Host Reportéra

Kolem nás se dějí divné, zcela nevysvětlitelné jevy. Možná jde o UFO, ale raději jim říkejme UAP.O astronomii a případných mimozemských civilizacích se nakladatel David Frank zajímal od útlého dětství v časech normalizace. Už jako šestiletý prvňák napsal první z mnoha sci-fi povídek. V dospělosti ho konkrétně UFO coby sporné téma přestávalo zajímat, ale to se zásadně změnilo po nečekaných odhaleních z roku 2017. Hovoří o tom v dalším díle podcastu Host Reportéra.„Nejde jen o mě,“ vysvětluje, „zájem se obnovil v celém světě, Spojenými státy počínaje. Tehdejší závažná odhalení způsobila, že UFO přestalo být považováno za okrajovou konspiraci a začala naopak éra, kdy je jeho výzkum seriózním bezpečnostním a vědeckým problémem, ke kterému se například vláda USA oficiálně přiznává.“Okamžitě došlo ke změně v terminologii. Namísto podezřelého termínu UFO se dnes na vědecké a politické půdě používá jiná zkratka: UAP: Unidentified Anomalous Phenomena, tedy neidentifikované anomální jevy.„Přesně před osmi lety publikoval New York Times článek,“ vysvětluje David Frank v podcastu Host Reportéra, „který poprvé seriózně a doloženě informoval o tom, že Pentagon tajně financoval program, systematicky zkoumající nevysvětlené letecké jevy.“Američané tehdy uznali pravost několika zvláštních videí, pořízených vojenskými piloty. Jsou na nich zřetelně vidět objekty bez viditelného pohonu, ale s extrémní akcelerací a pohybující se způsoby, které neodpovídají známé aerodynamice.„Ano,“ připouští David Frank v podcastu, kde tato videa podrobně rozebírá, „řada jevů se nakonec jistě vysvětlí, ale některé těžko. Dnes už jsem tedy ve fázi, že kdybych si měl vsadit, tak řeknu, že tady sami rozhodně nejsme.“David Frank letos ve svém nakladatelství vydal americký bestseller Naléhavé, v němž o dlouho utajovaném pátrání Pentagonu po UFO píše někdejší šéf tohoto vojenského programu Luis Elizondo.

Baťa, Harley, rokenrol. Dějí se zvláštní věci, vždyť já měl být zdravotním bratrem, říká Šimon OppPůsobí, jako by za mikrofon do redakce Reportéra dopadl odněkud z minulosti. Z doby, kdy mladí kluci chtěli od života hlavně pěkné holky, tvrdý bigbít, silnou motorku. Občas si zaboxovat, zajít s kamarády na skleničku. „Jen drogy do toho klišé v mém případě nepatří,“ směje se třiadvacetiletý zpěvák a herec Šimon Opp. „Za časů nejtvrdší puberty jsem to přehnal s marihuanovými koláčky a následující dva týdny měl pocit, že skončím v blázinci. Tehdy jsem si řekl, že si tuhle zábavu jako jednu z mála raději odepřu.“Šimon Opp má za sebou teprve první opravdu profesionální muzikantskou sezónu. Ta se ovšem povedla. Se svou kapelou předskakoval Bryanovi Adamsovi, dostal nominaci na Objev roku v soutěži Český slavík. Kromě toho Šimona začali poznávat i televizní diváci, protože dostal prostor například v seriálu Zoo.Sám je překvapený tím, co se děje. „Ano, na kytaru jsem díky tátovi a staršímu bráchovi hrál od osmi let, ale jinak nemám žádné umělecké vzdělání a například noty neumím.“V rozhovoru popisuje, jak vystudoval ve specificky dívčím prostředí zdravotní školu. „Holky mám rád, takže to mělo spíš výhody,“ naznačuje. Coby zdravotní bratr zažil náročnou praxi za covidu: „Na urgentu Bulovky jsme měli pacienty na plicních ventilátorech a mimotělních obězích,“ připomíná.Chtěl se stát záchranářem, ale nakonec vsadil na uměleckou, hlavně tedy hudební kariéru. A zatím se mu ten risk podle všeho vyplácí: „Letos poprvé finančně nepaběrkuju.“V létě Šimona Oppa čeká další nečekaná výzva: „Nevím, jak jsem si to zasloužil, ale dostal jsem velkou roli v muzikálu Klan Baťa, který budeme hrát na Letní scéně pražského Musea Kampa. Od března začnu denně trénovat například step a divadelní herectví. Mám z toho nervy,“ připouští v podcastu, „ale zároveň se nemůžu dočkat.“

Dobře vím, co je to šikana, přiznává dirigent, který zahájí Pražské jaroDo překvapivě osobní roviny se během dalšího podcastu Host Reportéra dostal dirigent Petr Popelka, který letos v květnu zahájí festival Pražské jaro. Bude to shodou okolností největší dar k jeho čtyřicátým narozeninám.Šéfdirigent slavných vídeňských symfoniků vzpomíná na to, jak mu hudba do devíti let nic neříkala a v lidové škole umění byl prohlášen za absolutní antitalent.„Hrál jsem normálně fotbal za TJ Solidaritu Praha,“ popisuje, „jenomže pak jsem v devíti uslyšel klavír opravdu naživo a zatoužil na něj hrát. Nebo na housle.“Šli tehdy s rodinou na návštěvu ke známému, což byl sice lékař, ale zároveň i vášnivý amatérský muzikant. „Měl koncertní křídlo, které dnes stojí u mě v obýváku, protože mi ho později věnoval. Zahrál nám s bráchou Janáčka, kterého miloval: Po zarostlém chodníčku. Dodnes si pamatuju, že sedím těsně u klavíru, ze kterého se linou ty zvuky, vidím otevřené noty a jakoby se přede mnou otevřelo kouzlo.“Doma večer prohlásil, že chce napsat něco jako Janáček, na papír nakreslil pět linek a bez jakékoliv znalosti zkoušel psát skladbu. Brzy začal hrát na kontrabas, se kterým se nakonec dostal na světovou úroveň.Spolužáci ho začali vnímat jako exota: „Později na konzervatoři jsem se ocitl mezi svými, ale druhý stupeň základky byl tak těžký, že se mi o tom dodnes zdá. Dobře vím, co to je šikana. Jakmile jsem začal s hudbou, stalo se z ní mé velké téma. Každopádně právě hudba se pro mě zároveň v těch deseti letech stala motivací, proč každý den vstát a začít znovu.“

Kardinál se zadíval daleko za sanitu a nejspíš věděl, že ho čeká křížová cestaPo čtvrt století byla denně nablízku kardinálu Dukovi, letos na podzim s ním strávila i poslední dny. Osobní rozhovor se sestrou Dominikou vám nabízíme formou dlouhého podcastu.Vypráví v něm pochopitelně i o tom, co se dělo na přelomu října a listopadu, kdy musel kardinál Duka po pouhých třech dnech strávených doma znovu, a naposledy, do nemocnice. Řekl prý: „To si mě tam asi nechají, že?“ Když ho Dominika jen rozpačitě držela za ruku, dodal: „Jsme v Božích rukou.“„Nejspíš věděl,“ přemítá Dominika, „že ho čeká křížová cesta. Po té poslední větě se zadíval daleko za sanitu a zjevně byl ponořený hodně hluboko. Až po pár dnech jsem si uvědomila, že k němu v těch chvílích přicházel neviditelný horizont, kterému pan kardinál vyrazil vstříc. Tak jsem to četla z jeho tváře.“Nic dalšího si už ti dva neřekli. „V neděli 2. listopadu odpoledne byl v umělém spánku po operaci, měl ale zaťaté pěsti a bojoval. Pravou ruku jsem mu pomalu uvolnila a hned mě stiskl. Pochopila jsem, že je to pozdrav a předání meče.“Mnohem podrobnější vyprávění o pozoruhodném osudu sestry Dominiky i o jejím životě po boku kardinála Duky si můžete poslechnout buď v tomto díle podcastu, nebo přečíst v prosincovém vydání Reportéra.

Je mi líto bolestí, co po mně tady zbyly… Ondřej Ruml o tom, jak nejen v hudbě nachází sebe samaObčas se na moment zarazí a potom rozesměje: „Tak na tohle se mě ještě nikdo nezeptal, ale proč ne, mě to vlastně baví!“ Ve velmi upřímné náladě přišel za mikrofon v redakci Reportéra zpěvák a herec Ondřej Ruml.V rozhovoru vzpomíná na to, jak od dětství jezdíval s rodinou na štědrodenní mše za mrtvé horolezce. Vzápětí vysvětluje, proč začal během covidu pomáhat se záchranou kostela sv. Štěpána v Řitonicích, kde byl jako tříletý kluk pokřtěný. „Chtěl jsem taky jednou udělat něco pořádného.“Vzpomíná na časy, kdy ve svých devatenácti jezdil s tátou manuálně pracovat do Německa, a v tu chvíli si uvědomil, že musí udělat všechno proto, aby v životě spíš profesionálně zpíval. Vypráví o počátcích kariéry v pražských hotelových barech i o tom, jak vystupoval s bluegrassovou kapelou Modrotisk v USA.S láskou hovoří o muzikálu Lazarus v pražském divadle Komedie, kde dostal hlavní roli: „Dojalo mě, že na nás pravidelně jezdí fanoušek Davida Bowieho z New Yorku, vozí další a další přátele a tvrdí, že jsme prý nejlepší obsazení i výprava tohoto muzikálu, jaké kdy ve světě viděl.“Mluví i o tom, jak emotivní byly jeho letošní záskoky za Otu Klempíře i Dana Bártu v kapele, kterou od dětství miluje, totiž v J.A.R.: „Na poslední koncert do Lucerny jsem si musel nasadit tmavé brýle, jinak to nešlo.“V závěru podcastu mluví i o novém albu, které vydá na konci ledna. Vysvětluje zvláštní pasáže z textů, mimo jiné i tu z titulku: Je mi líto bolestí, co tady po mně zbyly… „Skoro dvacet let už v hudbě hledám sebe sama,“ přiznává. „Chci se dostat do pozice, kdy to budu bezpečně a stoprocentně já. Mám pocit, že na nové desce se k tomu bezpochyby dostanu přinejmenším velmi blízko.“

Pozor, máma trubkuje! Štěpánka Balcarová vydává jazzovou operu o sobeckém praseti, kradoucím voduPosledních sedm let se stará hlavně o děti, je matkou dvou dcer. Hudebních cen Anděl má doma zatím víc, tři. Skvělá jazzová trumpetistka Štěpánka Balcarová to logicky propojila a složila unikátní dílo - nejspíš vůbec první jazzovou oper(k)u pro děti jménem O ztracené vodě.Matěj Forman sice radí, ať tohle jejich dílo nikde moc nevychvaluje, že prý to “vždy vypadá podezřele”, Štěpánka to ale riskla a přišla do podcastu Host Reportéra.

Skočil jsem šipku do nehašeného vápna, ve škole mi zakázali zpívat, teď budu mít koncert v LucerněNa základce mu zakázali zpívat, což přijal, stejně zpěváky neměl moc rád. A dnes je samozřejmě zpěvákem. Celý dospělý život pracuje v pražském klubu Palác Akropolis, ale léta už tam nebyl na koncertě: „Každý víkend jsem na těch vlastních.“ Do podcastu Host Reportéra zavítal Martin Zeller, jehož kapela Cocotte Minute se chystá na největší koncert ve své pětadvacetileté historii.Rozhovor je od počátku ovlivněný zjištěním, že jsou host i moderátor úplně stejně staří, brzy oslaví osmačtyřicátiny. Vzpomínají například na dětství za socialismu nebo na konflikty s agresivními skinheady v devadesátých letech. Skvělý vypravěč Martin Zeller popisuje vůbec nejstarší zážitek, který si dokáže vybavit: „Jednou jsem skočil šipku do nehašeného vápna, které jsem si pak pro jistotu ještě napatlal do očí.“Naprosto smířeně popisuje dětství s toxickým otcem, který propil velký majetek a zemřel jako bezdomovec: „Možná proto hraju naštvanej metal,“ směje se Martin, „abych se z toho vyřval.“Pochvaluje si, že nevystudoval žádnou uměleckou školu, nýbrž normální střední ekonomku. „Sice horko těžko, protože jsem už propadl muzice, ale ve výsledku se mi to do života hodí. Kapela je vlastně firma a já ji dovedu řídit.“Podrobně popisuje, jakým stylem přežít dnešní období soumraku českých hudebních klubů, a zve do velkého sálu pražské Lucerny, kde kapela Cocotte Minute vystoupí 13. prosince: „Ale pozor, zbývá už jen posledních pár desítek lístků.“

Neuvěřitelný příběh české zpěvačky: Z televizní show na zámořské lodě, teď přivezla ocenění z TexasuKlidně by se mohla živit neuvěřitelnými, často dobrodružnými historkami. Lucie Dobrovodská od dětství vyhrávala folkové přehlídky, později se úspěšně zúčastnila televizní soutěže Hlas Česko Slovenska, ale před deseti lety se rozhodla opustit rodnou vlast. Poznala půl planety, nicméně teď už zase žije na Vysočině a upozorňuje na sebe více než kdy dřív. V říjnu si spolu se svou kapelou Lucy & HangOver přivezla prestižní cenu z Texasu.O tom všem vypráví v dalším vydání podcastu Host Reportéra: „Opravdu je to přesně deset let, co jsem vyrazila hrát do Austrálie a později na Nový Zéland. Pak nám to nestačilo, tak jsme s mým mužským dlouho vystupovali v Indonésii, ale hlavně jsme se nechávali najímat na velké zaoceánské lodě, takže jsem poznala například Tahiti, Havaj nebo Aljašku.“Po mnoha tisících hodinách koncertování, které sestávalo hlavně z převzatých písní, se nakonec rozhodla vrátit domů a se současnou kapelou mnohem více rozjet autorskou tvorbu: „Chceme dělat co nejlepší moderní country,“ upřesňuje.Bez sebemenších ambicí se letos přihlásili na velký festival Texas Sounds Country Music Awards, kde v říjnu šokovaně převzali hlavní cenu Entertainer of the Year.V podcastu Lucie vypráví například o tom, jak s kapelou křižovali jihem USA v obrovském obytňáku. „Odmalička jsem duší vandrák,“ konstatuje zcela zjevný fakt. „A stejně tak mám odmalička pocit, že jsem se narodila proto, abych ostatním přinášela muziku. Nevyrůstala jsem v ideálních poměrech, ale naštěstí jsem zároveň vždycky potkávala skvělé lidi, kteří mě posouvali. Nakonec jsem si díky muzice mohla život zařídit po svém a teď zvědavě čekám, jaké další možnosti se před námi ještě otevírají.“

Nejdřív jsem skoro umřel, nebo nevím… Vyšla kniha Stopem do Ósaky, poslechněte si ukázkyDalší díl podcastu je výjimečný – moderátor Tomáš Poláček v něm po většinu času předčítá ukázky ze své nové knihy. Ta se jmenuje Stopem do Ósaky a na tři sta šedesáti stranách popisuje velkou cestu přes Asii, kterou podnikl na jaře letošního roku.Výprava na Expo do japonské Ósaky měřila třicet tisíc kilometrů a trvala deset týdnů. Kniha pak vznikala dalších pět měsíců, vychází právě nyní. Konečně tak nacházejí své uplatnění fotografie všech 283 řidičů i rozhovory, které autor se všemi vedl.Jádrem knihy je ale obšírný příběh unaveného a zdravotně poněkud rozkolísaného novináře ve středním věku, který už jednou celý svět objel a v Africe před osmi lety zdánlivě završil své celoživotní stopování těžkou malárií. Proto kniha začíná slovy z titulku: „Nejdřív jsem skoro zemřel, nebo nevím, to mi bylo přesně čtyřicet…“Tehdy si myslel, že už podobnou expedici nikdy nepodnikne, ale jisté okolnosti ho nakonec přiměly přehodnotit plán. Důležité bylo například setkání se starým fotografem Zdeňkem Thomou, který vyprávěl: „Když bylo roku 1970 Expo v Ósace, tak jsem tam se třemi kamarády taky vyrazil z Prahy stopem. Brzy bude stejná akce podruhé, nechtěl bys nás napodobit?“Do poslední chvíle nebylo jisté, je-li pro Poláčka taková cesta v roce 2025 reálná. Kromě problematického zdraví mu plány komplikoval fakt, že má za prohřešky z mládí doživotní zákaz vstupu do Turecka, a tak se musel do Íránu dostat vrchem, přes Bělorusko i Rusko.Překvapivě uspěl. A nejtěžší zemí pro něj nakonec byla až ta za Íránem, totiž Pákistán. Všechna svá dobrodružství podrobně líčí v knize, která má křest už v úterý 25. listopadu v pražském divadle Mana. Jedním z kmotrů bude zmíněný veterán české fotografie Zdeněk Thoma, Poláčkův stand-up a promítání fotek doprovodí na kytaru Márdi z Vypsané fixy.

Chci být inženýrkou přes holuby, jsou to skvělí, chytří a čistotní ptáci, plánuje zpěvačka Athena Chlebová„Proboha,“ děsí se už v průběhu povídání, „co jsem to dnes všechno nažvanila?“ Mladá rapující zpěvačka Athena Chlebová se stává po čtvrtém vydaném albu jménem Vodsrdce čím dál populárnější postavou na české klubové scéně, z čehož vyplývají nové situace, mimo jiné pozvání do podcastu Host Reportéra.Výsledkem je velmi upřímný a veselý rozhovor, který přinejmenším moderátorovi vylepšil den. Athena například nevědomky demonstruje, jak nečekaně se dnes může stát šikovný člověk hudebníkem. „Od dětství do sedmnácti jsem si myslela spíš na herectví,“ přiznává, „což vyvrcholilo rolí v televizním pořadu Policie v akci. Hrála jsem tam unesenou dceru, ale hned v tu chvíli mi došlo, že tudy cesta nepovede. Je ostuda,“ směje se, „že to vůbec odvysílali.“V sedmnácti začala nadšeně poslouchat rap a po první velké (krátké, ale dramatické) lásce se rozhodla svěřovat emoce nejen soukromému deníku, ale taky mikrofonu. „Ne snad, že bych v sobě cítila kdovíjaké vlohy,“ připouští, „ale kamarád z gymplu měl doma v pokojíčku nahrávací zařízení, tak jsem zkoušela skládat slova do beatů. Nahráli jsme první píseň a takhle nečekaně a organicky to vzniklo.“Na střední uměleckou školu se nedostala, na vysokou taky ne, a tak začala studovat ekologii. Brzy si našla zvláštní velké téma, totiž holuby. „Udělala jsem o nich bakalářku, teď jim chci věnovat i diplomku.“V podcastu vzpomíná na dětství, kdy jí někteří nerudnější dospělí říkali, ať holuby nekrmí, což vůbec nechápala. „Celý život to mám tak, že když mi někdo připadá utlačovaný, začnu ho mít dvojnásob ráda. Holub je tvor inteligentní, čistotný a trpí tím, že ho člověk nejdřív zdomestikoval a pak odšoupl.“Athena se ani po čtyřech deskách nepovažuje za zpěvačku na plný úvazek. „A ani o tom nijak zvlášť nesním. Líbí se mi naopak představa, že si budu od hudby odskakovat k holubům a nazpátek. A do toho se snad ještě zvládnu věnovat kafi, své další vášni,“ říká s tím, že si v Praze přivydělává v jedné oblíbené kavárně.Nejbližší příležitost poslechnout si Athenu Chlebovou naživo bude v úterý 25. listopadu, kdy vystoupí coby důležitý host na křtu alba projektu Matyášovi kamarádi v Paláci Akropolis.

Děti a víno zvítězí nad muzikou a bagetami u pumpy, aneb proč přišel nebohý Vasil o RubášeJe mi to líto, rád jsem kapele věnoval půlku života, ale končím, už musím. Známý pražský vinárník a sommelier Petr Rubáš se nečekaně loučí s kapelou, které dal skoro všechno a kdysi začátkem tisíciletí i půlku jejího názvu. Má k tomu dobré důvody, o kterých hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra.„Spíše nevědomky jsem se s Vasilovým Rubášem začal loučit už v srpnu v rumunském Eibenthalu,“ směje se při jedné ze vzpomínek. Jeho kapela patří k největším stálicím festivalu Banát, hrála tam dohromady desetkrát: „Před hlavním koncertem jsem se tam zřídil višňovkou, což mě na pódiu mírně indisponovalo. V jedné písni jsem pak úplně přestal hrát na djembe a jen jsem na lidi máchal rukama, takže ostuda, ale celkem milá, aspoň bude na co vzpomínat.“Alkoholových historek je v podcastu více, protože si Petr Rubáš před pěti lety otevřel v pražských Holešovicích vinotéku Neznámí vinaři. Tam nabízí výběrovou produkci malých moravských (i českých!) vinařů a pořádá vyhledávané degustace, což se brzy stalo hlavním zdrojem jeho obživy. Zároveň se jim s manželkou Irenou začaly před těmi pěti lety rodit děti, a tak je škoda, že poslední období jejich životů nezachycují kamery dokumentárního cyklu Manželské etudy. „Ty nás s Irenou sledovaly skoro celou předchozí dekádu, ale opravdu přelomové věci se začaly dít teprve poté, co byl náš díl uvedený.“Kapela Vasilův Rubáš je zdrojem velké zábavy, jenže na rozdíl od vína Petra nikdy nemohla zajistit finančně. Ve své vinárně tráví většinu večerů, o víkendech jezdíval na koncerty, a když se loni v únoru narodilo druhé dítě, dcera Julie, něco obětovat musel: „Jedno dítě, žádné dítě. Na tomhle přísloví je hodně pravdy.“Definitivně se rozhodl až nedávno, když doma slavili páté narozeniny syna Tondy. „Ta číslovka mě zamrazila. Nechápu, jak rychle to uteklo, kam se těch pět let ztratilo. Už dlouho jsem si představoval, jaké to asi je, mít volné léto nebo jezdit s dětmi na prodloužené víkendy, u těch fantazií jsem se blaženě uculoval a najednou bylo jasno. Musím skončit, i když mě to vnitřně trápí.“S Vasilovým Rubášem si Petr ještě párkrát zahraje – například 19. listopadu v pražském Rock Café a úplně naposledy o měsíc později v Litoměřicích. A pak? „Své djembe položím na skříň a nechám ho, aby tam vysychalo.“

Pop je punkem dneška, říká zpěvačka, která opustila Prahu i Shakespeara a živí se muzikou v LondýněMůže se mladý a neznámý zpěvák přestěhovat z Prahy do Londýna a uživit se tam hudbou? Podrobnou odpověď nabízí další díl podcastu Host Reportéra, do kterého přišla zpěvačka Maella – mladá žena s nevšedním příběhem, která se před měsícem vdala, za měsíc oslaví třicetiny a v občance má jméno Michaela Charvátová.V rozhovoru vypráví o výhodné výchozí situaci z dob svého dětství. Její maminka po návratu z emigrace založila a vedla knižní nakladatelství Motto, otec Aleš Charvát je basista, výrazná osobnost české (nejen jazzové) hudby.„Od dvou let jsem chodila jen do škol,“ vzpomíná Michaela, „kde se mluvilo primárně anglicky.“Otec si vybudoval nahrávací studio: „Mohla jsem sledovat, jak tam připravuje skvělým muzikantům desky, a taky jsem si mohla sama natáčet. Nejdřív táta dovoloval, ať zpívám, co chci, nicméně když mi bylo deset, řekl: Dveře tu máš otevřené pořád, ale už jenom s vlastními písničkami, tak začni skládat.“Pod celoživotním vlivem své mámy šla Michaela studovat anglickou literaturu na pražskou Filozofickou fakultu, ale před deseti lety došlo k radikálnímu zlomu. „Kamarád mi řekl,“ vypráví v podcastu, „že se dá v Londýně studovat kvalitní hudební škola BIMM. Plasticky vidím, jak jsem seděla v kavárně Slavia, na stole hromadu knih, které musím přečíst a pak na jejich základě psát eseje, a najednou jsem se rozhodla: Končím! Čtení sice miluju, ale ještě víc chci být zpěvačkou a hudebnicí v Londýně. Vzala jsem si studentskou půjčku, přestěhovala se – a bylo to nejlepší životní rozhodnutí.“V podcastu popisuje, co nejdůležitějšího jí londýnská škola dala. „Studovala jsem takzvaný songwriting a tam nás pořád nutili, abychom psali nové a nové písně. Sami, ve skupinkách, taky v různých žánrech. Jednou to byl pop, potom metal, rap, country…“Ani nejlepší hudební škola ze svých absolventů hvězdy neudělá. Michaela si zažila pár chudých let ve sdílených bytech, ale naučila se, jak muzikou vydělávat. „Jak jsem neustále něco skládala, psala a zpívala, začali si kupovat mnou nazpívané vlastní melodie různí DJové. Taky jsem se naštěstí zaháčkovala v agentuře, která nabízí mé písně do filmů a seriálů, díky čemuž jsem ke slyšení třeba v seriálu Geek Girl nebo v reality show Love Is Blind.“Čím dál více Londýňanů chodí i na její koncerty, ale Michaela váhá, jestli se spolu se svým spoluhráčem z kapely, manažerem a nově i manželem Lorenzem nevrátit do rodného města. „Dnes už moc nezáleží na tom, kde muzikant bydlí, a kvalita života v Praze nám připadá přinejmenším srovnatelná.“V podcastu Michaela otevřeně vypráví o tom, proč vnímá hudbu jako podnikání, mluví o svých psychických propadech a říká, že dobrý pop je punkem dneška. „I můj táta jazzman vždycky radil, ať poslouchám Abbu – že mě to hodně naučí!“

V pralese nezpívám. Bůh ví, jestli všechna naše muzika nevzniká z nudy tohoto světa, říká Dan BártaLetošek je pro něj přelomový. Zpěvák Dan Bárta napsal první knihu, dostal se do vážných zdravotních problémů a po skoro třiceti letech si za pár dnů pravděpodobně naposledy zazpívá s kapelou J.A.R. O tom všem hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra.V první části rozhovoru se věnuje dalekým cestám, převážně do tropických krajů, které podniká od roku 1996 a o nichž napsal knihu Některé nevinnosti světa. Překvapuje tvrzením, že při svých výpravách přestává být zpěvákem a muzikantem. „Skoro nikomu nepřiznávám, jakou mám profesi,“ říká, „protože to je prdlý povolání.“Hudbě se nevěnuje ani v případě, kdy tráví dlouhé týdny na druhém konci světa s kolegy muzikanty: „Třeba roku 2000 jsme byli v Ekvádoru s Mírou Chyškou a Filipem Jelínkem, klukama z J.A.R. i tehdy vznikající Illustratosphery. Pokud se nepletu, muzice ani textům jsme se nevěnovali. Nechávali jsme se unášet tím, co nás obklopuje, a nezbyl na to čas. Bůh ví, jestli všechna naše muzika nevzniká z nudy tohoto světa.“V druhé části podcastu vypráví o dramatickém půlroce, který otřásl kapelou J.A.R. natolik, že teď přinejmenším na dlouhou dobu přeruší činnost. „Plácáme se v tom jako mouchy v mlíce,“ krčí rameny, „a můžeme jen věřit, že to nakonec nějak dobře dopadne.“Delší pauza je i podle Dana Bárty neodvratitelná. „Zatím je všechno tak nový a nahatý, že nad tím ani nemá cenu přemýšlet. Vylágroval se prostě důl a uvidíme, jakým způsobem bude probíhat rekultivace. Chvilku to musí hnít. Necháme se překvapit, co všechno samo vyroste na dně a jestli se to na novém základě dá ještě spravit.“I kdyby se J.A.R. vrátili, není pravděpodobné, že by s nimi mohl zpívat ve stejném rozsahu jako dřív. V podcastu otevřeně popisuje, nakolik vážné bylo letos na jaře jeho poškození sluchu a proč si ho musí už navždy více chránit. „Skutečně bylo ohrožené celé mé zpívání. Hrozilo, že přijdu o práci, tím pádem o výdělek, o radost, dál už se budu jen trýznit, polezu kanálama, všichni okolo mě odhalí jako nespolehlivý článek, tím pádem se budu cítit osamělejší… Není to nic jednoduchého.“Dnes už věří, že pravidelné koncerty například s jemnější Illustratospherou zvládne, ale divocí J.A.R. znamenají pro jeho uši risk. Přesto si s nimi zazpívá několik písní na možná posledním koncertě 17. listopadu v pražském Lucerna Music Baru. „Vybral jsem si ty, které lze hodně ztlumit. Obalím se různými chrániči sluchu, takže budu vypadat jako dement, ale nesmím pak vylézt ven na ulici zrakvenej a úplně hluchej, což se stalo letos v dubnu.“

Mutanti hledaj východisko: Chtěli jsme od Kata recept na dobrý život, jeho odpověď nás překvapilaUž patnáct let patří do první ligy české klubové scény. Táhne jim na čtyřicítku, mají děti, stojí na prahu krize středního věku. Do podcastu Host Reportéra přišla kapela Mutanti hledaj východisko, čili dva kamarádi a někdejší spolužáci z herecké DAMU: zpěvák Jan Vejražka a autor hudby Jiří Konvalinka.„Ještě nejsme dědci, ale životní tempo se postupně mění,“ říkají, „a nás lidsky i muzikantsky zajímalo, jak si s tou změnou poradit.“ Přesně takto vznikl koncept nového alba, které se jmenuje Rada starších. Kapela oslovila své zkušenější kolegy, které odjakživa považovala za zdroj inspirace, jestli je do tvorby několika písní nemůže zapojit. Všichni oslovení kývli: Kato z Prago Union, Sifon z WWW i skupina Tata Bojs.I kdyby výsledná deska nakonec neměla úspěch, což se nestane, pro kapelu Mutanti hledaj východisko bude navždy důležitá. „Ve třech případech jsme mohli koukat přímo pod ruce lidem, kteří jsou ve své branži na vrcholu, a sledovat, jak hudbu dělají,“ říká v podcastu Jiří Konvalinka, a Jan Vejražka dodává: „Od dětství jsem nejvíc ze všeho poslouchal český hip hop, a tak jsem třeba o dekádu staršího Kata vnímal jako legendu. Dodnes velmi respektuju jeho práci se slovem, a fakt, že se mnou takový člověk zabývá a dokonce jsme na společném tracku, mi připadá jako splněný sen.“Na písni s Katem (která se jmenuje Tři zlaté zuby děda Vševěda) se dá dobře ukázat neobvyklost jejich konceptu. Mutanti vymysleli pouze první polovinu písně, ve které moudrému Katovi předložili zásadní otázky: jak žít v období středního věku spokojeně, bez depresí přijmout sebe sama a nenechat se rozhodit tím, že to jde s okolním světem od desíti k pěti.„Tuhle naši půlku jsme Katovi pinkli, nechali mu úplnou volnost a jen zvědavě čekali na jeho odpovědi. Kato byl se svými rýmy rychle hotový, jak to má ve zvyku, a když výsledek poslal, byli jsme nejdřív dost překvapení.“Kato je totiž ve své odpovědi nekompromisně vyzývá, ať se žádné „rady starších“ na nic neptají a spoléhají v první řadě sami na sebe, protože nikdo jiný se o ně nepostará: „Nikdy nezapomeň,“ důrazně opakuje v refrénu, „že máš jenom sebe, pod sebou peklo a nad sebou nebe.“Jiří Konvalinka se dnes směje: „Upřímně řečeno jsme očekávali trochu jiné rady do života, ale nevyzpytatelnost byla součástí procesu a teď mi ty jeho myšlenky přijdou úplně skvělé.“Deska Rada starších, která brzy vyjde i na vinylu, bude mít dva velké křty. První hostí 12. prosince pražská MeetFactory, druhý se uskuteční 7. února na brněnské Flédě.

Vlaštovka poletuje nočními Benátkami. Jsem sama a cítím zvláštní nebezpečí, říká Radka DenemarkováLetos byla doma v Praze pouhé čtyři týdny. Sedmapadesátiletá spisovatelka Radka Denemarková se díky mnoha překladům svých knih dostala do unikátní pozice: „Žiju jenom s kufrem,“ vysvětluje v Benátkách, kde v její oblíbené hospůdce na okraji židovského ghetta natáčíme další díl podcastu Host Reportéra.Od počátku roku byla se svými romány například v Egyptě, Maroku, USA, Kanadě, měsíc v Jeruzalémě, další měsíc na Taiwanu nebo v Arménii. „To světoběžnictví mi vlastně vyhovuje,“ říká žena, která má mezi přáteli přezdívku Vlaštovka: „Souvisí totiž s touhou po nezávislosti, což je můj zásadní osobnostní rys. Nikdy jsem nechtěla, aby mi svět vysvětloval někdo jiný, chtěla jsem si pravdu a kontexty hledat sama.“V rozhovoru nadšeně hovoří o svém aktuálním věku. „Je nejlepší,“ pochvaluje si. „Děti jsou dospělé, kreativita nevysychá, myslí mi to, nemoci ještě neťukají na dveře a já si jdu světem jako nezávislá žena. Myslím, že by tuhle dobrou zprávu měly mámy z mé generace hlasitě říkat svým dcerám. Díky tomu, že mám víc života za sebou než před sebou, už dělám jenom to, v čem vidím smysl. Najednou se vůbec nezabývám hulváty a toxickými lidmi.“Do svých zápisníků píše Radka Denemarková několik dalších knih naráz, a to běžně i v hospodě, kde vzniká náš podcast. Už ji tu dobře znají. Když před pár dny pršelo a ona přišla zmoklá, okamžitě jí nabídli fén.Protože je zvyklá ponocovat, pravidelně vyráží zkoumat Benátky nad ránem, kdy v ulicích skoro nikdo není. „Najednou jsou úplně jiné,“ popisuje, „zvláštně nebezpečné. Nejvíce ze všeho je slyšet voda, která dává jasně najevo, kdo je odjakživa pánem tohoto města. A když náhodou narazím na chodce, mívám pocit, že jde o postavu z románu napsaného v devatenáctém století.“V rozhovoru občas – možná nerada, spíše bezděky – ukazuje své pozoruhodně silné názory na současné dění ve světě. „Pár narcisů si uzurpuje moc a vzniká nový druh totality, což je moje velké téma. Choroby dnešní doby může zachytit jen nekompromisní román.“Na závěr rozhovoru Radka Denemarková konstatuje, že v současné fázi života cítí absolutní odpovědnost pouze ke dvěma věcem: „Na prvním místě ke svému talentu, který jsem si nevybrala, a na druhém pak ke svým dětem. Ony o tomhle pořadí vědí. Jsou už z nich samostatné osobnosti, mají svůj dospělý život. Ale literatura je se mnou neustále – a bude až do posledního dechu.“

Gordon Ramsay je v naprostém klidu a trávicí ústrojí Jamese Colea obdivuju, říká mistr barmanSingapur se stal v posledních dvou dekádách zaslíbeným pro kvalitní české barmany. Jedním z nich je i Vojtěch Bažant, který v tomto ostrovním městském státě na jihovýchodě Asie strávil sedm let. O svých zkušenostech vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra.Vzpomíná mimo jiné na dvě sezony, po které pracoval v podniku světoznámého kuchaře Gordona Ramsayho: „Osobně jsme se v Singapuru potkali dvakrát,“ říká, „a pokaždé to byla radost. Z televize má drsnou pověst, ale s námi stál normálně za barem, udělal pár mojit, neustále měl úsměv na rtech, milý byl na všechny.“Pořady, ve kterých Gordon Ramsay křičí, prý příliš neodpovídají realitě. „Jaký je doopravdy? Pusťte si některý z dokumentů, kdy jezdí po světě a vaří třeba s babičkami v peruánských horách, protože přesně tak na mě působil.“V Singapuru obsluhoval Vojtěch slavné herce, muzikanty i sportovce, například piloty formule 1, ale jeho zásadou je chovat se k nim jako k ostatním hostům: „Snad všichni oceňovali, že jim nijak nepodlézám.“V podcastu, který se z velké části věnuje singapurskému období, občas zavzpomíná i na své počátky v Praze. Hovoří například o tom, jak mu jednu neděli nakráčela do Groove Baru kompletní kapela 30 Seconds to Mars, a hrdinou jedné velmi vtipné historky je rapper James Cole.„To bylo taky v Groove Baru ve Voršilské ulici. James Cole slavil narozeniny, seděl u rohového stolu se svojí mámou a neustále si objednával dvojitou extrapálivou Bloody Mary. Sám jsem mu je dělal, takže vím, že jich zvládl šestnáct. Od té doby jsem zažil hodně, ale dodnes nechápu, jak jeho žaludek a střeva zvládly takové množství Tabasca a vodky, zjevně jsou z oceli. Byl to mimořádný výkon!“Vojtěch Bažant vyvinul v Singapuru vlastní metodu, která zjednodušuje porozumění chutím a aromatům a umožňuje míchat drinky bez složitých receptur. Loni založil značku The Cocktail Hacker, pod níž nabízí vzdělávací kurzy, konzultace a přednášky. Před pár dny vyšel knižní rozhovor „Český barman v Singapuru“, který s ním vedl básník, prozaik a žurnalista Pavel Bušta.

Členové Horské služby se nezachraňují. V klidu počkejte na to, až sami přijedou domů!Jako vítr z hor dorazil do redakce Reportéra sedmasedmdesátiletý Miroslav Bíca, žijící legenda české Horské služby, která letos slaví devadesát let od svého vzniku. Okamžitě začalo velmi energické, takříkajíc „menšíkovské“ vyprávění – a to si nyní můžete poslechnout v dalším díle podcastu Host Reportéra.Bíca se stal členem Horské služby v rodných Jizerských horách před padesáti lety. Od roku 1981 byl profesionálem, jeho domovem a sídlem se stal Bedřichov. „Když jsem tehdy prvního ledna nastoupil,“ vzpomíná, „nebyl v Jizerkách vůbec žádný sníh, tak jsem si zoufal, že to je konec: tady nejsem k ničemu! Ještě měsíc a vrátím se zpátky do podniku Chirana opravovat lékařské přístroje, stejně jsem tam bral o 350 korun víc!“Věděl ale, že už neodejde. Celé mládí závodně lyžoval, na horách měl většinu svých přátel, navíc Jizerky perfektně znal. „Rád bych tam ještě poznal nějaké místo, které zatím neznám, aby mě ty hory zase začaly bavit,“ směje se v podcastu.Z jeho pábitelských, ale podle všeho pravdivých historek zmiňme alespoň jednu s dobrým koncem.„Vzpomínám na muže, který nešťastnou náhodou přišel po úrazu o zrak,“ rozjíždí se Bíca. „Jak to někdy bývá, vykašlala se na něj rodina, a on, aby nebyl sám, začal putovat po celých Čechách vlakem se svojí skládací kytarou. Pochopitelně jezdil i do hor. Jednoho zimního rána dorazil do Hejnic a vydal se přes hory k nám, směr Bedřichov. Brzy se dostal do míst, kde byly na cestě závěje, neměl se čeho chytit, a tak z ní sešel. Začal volat o pomoc – nikde nikdo, ale naštěstí už byly mobily a signál měl. Já toho dne seděl na dispečinku, přijal jsem zprávu o jeho zabloudění a okamžitě tam poslal kolegu. Ten dojel na místo, ale nic nevidí, tak mi telefonuje, že to bude nějaká blbost: tady vůbec nikdo není, ani žádné stopy! Já na to, ať zkusí křičet, a kolega volá: Pane, kde jste, já vás nevidím! Načež se po chvíli z dálky ozve: Já vás taky nevidím, pane, já totiž nevidím! V tomhle duchu na sebe pořád křičeli, kolega z toho byl zmatený, neřkuli zoufalý, ale vydal se po hlase a našel chlapa zapadlého ve vyfoukané ďouře pod smrkem. Teprve když pána vytáhl, zjistil, že to je doopravdy slepec. Ten se rychle oklepal, v nedaleké restauraci Zámeček si dal pivo, oběd a rozloučil se, že zbytek cesty až do Jablonce zvládne sám.“Shodou okolností dnes večer (v úterý 21. října) vysílá Česká televize premiéru dokumentu Ve službě horám, který pojednává právě o minulosti i současnosti české Horské služby.Druhým hostem podcastu je proto režisér dokumentu Martin Vrbický, který vyrostl v prostředí Horské služby na Božím Daru. Většinu času ovšem nechává hovořit Bícu: „On je,“ krčí smířeně rameny, „fakt dobrý vypravěč.“

České album roku? Jakub König vzpomíná, jak ho starší kluci nutili skočit z mostu do špinavé řekyTa deska se jmenuje Astronauti. Nádherná je i hudebně, ale extrémně silná svou niternou výpovědí. Za mikrofon do redakce Reportéra přišel sedmačtyřicetiletý hudebník Jakub König, který si i v podcastu zachoval otevřenost.V rozhovoru podrobně rozebírá například text k otevírací skladbě jménem Zakopaný. Jako by z ničeho nic tam zazní vzpomínka, v níž ho coby jedenáctiletého brýlatého zrzka z České Lípy napadli spolužáci: „Jako když tě starší kluci nutili, ať skočíš ze železničního mostu do kalný špinavý řeky, jako když ti chtěli zapálit ruku politou petrolejem, ale jenom trošku, jaks je prosil, ať tě nechaj bejt a jak ses brodil blátem v novejch botách, jaks brečel ponížením a studem...“Jakub König vypráví, že se mu ten obraz ostře vynořil při holotropním dýchání, jemuž se už léta intenzivně věnuje.„Při dýchání mi taky došlo,“ vypráví, „že jsem v tom tehdy byl velmi sám. Můj vlastní tatínek nebyl přítomný, nemohl jsem to s ním probrat, a tak se z historky stal nedořešený životní aspekt. Cítil jsem se jako ponížený zbabělec a nesl si to s sebou dál.“Vznikl zažitý vnitřní vzorec, který způsoboval, že kdykoli Jakub potkal cizí rozjařenou partičku, měl pocit, že se ti lidé smějí jemu a musí si na ně dát pozor.„Na holotropním dýchání je úžasné,“ říká v podcastu, „že ti umožňuje, abys ses k některým starým vzpomínkám vrátil, dospělým pohledem je revidoval a tím zažitý vzorec rozbil. Najednou jsem si opravdu připadal, jako bych se dostal k jedenáctiletému sobě samotnému, objal se a řekl: Jakube, to bude dobrý, krásně z té situace vybruslíš a jednou z toho vznikne krásná píseň.“Deska Astronauti, kterou mu pomohl natočit producent Aid Kid, bude mít brzy dva křty. První se uskuteční 24. října v pražském Paláci Akropolis, druhý pak 27. října v brněnském Kabinetu Múz.

Z případů soudního lékaře: „Nechtěla se, kolegové, naše sebevražedkyně podobat Ježíši?“Rád a hodně vypráví o pitvách. Mluví o vraždících manželích Stodolových i Janákových, vzpomíná i na případ, který v něm zažehl celoživotní zájem o fenomén sebevražd. K podcastu do redakce Reportéra přišel špičkový soudní lékař Miroslav Šafr.„Nezapomenu na silně věřící čtyřicetiletou ženu, která provedla kombinovanou a velmi komplikovanou sebevraždu,“ vypráví mimo jiné v podcastu. „Na místě činu byla nalezena Bible s pasážemi zvýrazněnými barevnými fixami a náboženské obrázky. Tak mi to vrtalo hlavou, až jsem si zašel pro radu k profesoru Petráčkovi z hradecké pedagogické fakulty, knězi a teologovi. Ptal jsem se, co si s tím počít, když ze všeho čišely náboženské motivy.“Miroslav Šafr se ptal sám sebe, jestli zranění té ženy cíleně neimitují Ježíše na kříži. „Měla bodnou ránu v srdeční krajině, která připomínala poranění Longinovým kopím, spolykala několik šicích jehel, což mohlo znázorňovat Ježíšovo utrpení, a tak dále.“Teolog Tomáš Petráček jej ale vrátil nohama na zem. „Řekl, že lidé, kteří se situují do osobnosti typu Ježíše Krista, chtějí obvykle zanechat nějaké poselství, jasný vzkaz, a to u té paní nebylo. Žila sama, měla neopětovaný, platonický milostný poměr, tíhla k alkoholismu, takže řada světských okolností ji nejspíš prozaicky svedla k sebevraždě. Byl to ale mimořádný případ na začátku kariéry a tehdy asi vznikl můj zájem o sebevražednou fenomenologii.“Část rozhovoru pro otrlé se soudním lékařem Šafrem si můžete přečíst v novém vydání Reportéra, v tomto podcastu najdete množství dalších detailů.

Těším se, jak mi humanoid za pár let vypleje zahradu, říká odborník na umělou inteligenci Jan ŠedivýAč se umělá inteligence vyvíjí fascinující rychlostí, jisté limity nikdy překročí. Nenaučí se například dělat kvalitní humor, originální vtip „vymyslí“ nanejvýš bezděky. Další díl podcastu Host Reportéra na téma umělá inteligence naštěstí vtipný je, i když občas také bezděky.Do redakce přišel Jan Šedivý, jeden z největších a služebně nejstarších českých odborníků na AI, a více než hodinu si trpělivě povídal s moderátorem Poláčkem, který je občasným a prostým uživatelem.Zatímco Poláček svému jazykovému modelu za všechno děkuje a zdraví ho, Jan Šedivý nikdy. Správně v něm vidí jen stroj, který navíc od devadesátých let, kdy v USA nastoupil do firmy IBM, pomáhal vyvíjet.Až otcovsky Poláčkovi vysvětluje, co všechno i bezplatné modely dovedou: „Musíte se trochu odvázat. Dejte si třeba frťana a zadávejte jim úkoly, které vás dosud nenapadlo dávat!“Popisuje, v čem jemu samotnému AI usnadňuje život. „Denně například vychází mnohem více zajímavě vypadajících článků, než jsem schopný přečíst. Dávám jazykovému modelu jejich linky, zpět dostávám stručná shrnutí obsahu a pak už se jen doptávám na konkrétní věci, které mě skutečně zaujaly.“Šedivý je ohledně umělé inteligence optimistou a věří tomu, že lidstvu v budoucnosti spíše výrazně pomůže než ublíží. Už se těší na období, které může přijít do deseti let, kdy budou k dispozici cenově dostupní humanoidi. „Je celkem reálné, že mi takový robot například vypleje zahradu, vyndá nádobí z myčky, donese tašku s nákupem a když budu nemocný, klidně vyvenčí i psa.“Jan Šedivý po konci zahraniční kariéry ve firmách IBM nebo Google působí v Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT.V úterý 14. ledna bude jedním z řečníků na velké konferenci o společenském dopadu nazvané Good Company Circle, která se koná na pražském Výstavišti.