Jan Sklenář vnímaný hlavně jako skvělý divadelní herec, má jednu dlouhodobou a čím dál reálněji vypadající ambici. „Nejpozději do těch svých padesáti bych rád natočil sólové hudební album,“ říká. „Už na tom ostatně makám.“

Po oznámení knihy s Markem Dvořákem spadl web, ale kriminalisty Josefa Mareše jsem prodal vícUž nešlo všechno stíhat, a tak dal výpověď. Podruhé v životě, tentokrát dobrovolně. A se smíšenými pocity: „Už teď mi to chybí,“ vypráví Martin Moravec, který vedl posledních dvacet let oblíbený čtvrteční magazín MF DNES.Ve velmi otevřeném rozhovoru vypráví svému někdejšímu blízkému kolegovi Tomáši Poláčkovi o cestě kluka z východočeské Bolehošti do obrovské pražské redakce. Ta mu rychle umožnila, aby například objel největší tenisové turnaje světa, dělal rozhovor s Pelém a ve čtyřiadvaceti letech se stal ze „sporťáka“ šéfem přílohy, která se tehdy prodávala občas i v půlmilionovém nákladu.Martin Moravec mluví i o mediálně rozbouřeném období před jedenácti lety, kdy byl tehdejším novým vedením na tři čtvrtě roku vyhozen, aniž by znal důvod. „Neznám ho dodnes,“ směje se v podcastu, „každopádně kdybych věděl, že se s tou tehdejší šéfredaktorkou potkám, okamžitě jí jdu koupit kytku. Na pracáku jsem sice cítil hroznou křivdu, ale ve výsledku to byla nejlepší věc, která se mohla stát. Odpočinul jsem si, nasbíral nový elán a nápady, prostě nebýt toho vyhazovu, nikdy nezačnu psát a vydávat knihy.“Od Gábiny k HeleněZ Martina Moravce je dnes bestsellerista, i když počátky spisovatelské dráhy byly napínavé. „Udělal jsem knihu s biatlonistkou Gábinou Soukalovou, tehdy Koukalovou, a pak se nestačil divit, kolik lidí a z jak zvláštních důvodů nás za ni kritizuje – byla to tvrdá životní škola.“Prodejně šlo samozřejmě o úspěch, a tak Martin přemýšlel, jestli a jak dělat knihy po večerech dál.Oslovil renesančního člověka, o němž věděl, že má silné názory a skvělé historky – neurochirurga Vladimíra Beneše. „Ten naopak řekl, že knihu o Gábině četl, bavila ho, a tak mi těch zhruba deset tříhodinových schůzek rád věnuje.“Martin sepsal knižní rozhovor a pak ho vydal sám, což byl finanční risk. „I když já vlastně tušil, že se alespoň na nulu díky Vláďovu charismatu dostanu,“ říká s tím, že tehdy vytiskl deset tisíc knih a nic dalšího neměl v plánu.Zanedlouho bylo potřeba udělat dotisk, pak hned další… „A zrovna teď děláme desátý,“ říká v podcastu Martin.Coby systematický člověk začal vydávat rozhovorové knihy každý rok a klíč má jednoduchý: oslovuje představitele neobvyklých, ale o to atraktivnějších profesí.S každou další se nabalují noví čtenáři: „V tomhle byl zlomový můj čtvrtý respondent, letecký záchranář Marek Dvořák, který má obrovský dosah na sociálních sítích. Jakmile oznámil, že vyjde knížka, spadl mi web a do druhého dne pak přišlo na pět tisíc předběžných objednávek.“Do této chvíle nejprodávanější je v pořadí třetí kniha s kriminalistou Josefem Marešem a na podzim vyšla coby šestka konečně i žena, armádní psycholožka Helena Sováková.I když se v podcastu Martin Moravec nevyhýbá přímé odpovědi na žádnou otázku, jedna zůstane přece jen nezodpovězena. S kým vydá rozhovor letos na podzim? „Zatím totiž pořád nejsem rozhodnutý,“ krčí rameny. „A to mám za pět minut dvanáct.“

Hudbu dělám, jako by se sešli Koubek s Bittovou na houbičkách, zpívám hláskem podivným, ale miluju toJe jedním z nejoblíbenějších českých výtvarníků, však to má i v genech. Maminka Libuše byla světoznámou designérkou hraček, otec zase skvělým malířem. „Nikdy jsem od nich ale pořádně neslyšel hudbu,“ říká Petr Nikl v podcastu, který se do hloubky věnuje právě vztahu k muzice.Vzhledem ke svému nezvykle vysoko položenému hlasu Nikl pochybuje, prošel-li vůbec pubertou, ale nejspíš ano: „A projevila se právě tím, že jsem se hudbě vždycky trochu věnoval. Abych dělal alespoň něco, čemu se nevěnují rodiče.“Dlouho byl velmi introvertní, takže o jeho zálibě nikdo nevěděl. „Po čtyřech letech chození na klavír jsem se kvůli děsné učitelce zhroutil a zapomněl noty. Když jsem pak prvně uslyšel nahraný vlastní hlásek, trochu mě to vyděsilo, ale pořád jsem si drnkal na zvláštní strunný nástroj, který ležel po dědovi na skříni, totiž na balkánský brač.“Podobnými nástroji se Petr Nikl obklopuje dodnes, na jeho deskách jsou často k slyšení. Když později odejde z redakce Reportéra, po čtvrt hodině nadšeně telefonuje: „Právě jsem si v bazaru vedle Kotvy koupil harfu!“V rozhovoru vzpomíná, jak ho ve dvaceti zasáhla dvě traumata pár měsíců po sobě. Nejprve smrt Johna Lennona a vzápětí i maminky, dvou úžasných a mladých osobností – Lennonovi bylo čtyřicet a mamince o šest let víc.Petr Nikl popisuje, jak se brzy poté dostal na Akademii výtvarných umění mezi výtvarníky, kteří brali velmi vážně taky muziku – například na Stanislava Diviše nebo na Františka Skálu, s nímž má dnes ostatně hudební projekt Třaskavá směs.„Sám jsem poprvé vlezl na hudební pódium až ve čtyřiceti a ještě dlouhá léta si tam připadal nepatřičně. Hned první deska Nebojím se smrtihlava sice dostala nějakou cenu, ale kdosi správně poznamenal, že to zní, jako by se Václav Koubek sešel s Ivou Bittovou na houbičkách. Smutnou pravdou je, že já nikdy žádné podpůrné prostředky tohoto typu nepotřeboval, do snového přeludu se odjakživa umím dostat skoro každou činností.“Petr Nikl dnes sice bere hudbu stejně vážně jako výtvarné umění, ale o kvalitě vlastní tvorby pochybuje; spíš si jen tak hraje, chce se bavit.Je to nepatřičná skromnost. Každá další deska představuje originální zážitek a nebylo by divu, kdyby ceny posbírala i ta nejnovější, kterou natočil s o generaci mladšími muzikanty Martinem Kyšperským, Markem Doubravou a Alešem Pilgrem. Jmenuje se Chunta, vychází 23. ledna a ukázka z ní samozřejmě zazní v podcastu.

Za dětství v maringotce jsem ráda. Francouzsky jsem uměla hned, hindsky ani za rok, říká Anežka Hessová„Vůbec nejstarší vzpomínky mám ze Švýcarska, takže na naši maringotku nebo na to, jak během zkoušek pospávám v šapitó,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra herečka, tanečnice a hráčka na akordeon Anežka Hessová.Je s podivem, že její neobvyklý životní příběh není mediálně příliš známý. Vědí o něm naopak návštěvníci pražského divadla A Studio Rubín, kteří viděli skvělé představení Můj Hood, za něž byla Anežka nedávno nominována na Cenu Thálie.Čtvrté narozeniny už oslavila ve Švýcarsku, kam její maminka odešla ke kočovnému divadlu. „Děti jsou velmi přizpůsobivé,“ vzpomíná. „Takže jsem se během jednoho měsíce naučila francouzsky.“Vyrůstala v umělecké, tak trochu hipísácké komunitě. „Chvíli se o mě starala nějaká tanečnice, potom herec, někdo hrál na akordeon, snad všichni se zajímali o východní filozofie… Navždy mě to ovlivnilo. Proto se například celý život intenzivně věnuju klasickému indickému tanci kathak.“Když bylo Anežce devět, vrátily se s mámou do Prahy, což byl náraz. Z bohémského prostředí se dostala do postkomunistické školy, kde zpočátku prolézala s poznámkami a čtyřkami. „Ještě mnohem horší ale bylo,“ vzpomíná, „že mi tehdy umřel tatínek. Na čas jsem se úplně stáhla do sebe.“Trochu pomohlo, když ji maminka poprvé vzala do Indie. „Jely jsme na šest týdnů do Váránasí,“ vypráví v podcastu. „Tehdy tam nebylo zdaleka tolik turistů jako dnes. Žádnou jinou holčičku jsem nepotkala. Logicky jsem pro všechny Indy byla buď princeznou, nebo dokonce bohyní.“Zásadní pro ni bylo, že se v nejslavnějším „městě smrti“ na břehu Gangy konečně dokázala trochu lépe rozloučit s tatínkem. „Český pohřeb pro mě byl strašně neosobní. Právě ve Váránasí jsme ale věnovali tátovi spoustu dalšího času; vybavuju si třeba velký obřad v chrámu bohyně Kálí nebo to, jak jsme pro něj posílali spoustu hořících svíček po řece Ganze.“Do Indie se tehdy slepě zamilovala, a až při dalších návštěvách pochopila, že je to hořkosladká země s mnoha mínusy. „Nakonec jsem ve dvaceti odjela na celý rok do Dillí studovat kathak, a to se přiznám, že jsem ke konci už počítala dny a těšila se domů. I tak mi sympatie k Indii vydržely a teď už přemýšlím, kdy tam poprvé vezmu svou čtyřletou dcerku.“

Ve dvanácti stopem po Kypru: Nejvíc mě zaujal řidič, který v mém věku uprchl ze Sýrie na lodiAniž by o to kdovíjak stál, stopoval už zhruba v deseti zemích světa na třech kontinentech. „Ale možná je to bezpečnější, než kdyby se táta rozhodl řídit,“ uznává dvanáctiletý Bartoloměj Poláček. „Zvlášť na Kypru, kde se jezdí vlevo. Jak ho znám, na prvním kruháči by vjel do protisměru.“V dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví Bárt o tom, co ho minulý týden na Kypru překvapilo. „Zastavilo nám tak pětadvacet řidičů,“ odhaduje, „ale byli snad z deseti různých zemí. Hned několikrát Němci nebo Rusové. Z těch exotičtějších například muž ze Srí Lanky nebo dva Syřané.“Zvláště jeden Syřan, který Bárta a Tomáše Poláčka vezl do vnitrozemské vesnice v kopcích nad mořem, měl zajímavý osud: „Když mu bylo třináct, rodina v Sýrii sehnala tři tisíce dolarů a posadila ho na převaděčskou loď mířící za lepším životem. Nejprve přistál v Turecku, ale po měsíc trvajícím útěku nakonec skončil právě na Kypru.“V další části podcastu hovoří Bárt například o neobvyklém množství koček, které na své nedávné cestě potkal, o obřích porcích kyperského jídla, o teplotě vody v rozbouřeném moři nebo o fotbale.„Zašli jsme na ligový zápas v Pafosu,“ popisuje. „Sice tam mají jeden z nejošklivějších stadionů, který jsem kdy navštívil, ale zase jsem si popovídal s jedním hráčem a mám přislíbeno, že až přijedu příště, věnuje mi dres. Každopádně Kypr je sice hezký, ale za rok bych ještě raději vyrazil oslavit Silvestra buď do Barcelony, nebo do Dubaje.“

Krteček je omyl a za vše dobré vděčím Brežněvovi, říká sběratel, který zaplnil Palác ilustrací„Měl bych si domů pořídit pozlacenou bustu Brežněva, protože až díky němu jsem mohl poznat svět, vybudovat velké nakladatelství a vedle toho jaksi mimochodem nashromáždit tisícovku nádherných ilustrací a obrazů!“ Svůj strhující příběh vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra někdejší emigrant Otakar Božejovský, který žije střídavě v Praze a v severní Itálii.Narodil se na jaře roku 1948, tedy ve chvíli, kdy komunisté přebrali moc nad zemí. Jeho úspěšná a podnikavá rodina klesla během chvíle na dno: „V dětské vzpomínce vidím, jak nás komunisté vyhazují z domu na Starém Městě a ještě u toho dávají přes držku mámě i babičce. Mávali lejstrem, že tam bude nově bydlet jeden z nich, nějaký generál. Na toho jsem asi o dvanáct let později narazil v tramvaji a netuším, jak se to stalo, ale generál z ní po chvíli za jízdy vypadl,“ nezastírá Božejovský svoji originální náturu.Jako školák nejprve každé ráno skládal za drobné peníze uhlí, ale brzy pochopil, že mnohem lepší bude kšeftovat: „Nejdřív jen tak dětsky, měnil jsem například žvýkačky za náušnice. Ale když jsem nakonec odešel na konzervatoř do Varšavy, rozjel jsem to ve větším,“ vzpomíná muž, který hrál výborně na kontrabas i na klavír. „V Polsku jsem nakoupil desky Beatles, s Rusy je vyměnil za pravoslavné ikony, a ty jsem pak draze střelil do Německa,“ popisuje své metody.Po okupaci utekl do Švýcarska. Přátelil se mimo jiné s Karlem Krylem, Karlem Schwarzenbergem nebo Svatoplukem Karáskem. Zásadní bylo setkání s jiným emigrantem, úspěšným ilustrátorem dětských knih Štěpánem Zavřelem. „Chtěl založit nakladatelství. Mým snem to nebylo, ale když Štěpán řekl, že na tom stejně není možné vydělat, tak mě vyhecoval. Chtěl jsem mu dokázat, že to jde, a velmi dobře.“ Nakladatelství Bohem Press skutečně uspělo – jeho tituly vyšly v milionových nákladech a byly přeloženy do více než šedesáti jazyků: „Začínal u nás třeba i Petr Sís.“Když byl Božejovský při penězích, nakupoval od ilustrátorů originály. „Většinou jsem je hned hodil do skříně v kanceláři, a nakonec mě samotného překvapilo,“ říká, „jak obrovskou mám sbírku.“Protože je bezdětný, rozhodl se osm set obrazů prodat do Českého Krumlova, kde díky tomu od léta funguje velký Palác ilustrací. Svérázný a prostořeký Božejovský je sice mužem, vyvolávajícím emoce, ale i tak byl díky svému životnímu dílu přijat japonskou císařovnou a letos převzal od ministra zahraničí Cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Kolem nás se dějí divné, zcela nevysvětlitelné jevy. Možná jde o UFO, ale raději jim říkejme UAP.O astronomii a případných mimozemských civilizacích se nakladatel David Frank zajímal od útlého dětství v časech normalizace. Už jako šestiletý prvňák napsal první z mnoha sci-fi povídek. V dospělosti ho konkrétně UFO coby sporné téma přestávalo zajímat, ale to se zásadně změnilo po nečekaných odhaleních z roku 2017. Hovoří o tom v dalším díle podcastu Host Reportéra.„Nejde jen o mě,“ vysvětluje, „zájem se obnovil v celém světě, Spojenými státy počínaje. Tehdejší závažná odhalení způsobila, že UFO přestalo být považováno za okrajovou konspiraci a začala naopak éra, kdy je jeho výzkum seriózním bezpečnostním a vědeckým problémem, ke kterému se například vláda USA oficiálně přiznává.“Okamžitě došlo ke změně v terminologii. Namísto podezřelého termínu UFO se dnes na vědecké a politické půdě používá jiná zkratka: UAP: Unidentified Anomalous Phenomena, tedy neidentifikované anomální jevy.„Přesně před osmi lety publikoval New York Times článek,“ vysvětluje David Frank v podcastu Host Reportéra, „který poprvé seriózně a doloženě informoval o tom, že Pentagon tajně financoval program, systematicky zkoumající nevysvětlené letecké jevy.“Američané tehdy uznali pravost několika zvláštních videí, pořízených vojenskými piloty. Jsou na nich zřetelně vidět objekty bez viditelného pohonu, ale s extrémní akcelerací a pohybující se způsoby, které neodpovídají známé aerodynamice.„Ano,“ připouští David Frank v podcastu, kde tato videa podrobně rozebírá, „řada jevů se nakonec jistě vysvětlí, ale některé těžko. Dnes už jsem tedy ve fázi, že kdybych si měl vsadit, tak řeknu, že tady sami rozhodně nejsme.“David Frank letos ve svém nakladatelství vydal americký bestseller Naléhavé, v němž o dlouho utajovaném pátrání Pentagonu po UFO píše někdejší šéf tohoto vojenského programu Luis Elizondo.

Baťa, Harley, rokenrol. Dějí se zvláštní věci, vždyť já měl být zdravotním bratrem, říká Šimon OppPůsobí, jako by za mikrofon do redakce Reportéra dopadl odněkud z minulosti. Z doby, kdy mladí kluci chtěli od života hlavně pěkné holky, tvrdý bigbít, silnou motorku. Občas si zaboxovat, zajít s kamarády na skleničku. „Jen drogy do toho klišé v mém případě nepatří,“ směje se třiadvacetiletý zpěvák a herec Šimon Opp. „Za časů nejtvrdší puberty jsem to přehnal s marihuanovými koláčky a následující dva týdny měl pocit, že skončím v blázinci. Tehdy jsem si řekl, že si tuhle zábavu jako jednu z mála raději odepřu.“Šimon Opp má za sebou teprve první opravdu profesionální muzikantskou sezónu. Ta se ovšem povedla. Se svou kapelou předskakoval Bryanovi Adamsovi, dostal nominaci na Objev roku v soutěži Český slavík. Kromě toho Šimona začali poznávat i televizní diváci, protože dostal prostor například v seriálu Zoo.Sám je překvapený tím, co se děje. „Ano, na kytaru jsem díky tátovi a staršímu bráchovi hrál od osmi let, ale jinak nemám žádné umělecké vzdělání a například noty neumím.“V rozhovoru popisuje, jak vystudoval ve specificky dívčím prostředí zdravotní školu. „Holky mám rád, takže to mělo spíš výhody,“ naznačuje. Coby zdravotní bratr zažil náročnou praxi za covidu: „Na urgentu Bulovky jsme měli pacienty na plicních ventilátorech a mimotělních obězích,“ připomíná.Chtěl se stát záchranářem, ale nakonec vsadil na uměleckou, hlavně tedy hudební kariéru. A zatím se mu ten risk podle všeho vyplácí: „Letos poprvé finančně nepaběrkuju.“V létě Šimona Oppa čeká další nečekaná výzva: „Nevím, jak jsem si to zasloužil, ale dostal jsem velkou roli v muzikálu Klan Baťa, který budeme hrát na Letní scéně pražského Musea Kampa. Od března začnu denně trénovat například step a divadelní herectví. Mám z toho nervy,“ připouští v podcastu, „ale zároveň se nemůžu dočkat.“

Dobře vím, co je to šikana, přiznává dirigent, který zahájí Pražské jaroDo překvapivě osobní roviny se během dalšího podcastu Host Reportéra dostal dirigent Petr Popelka, který letos v květnu zahájí festival Pražské jaro. Bude to shodou okolností největší dar k jeho čtyřicátým narozeninám.Šéfdirigent slavných vídeňských symfoniků vzpomíná na to, jak mu hudba do devíti let nic neříkala a v lidové škole umění byl prohlášen za absolutní antitalent.„Hrál jsem normálně fotbal za TJ Solidaritu Praha,“ popisuje, „jenomže pak jsem v devíti uslyšel klavír opravdu naživo a zatoužil na něj hrát. Nebo na housle.“Šli tehdy s rodinou na návštěvu ke známému, což byl sice lékař, ale zároveň i vášnivý amatérský muzikant. „Měl koncertní křídlo, které dnes stojí u mě v obýváku, protože mi ho později věnoval. Zahrál nám s bráchou Janáčka, kterého miloval: Po zarostlém chodníčku. Dodnes si pamatuju, že sedím těsně u klavíru, ze kterého se linou ty zvuky, vidím otevřené noty a jakoby se přede mnou otevřelo kouzlo.“Doma večer prohlásil, že chce napsat něco jako Janáček, na papír nakreslil pět linek a bez jakékoliv znalosti zkoušel psát skladbu. Brzy začal hrát na kontrabas, se kterým se nakonec dostal na světovou úroveň.Spolužáci ho začali vnímat jako exota: „Později na konzervatoři jsem se ocitl mezi svými, ale druhý stupeň základky byl tak těžký, že se mi o tom dodnes zdá. Dobře vím, co to je šikana. Jakmile jsem začal s hudbou, stalo se z ní mé velké téma. Každopádně právě hudba se pro mě zároveň v těch deseti letech stala motivací, proč každý den vstát a začít znovu.“

Kardinál se zadíval daleko za sanitu a nejspíš věděl, že ho čeká křížová cestaPo čtvrt století byla denně nablízku kardinálu Dukovi, letos na podzim s ním strávila i poslední dny. Osobní rozhovor se sestrou Dominikou vám nabízíme formou dlouhého podcastu.Vypráví v něm pochopitelně i o tom, co se dělo na přelomu října a listopadu, kdy musel kardinál Duka po pouhých třech dnech strávených doma znovu, a naposledy, do nemocnice. Řekl prý: „To si mě tam asi nechají, že?“ Když ho Dominika jen rozpačitě držela za ruku, dodal: „Jsme v Božích rukou.“„Nejspíš věděl,“ přemítá Dominika, „že ho čeká křížová cesta. Po té poslední větě se zadíval daleko za sanitu a zjevně byl ponořený hodně hluboko. Až po pár dnech jsem si uvědomila, že k němu v těch chvílích přicházel neviditelný horizont, kterému pan kardinál vyrazil vstříc. Tak jsem to četla z jeho tváře.“Nic dalšího si už ti dva neřekli. „V neděli 2. listopadu odpoledne byl v umělém spánku po operaci, měl ale zaťaté pěsti a bojoval. Pravou ruku jsem mu pomalu uvolnila a hned mě stiskl. Pochopila jsem, že je to pozdrav a předání meče.“Mnohem podrobnější vyprávění o pozoruhodném osudu sestry Dominiky i o jejím životě po boku kardinála Duky si můžete poslechnout buď v tomto díle podcastu, nebo přečíst v prosincovém vydání Reportéra.

Je mi líto bolestí, co po mně tady zbyly… Ondřej Ruml o tom, jak nejen v hudbě nachází sebe samaObčas se na moment zarazí a potom rozesměje: „Tak na tohle se mě ještě nikdo nezeptal, ale proč ne, mě to vlastně baví!“ Ve velmi upřímné náladě přišel za mikrofon v redakci Reportéra zpěvák a herec Ondřej Ruml.V rozhovoru vzpomíná na to, jak od dětství jezdíval s rodinou na štědrodenní mše za mrtvé horolezce. Vzápětí vysvětluje, proč začal během covidu pomáhat se záchranou kostela sv. Štěpána v Řitonicích, kde byl jako tříletý kluk pokřtěný. „Chtěl jsem taky jednou udělat něco pořádného.“Vzpomíná na časy, kdy ve svých devatenácti jezdil s tátou manuálně pracovat do Německa, a v tu chvíli si uvědomil, že musí udělat všechno proto, aby v životě spíš profesionálně zpíval. Vypráví o počátcích kariéry v pražských hotelových barech i o tom, jak vystupoval s bluegrassovou kapelou Modrotisk v USA.S láskou hovoří o muzikálu Lazarus v pražském divadle Komedie, kde dostal hlavní roli: „Dojalo mě, že na nás pravidelně jezdí fanoušek Davida Bowieho z New Yorku, vozí další a další přátele a tvrdí, že jsme prý nejlepší obsazení i výprava tohoto muzikálu, jaké kdy ve světě viděl.“Mluví i o tom, jak emotivní byly jeho letošní záskoky za Otu Klempíře i Dana Bártu v kapele, kterou od dětství miluje, totiž v J.A.R.: „Na poslední koncert do Lucerny jsem si musel nasadit tmavé brýle, jinak to nešlo.“V závěru podcastu mluví i o novém albu, které vydá na konci ledna. Vysvětluje zvláštní pasáže z textů, mimo jiné i tu z titulku: Je mi líto bolestí, co tady po mně zbyly… „Skoro dvacet let už v hudbě hledám sebe sama,“ přiznává. „Chci se dostat do pozice, kdy to budu bezpečně a stoprocentně já. Mám pocit, že na nové desce se k tomu bezpochyby dostanu přinejmenším velmi blízko.“

Pozor, máma trubkuje! Štěpánka Balcarová vydává jazzovou operu o sobeckém praseti, kradoucím voduPosledních sedm let se stará hlavně o děti, je matkou dvou dcer. Hudebních cen Anděl má doma zatím víc, tři. Skvělá jazzová trumpetistka Štěpánka Balcarová to logicky propojila a složila unikátní dílo - nejspíš vůbec první jazzovou oper(k)u pro děti jménem O ztracené vodě.Matěj Forman sice radí, ať tohle jejich dílo nikde moc nevychvaluje, že prý to “vždy vypadá podezřele”, Štěpánka to ale riskla a přišla do podcastu Host Reportéra.

Skočil jsem šipku do nehašeného vápna, ve škole mi zakázali zpívat, teď budu mít koncert v LucerněNa základce mu zakázali zpívat, což přijal, stejně zpěváky neměl moc rád. A dnes je samozřejmě zpěvákem. Celý dospělý život pracuje v pražském klubu Palác Akropolis, ale léta už tam nebyl na koncertě: „Každý víkend jsem na těch vlastních.“ Do podcastu Host Reportéra zavítal Martin Zeller, jehož kapela Cocotte Minute se chystá na největší koncert ve své pětadvacetileté historii.Rozhovor je od počátku ovlivněný zjištěním, že jsou host i moderátor úplně stejně staří, brzy oslaví osmačtyřicátiny. Vzpomínají například na dětství za socialismu nebo na konflikty s agresivními skinheady v devadesátých letech. Skvělý vypravěč Martin Zeller popisuje vůbec nejstarší zážitek, který si dokáže vybavit: „Jednou jsem skočil šipku do nehašeného vápna, které jsem si pak pro jistotu ještě napatlal do očí.“Naprosto smířeně popisuje dětství s toxickým otcem, který propil velký majetek a zemřel jako bezdomovec: „Možná proto hraju naštvanej metal,“ směje se Martin, „abych se z toho vyřval.“Pochvaluje si, že nevystudoval žádnou uměleckou školu, nýbrž normální střední ekonomku. „Sice horko těžko, protože jsem už propadl muzice, ale ve výsledku se mi to do života hodí. Kapela je vlastně firma a já ji dovedu řídit.“Podrobně popisuje, jakým stylem přežít dnešní období soumraku českých hudebních klubů, a zve do velkého sálu pražské Lucerny, kde kapela Cocotte Minute vystoupí 13. prosince: „Ale pozor, zbývá už jen posledních pár desítek lístků.“

Neuvěřitelný příběh české zpěvačky: Z televizní show na zámořské lodě, teď přivezla ocenění z TexasuKlidně by se mohla živit neuvěřitelnými, často dobrodružnými historkami. Lucie Dobrovodská od dětství vyhrávala folkové přehlídky, později se úspěšně zúčastnila televizní soutěže Hlas Česko Slovenska, ale před deseti lety se rozhodla opustit rodnou vlast. Poznala půl planety, nicméně teď už zase žije na Vysočině a upozorňuje na sebe více než kdy dřív. V říjnu si spolu se svou kapelou Lucy & HangOver přivezla prestižní cenu z Texasu.O tom všem vypráví v dalším vydání podcastu Host Reportéra: „Opravdu je to přesně deset let, co jsem vyrazila hrát do Austrálie a později na Nový Zéland. Pak nám to nestačilo, tak jsme s mým mužským dlouho vystupovali v Indonésii, ale hlavně jsme se nechávali najímat na velké zaoceánské lodě, takže jsem poznala například Tahiti, Havaj nebo Aljašku.“Po mnoha tisících hodinách koncertování, které sestávalo hlavně z převzatých písní, se nakonec rozhodla vrátit domů a se současnou kapelou mnohem více rozjet autorskou tvorbu: „Chceme dělat co nejlepší moderní country,“ upřesňuje.Bez sebemenších ambicí se letos přihlásili na velký festival Texas Sounds Country Music Awards, kde v říjnu šokovaně převzali hlavní cenu Entertainer of the Year.V podcastu Lucie vypráví například o tom, jak s kapelou křižovali jihem USA v obrovském obytňáku. „Odmalička jsem duší vandrák,“ konstatuje zcela zjevný fakt. „A stejně tak mám odmalička pocit, že jsem se narodila proto, abych ostatním přinášela muziku. Nevyrůstala jsem v ideálních poměrech, ale naštěstí jsem zároveň vždycky potkávala skvělé lidi, kteří mě posouvali. Nakonec jsem si díky muzice mohla život zařídit po svém a teď zvědavě čekám, jaké další možnosti se před námi ještě otevírají.“

Nejdřív jsem skoro umřel, nebo nevím… Vyšla kniha Stopem do Ósaky, poslechněte si ukázkyDalší díl podcastu je výjimečný – moderátor Tomáš Poláček v něm po většinu času předčítá ukázky ze své nové knihy. Ta se jmenuje Stopem do Ósaky a na tři sta šedesáti stranách popisuje velkou cestu přes Asii, kterou podnikl na jaře letošního roku.Výprava na Expo do japonské Ósaky měřila třicet tisíc kilometrů a trvala deset týdnů. Kniha pak vznikala dalších pět měsíců, vychází právě nyní. Konečně tak nacházejí své uplatnění fotografie všech 283 řidičů i rozhovory, které autor se všemi vedl.Jádrem knihy je ale obšírný příběh unaveného a zdravotně poněkud rozkolísaného novináře ve středním věku, který už jednou celý svět objel a v Africe před osmi lety zdánlivě završil své celoživotní stopování těžkou malárií. Proto kniha začíná slovy z titulku: „Nejdřív jsem skoro zemřel, nebo nevím, to mi bylo přesně čtyřicet…“Tehdy si myslel, že už podobnou expedici nikdy nepodnikne, ale jisté okolnosti ho nakonec přiměly přehodnotit plán. Důležité bylo například setkání se starým fotografem Zdeňkem Thomou, který vyprávěl: „Když bylo roku 1970 Expo v Ósace, tak jsem tam se třemi kamarády taky vyrazil z Prahy stopem. Brzy bude stejná akce podruhé, nechtěl bys nás napodobit?“Do poslední chvíle nebylo jisté, je-li pro Poláčka taková cesta v roce 2025 reálná. Kromě problematického zdraví mu plány komplikoval fakt, že má za prohřešky z mládí doživotní zákaz vstupu do Turecka, a tak se musel do Íránu dostat vrchem, přes Bělorusko i Rusko.Překvapivě uspěl. A nejtěžší zemí pro něj nakonec byla až ta za Íránem, totiž Pákistán. Všechna svá dobrodružství podrobně líčí v knize, která má křest už v úterý 25. listopadu v pražském divadle Mana. Jedním z kmotrů bude zmíněný veterán české fotografie Zdeněk Thoma, Poláčkův stand-up a promítání fotek doprovodí na kytaru Márdi z Vypsané fixy.

Chci být inženýrkou přes holuby, jsou to skvělí, chytří a čistotní ptáci, plánuje zpěvačka Athena Chlebová„Proboha,“ děsí se už v průběhu povídání, „co jsem to dnes všechno nažvanila?“ Mladá rapující zpěvačka Athena Chlebová se stává po čtvrtém vydaném albu jménem Vodsrdce čím dál populárnější postavou na české klubové scéně, z čehož vyplývají nové situace, mimo jiné pozvání do podcastu Host Reportéra.Výsledkem je velmi upřímný a veselý rozhovor, který přinejmenším moderátorovi vylepšil den. Athena například nevědomky demonstruje, jak nečekaně se dnes může stát šikovný člověk hudebníkem. „Od dětství do sedmnácti jsem si myslela spíš na herectví,“ přiznává, „což vyvrcholilo rolí v televizním pořadu Policie v akci. Hrála jsem tam unesenou dceru, ale hned v tu chvíli mi došlo, že tudy cesta nepovede. Je ostuda,“ směje se, „že to vůbec odvysílali.“V sedmnácti začala nadšeně poslouchat rap a po první velké (krátké, ale dramatické) lásce se rozhodla svěřovat emoce nejen soukromému deníku, ale taky mikrofonu. „Ne snad, že bych v sobě cítila kdovíjaké vlohy,“ připouští, „ale kamarád z gymplu měl doma v pokojíčku nahrávací zařízení, tak jsem zkoušela skládat slova do beatů. Nahráli jsme první píseň a takhle nečekaně a organicky to vzniklo.“Na střední uměleckou školu se nedostala, na vysokou taky ne, a tak začala studovat ekologii. Brzy si našla zvláštní velké téma, totiž holuby. „Udělala jsem o nich bakalářku, teď jim chci věnovat i diplomku.“V podcastu vzpomíná na dětství, kdy jí někteří nerudnější dospělí říkali, ať holuby nekrmí, což vůbec nechápala. „Celý život to mám tak, že když mi někdo připadá utlačovaný, začnu ho mít dvojnásob ráda. Holub je tvor inteligentní, čistotný a trpí tím, že ho člověk nejdřív zdomestikoval a pak odšoupl.“Athena se ani po čtyřech deskách nepovažuje za zpěvačku na plný úvazek. „A ani o tom nijak zvlášť nesním. Líbí se mi naopak představa, že si budu od hudby odskakovat k holubům a nazpátek. A do toho se snad ještě zvládnu věnovat kafi, své další vášni,“ říká s tím, že si v Praze přivydělává v jedné oblíbené kavárně.Nejbližší příležitost poslechnout si Athenu Chlebovou naživo bude v úterý 25. listopadu, kdy vystoupí coby důležitý host na křtu alba projektu Matyášovi kamarádi v Paláci Akropolis.

Děti a víno zvítězí nad muzikou a bagetami u pumpy, aneb proč přišel nebohý Vasil o RubášeJe mi to líto, rád jsem kapele věnoval půlku života, ale končím, už musím. Známý pražský vinárník a sommelier Petr Rubáš se nečekaně loučí s kapelou, které dal skoro všechno a kdysi začátkem tisíciletí i půlku jejího názvu. Má k tomu dobré důvody, o kterých hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra.„Spíše nevědomky jsem se s Vasilovým Rubášem začal loučit už v srpnu v rumunském Eibenthalu,“ směje se při jedné ze vzpomínek. Jeho kapela patří k největším stálicím festivalu Banát, hrála tam dohromady desetkrát: „Před hlavním koncertem jsem se tam zřídil višňovkou, což mě na pódiu mírně indisponovalo. V jedné písni jsem pak úplně přestal hrát na djembe a jen jsem na lidi máchal rukama, takže ostuda, ale celkem milá, aspoň bude na co vzpomínat.“Alkoholových historek je v podcastu více, protože si Petr Rubáš před pěti lety otevřel v pražských Holešovicích vinotéku Neznámí vinaři. Tam nabízí výběrovou produkci malých moravských (i českých!) vinařů a pořádá vyhledávané degustace, což se brzy stalo hlavním zdrojem jeho obživy. Zároveň se jim s manželkou Irenou začaly před těmi pěti lety rodit děti, a tak je škoda, že poslední období jejich životů nezachycují kamery dokumentárního cyklu Manželské etudy. „Ty nás s Irenou sledovaly skoro celou předchozí dekádu, ale opravdu přelomové věci se začaly dít teprve poté, co byl náš díl uvedený.“Kapela Vasilův Rubáš je zdrojem velké zábavy, jenže na rozdíl od vína Petra nikdy nemohla zajistit finančně. Ve své vinárně tráví většinu večerů, o víkendech jezdíval na koncerty, a když se loni v únoru narodilo druhé dítě, dcera Julie, něco obětovat musel: „Jedno dítě, žádné dítě. Na tomhle přísloví je hodně pravdy.“Definitivně se rozhodl až nedávno, když doma slavili páté narozeniny syna Tondy. „Ta číslovka mě zamrazila. Nechápu, jak rychle to uteklo, kam se těch pět let ztratilo. Už dlouho jsem si představoval, jaké to asi je, mít volné léto nebo jezdit s dětmi na prodloužené víkendy, u těch fantazií jsem se blaženě uculoval a najednou bylo jasno. Musím skončit, i když mě to vnitřně trápí.“S Vasilovým Rubášem si Petr ještě párkrát zahraje – například 19. listopadu v pražském Rock Café a úplně naposledy o měsíc později v Litoměřicích. A pak? „Své djembe položím na skříň a nechám ho, aby tam vysychalo.“

Pop je punkem dneška, říká zpěvačka, která opustila Prahu i Shakespeara a živí se muzikou v LondýněMůže se mladý a neznámý zpěvák přestěhovat z Prahy do Londýna a uživit se tam hudbou? Podrobnou odpověď nabízí další díl podcastu Host Reportéra, do kterého přišla zpěvačka Maella – mladá žena s nevšedním příběhem, která se před měsícem vdala, za měsíc oslaví třicetiny a v občance má jméno Michaela Charvátová.V rozhovoru vypráví o výhodné výchozí situaci z dob svého dětství. Její maminka po návratu z emigrace založila a vedla knižní nakladatelství Motto, otec Aleš Charvát je basista, výrazná osobnost české (nejen jazzové) hudby.„Od dvou let jsem chodila jen do škol,“ vzpomíná Michaela, „kde se mluvilo primárně anglicky.“Otec si vybudoval nahrávací studio: „Mohla jsem sledovat, jak tam připravuje skvělým muzikantům desky, a taky jsem si mohla sama natáčet. Nejdřív táta dovoloval, ať zpívám, co chci, nicméně když mi bylo deset, řekl: Dveře tu máš otevřené pořád, ale už jenom s vlastními písničkami, tak začni skládat.“Pod celoživotním vlivem své mámy šla Michaela studovat anglickou literaturu na pražskou Filozofickou fakultu, ale před deseti lety došlo k radikálnímu zlomu. „Kamarád mi řekl,“ vypráví v podcastu, „že se dá v Londýně studovat kvalitní hudební škola BIMM. Plasticky vidím, jak jsem seděla v kavárně Slavia, na stole hromadu knih, které musím přečíst a pak na jejich základě psát eseje, a najednou jsem se rozhodla: Končím! Čtení sice miluju, ale ještě víc chci být zpěvačkou a hudebnicí v Londýně. Vzala jsem si studentskou půjčku, přestěhovala se – a bylo to nejlepší životní rozhodnutí.“V podcastu popisuje, co nejdůležitějšího jí londýnská škola dala. „Studovala jsem takzvaný songwriting a tam nás pořád nutili, abychom psali nové a nové písně. Sami, ve skupinkách, taky v různých žánrech. Jednou to byl pop, potom metal, rap, country…“Ani nejlepší hudební škola ze svých absolventů hvězdy neudělá. Michaela si zažila pár chudých let ve sdílených bytech, ale naučila se, jak muzikou vydělávat. „Jak jsem neustále něco skládala, psala a zpívala, začali si kupovat mnou nazpívané vlastní melodie různí DJové. Taky jsem se naštěstí zaháčkovala v agentuře, která nabízí mé písně do filmů a seriálů, díky čemuž jsem ke slyšení třeba v seriálu Geek Girl nebo v reality show Love Is Blind.“Čím dál více Londýňanů chodí i na její koncerty, ale Michaela váhá, jestli se spolu se svým spoluhráčem z kapely, manažerem a nově i manželem Lorenzem nevrátit do rodného města. „Dnes už moc nezáleží na tom, kde muzikant bydlí, a kvalita života v Praze nám připadá přinejmenším srovnatelná.“V podcastu Michaela otevřeně vypráví o tom, proč vnímá hudbu jako podnikání, mluví o svých psychických propadech a říká, že dobrý pop je punkem dneška. „I můj táta jazzman vždycky radil, ať poslouchám Abbu – že mě to hodně naučí!“

V pralese nezpívám. Bůh ví, jestli všechna naše muzika nevzniká z nudy tohoto světa, říká Dan BártaLetošek je pro něj přelomový. Zpěvák Dan Bárta napsal první knihu, dostal se do vážných zdravotních problémů a po skoro třiceti letech si za pár dnů pravděpodobně naposledy zazpívá s kapelou J.A.R. O tom všem hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra.V první části rozhovoru se věnuje dalekým cestám, převážně do tropických krajů, které podniká od roku 1996 a o nichž napsal knihu Některé nevinnosti světa. Překvapuje tvrzením, že při svých výpravách přestává být zpěvákem a muzikantem. „Skoro nikomu nepřiznávám, jakou mám profesi,“ říká, „protože to je prdlý povolání.“Hudbě se nevěnuje ani v případě, kdy tráví dlouhé týdny na druhém konci světa s kolegy muzikanty: „Třeba roku 2000 jsme byli v Ekvádoru s Mírou Chyškou a Filipem Jelínkem, klukama z J.A.R. i tehdy vznikající Illustratosphery. Pokud se nepletu, muzice ani textům jsme se nevěnovali. Nechávali jsme se unášet tím, co nás obklopuje, a nezbyl na to čas. Bůh ví, jestli všechna naše muzika nevzniká z nudy tohoto světa.“V druhé části podcastu vypráví o dramatickém půlroce, který otřásl kapelou J.A.R. natolik, že teď přinejmenším na dlouhou dobu přeruší činnost. „Plácáme se v tom jako mouchy v mlíce,“ krčí rameny, „a můžeme jen věřit, že to nakonec nějak dobře dopadne.“Delší pauza je i podle Dana Bárty neodvratitelná. „Zatím je všechno tak nový a nahatý, že nad tím ani nemá cenu přemýšlet. Vylágroval se prostě důl a uvidíme, jakým způsobem bude probíhat rekultivace. Chvilku to musí hnít. Necháme se překvapit, co všechno samo vyroste na dně a jestli se to na novém základě dá ještě spravit.“I kdyby se J.A.R. vrátili, není pravděpodobné, že by s nimi mohl zpívat ve stejném rozsahu jako dřív. V podcastu otevřeně popisuje, nakolik vážné bylo letos na jaře jeho poškození sluchu a proč si ho musí už navždy více chránit. „Skutečně bylo ohrožené celé mé zpívání. Hrozilo, že přijdu o práci, tím pádem o výdělek, o radost, dál už se budu jen trýznit, polezu kanálama, všichni okolo mě odhalí jako nespolehlivý článek, tím pádem se budu cítit osamělejší… Není to nic jednoduchého.“Dnes už věří, že pravidelné koncerty například s jemnější Illustratospherou zvládne, ale divocí J.A.R. znamenají pro jeho uši risk. Přesto si s nimi zazpívá několik písní na možná posledním koncertě 17. listopadu v pražském Lucerna Music Baru. „Vybral jsem si ty, které lze hodně ztlumit. Obalím se různými chrániči sluchu, takže budu vypadat jako dement, ale nesmím pak vylézt ven na ulici zrakvenej a úplně hluchej, což se stalo letos v dubnu.“