Element Podcast

Týden, který změnil svět 3. - Každý dobrý příběh má pointu, a někdy i překvapivé vyvrcholení – punchline. Ježíšův příběh kulminuje na kříži. Tam dochází k Ježíšově vyvýšení, vypořádání se s hříchem, trojský kůň ďáblovu království. To je pointou. Proto je poselství kříže tím nejdůležitějším. Vzkříšení z mrtvých je velice překvapivý „punchline“ – nikdo ho nečeká, a o to je to důležitější. To, co vypadá jako zásadní porážka a smrt nadějného snu, se stane úvodním dějem nového světa. Jedním z krásných obrazů kříže a vzkříšení je důraz na obnovenou zahradu. Ježíš totiž není advokát vytahující nás z právní propasti nazlobeného Boha, nebo bankéř nabízející půjčku z nadbytku své spravedlnosti. Ježíš je zahradník kultivující vzkříšený život každému, kdo k němu přijde.

Týden, který změnil svět 2. - V každém hlavním městě najdeme stejnou sochu: kůň, týpek na něm, meč, a na všem holubí trus. Všechny tyto sochy mají vytvořit vzpomínku na vojenskou sílu a velká vítězství. Na Boha a jeho proroky ovšem koňská síla armády dojem nedělá. Ve svém pohrdání proti chlápkům na koních jsou proroci podobni novodobým holubům. Ano, přesně těm, co kálejí na hlavy mocných králů a generálů. Palmová neděle je výzvou, prorockým odsouzením a výsměchem všem týpkům, co sedí na vítězných koních! Ze západu přijíždí na válečném koni guvernér Pilát s přehlídkou zdrcující římské válečné mašinérie, která je vždy připravena ukřižovat své odpůrce. Z východu přijíždí na směšně vypadajícím oslátku Boží Mesiáš s poselstvím míru a alternativního království, které přijímá kříž a odpouští svým nepřátelům. Do kterého průvodu se připojíme?

Týden, který změnil svět 1. - V dějinách se děly přelomové momenty na různých místech světa, přesto nemají takový globální dosah, jako jeden týden z Ježíšova života. Ježíšův život byl jedinečný a jeho odkaz dodnes ovlivňuje nejen svět, ale jednotlivě také každého, kdo s jeho příběhem přijde do styku. Téměř polovina všech evangelií popisuje týden, který změnil svět. Týden, který začíná Ježíšovým epochálním vjezdem do Jeruzaléma a končí jeho ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Tento týden má svůj duchovní prolog. Je to událost, která přímo vede k onomu slavnému příjezdu do Jeruzaléma na Palmovou neděli. Jsou jim události, které se staly na hoře, které přezdíváme Hora proměnění, a v údolí pod touto horou.

Work / Life / Spirit 3. - Na začátku série jsme mluvili o Ježíšově pozvání k odpočinutí pro upracované a unavené. Když si necháme nasadit Ježíšovo jho, sladíme s ním rytmus a najdeme odpočinutí. Jak to ovšem vypadá? Možná pomůže příklad šabatu. Jedná se o židovský zvyk dodržování svatého dne odpočinku. Tento princip byl součástí Desatera přikázání, které obdržel Mojžíš od Boha. Přikázání o šabatu pevné, naléhavé a povinné. Důvodem je vnitřní smysl šabatu: Jedná se o posvěcování času. Pro Židy se praxe šabatu stává tou nejdůležitější. Jenomže, pro mnoho z nich se z dobrého přikázání, ze životodárného principu nestal životní styl, ale náboženská povinnost. To se projevovalo zákonickou tvrdostí v dodržování sabatu, a jedním z nejčastějších třenic s Ježíšem, ať už se to týkalo jeho uzdravování v sobotu, nebo třeba přípravou pokrmu. Ježíš se ovšem vymezuje proti šabatu z konkrétního důvodu: Tvrdí, že on sám je naplněním šabatu.

Work / Life / Spirit 2. - Jeden z důvodů, proč tolik tápeme s orientací duchaplného života, je určitý zmatek v tom, co má být vlastně v centru života. Zaměňujeme Ježíše jako osobu s křesťanstvím, Biblí nebo církví. S Ježíšem máme vztah, křesťanství je náboženství, které tomuto vztahu dává formu, a žijeme ho v komunitě církve. Komunita církve dodává rámec a rytmus duchaplnému člověku, který má vztah s Bohem, a to ovlivňuje jeho chápání Bible, ale také jeho čas. V centru našeho života může ovšem být jen Ježíš, ale ne nic jiného. Problém řady křesťanů spočívá ve snaze do středu svého života nacpat něco navíc. Mohou to být skvělé věci, jako je právě Bible, církev nebo křesťanství. Jsou důležité,  pomáhají vztahu, že mu dávají formu a rytmus – nikdy ho ale nemohou nahradit. O co horší ovšem je, když do svého středu ke Kristu vkládáme něco zcela neužitečného?

Work / Life / Spirit 1. - Většina z nás má hobby nebo koníčky. Některé činnosti přerostou do životního stylu. Mezi nimi je velký rozdíl. Hobby je něco, co děláme, když se nám chce, máme na to náladu a najdeme si čas. Životní styl je něco, co formuje naši identitu. Proto také u koníčků říkáme, že hrajeme na nástroj, hrajeme tenis nebo čteme knihy, ale u životního stylu se identifikujeme jako hudebníci, tenisté nebo čtenáři. Co je pro někoho koníčkem, může být pro druhého životním stylem. To nás přivádí k důležité otázce, pokud chceme mít aktivní křesťanskou víru: Jakou roli hraje víra ve tvém životě? Je to koníček nebo životní styl?

Uzdravená duše 3. - Každý v životě na svých zádech neseme nějaké břemeno. Může jít o zranění, smutek, úzkost, jakýkoli následek hříchu, ať už našeho, nebo hříchu někoho jiného. Ježíš nám na naše těžké břemeno dává recept. Zve nás k sobě, abychom s ním spolupracovali a učili se jeho životnímu stylu a tempu. Je to recept na uzdravení naší duše.

Uzdravená duše 2. - Odpuštění hříchů zní jako jasný závěr příběhu. Bůh nám odpustí a jede se dál. Tím to ale nekončí. Odpuštění je začátkem procesu, ve kterém se člověk učí opouštět staré vzorce a vstupovat do nové reality. Pokání není jen pouhá lítost, ale je to změna smýšlení a návrat na správnou cestu. Následky hříchu často přetrvávají a proměna života může být náročná. Následování Krista není pohodlná zkratka, ale cesta, která něco stojí. Jméno Immanuel (Bůh s námi) vyjadřuje podstatu Kristova příchodu. Nejde jen o vyhlášení odpuštění, ale o Boží blízkost uprostřed naší slabosti. Odpuštění je dar a naděje. Uzdravení je cesta. A Bůh na ní zůstává s námi.

Uzdravená duše 1. - Ve světě, kde minulost určovala vinu a vina budoucnost, přichází Ježíš s něčím novým a revolučním. Jedním slovem, které proniká až do nitra, jednou pro vždy uzdravuje naši duši a otevírá dveře novému příběhu.

Radikální jaro na obzoru 3. - Ježíš posílá skupinu sedmdesáti dvou učedníků, aby šli po celém Izraeli do různých měst, oznamovali příchod Božího království a uzdravovali nemocné. Posílá je, aby napodobovali jeho vlastní službu. Všichni jsou nadšeni. Nejen z toho, že je Ježíš poslal, ale z míry autority nad temnotou, kterou zažili. Říkali: “Ježíši, podívej, když jsme řekli, že se modlíme ve tvém jménu, démoni museli taky utéct.” Ježíš jim odpovídá: “To je skvělé, že se vám démoni poddávají, je to doslova satanův pád, ale nemějte radost z této autority, radujte se z nové reality – vaše jména jsou v mém seznamu.” Vrací je na začátek, kdy je vysílal s poselstvím. Příchod Božího království totiž znamená poražení satanových lží o Bohu. Až příliš často je základní představou Boha někdo, z koho jde strach. Možná proto je souboj s tím, co ďábel zasévá tím hlavním, co Ježíšovo působení charakterizuje. Ježíš toho dne, kdy se učedníci vrátili s nadšením, viděl pád jedné velké lži o Bohu – že se ho musíme bát, že používá nemoci a útlak ke svým záměrům.

Radikální jaro na obzoru 2. - Ježíšova služba vysvobozování od démonů je prvním signálem, že jaro je skutečně na obzoru. Ovšem zde nekončí. Velmi často je vysvobozování kombinováno se službou uzdravení. Někdy uzdravuje, a objeví se tam člověk posedlý démony, jindy naopak vyžene nějakého démona, a lidé k němu přinesou své nemocné, kteří zažijí uzdravení. Znamená to, že každá nemoc je způsobena temnými silami? Určitě ne. Ale některé ano. Některé nemoci jsou přímým důsledkem života na světě, kde pořád ještě vládne smrt. Jiné jsou přímým útlakem temnoty na naše životy. V obou případech Ježíš vyhlašuje nemocem válku. V evangeliích ho vidíme plného soucitu nad utrpením, rozhorleného nad zlem, vidím tam jeho slzy, když se potkává s utrápenými lidmi. Ježíš uzdravoval proto, aby mu lidé uvěřili, že jej poslal Bůh Otec, že on je jeho Synem. Zároveň ale tyto zázraky byly skoro vždy situační, měly za cíl pomoci konkrétnímu člověku nebo lidem v nouzi. Znovu a znovu přemáhal soucit a lidem pomáhal v jejich nouzi, a tím znovu dokazoval, že mu na nich záleží.

Radikální jaro na obzoru 1. - Ježíš dává najevo, že služba vysvobozování od démonů je prvním signálem, že jaro uprostřed kruté zimy je již na obzoru. Co to znamená dnes pro nás? Máme i my dnes věřit v démony? Na ďábla? To patří spíše do pohádek, ne? Tuto námitku v naší kultuře chápu. Existence záporáků v každém opravdovém příběhu nás ovšem nepřekvapí. Je to právě tenze mezi dobrem a zlem, mezi dobrými a zlými, mezi hrdiny a záporáky, co dodává příběhu smysl. Každý dobrý příběh obsahuje příběh konfliktu. Temnotu můžeme vidět velmi aktivní i dnes. Často ji vidíme při používání lží. Očerňování vždy patřilo mezi největší ďáblovy zbraně. Místo omluvy – zaútoč na protivníky. Místo přiznání chyby – pokračuj v šíření falešného narativu. Ďábel je otec lži, říká Ježíš. Byl takový od počátku. Ďábel obviňuje, sráží, ničí tvou identitu, odděluje, rozděluje, ničí, zabíjí, krade. Možná proto apoštol Pavel píše: “Nedávejte místo ďáblu.” To není varování jen před okultismem nebo magii – to je varování před vším, co ďábel prosazuje. Pavel tato slova napsal v kontextu hněvu na druhé, lenosti a špatných řečí.

Oxygen 365 2. - Když se nad Slovem potkáme s autorem Slova, naše tvář září jeho přítomností. Modlit se Slovo upřesňuje naše myšlenky, a dává jim jasný směr v naší chaotické mysli. Duch svatý dokáže do některé z takto ujasněných myšlenek vložit svou božskou jiskru, inspirovat nás, a zapálit nás, abychom se stali skutečným světlem světa a solí země.

Oxygen 365 1. - Bůh se s námi potkává někdy dost nečekaně uprostřed dlouhé rutiny, a může zůstat nepovšimnut, pokud nevěnujeme pozornost tomu, co se odehrává okolo nás. Proto se nás někdy ptá na otázku, co vidíme. Naše reakce otevírá dveře k modlitbě, která nám umožňuje zacílit a prodloužit naší snahu do středu Boží vůle.

Šťastný Bůh 3. - Ano, Vánoce mohou být komplikované. Ano, je v naší povaze věci ironizovat. Ale hluboko uvnitř toužíme po veselých a šťastných Vánocích. Možná nás Vánoce nebaví. Možná bychom je nejraději přeskočili. Co kdyby ovšem Vánoce naopak přeskočily nás? Co kdyby Vánoce stávkovaly? Josef Čapek, autor slavné pohádky o pejskovi a kočičce, napsal krátkou povídku s názvem: “O Vánocích, které nechtěly být.” I když se to nezdá, Vánoce potřebujeme všichni. Jsou totiž ozvěnou něčeho vzácného, mlhavou vzpomínkou na něco krásného. Toužíme po šťastných a veselých Vánocích. Potřebujeme je. Potřebují je ti, kteří Vánocům fandí. A potřebují je i ti, kteří zase tolik ne.

Šťastný Bůh 2. - Proč máme pocit, že v křesťanství Bůh vypadá vážně a přísně? Možná si za to můžeme sami. Někteří křesťané totiž takhle Boha popisují. Jejich teologie je smutná a vážná. Dlouho jsem přemýšlel, proč tomu tak je. Hodně mi pomohla stará fotografie manželského páru. Na většině  fotografiích rodin jsou všichni vážní. Lidé se tenkrát smáli stejně, ba i víc než my. Neměli ovšem odpovídající technologii, expoziční doba trvala tak dlouho, že lidé byli fotografy upozorňováni, aby se nehýbali. Ani ve tváři. Jakmile se dofotilo, všichni si oddechli a rozesmáli se. To už ale nevidíme. Někdy jim to ale uteklo. Protože technologie neumožňovala ostrou fotografii v pohybu, fotky zachycující přirozený pohyb jsou rozmazané. Kdykoliv se fotograf snažil zachytit něco ostře, strnulo to do pózy. Nemohli jinak. To je problém s naší teologii. Teologie je pokus zachytit okamžik dynamického Boha. A když jsme nevěděli, jak se lépe zaměřit, vznikla nám z toho křečovitá póza. Bibličtí autoři popisují Boha v pohybu, radostného a šťastného. Bůh se v jejich pojetí raduje a jásá.

Šťastný Bůh 1. - Bůh je šťastná povaha a dokáže být šťastný a spokojený bez vnějších stimulantů. Trochu hloupě můžeme říct, že si vystačí sám. Bůh je ovšem láskou, a co udělá šťastného člověka ještě šťastnějším? Když svou radost sdílí. Narodí se nám dítě a my pozveme rodinu a přátele, aby s námi sdíleli naši radost. Svatební den je moment sdílené radosti. Radujeme se, když něčeho dosáhneme, když se nám něco podaří, když máme štěstí, když vyhrajeme. Sdílená radost je znásobená radost. Proto oslavujeme. I když si vystačíme sami, jsou momenty, kdy chceme být s druhými – abychom se radovali společně. O Bohu platí totéž. Bůh nás nepotřebuje, aby se cítil šťastnější. Bůh nás chce, protože to jeho radost násobí.

Mlha 2. - V mlze emocí se vlivem okolností mohla ocitnout i sama Rút. Ta se však rozhoduje nebýt obětí a její charakter je obdivuhodný. Díky jejímu odhodlání vidíme, že život není jen souhra různých náhod, ale Bůh využívá přirozené okolnosti nadpřirozeným způsobem. Dává skrze Růt Izraeli nového krále a ona se stává součástí toho největšího příběhu. Je to příběh, který dává smysl pozpátku.

Mlha 1. - V životě se můžeme cítit zahlceně vlivem různých okolností a naše hlava se ocitne v mlze. Ve starozákonní knize Rút čteme příběh Noemi, která se navzdory husté mlze způsobené hořkostí a zatrpklostí vydá na cestu zpátky na místo, kde je Bůh králem. Takovou cestu ale může zvládnout jen díky někomu, kdo bude jejíma očima víry, vezme ji za ruku a bude pro ni mostem přes rozbouřené vody. Právě takové lidi potřebujeme i my, když máme hlavu v mlze a nevidíme na krok.

Lepší pochyby 3. - Komunita víry bude ve svém středu mít lidi ve všech čtyřech fázích víry: v jednoduchosti, komplexitě, zamotanosti, i v harmonii. Naším úkolem je vytvořit prostředí, kde lidé mohou svou víru žít v souladu s fází, kde se nacházejí. Abychom toho mohli docílit, potřebujeme mít nějaký sjednocující cíl pro všechny fáze. Pomůže nám začít s koncem v mysli. Začínat s myšlenou na konec znamená mít jasnou představu cíle. Znamená to vědět, kam směřujeme. To nám umožní lépe pochopit, kde se v současnosti nacházíme, a nasměrovat své kroky správným směrem. Co by mohl být tedy pro nás ten konec, který bychom měli mít na mysli? “V Kristu Ježíši přece záleží na víře, která se projevuje láskou.” To je cíl víry. Platí pro všechny fáze. Komunita, která prosazuje víru projevující se láskou, ve svém středu vítá lidi na jakémkoliv bodě své cesty. Pochybnosti jsou důležité, dekonstrukce je nutná, rekonstrukce je naplňující. Na druhé straně zkušenosti, v druhé naivitě, začínáme znovu mít jistotu, už ale bez potřeby vnímat nesouhlas jako válku. Když se nakonec postavíme před Boha, otázka nebude znít: Pochyboval jsi? Bude znít: Miloval jsi? Víra není absence pochyb. Víra je přítomnost lásky.