DiscoverKopačky na hřebíku
Kopačky na hřebíku
Claim Ownership

Kopačky na hřebíku

Author: Sport.cz

Subscribed: 6Played: 317
Share

Description

Fotbalový podcast s veterány sportu.
83 Episodes
Reverse
Nic nedostal zadarmo, byl zvyklý tvrdě makat, prát se o svou šanci, postupnými kroky se drát vzhůru. A hlavně se nikdy nevzdávat. Během fotbalové kariéry zahrnující štace na Žižkově, ve Spartě, bundesligovém Kaiserslauternu i Bielefeldu, stejně jako když se po jejím konci vrhnul do podnikání. „Fotbalu děkuji za to, kde teď jsem. Za to, že zase hraju Ligu mistrů. Teď pro změnu v byznysu,“ přiznává Petr Gabriel v dalším díle Kopaček na hřebíku.
„Kliku člověk potřebuje. V životě, ve sportu, v podnikaní zrovna tak. A já ji měl během kariéry a mám ji i teď v byznysu. Proto se představuji: Ivo Ulich, klikař,“ pravil na úvod další epizody Kopaček na hřebíku bývalý fotbalista Hradce Králové, pražské Slavie, ale i německého Mönchengladbachu či japonského Kobé. „Klika je synonymem štěstí, v tom je čeština krásná,“ přidával, jakmile se posadil k mikrofonu Sport.cz a rozpovídal se nejen o své fotbalové kariéře a štacích, jimiž prošel, ale i o impériu, které společně s dvěma bratry vybudoval. Samozřejmě o impériu, které vyrábí kliky, jimiž zaplavuje tuzemsko a teď už i pořádný kus světa.
Popravdě řečeno – jako kantor, a na gymnáziu k tomu, by měl být přece jen pečlivější. Zvlášť při vyplňování deníčků, které si vede od klukovských let. „Vstřelené góly si tam sice zapisuji pořád, ale teď už to trochu flákám. Když si vzpomenu, dopíšu do sešitu několik zápasů najednou. Ty góly už totiž tak rychle nepřibývají,“ přiznal člen  Klubu ligových kanonýrů David Lafata a marně přemýšlel, kolik branek v dresu Olešníku během posledních šesti let nastřílel. „Nebylo jich zase tolik, ale něco by to dalo,“ přemítal, aby se u mikrofonu Sport.cz hned ohradil proti pojmenování kantor.
Pod rukama mu prošly tři fotbalové generace. Nejprve v pražské Slavii, kam přišel v éře Františka Veselého, Jana Mareše, Roberta Segmüllera a spol. a skončil po osmnácti letech, když červenobílý šaty oblékali Kuka, Šmicer, Berger. A v reprezentaci to bylo angažmá podobně, i když o čtyři roky kratší. Měl totiž zlaté ruce, které si nemohli fotbalisté vynachválit. A také duši otevřenou všem nářkům, steskům a povzdechům, které slýchávaly, když hráči ulehli na masérský stůl. I proto se stal Přemyslem Čechem legendou. 
Celou kariéru si sebou nesl stigma, s nímž bylo nadmíru těžké se srovnat. Aby ne, když se přestup Radima Nečase stal v létě roku1992 vůbec nejdražším transferem v rámci tuzemské ligy, neboť pražská Slavia za něho zaplatila ostravskému Baníku 24 milionů korun. V divokých devadesátých letech nešlo ovšem nic nemožného. Zvláště, když do Edenu přišel Čechoameričan Boris Korbel a Slavia mohla nakupovat jako divá. Biniče z CZ Bělehrad, Tatarčuka z CSKA Moskva, celý zástup slovenských fotbalistů, kteří oblékli červenobílý dres. Nečas ovšem měl a i po 32 letech má primát nejdražší akvizice na domácí přestupové scéně.
Po padesáti letech se už pobaveně usmívá, před půl stoletím se však musel Alexander Vencel náramně krotit, aby neexplodoval. To když mu tehdejší první muž československé tělovýchovy Antonín Himl oznamoval, že jeho přestup do brazilského Botafoga se z politických důvodů zamítá. I o zmařeném angažmá snů samozřejmě vypráví legendární gólman bratislavského Slovanu a československé reprezentace v další epizodě Kopaček na hřebíku.
Jen tři Češi, Koller, Vonášek a Zítka odehráli v belgické nejvyšší soutěži více zápasů než on, přesto liberecký odchovanec Richard Culek svou kariéru prožil z českého pohledu malinko ve stínu. „Tak to prostě bylo,“ přiznává v dalším díle fotbalového podcastu Kopačky na hřebíku, v němž svou velezajímavou kariéru přibližuje.
Mistrovské tituly sbíral pilně. A nejen na pražské Letné, kde jako hráč prožil osm dlouhých let a získal se Spartou celkem šest ligových primátů. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století samozřejmě federálních. Fotbalový příběh dalšího hosta pořadu Kopačky na hřebíku je však výjimečný tím, že dva další tituly získal u největšího rivala Sparty v pražském Edenu. To už ovšem nikoli jako hráč, ale jako asistent trenéra Karla Jarolíma.
Je nejspíš jediným z Čechů, který si v Bílém domě podal ruku hned se třemi americkými prezidenty. S Billem Clintonem, Barackem Obamou a s Joe Bidenem rovněž.  A nejenže si s nimi podal ruku, dostal od nich i medaile a také poděkování za vzornou reprezentaci Spojených států. „Podal jsem si ruku ale i s Nelsonem Mandelou a před finále mistrovství Evropy v roce 1996 také s anglickou královnou Alžbětou II. Krásné zážitky, pro kluka z Chocně určitě,“ připomíná v dalším díle Kopaček na hřebíku Luboš Kubík, co všechno díky fotbalu prožil a s kým se také během kariéry setkal.
Žádné laskominy. A ani pomyšlení, že by tlupa šimpanzů dostala na Štědrý den na přilepšenou třeba trs banánů. „Štědrý den je v neděli, takže ráno schroupnou jablíčko a granule. A pak jim budeme jako obvykle servírovat šestkrát během dne hlavně zeleninu. I třeba pórek a cibuli, kterou ohromně milují,“ ujišťuje ošetřovatel primátů v plzeňské zoologické zahradě Tomáš Krbeček, že svým šimpanzům během vánočních svátků nijak podstrojovat nebude.
Trochu smolař. Formu měl Pavel Michálik na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let náramnou, s ostravským Baníkem získal dva mistrovské tituly, přesto přišel o tři velké turnaje. Na evropský šampionát v roce 1976  cestoval jako dodatečně povolaný náhradník až do Bělehradu na finále s Němci, o čtyři roky později ho z nominace na EURO v Itálii vyřadilo zranění, na olympiádu do Los Angeles československá reprezentace nakonec neodletěla, protože socialistické země ji na příkaz Moskvy bojkotovaly.
Zkoušky udělal a licenci hráčského agenta po naléhání svého někdejšího spoluhráče ze Ženevy Waltera Fernandeze získal, ale založit si vlastní agenturu ho příliš nelákalo. Vrhnul se po hlavě do projektu lyžařského a sportovního areálu Obří sud v Javorníku, ale projekt zkrachoval. „Banka nám ho sebrala a šlus. Musel jsem si olízat velké rány a lížu si je dodneška,“ přiznává v další epizodě pořadu Kopačky na hřebíku bývalý kapitán pražské Sparty i české reprezentace Václav Němeček, který se tak raději upnul na obchodování s vínem. Především francouzským, což bylo a vzhledem k jeho fotbalovým štacím logické.
Vletěl do velkého fotbalu jako uragán. Jedna sezona v dresu Klokanů a pět ligových zápasů navrch v té další mu stačily, aby ho zlanařila Sparta. Silná a velkými jmény nabitá, takže se v Lize mistrů probojovala v ročníku 2001/2002 ze základní skupiny do další fáze nejlukrativnější evropské klubové soutěže.  S Lukášem Hartigem v sestavě, klukem, který ještě před půldruhým rokem kopal krajský přebor ve Velimi.
Paradox? Určitě. Deset ligových sezon  prožil v pražské Dukle, které dopomohl ke třem mistrovským titulům, dvěma primátům v Československém poháru a postupu do čtvrtfinále někdejšího Poháru UEFA. Rok oblékal dres Slavie, s níž skončil ve federální lize na třetí příčce, takže si „sešívaní“ zahráli na evropské pohárové scéně. Po skončení aktivní kariéry ovšem Oldřich Rott zakotvil v pražské Spartě. Už přes dvě desetiletí je totiž zlatý olympionik z fotbalového turnaje pod pěti kruhy v Moskvě manažerem sparťanského tréninkového centra na Strahově.
Má pravdu… Na světě není nejspíš jiný gólman, který by vstřelil v ligovém zápase gól ze hry a také dokázal zlomit tyč své brány. „Najděte mi druhého,“ vyzývá Zdeněk Zlámal i posluchače podcastu Kopačky na hřebíku, aby zkusili objevit někoho, komu se povedly podobné unikátní kousky hodné zápisu do Guinessovy knihy rekordů.
Sestavu Bílého baletu i po dvaceti letech odříká, jako když bičem práská. Aby ne, vždyť to byl slavný tým Galácticos. Francouz Zidane, Portugalec Figo, Angličan Beckham, Brazilec Ronaldo… „Ale také Raul, Roberto Carlos, Salgado, mezi tyčemi brankářská legenda Casillas,“ přidává Štěpán Vachoušek další a další jména hvězd světového fotbalu.
„Nejspíš mi nemohl zapomenout, jak jsme jeho Nizozemce na evropském šampionátu v Portugalsku vyřadili. Proto mi to asi poté v Petrohradě spočítal,“ rozesmál se Pavel Mareš s jistou hořkostí ve tváři při vzpomínce na někdejšího trenéra „Oranje“ Dicka Advocaata. Právě jeho příchod do Zenitu totiž znamenal konec Marešova angažmá v městě na Něvě. „Někdy si říkám, že jsem se to měl ještě zkusit. Vždyť hned po mém odchodu vyhrál Zenit ruskou ligu, Pohár UEFA a nakonec i Superpohár UEFA. Odcházet jsem přitom nemusel, protože jsem měl ještě rok platnou smlouvu,“ vrací se někdejší obránce Bohemians, Sparty a české reprezentace Pavel Mareš v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku o patnáct let do minulosti.
Co ten se toho na ligových trávnících navyváděl… Klidně přerušil utkání, aby se hráči mohli na stadionu brněnské Zbrojovky podívat na mexické vlny vzdouvající se na tribunách. Jindy poklekl, aby  Petroušovi vlastnoručně zavázel tkaničku na kopačkách, v Liberci zase honil po hřišti divokou kachnu, která přiletěla od Nisy a usadila se v šestnáctce před brankářem Maierem. „Fotbal by měl sloužit k tomu, aby se lidé bavili. A já se o to snažil, i když jsem za to od komise rozhodčích slíznul tolik flastrů, jako žádný jiný sudí,“ směje se při narážce na citované historky Pavlín „Paša“ Jirků, šoumen, nad kterého na ligových trávních nebylo a který byl dalším hostem pořadu Kopačky na hřebíku.
Před slavným Aztéckým stadionem v Mexico City odhalili po světovém šampionátu v sedmdesátém roce jeho sochu. Mexičtí pořadatelé totiž vybrali z každého týmu startujícího na devátém mistrovství světa nejlepšího hráče, jehož skulptura měla navěky věků připomínat fotbalový Mundial, který jejich země hostila. Z československé reprezentace padla volba na Ladislava Petráše.  Zákonitě.  Vždyť nezkrotný enfant terrible z bratislavského Interu to byl, kdo v úvodním šampionátovém duelu v Guadalajaře vstřelil gól Brazilcům, Laci Báči, jak mu spoluhráči i fanoušci familiárně přezdívali, se střelecky prosadil i v druhém utkání proti Rumunsku. A kdyby jen to, on po každém vstřeleném gólu doběhl k postranní čáře, poklekl a pokřižoval se.
loading
Comments 
loading
Download from Google Play
Download from App Store