Host Reportéra

Příběh protikomunistických odbojářů: „Ať žije Masaryk, ať žije Mapaž!“ Výkon popravy skončen v 7.30Dlouhá léta se zabývá osudy popravených politických vězňů v Československu. Když jsme se historika Petra Malloty zeptali, nemá-li pro podcast Host Reportéra k výročí komunistického převratu v únoru 1948 nějaký případ, který si podle něj zasluhuje větší pozornost, než má, okamžitě věděl.„Povídejme si o čtveřici popravených z odbojové organizace Mapaž,“ navrhl, „protože tam je všechno. Zastřelení či postřelení estébáci. Zároveň také zastřelení odbojáři, letákové akce, agenti-chodci přecházející přes hranice nebo útoky na komunistické exponenty pomocí bomb. Představte si, že jedna vybuchla i na pražském Petrském náměstí, takže pár metrů od vaší redakce!“Celý podcast je tedy o ilegální organizaci Mapaž (pojmenované podle Masaryka, Palackého a Žižky), která se na konci čtyřicátých let rozhodla bojovat proti novému režimu všemi prostředky.Zásadní postavou příběhu je Josef Hořejší, úspěšný prvorepublikový továrník s firmou na výrobu dětských kočárků. Po komunistickém převratu se stal nepohodlným symbolem soukromého kapitálu a o firmu přišel. Od té doby navíc čelil vyšetřování a hrozbě zatčení, a tak odešel do ilegality.Na Lounsku se spojil s dalšími odpůrci režimu a začal budovat organizaci, která pomáhala lidem prchat přes hranice, shromažďovala zbraně a šířila letáky proti režimu. Roku 1949 přešli i k násilným akcím.Po pár měsících byli dopadeni a obviněni z velezrady, vyzvědačství a přípravy vražd. Komunistická propaganda případ využila k zastrašení veřejnosti a vykreslovala odbojáře jako nebezpečné teroristy. Čtyři odsouzenci byli 7. ledna 1950 brzy ráno popraveni na dvoře pankrácké věznice.Josef Hořejší stanul pod šibenicí jako poslední, po Bohumilu Klemptovi, Josefu Plzákovi a Kamilu Novotném. V samotném závěru dodnes dochovaného úředního záznamu o výkonu hrdelního trestu stojí: „Výkon proběhl bez rušivých příhod, až na ods. Josefa Plzáka, který při výkonu vykřikl: ‚Ať žije Masaryk, ať žije Mapaj!‘ Výkon skončen o 7.30 hod.“

Milán se loučí: pivo v českém domě, uplakaná Sáblíková na balkonku a Metoděj, který to celé zachrání větou, že vlastně netuší, co se děje. Tomáš taky ne, zvlášť když mu mezi palandami někdo mimochodem oznámí, že jeho strejda hrál s Gretzkym, a o pár hodin později Tomáš stíhá finále i autobus do Prahy. V podcastu si můžete poslechnout rozhovor s bývalou sportovkyní Irenou Gillarovou, který byl zároveň posledním setkáním na letošní olympijádě.

Milán přes den zívá a večer voní borovičkou – a mezi tím se člověk snaží nechovat jako fanoušek, i když mu to občas ujede. V dnešní epizodě podcastu beru mikrofon na rychlobruslení i do hokejové družby v Českém domě a v mixzóně chytám Metoděje Jílka: nepije, ale ještě jednu medaili by si taky rád odvezl. A před sobotním hromadným startem to shrne naprosto střízlivě: „Tam můžu být patnáctý, ale klidně taky třetí.“

Olympiáda v severní Itálii je tak roztažená, že i obyčejný výlet na curling znamená budíček za tmy a čtrnáct hodin v dopravě. Tomáš Poláček v podcastu mluví s lékařem výpravy Jiřím Dostalem o tom, proč se „olympismus na jednom místě“ rozpadá, a vrací se i k noci, kdy Metoděj Jílek vyhrál zlato – a k čekání, jestli přijde další zázrak.

Hostel Madama v olympijském Miláně je paradox: hipísácké zázemí v budově, která bývala policejní stanicí. Do chvíle, než začal hokej, tu olympiáda působila jako ušlechtilé pohybové divadlo. První bitky na ledě a české davy v ulicích ale ukázaly, že Milán je teď na chvíli český a že tahle olympiáda bude mít úplně jiný rytmus. V dnešním podcastu uslyšíte, co se dělo při úvodním zápase s Kanadou, jak dopadla Tomášova „papírková“ otázka na kapitána Romana Červenku a také rozhovor s kondičním trenérem Michalem „Hášou“ Hamršmídem.

První podcastová reportáž Tomáše Poláčka ze Zimních olympijských her 2026. Kromě bloudění vás čekají odpovědi na pár náhodně vytažených otázek z čepice, rozhovor s rodiči čerstvého držitele stříbrné olympijské medaile i první dojmy známého reportéra, dobrodruha a sportovního nadšence.

Proti „Rusákům“ jsem hrál opravdu tvrdě. Za barákem jsme měli posádku jejich armády, vzpomíná HrdinaNa své dvě olympiády vzpomíná v dalším díle podcastu Host Reportéra někdejší skvělý hokejový útočník (a dnes i rockový kytarista, vystupující párkrát ročně s Vypsanou fixou) Jiří Hrdina: „Na Sarajevo 1984 myslím jenom v dobrém. Následné Calgary bylo sportovně slabší, ale zase mě těšilo, že tam pak můžu zůstat natrvalo.“V rozhovoru vypráví o tom, jak si v polovině osmdesátých let vytkli trenéři národního týmu dva zásadní cíle – uspět na olympiádě v Sarajevu a na mistrovství světa v Praze. „Připravovali nám příšerné galeje, letní soustředění na Šumavě bylo plné výběhů do sjezdovek, posiloven, prostě dostávali jsme sodu. Ale zároveň musím říct, že jsem pak z té dřiny žil do konce kariéry; stačilo to jenom udržovat. V Sarajevu jsme skončili druzí za Rusy, kteří tenkrát byli jako mašina. Jak říkal trenér Luděk Bukač: ‚Můžeš je jednou porazit, ale nemůžeš je porážet…‘ Nechali jsme si to až na rok 1985 do Prahy.“Na námitku, že nešlo o Rusko, nýbrž o Sovětský svaz, Jiří Hrdina příliš neslyší. „Drtivá většina jejich týmu hrála za armádní CSKA Moskva a pro mě to byli Rusáci, každý zápas proti nim jsem ohromně emotivně prožíval. Led byl jediným místem, kde jsem Rusům mohl vrátit šedesátý osmý rok, který jsem vnímal zblízka. Velká posádka sovětské armády sídlila v Mladé Boleslavi, kde jsem do osmnácti bydlel u rodičů, a to mě na hřišti hnalo. V takových zápasech jsem tvrdě dokončoval osobní souboje, i když to nebylo vyloženě nutné.“Co potom Calgary v roce 1988? „Tam byli dobří českoslovenští skokani nebo běžci na lyžích. Vůbec nejpopulárnější postavou her byl britský skokan Eddie Edwards, kterému jsme všichni fandili, aby své pokusy přežil. Nám se ale tenkrát nedařilo, skončili jsme až šestí a ze silnějších konkurentů jsme neporazili nikoho. Naštěstí jsem nemohl moc truchlit, protože jsem si jen přendal tašku z jedné strany šatny na druhou a hned začal hrát za Calgary Flames.“A nakolik Jiří Hrdina věří české reprezentaci za pár dnů v Miláně? Kdovíjakým optimistou není: „Upřímně řečeno,“ říká v podcastu, který je z velké části i o jeho celoživotně silném vztahu k muzice, „už semifinále by podle mě bylo úžasné.“

V kompetenčním sporu by měla větší šanci vláda, ale prezident to myslí nejspíš dobře, říká ústavní právníkPokud by boj o ministerské křeslo pro Filipa Turka vyvrcholil kompetenčním sporem, mohlo by to do budoucna změnit politický systém. „Ale možná úplně nemuselo,“ říká v přátelsky a neformálně vedeném podcastu Host Reportéra ústavní právník Ondřej Preuss. „Nebo jo, ale nemuselo by to automaticky znamenat průšvih.“V rozhovoru vysvětluje specifikum českého, ale vlastně i československého vnímání role prezidentů, kterým národ od doby Tomáše Garrigua Masaryka přisuzoval větší moc a důležitost, než jaké jim reálně náležely.Přesto tvůrci české Ústavy z roku 1992 příliš nepočítali s tím, že prezidenti republiky budou chtít skutečně plnohodnotně vládnout, jenže ti si začali kolíkovat svá mocenská území, počínaje Václavem Havlem. Problém výrazně narostl po zavedení přímé volby prezidenta, protože Miloš Zeman i Petr Pavel získali obrovský mandát od voličů, přestože stále nenesou žádnou politickou odpovědnost. „Přímá prezidentská volba zdejší politické kultuře neprospěla,“ říká v podcastu Ondřej Preuss. „Má potenciál radikalizovat společnost a prohlubovat příkopy.“Ohledně současného sporu o Filipa Turka nemá ústavní právník Preuss úplně jednoznačný názor, ale obecně říká, že mezi jeho kolegy by převažoval souhlas s tím, že prezident musí navrhovaného kandidáta jmenovat.Kompetenční žaloba by dost možná vyjasnila dávný problém, zda má být Česko čistě parlamentním systémem, nebo se posunout směrem k systému poloprezidentskému, jaký známe například z Francie.„Zároveň ale platí, že pokud by výrok Ústavního soudu znamenal precedent, sice bychom pak jasně věděli, co si prezident může nebo nesmí dovolit, ale taky by se tím do budoucna zúžil prostor pro politická jednání a hledání kompromisů.“I když se prezident Pavel pohybuje na hraně Ústavy nebo ji dokonce překračuje, podle Preusse tak činí z celkem pochopitelných důvodů. „Na druhou stranu by podle mě nebylo od věci přemýšlet,“ zaprovokuje si v podcastu, „jestli a nakolik funkci prezidenta vlastně potřebujeme.“

Připadám si mnohem mladší než dřív. Herec má být psychicky v pohodě, éra geniálních šílenců pomíjíV posledních letech je Denisa Barešová na roztrhání jak před kamerou, tak i v divadlech. Před pár týdny oslavila třicítku a protože je skvělá vypravěčka, zajímavě a do hloubky analyzuje tento milník v dalším díle podcastu Host Reportéra.Připadá si výrazně mladší a spokojenější než například před pěti lety, kdy chtěla s herectvím dokonce skončit. Hodně jí pomáhají psychoterapie. „Když jsem kdysi začala chodit ke své doktorce na čínskou medicínu, hned mi řekla zajímavou věc: prý jsem nejspíš přeskočila nějaký životní cyklus, část dětství nebo dospívání. Dokonce tehdy řekla, že mentálně jsem čtyřicetiletá, a to mi bylo čtyřiadvacet! Nějak se prostě stalo, že jsem vnitřně rychle zestárla.“Od osmi chodila do přísného Dismanova dětského rozhlasového souboru; dostala se na víceleté gymnázium. Ve dvanácti poprvé hostovala v Národním divadle, kde je dnes mimochodem ve stálém angažmá a fantasticky tam hraje hlavní roli ve hře Paní Bovaryová.„Vzpomínám, že jsem se vždycky líp cítila v dospělém světě a tak jsem například jako ta školačka v Národním byla nadšená a chtěla tam být pokud možno pořád. Dnes mám ale pocit, že to pro dvanáctileté dítě nemusel být ten pravý svět a že mi zároveň uteklo něco důležitého jinde, což bylo později třeba napravovat například právě psychoterapiemi. Ty mě nakonec zase omladily; teď se cítím nejlíp.“V podcastu Denisa Barešová pozoruhodně vypráví o tom, jak se například právě v Národním divadle změnilo během jejího krátkého života prostředí. „Už například nejsou zakouřené všechny chodby,“ zasměje se, potom ale zvážní. „Taky postupně mizí kult hvězdných herců, kteří jsou si vědomi své slávy a mají vzhledem k ní své požadavky; atmosféra je mnohem souborovější. A skoro všichni herci si dnes v divadle dávají větší pozor na svoje fyzické a hlavně psychické zdraví.“Doba šílených géniů s vnitřními démony, kteří dávají přednost hereckému poslání před osobním životem, podle Denisy Barešové končí. „Moje generace už vesměs chápe, že se nevylučuje, aby dobrý herec po nocích klidně spal,“ říká. „Podle mě, čím líp na tom psychicky jste, tím lepšími jste herci i lidmi a tím líp je i vašemu okolí. Pořád známe maniaky, kteří jsou na jevišti fantastičtí, ale nikdo s nimi už nechce zkoušet a taková já bych být nechtěla.“Ve třiceti letech přemýšlí, co s herectvím dál. Nebylo by divu, kdyby ho postupně omezila, zatím to ale vypadá jinak: „Měla jsem sen, že si zahostuju s pražským Divadlem JEDL, které dlouhodobě obdivuju, a ten se mi teď splní. Za pár dnů, 7. února, máme pod vedením režiséra Jana Nebeského v Rokoku premiéru inscenace „Tohle se stalo!“, kde si strašně ráda zahraju s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Tomášem Havlínkem.“Hned o měsíc později uvedou do kin film Poberta, pak přijde na řadu televizní seriál Monyová a tak dále – o tom všem Denisa Barešová hovoří v novém díle podcastu Host Reportéra.

Skvělí herci, a stejně je oslovíte špatným jménem: Když se budeme dál snažit, příště to snad nespleteš!Mají zhruba stejný osud jako podcast, do kterého právě přišli na návštěvu. Jsou dobří, pár tisícovkami lidí vyloženě oblíbení, ale nějaká větší všeobecná popularita je míjí.Bohužel se to ukáže na samém počátku rozhovoru: „Vítáme dvě hvězdy Vršovického divadla Mana, konkrétně Ondru Černého a Kristýnu Průchovou…“ Druhá oslovená si přikryje ústa dlaní, ale stejně to nevydrží a řekne: „Jenom Týna, prosím, Týna s tvrdým.“Týna Průchová má zajímavé geny, jejím otcem byl Ladislav Mrkvička. „V roce 1983 nebylo možné dát jméno, které není v kalendáři, takže jsem opravdu byla Kristýnou, ale nikdo mimo rodinu to nevěděl. I vysvědčení jsem podvratně dostala na Týnu. K patnáctým narozeninám jsem dostala dárek: mohla si jméno zkrátit, a tím vlastně založila tradici. Byla jsem snad první oficiální Týna na světě.“Oba herci v podcastu vyprávějí, jak se dnes uživit a prosadit v herectví, když člověk poctivě hraje v menším divadle, ale dostává minimum rolí před kamerou. „Já například často dělám zdravotního klauna,“ popisuje Ondřej Černý. „A oba věříme, že když se budeme dál snažit a vlastně i vzdělávat jako dosud, jednou nějaká velká nabídka přijde.“Ondřej a Týna jsou stejně staří a znají se spolu od studií, takže půlku života; dokonce spolu i bydleli. Dnes hrají v několika společných inscenacích (ve vršovické Maně je to například Krakatit nebo Dva na houpačce), ale nikdy spolu nechodili: „To by nešlo, náturou jsme naprosto rozdílní, museli se z nás stát jen nejlepší kamarádi.“Mají malé děti, každý se svým partnerem, ale rádi společně například cestují. „Oba jsme si udělali kapitánské zkoušky, takže jsme několikrát zažili dovolenou i na plachetnici,“ vyprávějí o svých dobrodružstvích.V podcastu dojde i na historky o Petru Nárožném, Oldřichu Kaiserovi a pochopitelně o Ladislavu Mrkvičkovi: „Pohřbili jsme ho v kostýmu Hanti z Hrabalovy Hlučné samoty,“ říká Týna. „Přesně tak, jak si to táta přál.“

Znal jsem íránského šáha. V nevěstincích za jeho časů ženy diskriminovaly muže, vzpomíná Atapana„Do Íránu jsem se pracovně dostal spíše náhodou díky mistru Fričovi, ale byla to nádherná zkušenost.“ Těmito slovy začíná v dalším díle podcastu Host Reportéra oprašovat vzpomínky na polovinu sedmdesátých let etnograf Mnislav Zelený, známý též pod indiánským jménem Atapana.I když se vždy zabýval hlavně Jižní Amerikou, byl v mládí zároveň zaměstnancem společnosti Art Centrum, která se úspěšně snažila prodávat českou kulturu do zahraničí: „Šlo vlastně o ostrůvek kapitalismu v tehdejším Československu, které díky Art Centru získávalo devizy.“Zvlášť z Íránu jich přicházela spousta, a proto komunisté přimhouřili oči nad faktem, že pomáháme ideologickému protivníkovi. Za vlády šáha, tedy do roku 1979, Írán patřil pod vlivem USA a ubíral se západním směrem. „Se mnou tenhle politický paradox nikdo neřešil,“ vzpomíná Atapana: „Jaroslav Frič byl čaroděj, který komunistům v čele se Štrougalem všechno vysvětlil tak chytře a elegantně, že blízkou kulturní spolupráci s tehdejším Íránem vlastně podporovali.“Váže se k tomu historka z období světové výstavy v Montrealu roku 1967, kdy do československého pavilonu nečekaně zavítala šáhova vzdělaná manželka, císařovna Farah. Oslovila přítomného audiovizuálního umělce Jaroslava Friče, zamilovala se do jeho stylu práce a požádala, ať udělá podobnou audiovizuální prezentaci pro tehdy vznikající monumentální památník Šáhjád v Teheránu a další íránské památky.Atapana v podcastu vzpomíná na první přílet do země, kde městské slečny nosily minisukně a alkohol byl běžnou součástí života. „Do islámské revoluce země dýchala svobodou, všichni byli usměvaví, ženy komunikativní, jenom málokterá zahalená. Duchovní a velmi konzervativní muslimové byli zalezlí v mešitách, kde nejspíš bědovali nad stavem světa, ale já si absolutně nepřipouštěl, že by se mohli z roku na rok zmátořit a naprosto změnit směřování země.“V podcastu Atapana hovoří i o tom, jak se osobně seznámil se šáhem a jeho rodinou: „I přes různé kontroverze mám pocit, že byl šáh Muhammad Rezá Pahlaví pro Írán pozitivní postavou a výrazně zemi pozvedl. Za jeho vlády se země stala mnohem vzdělanější a rovnoprávnější.“Atapana si dokonce vzpomene na jedno místo, kde měly ženy navrch. „Brzy jsem se dozvěděl, že jsou v Teheránu bordely, tak jsem tam ze studijních důvodů zašel. Bylo to vlastně město ve městě. Za vysokými hradbami stály desítky domečků, v každém jedna nebo dvě prostitutky a před vstupem vždy dlouhá fronta chlapů. Nešlo si nevšimnout, že někteří z nich občas přebíhají z fronty do fronty, a brzy jsem pochopil důvod. Když prostitutka otevřela dveře, změřila si potenciální zákazníky pohledem a některé rovnou odmítla s tím, že se jí nelíbí. Tihle nešťastníci potom přebíhali a zkoušeli štěstí vedle.“Na závěr podcastu vysloví Atapana napůl žertem, ale taky trochu vážně, jeden svůj sen. „Nedávno jsem viděl v televizi následníka trůnu, kterého jsem osobně potkal jako puberťáka. Šokovalo mě, jak se tenhle klouček Kýros vizuálně změnil a jak moc se dnes podobá šáhovi, svému otci. Docela bych mu přál, aby se mohl z Ameriky vrátit do Teheránu a ujmout se moci. Zajel bych tam taky a zkusil si s ním v Šáhjádu zopakovat to naše půlstoletí staré setkání.“

Ze své sexuální orientace si rád dělám srandu, klidně i drsnější, říká český BeetlejuiceNaše redakce má kouzlo, návštěvníci se v ní otevírají k naprosté upřímnosti. Tentokrát navštívil podcast Host Reportéra herec a zpěvák Jan Sklenář, který už druhým rokem září coby Beetlejuice v jedné z nejnáročnějších a zároveň nejhezčích muzikálových rolí dneška.V rozhovoru popisuje neuvěřitelné scény z příprav tohoto muzikálu: „Na americkou verzi jsme se jeli podívat s Leošem Marešem do Atlanty a už do divadla jsem k nadšení všech okolo vyrazil převlečený v kostýmu. Leoše potom napadlo, že si večer vyrazíme na basketbalovou NBA, a koupil lístky do první řady. I tam jsem se samozřejmě vydal převlečený za Beetlejuice, a i když kolem seděly hollywoodské hvězdy, pozornost kamer v hale se soustředila hlavně na mě.“Zatímco Beetlejuice uvádí pražské Hudební divadlo Karlín, skutečným domovem Jana Sklenáře je nedaleké Divadlo v Dlouhé. Protože je odmalička velmi extrovertní a nedokáže přibržďovat zábavu, nepřekvapí historka o tom, kterak si ho nedávno po jakési noční vylomenině zavolala tamní paní ředitelka do kanceláře a unaveně konstatovala: „Honzo, vždyť ti bude brzy padesát. Kdy už se konečně přestaneš chovat jako puberťák?“S upřímností sobě vlastní tehdy konstatoval, že nejspíš bohužel nikdy.V podcastu vděčně vypráví o tom, jak mohl vyrůstat v brněnském evangelickém prostředí. Jako devítiletého chlapce jej zasáhla tragická smrt faráře Vladimíra Kaluse při zbytečné havárii, jejímž druhým účastníkem byl policista: „Náš farář otevřeně nesouhlasil s komunistickým režimem, a tak to v nás všech vzbudilo velké podezření.“Mnohem zábavnější jsou historky o tom, jak se Jan Sklenář později vyrovnával se svou homosexuální orientací. „Já to s velkým překvapením zjistil až ve svých dvaceti,“ směje se, „když jsem nastoupil na JAMU.“Mohl za to kolega, herec Miroslav Zavičár: „Můj vůbec první kluk a dnes už dávno manžel, jsme spolu osmadvacátým rokem. Došlo k tomu tak, že jsem strašně záviděl spolužákům, kteří můžou bydlet na kolejích, a trávil s nimi spoustu času. Občas jsem i přespal, nejdřív pokud možno u nějaké spolužačky, ale jednou jsem přistál v posteli u Míry a najednou cítím, že se pod peřinou začalo něco dít.“I když je Jan Sklenář vnímaný hlavně jako skvělý divadelní herec, má jednu dlouhodobou a čím dál reálněji vypadající ambici. „Nejpozději do těch svých padesáti bych rád natočil sólové hudební album,“ říká. „Už na tom ostatně makám.“

Po oznámení knihy s Markem Dvořákem spadl web, ale kriminalisty Josefa Mareše jsem prodal vícUž nešlo všechno stíhat, a tak dal výpověď. Podruhé v životě, tentokrát dobrovolně. A se smíšenými pocity: „Už teď mi to chybí,“ vypráví Martin Moravec, který vedl posledních dvacet let oblíbený čtvrteční magazín MF DNES.Ve velmi otevřeném rozhovoru vypráví svému někdejšímu blízkému kolegovi Tomáši Poláčkovi o cestě kluka z východočeské Bolehošti do obrovské pražské redakce. Ta mu rychle umožnila, aby například objel největší tenisové turnaje světa, dělal rozhovor s Pelém a ve čtyřiadvaceti letech se stal ze „sporťáka“ šéfem přílohy, která se tehdy prodávala občas i v půlmilionovém nákladu.Martin Moravec mluví i o mediálně rozbouřeném období před jedenácti lety, kdy byl tehdejším novým vedením na tři čtvrtě roku vyhozen, aniž by znal důvod. „Neznám ho dodnes,“ směje se v podcastu, „každopádně kdybych věděl, že se s tou tehdejší šéfredaktorkou potkám, okamžitě jí jdu koupit kytku. Na pracáku jsem sice cítil hroznou křivdu, ale ve výsledku to byla nejlepší věc, která se mohla stát. Odpočinul jsem si, nasbíral nový elán a nápady, prostě nebýt toho vyhazovu, nikdy nezačnu psát a vydávat knihy.“Od Gábiny k HeleněZ Martina Moravce je dnes bestsellerista, i když počátky spisovatelské dráhy byly napínavé. „Udělal jsem knihu s biatlonistkou Gábinou Soukalovou, tehdy Koukalovou, a pak se nestačil divit, kolik lidí a z jak zvláštních důvodů nás za ni kritizuje – byla to tvrdá životní škola.“Prodejně šlo samozřejmě o úspěch, a tak Martin přemýšlel, jestli a jak dělat knihy po večerech dál.Oslovil renesančního člověka, o němž věděl, že má silné názory a skvělé historky – neurochirurga Vladimíra Beneše. „Ten naopak řekl, že knihu o Gábině četl, bavila ho, a tak mi těch zhruba deset tříhodinových schůzek rád věnuje.“Martin sepsal knižní rozhovor a pak ho vydal sám, což byl finanční risk. „I když já vlastně tušil, že se alespoň na nulu díky Vláďovu charismatu dostanu,“ říká s tím, že tehdy vytiskl deset tisíc knih a nic dalšího neměl v plánu.Zanedlouho bylo potřeba udělat dotisk, pak hned další… „A zrovna teď děláme desátý,“ říká v podcastu Martin.Coby systematický člověk začal vydávat rozhovorové knihy každý rok a klíč má jednoduchý: oslovuje představitele neobvyklých, ale o to atraktivnějších profesí.S každou další se nabalují noví čtenáři: „V tomhle byl zlomový můj čtvrtý respondent, letecký záchranář Marek Dvořák, který má obrovský dosah na sociálních sítích. Jakmile oznámil, že vyjde knížka, spadl mi web a do druhého dne pak přišlo na pět tisíc předběžných objednávek.“Do této chvíle nejprodávanější je v pořadí třetí kniha s kriminalistou Josefem Marešem a na podzim vyšla coby šestka konečně i žena, armádní psycholožka Helena Sováková.I když se v podcastu Martin Moravec nevyhýbá přímé odpovědi na žádnou otázku, jedna zůstane přece jen nezodpovězena. S kým vydá rozhovor letos na podzim? „Zatím totiž pořád nejsem rozhodnutý,“ krčí rameny. „A to mám za pět minut dvanáct.“

Hudbu dělám, jako by se sešli Koubek s Bittovou na houbičkách, zpívám hláskem podivným, ale miluju toJe jedním z nejoblíbenějších českých výtvarníků, však to má i v genech. Maminka Libuše byla světoznámou designérkou hraček, otec zase skvělým malířem. „Nikdy jsem od nich ale pořádně neslyšel hudbu,“ říká Petr Nikl v podcastu, který se do hloubky věnuje právě vztahu k muzice.Vzhledem ke svému nezvykle vysoko položenému hlasu Nikl pochybuje, prošel-li vůbec pubertou, ale nejspíš ano: „A projevila se právě tím, že jsem se hudbě vždycky trochu věnoval. Abych dělal alespoň něco, čemu se nevěnují rodiče.“Dlouho byl velmi introvertní, takže o jeho zálibě nikdo nevěděl. „Po čtyřech letech chození na klavír jsem se kvůli děsné učitelce zhroutil a zapomněl noty. Když jsem pak prvně uslyšel nahraný vlastní hlásek, trochu mě to vyděsilo, ale pořád jsem si drnkal na zvláštní strunný nástroj, který ležel po dědovi na skříni, totiž na balkánský brač.“Podobnými nástroji se Petr Nikl obklopuje dodnes, na jeho deskách jsou často k slyšení. Když později odejde z redakce Reportéra, po čtvrt hodině nadšeně telefonuje: „Právě jsem si v bazaru vedle Kotvy koupil harfu!“V rozhovoru vzpomíná, jak ho ve dvaceti zasáhla dvě traumata pár měsíců po sobě. Nejprve smrt Johna Lennona a vzápětí i maminky, dvou úžasných a mladých osobností – Lennonovi bylo čtyřicet a mamince o šest let víc.Petr Nikl popisuje, jak se brzy poté dostal na Akademii výtvarných umění mezi výtvarníky, kteří brali velmi vážně taky muziku – například na Stanislava Diviše nebo na Františka Skálu, s nímž má dnes ostatně hudební projekt Třaskavá směs.„Sám jsem poprvé vlezl na hudební pódium až ve čtyřiceti a ještě dlouhá léta si tam připadal nepatřičně. Hned první deska Nebojím se smrtihlava sice dostala nějakou cenu, ale kdosi správně poznamenal, že to zní, jako by se Václav Koubek sešel s Ivou Bittovou na houbičkách. Smutnou pravdou je, že já nikdy žádné podpůrné prostředky tohoto typu nepotřeboval, do snového přeludu se odjakživa umím dostat skoro každou činností.“Petr Nikl dnes sice bere hudbu stejně vážně jako výtvarné umění, ale o kvalitě vlastní tvorby pochybuje; spíš si jen tak hraje, chce se bavit.Je to nepatřičná skromnost. Každá další deska představuje originální zážitek a nebylo by divu, kdyby ceny posbírala i ta nejnovější, kterou natočil s o generaci mladšími muzikanty Martinem Kyšperským, Markem Doubravou a Alešem Pilgrem. Jmenuje se Chunta, vychází 23. ledna a ukázka z ní samozřejmě zazní v podcastu.

Za dětství v maringotce jsem ráda. Francouzsky jsem uměla hned, hindsky ani za rok, říká Anežka Hessová„Vůbec nejstarší vzpomínky mám ze Švýcarska, takže na naši maringotku nebo na to, jak během zkoušek pospávám v šapitó,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra herečka, tanečnice a hráčka na akordeon Anežka Hessová.Je s podivem, že její neobvyklý životní příběh není mediálně příliš známý. Vědí o něm naopak návštěvníci pražského divadla A Studio Rubín, kteří viděli skvělé představení Můj Hood, za něž byla Anežka nedávno nominována na Cenu Thálie.Čtvrté narozeniny už oslavila ve Švýcarsku, kam její maminka odešla ke kočovnému divadlu. „Děti jsou velmi přizpůsobivé,“ vzpomíná. „Takže jsem se během jednoho měsíce naučila francouzsky.“Vyrůstala v umělecké, tak trochu hipísácké komunitě. „Chvíli se o mě starala nějaká tanečnice, potom herec, někdo hrál na akordeon, snad všichni se zajímali o východní filozofie… Navždy mě to ovlivnilo. Proto se například celý život intenzivně věnuju klasickému indickému tanci kathak.“Když bylo Anežce devět, vrátily se s mámou do Prahy, což byl náraz. Z bohémského prostředí se dostala do postkomunistické školy, kde zpočátku prolézala s poznámkami a čtyřkami. „Ještě mnohem horší ale bylo,“ vzpomíná, „že mi tehdy umřel tatínek. Na čas jsem se úplně stáhla do sebe.“Trochu pomohlo, když ji maminka poprvé vzala do Indie. „Jely jsme na šest týdnů do Váránasí,“ vypráví v podcastu. „Tehdy tam nebylo zdaleka tolik turistů jako dnes. Žádnou jinou holčičku jsem nepotkala. Logicky jsem pro všechny Indy byla buď princeznou, nebo dokonce bohyní.“Zásadní pro ni bylo, že se v nejslavnějším „městě smrti“ na břehu Gangy konečně dokázala trochu lépe rozloučit s tatínkem. „Český pohřeb pro mě byl strašně neosobní. Právě ve Váránasí jsme ale věnovali tátovi spoustu dalšího času; vybavuju si třeba velký obřad v chrámu bohyně Kálí nebo to, jak jsme pro něj posílali spoustu hořících svíček po řece Ganze.“Do Indie se tehdy slepě zamilovala, a až při dalších návštěvách pochopila, že je to hořkosladká země s mnoha mínusy. „Nakonec jsem ve dvaceti odjela na celý rok do Dillí studovat kathak, a to se přiznám, že jsem ke konci už počítala dny a těšila se domů. I tak mi sympatie k Indii vydržely a teď už přemýšlím, kdy tam poprvé vezmu svou čtyřletou dcerku.“

Ve dvanácti stopem po Kypru: Nejvíc mě zaujal řidič, který v mém věku uprchl ze Sýrie na lodiAniž by o to kdovíjak stál, stopoval už zhruba v deseti zemích světa na třech kontinentech. „Ale možná je to bezpečnější, než kdyby se táta rozhodl řídit,“ uznává dvanáctiletý Bartoloměj Poláček. „Zvlášť na Kypru, kde se jezdí vlevo. Jak ho znám, na prvním kruháči by vjel do protisměru.“V dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví Bárt o tom, co ho minulý týden na Kypru překvapilo. „Zastavilo nám tak pětadvacet řidičů,“ odhaduje, „ale byli snad z deseti různých zemí. Hned několikrát Němci nebo Rusové. Z těch exotičtějších například muž ze Srí Lanky nebo dva Syřané.“Zvláště jeden Syřan, který Bárta a Tomáše Poláčka vezl do vnitrozemské vesnice v kopcích nad mořem, měl zajímavý osud: „Když mu bylo třináct, rodina v Sýrii sehnala tři tisíce dolarů a posadila ho na převaděčskou loď mířící za lepším životem. Nejprve přistál v Turecku, ale po měsíc trvajícím útěku nakonec skončil právě na Kypru.“V další části podcastu hovoří Bárt například o neobvyklém množství koček, které na své nedávné cestě potkal, o obřích porcích kyperského jídla, o teplotě vody v rozbouřeném moři nebo o fotbale.„Zašli jsme na ligový zápas v Pafosu,“ popisuje. „Sice tam mají jeden z nejošklivějších stadionů, který jsem kdy navštívil, ale zase jsem si popovídal s jedním hráčem a mám přislíbeno, že až přijedu příště, věnuje mi dres. Každopádně Kypr je sice hezký, ale za rok bych ještě raději vyrazil oslavit Silvestra buď do Barcelony, nebo do Dubaje.“

Krteček je omyl a za vše dobré vděčím Brežněvovi, říká sběratel, který zaplnil Palác ilustrací„Měl bych si domů pořídit pozlacenou bustu Brežněva, protože až díky němu jsem mohl poznat svět, vybudovat velké nakladatelství a vedle toho jaksi mimochodem nashromáždit tisícovku nádherných ilustrací a obrazů!“ Svůj strhující příběh vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra někdejší emigrant Otakar Božejovský, který žije střídavě v Praze a v severní Itálii.Narodil se na jaře roku 1948, tedy ve chvíli, kdy komunisté přebrali moc nad zemí. Jeho úspěšná a podnikavá rodina klesla během chvíle na dno: „V dětské vzpomínce vidím, jak nás komunisté vyhazují z domu na Starém Městě a ještě u toho dávají přes držku mámě i babičce. Mávali lejstrem, že tam bude nově bydlet jeden z nich, nějaký generál. Na toho jsem asi o dvanáct let později narazil v tramvaji a netuším, jak se to stalo, ale generál z ní po chvíli za jízdy vypadl,“ nezastírá Božejovský svoji originální náturu.Jako školák nejprve každé ráno skládal za drobné peníze uhlí, ale brzy pochopil, že mnohem lepší bude kšeftovat: „Nejdřív jen tak dětsky, měnil jsem například žvýkačky za náušnice. Ale když jsem nakonec odešel na konzervatoř do Varšavy, rozjel jsem to ve větším,“ vzpomíná muž, který hrál výborně na kontrabas i na klavír. „V Polsku jsem nakoupil desky Beatles, s Rusy je vyměnil za pravoslavné ikony, a ty jsem pak draze střelil do Německa,“ popisuje své metody.Po okupaci utekl do Švýcarska. Přátelil se mimo jiné s Karlem Krylem, Karlem Schwarzenbergem nebo Svatoplukem Karáskem. Zásadní bylo setkání s jiným emigrantem, úspěšným ilustrátorem dětských knih Štěpánem Zavřelem. „Chtěl založit nakladatelství. Mým snem to nebylo, ale když Štěpán řekl, že na tom stejně není možné vydělat, tak mě vyhecoval. Chtěl jsem mu dokázat, že to jde, a velmi dobře.“ Nakladatelství Bohem Press skutečně uspělo – jeho tituly vyšly v milionových nákladech a byly přeloženy do více než šedesáti jazyků: „Začínal u nás třeba i Petr Sís.“Když byl Božejovský při penězích, nakupoval od ilustrátorů originály. „Většinou jsem je hned hodil do skříně v kanceláři, a nakonec mě samotného překvapilo,“ říká, „jak obrovskou mám sbírku.“Protože je bezdětný, rozhodl se osm set obrazů prodat do Českého Krumlova, kde díky tomu od léta funguje velký Palác ilustrací. Svérázný a prostořeký Božejovský je sice mužem, vyvolávajícím emoce, ale i tak byl díky svému životnímu dílu přijat japonskou císařovnou a letos převzal od ministra zahraničí Cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Kolem nás se dějí divné, zcela nevysvětlitelné jevy. Možná jde o UFO, ale raději jim říkejme UAP.O astronomii a případných mimozemských civilizacích se nakladatel David Frank zajímal od útlého dětství v časech normalizace. Už jako šestiletý prvňák napsal první z mnoha sci-fi povídek. V dospělosti ho konkrétně UFO coby sporné téma přestávalo zajímat, ale to se zásadně změnilo po nečekaných odhaleních z roku 2017. Hovoří o tom v dalším díle podcastu Host Reportéra.„Nejde jen o mě,“ vysvětluje, „zájem se obnovil v celém světě, Spojenými státy počínaje. Tehdejší závažná odhalení způsobila, že UFO přestalo být považováno za okrajovou konspiraci a začala naopak éra, kdy je jeho výzkum seriózním bezpečnostním a vědeckým problémem, ke kterému se například vláda USA oficiálně přiznává.“Okamžitě došlo ke změně v terminologii. Namísto podezřelého termínu UFO se dnes na vědecké a politické půdě používá jiná zkratka: UAP: Unidentified Anomalous Phenomena, tedy neidentifikované anomální jevy.„Přesně před osmi lety publikoval New York Times článek,“ vysvětluje David Frank v podcastu Host Reportéra, „který poprvé seriózně a doloženě informoval o tom, že Pentagon tajně financoval program, systematicky zkoumající nevysvětlené letecké jevy.“Američané tehdy uznali pravost několika zvláštních videí, pořízených vojenskými piloty. Jsou na nich zřetelně vidět objekty bez viditelného pohonu, ale s extrémní akcelerací a pohybující se způsoby, které neodpovídají známé aerodynamice.„Ano,“ připouští David Frank v podcastu, kde tato videa podrobně rozebírá, „řada jevů se nakonec jistě vysvětlí, ale některé těžko. Dnes už jsem tedy ve fázi, že kdybych si měl vsadit, tak řeknu, že tady sami rozhodně nejsme.“David Frank letos ve svém nakladatelství vydal americký bestseller Naléhavé, v němž o dlouho utajovaném pátrání Pentagonu po UFO píše někdejší šéf tohoto vojenského programu Luis Elizondo.

Baťa, Harley, rokenrol. Dějí se zvláštní věci, vždyť já měl být zdravotním bratrem, říká Šimon OppPůsobí, jako by za mikrofon do redakce Reportéra dopadl odněkud z minulosti. Z doby, kdy mladí kluci chtěli od života hlavně pěkné holky, tvrdý bigbít, silnou motorku. Občas si zaboxovat, zajít s kamarády na skleničku. „Jen drogy do toho klišé v mém případě nepatří,“ směje se třiadvacetiletý zpěvák a herec Šimon Opp. „Za časů nejtvrdší puberty jsem to přehnal s marihuanovými koláčky a následující dva týdny měl pocit, že skončím v blázinci. Tehdy jsem si řekl, že si tuhle zábavu jako jednu z mála raději odepřu.“Šimon Opp má za sebou teprve první opravdu profesionální muzikantskou sezónu. Ta se ovšem povedla. Se svou kapelou předskakoval Bryanovi Adamsovi, dostal nominaci na Objev roku v soutěži Český slavík. Kromě toho Šimona začali poznávat i televizní diváci, protože dostal prostor například v seriálu Zoo.Sám je překvapený tím, co se děje. „Ano, na kytaru jsem díky tátovi a staršímu bráchovi hrál od osmi let, ale jinak nemám žádné umělecké vzdělání a například noty neumím.“V rozhovoru popisuje, jak vystudoval ve specificky dívčím prostředí zdravotní školu. „Holky mám rád, takže to mělo spíš výhody,“ naznačuje. Coby zdravotní bratr zažil náročnou praxi za covidu: „Na urgentu Bulovky jsme měli pacienty na plicních ventilátorech a mimotělních obězích,“ připomíná.Chtěl se stát záchranářem, ale nakonec vsadil na uměleckou, hlavně tedy hudební kariéru. A zatím se mu ten risk podle všeho vyplácí: „Letos poprvé finančně nepaběrkuju.“V létě Šimona Oppa čeká další nečekaná výzva: „Nevím, jak jsem si to zasloužil, ale dostal jsem velkou roli v muzikálu Klan Baťa, který budeme hrát na Letní scéně pražského Musea Kampa. Od března začnu denně trénovat například step a divadelní herectví. Mám z toho nervy,“ připouští v podcastu, „ale zároveň se nemůžu dočkat.“

Dobře vím, co je to šikana, přiznává dirigent, který zahájí Pražské jaroDo překvapivě osobní roviny se během dalšího podcastu Host Reportéra dostal dirigent Petr Popelka, který letos v květnu zahájí festival Pražské jaro. Bude to shodou okolností největší dar k jeho čtyřicátým narozeninám.Šéfdirigent slavných vídeňských symfoniků vzpomíná na to, jak mu hudba do devíti let nic neříkala a v lidové škole umění byl prohlášen za absolutní antitalent.„Hrál jsem normálně fotbal za TJ Solidaritu Praha,“ popisuje, „jenomže pak jsem v devíti uslyšel klavír opravdu naživo a zatoužil na něj hrát. Nebo na housle.“Šli tehdy s rodinou na návštěvu ke známému, což byl sice lékař, ale zároveň i vášnivý amatérský muzikant. „Měl koncertní křídlo, které dnes stojí u mě v obýváku, protože mi ho později věnoval. Zahrál nám s bráchou Janáčka, kterého miloval: Po zarostlém chodníčku. Dodnes si pamatuju, že sedím těsně u klavíru, ze kterého se linou ty zvuky, vidím otevřené noty a jakoby se přede mnou otevřelo kouzlo.“Doma večer prohlásil, že chce napsat něco jako Janáček, na papír nakreslil pět linek a bez jakékoliv znalosti zkoušel psát skladbu. Brzy začal hrát na kontrabas, se kterým se nakonec dostal na světovou úroveň.Spolužáci ho začali vnímat jako exota: „Později na konzervatoři jsem se ocitl mezi svými, ale druhý stupeň základky byl tak těžký, že se mi o tom dodnes zdá. Dobře vím, co to je šikana. Jakmile jsem začal s hudbou, stalo se z ní mé velké téma. Každopádně právě hudba se pro mě zároveň v těch deseti letech stala motivací, proč každý den vstát a začít znovu.“