Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Přes děti poznáte strašně věcí,“ říká herec Václav Neužil, když mluví o roli otce, která ho dnes podle všeho proměňuje možná víc než ty filmové a divadelní. V rozhovoru se vrací k tomu, co s člověkem udělá rodičovství, jak rychle vezme za své představa, že se člověk „vyvaruje všech chyb“ a jak silně děti odhalují i to, co o sobě člověk vědět nechce. Otevřeně popisuje i chvíle, kdy se ve výchově neovládl a pak toho litoval. Nemluví ale o selhání, spíš o poznání - o tom, že právě emoce a slabosti člověku často ukazují, jak se chová nejen k dětem, ale i k lidem kolem sebe. Mluví také o tom, jak se mění vztah k práci a ambicím. Dlouho byl vnímán jako herec, který má všechno pod kontrolou, je připravený a puntičkářský. Právě to ho ale začalo dráždit. „Být nepřipravený je pro mě teď lepší,“ říká dnes a popisuje, jak si postupně uvědomil, že potřeba mít všechno pevně v rukou často vychází ze strachu. V rozhovoru se vrací k tomu, jaké byly začátky jeho herecké kariéry i k období, kdy práci dlouho neměl a chodil na pracák. Otevřeně mluví také o herecké profesi, která zvenčí působí luxusněji, než jaká je ve skutečnosti. „Finance herců jsou velice k smíchu,“ říká a popisuje absurditu světa, v němž herci chodí po červeném koberci v půjčených špercích a šatech, ale zároveň řeší, jak zaplatit vlastní nájem. Přiznává přitom, že si sám zvolil cestu, na které nechce dělat všechno jen kvůli penězům - i když ví, že by mohl. Řeč je i o jeho dlouholetém působení v Dejvickém divadle, kde je už dvě dekády. Neužil přiznává, že za tu dobu přišly i krize a chvíle, kdy chtěl odejít. „Určitou vyčpělost jsem v sobě i v tom našem souboru cítil,“ říká, když popisuje období, kdy si potřeboval od divadla dát odstup. Do rozhovoru vstupuje i nový film Poberta, kde Neužil hraje policistu Čeňka Zálešáka - postavu, která je podle něj „národní hrdina i kretén dohromady“. Podle něj v ní ale zároveň je kus české povahy. „Určitá vychcanost. Nebo možná předposranost,“ říká o vlastnosti, která se podle něj v postavě - a možná i v části společnosti - zrcadlí. V rozhovoru ale Neužil mluví i o věcech, které s herectvím zdánlivě nesouvisí - třeba o tarotu, který mu pomáhá v okamžicích, kdy má pocit, že se zasekl. „Já se k nim obracím, když jsem v úzkých,“ říká o kartách, které podle něj neříkají budoucnost, ale pomáhají člověku klást si správné otázky. Jak přemýšlí nad tím, že by mu příjem z divadla stačil akorát na náklady a co to říká o pozici českých herců? Co ho naučilo rodičovství? A proč se snaží pustit část kontroly nad svým životem? Pusťte si celý rozhovor s Václavem Neužilem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Ve chvíli, kdy se začneme bát, tak končí naše svoboda a podlehneme diktátorům,“ říká producent a režisér Radovan Síbrt. Film Pan Nikdo proti Putinovi, který produkoval, získal cenu BAFTA a dostal se až do oscarové nominace. Sleduje ruského učitele Pavla „Pašu“ Talankina, který se rozhodl nemlčet a začal natáčet proměnu vlastní školy v nástroj státní propagandy. „Z relativně demokraticky fungující instituce se stal nástroj vymývání hlavy,“ popisuje Síbrt systém, v němž děti recitují básně padlým vojákům a učí se „pokroucenou historii o tom, jak Rusko denacifikuje a demilitarizuje Ukrajinu“. A právě příběh jednoho člověka, který se rozhodl odporovat, považuje za klíčový. „Většina mlčí. A pak jsou výjimeční jedinci, kteří přestože nemají žádnou moc, se rozhodnou nemlčet a postavit se té lži,“ říká. Vedle dokumentů, jako je ten o Pašovi, ale stojí i druhá část jeho práce - velké televizní projekty. Síbrt stojí mimo jiné za pořady jako je MasterChef i dalšími reality show, které sledují statisíce diváků. Právě ty podle něj umožňují financovat náročné dokumentární projekty. „Moje partnerka říká, že to je drahé hobby. Kdybychom hráli golf, tak bychom ušetřili,“ říká s nadsázkou. Zároveň se ale podle něj i v mainstreamové zábavě dá pracovat s tématy, která jsou pro společnost důležitá - třeba s tím, jak zobrazovat menšiny nebo jak se vyhýbat stereotypům. Síbrt v rozhovoru mluví i o tom, proč podle něj v Česku vzniká jen málo politických filmů. „U těch politických filmů se toho trochu bojíme,“ říká a připomíná, že televize i producenti často volí opatrnost. Přesto sám připravuje projekty, které se současné politice věnují přímo - například film o Viktoru Orbánovi nebo Václavu Klausovi. Radovan Síbrt v rozhovoru otevřeně mluví také o sporu kolem filmu Sbormistr, který podle něj zasáhl do příběhu jeho sestry - oběti dlouhodobého sexuálního zneužívání v pěveckém sboru Bambini di Praga. Tvůrce filmu obviňuje z překročení etických i právních hranic. „Vstoupili do osobnostních práv osoby, která byla obětí sexuálního násilí jako dítě,“ říká a popisuje, jak silně kauza zasáhla jeho rodinu. „Po tom, co jsem viděl trailer, jsem byl několik měsíců vyřazený z normálního života. A to jsem jen sekundární oběť,“ přiznává a dodává, jak silné dopady má celá kauza na jeho sestru. Podle něj musí podobné příběhy myslet především na ochranu obětí. „Pokud chceme tyhle příběhy vyprávět, první, kdo musí být ošetřený, jsou oběti,“ říká producent. Proč se podle Síbrta tvůrci Sbormistra vymlouvají? Jak se z ruského učitele stal symbol odporu proti režimu? Proč se i velké filmové společnosti bojí politických témat a proč někdy realita nesmí „zničit příběh“? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Byl jsem uražený na svět a takhle přiuražený jsem se propotácel řadou let,“ říká herec a moderátor Václav Kopta, když se ohlíží za obdobím, kdy měl pocit, že svět přehlíží jeho talent a možnosti. Zásadní proměna podle něj přišla až s rodinou. „To skutečně je jediný a opravdový milník v mém osobním životě, narození dětí,“ říká o chvíli, kdy začal svůj život vnímat jinak a hledat v něm nový smysl. Velkou roli v jeho životě ale sehrála i zkušenost s rodiči, kteří oba zemřeli velmi brzy. „Mám pořád memento té neočekávané vteřiny, která vám může změnit život,“ říká o tom, jak ho jejich odchod přiměl přemýšlet o čase úplně jinak. Právě tehdy si podle svých slov uvědomil, že čas je nejcennější kapitál života. Když mluví o svém otci, textaři Pavlu Koptovi, přiznává, jak složitý jejich vztah byl. „Těch nedořešených věcí. To je všechno před náma teprve, co si snad jednou někde řeknem,“ říká o věcech, které mezi nimi zůstaly nevyslovené a které si podle něj člověk začne uvědomovat často až příliš pozdě. Velký vliv na něj měl i strýc, který podle něj navzdory těžkému osudu dokázal zůstat optimistou. Právě od něj si odnesl slovo, které dnes používá jako vlastní životní program: „Koptimismus.“ A také přístup, jak se vyrovnávat se slabostmi. „My tomu říkáme, že to je čert. A toho čerta je třeba pojmenovat, nasadit mu nějakou šaškovskou čepici, ale hlavně ho dát na řetěz,“ popisuje herec a moderátor, jak se naučil bojovat s temnými stránkami, které si podle svých slov nese v genech. Kopta mluví také o tom, proč se vyhýbá veřejným politickým postojům, přestože sám za komunismu podepsal například Několik vět a skončil na výslechu StB. „Vím moc dobře, co to znamená nést kůži na trh,“ říká. Dnešní veřejné debaty podle něj často víc rozdělují než spojují. „My jsme si tím vynálezem sociálních sítí tu cestu do pekel pěkně vydláždili,“ dodává. Vedle herectví a moderování mluví i o překvapivých vášních - třeba o své celoživotní fascinaci autobusy, kvůli které si během covidu splnil sen a zkusil si práci řidiče. A také popisuje, jak si dnes už nenechá kazit radost ze života ničím a nikým. Jak se smiřuje s vlastní minulostí? Co znamená „koptimismus“ a proč je podle něj důležité pojmenovat svého vnitřního „čerta“? Proč se vyhýbá politickým postojům ve veřejném prostoru? A jakou roli v jeho životě hrají rodina, humor nebo třeba autobusy? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Není to tak, že by tímto začala třetí světová válka,“ říká expert na mezinárodní vztahy Vlastislav Bříza k americko-izraelským úderům proti Íránu. Přesto podle něj nejde o izolovaný konflikt, který by se Evropy netýkal. „Nacházíme se v situaci, kterou já bych nazval mezivládí. Končí staré pořádky a ty nové se ještě neetablovaly,“ popisuje dobu, v níž podle něj padá důvěra mezi spojenci, slábne význam mezinárodního práva a svět se posouvá od multilaterálního řádu k tvrdé geopolitice. Právě v takovém světě podle něj státy často sahají k síle a proto je podle něj důležité „vybrat si stranu“. Bříza proto připomíná, že spor o íránský jaderný program není jen technický detail, ale otázka bezpečnosti celého regionu i Západu. „Není v zájmu naší civilizace, aby Írán disponoval jadernou zbraní nebo nosiči jaderných zbraní,“ říká a vysvětluje, proč podle něj Izrael dlouhodobě nemůže připustit, aby se taková hrozba přiblížila k realitě. Současná operace má podle něj jediný hlavní cíl: eliminovat íránský jaderný program a jeho raketové kapacity, nikoli nutně změnit režim v Teheránu. Velkou roli v celé krizi hraje i americký prezident Donald Trump. Bříza připomíná jeho styl politiky, který shrnuje slovy: „low cost, high impact“ - tedy jako snahu dosáhnout velkého geopolitického efektu za co nejnižší cenu. „Donald Trump není milovník válek,“ říká expert, ale zároveň připouští, že jeho kroky jsou často nevyzpytatelné a pro spojence i protivníky obtížně čitelné. Právě tato nevyzpytatelnost podle něj může působit i jako forma odstrašení vůči Rusku nebo dalším mocnostem. Rozhovor se dotýká také otázky, jestli útoky mohou Írán skutečně oslabit, co by znamenalo zhroucení režimu ajatolláhů a jak velké je riziko, že se pozornost světa odvrátí od války na Ukrajině. Bříza upozorňuje, že současná operace může mít paradoxně i nepřímý dopad na ruskou válku: Írán byl dlouho jedním z klíčových dodavatelů zbraní Moskvě a jeho oslabení tuto osu narušuje. Je útok na Írán legitimní, nebo jen další porušení mezinárodního práva? Opravdu se svět nachází v období „mezivládí“ mezi starým a novým řádem? Může současná operace zastavit íránský jaderný program - a co by přišlo potom? A proč podle Břízy dnes státy stále častěji volí sílu místo diplomacie? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Měl jsem pocit, že jsem vyšetřovaný já a ne člověk, který napsal nenávistný komentář,“ říká právník a aktivista Kryštof Stupka o případu, se kterým se obrátil na Evropský soud pro lidská práva. Ještě před pár lety přitom věřil, že když se člověk v Česku obrátí na policii, dostane ochranu. „Byl jsem přesvědčený, že žiju v zemi, kde je bezpečno. A když se něco pokazí, můžu jít na policii a tam řeknou: uděláme nejvíc pro to, abychom zabránili, že vám někdo uškodí,“ popisuje Stupka, jak se postupně tahle představa rozplynula. Začalo to po teroristickém útoku na queer bar Tepláreň v Bratislavě v roce 2022. Pod jeho tweet o chystané pietě tehdy někdo napsal komentář přející smrt gayům a naznačil, že útok měl být ještě rozsáhlejší. Stupka podal trestní oznámení, přičemž následoval výslech, ze kterého měl aktivista pocit, jako by byl viníkem on sám a nikoli člověk, v jehož výrocích policie spatřovala provinění v podobě podpory terorismu. Musel obhajovat, jak ho čin mohl zasáhnout, ale později zjistil, že ve spise skončily i jeho soukromé e-maily a výpisy z bankovního účtu - včetně adresy rodičů a míst, kam chodí. A že tyto informace dostal i obviněný. „Obrátil jsem se na policii, protože jsem očekával ochranu a ne to, že mě vlastně ještě vystaví nebezpečí,“ popisuje, že by teoreticky bylo možné informace ve spise zneužít. Zásadní pro něj už nebylo, jak případ skončí, ale jakým způsobem s ním stát zacházel. Dnes už podle svých slov neřeší jednotlivý nenávistný komentář, ale jde mu o to, aby se změnilo postavení obětí v trestním řízení - i proto vítá, že se bude Evropský soud zabývat věcí přednostně. „Může z toho být precedent a lze tím nastavit chápání lidských práv,“ popisuje právník a aktivista. Stupka ale zároveň otevřeně mluví o proměně vlastního aktivismu v době, kdy si od něj dával kvůli celému případu pauzu. Přiznává, že byl v některých věcech „hodně woke“, někdy tlačil na perfekcionalitu jazyka i postojů a že se tím trochu ztratil celý cíl jeho snah. Zpětně také vnímá, že v prostředí kulturních válek se často řešily „blbosti, které někoho nezajímají, akorát lidi naštvou“, místo věcí, které lidem opravdu mohou pomoci. Co se podle něj musí změnit, aby se znovu dalo věřit, že stát skutečně „pomáhá a chrání“? Obává se, že se útok v Bratislavě může opakovat a proč tomu napomáhají sociální sítě? A jak být dnes aktivistou, který opravdu pomáhá? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Snažím se změnit atmosféru mezi poslanci,“ říká místopředseda Poslanecké sněmovny a člen hnutí ANO Patrik Nacher. Věří, že když spolu poslanci hrají fotbal, sedí v jedné šatně a sdílejí sprchy, posílí to jejich vztahy a debata na sněmovním plénu pak bude úplně jinde. Politická rivalita má podle něj zůstat ostrá obsahově, ale měla by se obejít bez tvrdých nálepek, které mezi poslanci občas padají. „Ostrá výměna názoru z hlediska obsahu, to je v pohodě, ale bez urážek a diskvalifikujících slov,“ ohrazuje se proti označením jako svoloč nebo sebranka. Nelíbí se mu ani, když kolegové z koaličních řad nazývají šéfa Pirátů „feťákem“. Nacher navíc chce, aby změna v poslaneckých lavicích nezůstala jen u slov. Mluví o tom, že poslanci nemají jenom „sedět a kynout do tloušťky“ a chlubí se konkrétními čísly. „Zhubl jsem 8 kilo, Marian Jurečka zhubl 14 kilo,“ vyjmenovává a dodává, že když politici vyzývají veřejnost ke zdravému životnímu stylu, měli by jít sami příkladem. Přímočaře ale mluví Nacher také o veřejnoprávních médiích. Zrušení koncesionářských poplatků a převod financování pod státní rozpočet nadále hájí, i přestože se k takové myšlence vyhrazují sami novináři. Současný systém je podle něj „vrcholně nespravedlivý“ a představa, že peníze ze státního rozpočtu automaticky znamenají ztrátu nezávislosti, je podle něj falešná. „Policie je nezávislá, soudy jsou nezávislé. Ale u České televize a Českého rozhlasu by to byla výjimka a nemělo by to být placeno ze státního rozpočtu?“ ptá se. Zároveň chce otevřít otázku, co má být skutečnou veřejnoprávní službou v době internetu a komerčních platforem. V debatě o obraně pak místopředseda Sněmovny odmítá, že by šlo jen o čísla na papíře. „Formální splnění procent se nerovná zvýšení obranný schopnosti,“ tvrdí a nový rozpočet označuje za „poctivý“ a „pravdivý“. Protesty iniciativy Milion chvilek nezpochybňuje jako právo, ale jejich motivy ano: „Ať demonstrují, jak chtějí, do bezvědomí,“ tvrdí. Zároveň je přesvědčený, že „kopou za opoziční strany“. Je možné kultivovat politiku přes společné zápasy a sprchy? Je změna financování médií návratem ke spravedlnosti, nebo rizikem pro jejich postavení? I to se dozvíte v rozhovoru s Patrikem Nacherem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vždycky, když se něčeho bojím, tak to chci zkusit,“ říká stand-up komička Bianca Cristovao, když popisuje okamžik, kdy v Los Angeles šla poprvé na stand-up. Byla to prý nejúžasnější věc, kterou viděla a právě proto to chtěla sama zkusit. Bez ambice být profesionálkou, bez plánu na pětiletky. „Nikdy jsem si nemyslela, že bych to mohla dělat dobře,“ přiznává. Dnes má za sebou patnáct let ve Spojených státech, vystupování i třikrát za večer na tzv. open micích nebo předskakování komikovi Billu Burrovi na jeho mezinárodním turné. Velkým mezníkem pro ni byla účast v The Late Show Stephena Colberta - prosadit se jako cizinka s přízvukem ale podle ní nebyla úplně výhoda. „Američani jsou na něj trošičku hákliví, pak trochu vypnou,“ dodává Cristovao s tím, že si přesto část svého akcentu nechává jako „poznávací značku“. V rozhovoru mluví i o pocitu, že je jako cizinka „napůl člověk, napůl občan světa“. „Mám dva domovy a žádný domov,“ říká o životě mezi Českem a Amerikou. Rasismus z dětství nezlehčuje, ale odmítá z něj dělat ústřední téma svého života. „Ráda vzpomínám na ty dobré věci a na to hezké dětství, které jsem měla v Čechách,“ dodává o „bezpečí“, které pociťovala. Humor pro ni může být „nástroj k přežití“, ale terapie to prý úplně není. „Lidi překvapuje, že hodně komiků není v osobním životě tak vtipných nebo komunikativních,“ vysvětluje stand-up komička, že má sama ráda klid a ticho. Cristovao otevřeně mluví o odpovědnosti komiků i podcasterů a tom, proč jí vadí, když někdo s obří platformou „nemá kapacitu lidi zaparkovat, když říkají nesmysly“. Zároveň ale připomíná, že komici nejsou politici, ale obyčejní lidé s problémy a občas nejsou tak chytří, jak si lidé myslí. „Nejsme žádné filozofové dnešní doby, jsme prostě lidi, kteří se snaží pobavit,“ dodává Cristovao. Mluví ale také o své české show Zlatokopka, která je o jejím životě, patáliích, randění s muži i osobních zkušenostech, přestože je její název „clickbait“. Kde je hranice mezi odvahou a kalkulem? Co si komik může dovolit v době „cancel culture“? A jaké to je stát na pódiu před publikem, které vás chce - nebo nechce - slyšet jen proto, že jste žena? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Opravdu nemám pocit, že bych kdykoliv dostala něco zadarmo,“ říká herečka, produkční a bývalá youtuberka Gabriela Heclová, když přemýšlí o vlastní cestě od internetové slávy k hledání sebe sama. Přestože jí začátky na YouTube přinesly pozornost i příležitosti, zpětně mluví spíš o tlaku, potřebě přijetí a hledání validace, kterou tehdy neuměla dát sama sobě. „Byla to nějaká cesta k tomu, jak i sobě dokázat, že jsem v pohodě,“ popisuje období dospívání prožité před očima stovek tisíc lidí - a zároveň přiznává, že role, kterou tehdy hrála, vůbec nebyla ona a že vlastní identitu objevuje až v posledních letech. Do rozhovoru vstupují i temnější zkušenosti: úzkosti, sebedestruktivní myšlenky nebo útěk k návykovým látkám, který podle ní nic neřešil. „Měla jsem si prostě dojít na terapii,“ říká dnes otevřeně a dodává, že právě terapie pomohla nejen jí, ale i vztahu s otcem. Zkušenost veřejného života ji zároveň naučila přijímat odpovědnost za vlastní chyby. „Když někdo udělá chybu, tak se má sakra omluvit,“ nabádá Heclová. Mluví ale i o současnosti - o herectví, produkci a světě influencerů, který spoluvytvářela, ale dnes k němu cítí odstup. Neustálá potřeba tvořit a být vidět ji vyčerpává a autenticita na sociálních sítích je podle ní spíš paradox: lidé ji chtějí, ale zároveň chtějí, aby všechno zůstalo „čisté a krásné“. I proto dnes víc než dřív řeší vlastní sebehodnotu a připouští, že jejím největším protivníkem bývá i ona sama. Rozhovor se dotýká také vztahů, proměny ženské a mužské role i představ lásky, které podle ní zkreslují filmy a sociální sítě. „Vztahy jsou prostě práce,“ říká a připomíná, že blízkost znamená i konflikty, kompromisy a schopnost odpouštět. Co znamená vyrůstat veřejně? Dá se sláva přežít bez ztráty sebe sama? A jakou roli v tom všem hraje okolí? I o tom je rozhovor s Gabrielou Heclovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to vláda Andreje Babiše. Takže Babiš a jenom Babiš bude rozhodovat, co se v té vládě bude dít,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos, když popisuje současné rozložení moci v Česku. Mluví o politicích, kteří „jedou ve vlaku, který má nápis jako Agrofert Andreje Babiše“ i o tom, jak současný premiér nechává lidi jako Tomio Okamura, Petr Macinka nebo Filip Turek dělat „mlhu“. Do této logiky zasazuje i nové tváře vlády, včetně kandidáta na ministra životního prostředí Igora Červeného, o jehož skutečné autonomii pochybuje. Zároveň popisuje atmosféru rostoucího napětí ve společnosti a vysvětluje, proč považuje demonstrace za přirozenou součást politického střetu, nikoli za popření výsledku voleb. Jedním z klíčových bodů podle něj může být budoucnost veřejnoprávních médií. „To zestátnění a ovládnutí veřejnoprávních médií už nepůjde zastavit peticema,“ říká a varuje před slovenským nebo maďarským modelem. Rozhovor se ale rychle rozšiřuje za hranice domácí politiky. Michopulos mluví i o nepochopitelné sázce části politických elit na amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho okolí. V této souvislosti připomíná i šok, který podle něj zažil Robert Fico po jednání s Trumpem a naznačuje, jak tvrdě může nová geopolitická realita dopadat na malé státy ve střední Evropě. Do úvah vstupují i ambice Petra Macinky, které Michopulos spojuje s pokusem prorazit v takzvaném „MAGA světě“ a získat mezinárodní relevanci skrze konflikt a symbolická gesta. Zároveň pochybuje, že taková strategie může dlouhodobě fungovat ve prospěch Česka nebo Evropy. Jak silná je dnes skutečná moc Andreje Babiše? Co mohou změnit protesty v ulicích? A kde zůstane místo pro Česko ve světě, který se podle Michopulose rychle přepisuje? I o to mluví Petros Michopulos.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Na Ukrajině jsem strávila více času, než je asi ve válce záhodno,“ říká novinářka, válečná reportérka a držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky Darja Stomatová o posledních letech, kdy na Ukrajině tráví pravidelně celé měsíce. Pro ni i pro místní se přitom „hrozně těžce“ hledá vzpomínka na dobu před rokem 2022, kdy byl život normální. Válka podle ní zasáhla každého - rodiny, děti i celé generace - a její důsledky budou ve společnosti přetrvávat na dlouhé roky dopředu. Nejtěžší je ale její trvání bez viditelného konce. „Ta nekonečnost konfliktu mě trápí asi nejvíc. Vlastně i to, že každý sebemenší náznak člověk vnímá jako nějaký posun a pak přijde velká ťafka a on to vlastně žádný posun není,“ popisuje novinářka. Mluví i o smrti lidí, které znala, o psychologickém teroru sirén i o vyčerpání z neustálé nejistoty. Přesto trvá na novinářské neutralitě. „Nejde o to, co já si myslím, ale jde spíš o to, jakou práci odvedu, aby byla co nejpravdivější,“ říká s tím, že aktivismus nebo přímou pomoc odmítá právě proto, aby její práce zůstala důvěryhodná pro všechny. Zásadní roli v jejím každodenním fungování hraje i spolupráce a partnerský vztah s kameramanem Janem Schürgerem, s nímž tráví na Ukrajině dlouhé týdny a měsíce v nepřetržité blízkosti a sdílí s ním nejen profesní odpovědnost, ale i strach, vyčerpání a rozhodování o míře rizika. Právě vzájemná důvěra a sehranost podle ní umožňují v prostředí války dlouhodobě obstát. „Ten strach je ale obrovský, spousta novinářů se na Ukrajinu nevracela, protože to jejich druhá polovička nechtěla a oni to pochopili,“ dodává s tím, že ani její partner si neumí představit, že by do válkou zasažené země jezdila s někým jiným, protože by „neměl věci pod kontrolou“. Stomatová je původem z Kazachstánu - do Česka přitom přišla už jako malá, kdy se její rodina po rozpadu Sovětského svazu rozhodla odejít kvůli nejistotě i omezeným možnostem pro rusky mluvící menšinu. Začátky byly podle ní těžké: rodiče hodně pracovali, rodina měla málo peněz a ona sama byla ve škole „cizinka“, která si na nové prostředí teprve zvykala. Skrze svou zkušenost dnes vnímá také příběhy dětí z Ukrajiny i Ruska, které často čelí šikaně a které jsou podle novinářky něčím, co by společnosti neměla přehlížet. Rozhovor se dotýká také kolektivní viny Rusů, propagandy jako zbraně, rozdělení ukrajinské společnosti, otázky voleb během války i budoucnosti konfliktu, který podle ní může skončit „do dvou let“, ale bez jistoty, jaký bude jeho konec. Co znamená být nestranným svědkem uprostřed války? Kde je hranice rizika a proč ji znovu překračovat? A co by se stalo, kdybychom o válce přestali informovat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to jedna velká reality show,“ říká moderátor Libor Bouček o době, ve které se podle něj politika i veřejný prostor zjednodušily na souboj „dobra a zla“, výkřiků a rychlých emocí. Přesto odmítá představu, že právě teď rozhodujeme o samotné existenci společnosti. „Myslím, že reálně nejsme ve fázi, kdy jde o všechno. Když se lidem vnukne pocit, že jde o všechno, tak se mohou chovat iracionálně,“ říká a varuje před chaosem, emocemi a polarizací, jejichž výsledkem je podle něj konflikt oslabující celé společenství. Připomíná také, že si Evropa ve srovnání s jinými částmi světa stále drží dobrou pozici a že místo paniky bychom měli spíš říct „stop“ a přemýšlet, jakými kroky můžeme přispět k naší budoucnosti. Bouček také mluví o tom, že má potřebu držet si odstup a zůstávat spíš pozorovatelem než hlasitým komentátorem. „Můžu mít jakýkoliv názor, ale pak si odpovídám, že na to nikdo není zvědavý,“ vysvětluje a zároveň připouští, že takový postoj může působit jako zbabělost. Velká část rozhovoru je ale také o moderátorově práci, která ho dlouhodobě definuje a o které říká, že mu přináší osobní radost. Mluví o pořadu Máme rádi Česko, který má lidi především spojovat i o soutěžním napětí Na lovu, kde jako lovec nese riziko veřejné porážky a musí znovu a znovu potvrzovat vlastní vědomosti. „Každá porážka mě strašně mrzí,“ přiznává otevřeně. Do úvah o době i práci silně vstupuje rodina. „Ve chvíli, kdy máš děti, tak v každém kroku už jde o všechno,“ říká Bouček a popisuje únavu, každodenní chaos i radost, která proměňuje měřítka důležitosti. Otevřeně mluví také o tom, jak zásadní roli v tom všem hraje jeho žena a proč si podle něj ženy zaslouží obrovský obdiv za péči, kterou často nesou v mnohem větší míře. Co dnes znamená zůstat veřejně neutrální? Co Boučka na světě televizní zábavy nejvíc baví? Proč dnešní společnost nejvíce odměňuje výkřiky? A kde hledat jistotu - ve vědomostech, úspěchu nebo v rodině, která všechno přepisuje? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Řekl jsem si, že se dám trošičku dokupy. Je to takový milník,“ říká herec Jiří Langmajer o blížící se šedesátce a o čase, kdy po letech konečně zastavil. Po dlouhé době nenatáčí, může víc spát, cvičit, otužovat se, být v přírodě a vůbec se věnovat sám sobě - protože tempo práce, kdy na sebe člověk nemá žádný čas, podle něj nejde žít donekonečna. Do jeho bilancování ale vstupuje i překvapivá citlivost. „Čím jsem starší, čím dál tím víc pláču,“ přiznává otevřeně a dodává, že ho samotného překvapuje, kam se jeho prožívání posunulo. Jeho vyprávění se ale rychle stáčí k radikální proměně, o které často mluví a ve které sehrála klíčovou roli jeho manželka Adéla Gondíková. „Zcela nenásilně ze mě udělala snad trošku lepšího, snesitelnějšího člověka,“ říká Langmajer a popisuje i okamžik, kdy vyhledal odbornou pomoc: „Zaklepal jsem na dveře, kde bylo napsáno ‚psychiatr‘ a hledali jsme i antidepresiva, které mi neberou emoce.“ Právě tehdy podle něj přišla úleva i možnost přestat „sám se sebou válčit“. A s tím začala změna i v profesním životě. „Lidi o mě říkali, že jsem hrozný kokot a nedá se se mnou pracovat. To se otočilo,“ přiznává herec. Mluví ale i o výčitkách vůči minulosti, o první rodině, na kterou čím dál tím víc myslí i o tom, jak dnes hledá naplnění jinde než v alkoholu a útěcích: „Dřív jsem se plnil pivem, kořalkou, cigárama a drogama. Teď se můžu plnit sluncem, mořem, sněhem, vysokýma horama.“ A dobrodružství se Langmajer dnes opravdu nevyhýbá. Popisuje třeba potápění se žraloky a okamžik, kdy na něj pod vodou mířila tygří žraločice a on měl pocit, že „už je sežranej“, než se zvíře pár centimetrů před jeho obličejem otočilo a odplulo. V rozhovoru se opakovaně vrací i ke vztahu ke svému tělu a energii. Aby si udržel „chuť do života“, využívá Langmajer testosteronové terapie, které vnímá jako nutnou součást vitality ve věku, kdy se síla přirozeně vytrácí. Zároveň ale přiznává, že v sobě vždycky měl hodně ženské energie a tahle vlastnost mu prý byla pokaždé ku prospěchu. Dá se smířit s minulostí, kterou už nelze změnit? Jak se připravuje na pokračování Copak je to za vojáka a další role? A může druhá šance opravdu změnit celý život? I o tom je rozhovor s Jiřím Langmajerem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 45 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to takové zadostiučinění. Hřejivý pocit, že člověk dělá tu práci asi nějak dobře,“ říká herečka Barbora Váchová o své první velké filmové příležitosti ve dvoudílném filmu Gerta Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové. Mluví o roli ženy vláčené dějinami - od nástupu nacismu po odsun Němců, ale i vlastním osudem. A taky o tom, proč v ní nechtěla vidět jen „trpitelku“, ale člověka, s nímž se mohou ztotožnit i dnešní ženy. „Mám pocit, že všechny ženy jsou tak trochu Gerta. Je to příběh obyčejné holky,“ popisuje herečka, jak se její postava snaží svým způsobem životem proplout a jen přežít. Silné ženské téma, mateřství i každodenní boj o přežití podle ní nejsou jen historií, ale něčím, co se v různých podobách odehrává i dnes kolem nás. Za příklad dává třeba to, co zažívaly a zažívají ženy na Ruskem napadené Ukrajině. Vedle vděčnosti z nové role Váchová ale popisuje i nejistotu, která podle ní patří téměř každodenně k herectví. „Je to, jako kdybychom pořád chodili na pohovory do nové práce,“ říká o castinzích a popisuje, jak je její profese někdy křehká. Herečka otevřeně mluví také o psychickém zdraví a vlastní zkušenosti s léčbou. Přiznává, že říct si o pomoc nebylo jednoduché, ale zpětně to považuje za zásadní rozhodnutí. „Bylo to to nejlepší, co jsem mohla pro sebe udělat. Říct: potřebuju pomoc,“ říká a vzpomíná, že vlastně dlouho přemýšlela nad tím, jestli o tomhle tématu veřejně mluvit. Zároveň upozorňuje na tlak současné doby i citlivost své generace, která podle ní není slabostí, ale důsledkem otevřenějšího vztahu k vlastním emocím. Rozhovor se dotýká i kolektivní viny, česko-německé historie, studia na DAMU nebo dětství na sídlišti, které v ní zanechalo pocit zvláštní blízkosti mezi lidmi. Proč je jednoduché soudit, i když nikdo z nás opravdu neví, jak by se ve vypjatých situacích zachoval? Jaké bylo studium herectví a jak náročná je dnes konkurence? A proč je důležité vyprávět příběh ženy, kterou zkoušel osud? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Většinou mě lidi berou jako takový jukebox. Na srandu a na hlasy,“ říká Petr Jablonský a popisuje zkušenost, kdy se od něj automaticky čeká odpověď cizím hlasem, ne vlastní názor. Imitátor, kterého publikum zná především skrze politiky, herce a veřejné figury, mluví o tom, jak snadné je v téhle roli zmizet. „Zvyknul jsem si, že ode mě nikdo nechce žádnej názor,“ říká otevřeně. V rozhovoru se vrací k tomu, jak jednotlivé hlasy vznikají, proč se někteří politici napodobují snadněji, jiné se mu učit nechce a proč jsou ženské imitace náročnější. Popisuje, že u Andreje Babiše není potřeba nic přehrávat, protože sám nabízí dostatek výrazných gest, rytmu řeči i slovníku. Mluví o tom, kde pro něj leží hranice mezi parodií a karikaturou a proč odmítá humor, který tlačí za každou cenu na to, aby se lidé smáli. Dotýká se i toho, jak jeho imitace žijí vlastním politickým životem a jak někteří lidé píší, že je „jejich“. Jablonský opakuje, že „ničí není“ a že ho zajímá především situace, téma a moment, ne politická příslušnost postavy, kterou zrovna dělá. Rozhovor ale není jen o hlasech a politice. Jablonský mluví i o tom, odkud se jeho potřeba bavit lidi vzala, o dětství introverta, ale i o alkoholu, depresích v dospělosti a chvíli, kdy vyhledal odbornou pomoc. Popisuje, jak ho práce dlouhodobě držela nad vodou a proč dnes říká, že je v podstatě spokojený. Rozhovor se ale dotýká i scénáře o Vlastovi Burianovi, který má Jablonský připravený a už delší dobu na něm pracuje. Mluví o příběhu herce, jenž chtěl především bavit lidi, ale postupně se ocitl pod tlakem politiky, moci a očekávání, která nemohl splnit, aniž by zradil sám sebe. Popisuje Buriana jako člověka, který pomáhal druhým, vyhýbal se otevřenému hrdinství - a který se stal jedním z prvních „pokusných králíků“ komunistických procesů. „Je to nadčasový příběh o moci a bezmoci. A o tom zoufalství, když vás prostě někdo tlačí, abyste byli někým, kým nejste,“ dodává Jablonský. Proč si vybral právě Buriana? Dá se v rozdělené společnosti dělat satira, která není na ničí straně? A co všechno musí člověk ustát, když jeho hlasem mluví politici, ale on sám zůstává v pozadí? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Lidé mají pocit, že když toho člověk prožije hodně těžkého, tak potom musíte být nutně depresivní a zhroucený. Ale ony existují cesty ven,“ říká spisovatelka Petra Dvořáková a hned dodává, že i po zkušenostech, které by mnohé zlomily, se dá znovu sáhnout na to, že „život je prostě hezký a dobrý“. V rozhovoru mluví o tom, proč je pro ni důležité tohle říkat nahlas a proč se nechce nechat zavřít do role člověka, kterého těžké věci nutně poznamenají navždy. Spisovatelka vypráví o střídání světů, ve kterých se pohybuje: o psaní v samotě i o práci zdravotní sestry, ke které se stále vrací. „Má to pro mě obrovskou hodnotu,“ vysvětluje a mluví o potřebě být v kontaktu s lidmi a s obyčejným životem. Klíčové je pro ni prožívání „tady a teď“ - téma, které se pro ni stalo zásadním během pobytu na dětské onkologii s malým synem, jenž měl leukémii. Otevřeně se vrací k jeho nemoci, rozpadu manželství, vlastní poruše příjmu potravy i k dospívání v silně věřícím prostředí. Mluví o své náboženské konverzi ve čtrnácti letech a zážitku, kdy vás „zasáhne Bůh“, o vstupu do kláštera, který byl „nešťastným krokem nešťastného dítěte“, i o tom, co se s vírou děje ve chvíli, kdy člověk zažívá utrpení, na které žádné modlitby nestačí. Zároveň popisuje, jak se tyto zkušenosti propisují do její tvorby a dotýká se i pochybností, zda všechno, co bylo napsáno, mělo být vydáno. Dvořáková mluví ale i o tématech, ke kterým se chce vracet dál: o skrytém utrpení dětí ve zdánlivě „spořádaných“ rodinách. „Představte si dítě, které je roky psychicky nebo ‚diskrétně‘ fyzicky zneužívané a týrané. Každé dítě miluje svého rodiče, ať ho trýzní, jak ho trýzní,“ vysvětluje spisovatelka, proč je nutné takovéhle příběhy neustále otevírat. Co stojí za jejím literárním úspěchem a proč je důležité psát o tom, co člověk zná? Co všechno jí pomohlo najít „cesty ven“? A co proměnilo její pohled na víru? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tomia Okamuru považuji za geniálního politika. Ukazuje slabiny systému a ztrátu novinářské autonomie,“ říká moderátor a tvář České televize Václav Moravec a hned tím otevírá téma, které se v rozhovoru neustále vrací: otázku, kdo dnes ve skutečnosti řídí veřejnoprávní média a kde končí redakční autonomie novinářů. Mluví o tom, že spor kolem zvaní Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce pro něj není osobní, ale systémový. „Příběh Tomia Okamury je příběhem obecnějším. To je spor o redakční autonomii, o autonomii žurnalistiky jako takové,“ vysvětluje a popisuje, jak se podle něj postupně prolomují hranice mezi kontrolní rolí Rady ČT a reálným zasahováním do dramaturgie a obsahu. „Žádný jiný politik neudělal to, že by si začal stěžovat přes Radu ČT na frekvenci pozvání,“ dodává moderátor a popisuje, jak snaha o vyváženost vede k systému „čárkování“ účasti jednotlivých zástupců politických stran. Moravec mluví i o odvolání dlouholeté dramaturgyně Hany Andělové, které označuje za profesně absurdní krok. „Vydat tiskovou zprávu, že je neprofesionální, je úplně absurdní,” dodává. V jejím příběhu vidí symbol širšího tlaku na veřejnoprávní média a jejich tvůrce. Moderátor se vrací i k vlastní pozici uvnitř České televize a k tomu, jak se jeho role v posledních letech proměnila. Do osobní roviny vstupuje ve chvíli, kdy popisuje vlastní pozici uvnitř ČT. „Nakonec jsem ta černá ovce, která se dozví, že tady ničí Českou televizi. To je úplně absurdní, protože v těch uplynulých 22 letech jsem dělal to, že jsem se snažil věci vysvětlovat,“ tvrdí Moravec. Přesto o své práci mluví bez hořkosti a s nadhledem: „Je to stejně skvělý flám těch 22 let,“ říká o své profesní dráze, ale vrací se i k pocitu, že každý pořad vysílá „jako by byl poslední“. Do rozhovoru vstupují i širší paralely - zkušenosti z BBC, proměna mediálního prostředí, fragmentace publika, ztráta autority institucí a otázka, zda je ještě možné takový proces zastavit. Kde dnes končí redakční autonomie a začíná politický tlak? Je spor o Tomia Okamuru skutečně jen zástupným symbolem hlubší systémové krize? Kdo má dnes reálně moc nad veřejnoprávními médii - novináři, management, rady, nebo politici? A existuje ještě prostor, jak tuhle „plíživou erozi“ zastavit dřív, než se stane nevratnou? Nejen o tom je tento rozhovor.

„Nemyslím si, že jsme na nějakých třech procentech. Já si myslím, že jsme na nule,“ říká hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich ve chvíli, kdy vysvětluje, proč se rozhodl kandidovat na předsedu KDU-ČSL. Mluví o „normální slušné věcné politice“, o potřebě „odpracovat si to“ a o tom, že změna se nedá udělat za půl roku, ani za rok, ale jen dlouhodobou prací. „Máme tři roky na to tu stranu obnovit a vybudovat,“ říká a opakovaně zdůrazňuje, že ho neláká soupeření s konkrétními jmény, ale posun celé politické kultury. Do rozhovoru se silně promítá jeho kritika stávající opozice i fungování politických stran. Grolich otevřeně mluví o ztrátě důvěry i schopnosti přesvědčit veřejnost. „Všechny ty strany ztratily takovou tu ekonomickou, hospodářskou kompetenci,“ říká a dodává, že bez silných osobností a odborného zázemí není možné znovu získat voličské hlasy. Jihomoravský hejtman ale přibližuje i svůj pohled na styl politiky, komunikaci i vztah k veřejnosti. Odmítá politiku uzavřenou v institucích a procedurách, která se míjí s realitou běžných lidí. „Oni jsou fakt extrémně zavření v té sněmovně,“ říká o parlamentních politicích a dodává, že když s lidmi nejste v kontaktu, tak ztratíte schopnost jim cokoliv vysvětlit. Mluví o zkušenosti z kraje, kde i nepopulární rozhodnutí dokázal obhájit osobním kontaktem a vysvětlováním. „Postavíte se před ty lidi, ať se vás můžou ptát, ať jim to můžete vysvětlit,“ popisuje způsob, jakým chce politiku dělat. Rozhovor se dotýká i celostátní politiky a sporů kolem jmenování Filipa Turka ministrem. Nechápe, proč v situaci, kdy je problém s jmenováním koaličních partnerů, Andrej Babiš nepodniká žádné právní kroky. „Já jsem vlastně nikdy neslyšel ten důvod, proč Andrej Babiš jako premiér kompetenční žalobu nepodal,“ říká a dodává, že pokud předseda vlády za svým kandidátem stojí, má situaci řešit. Zároveň naznačuje, že současná situace ukazuje hlubší krizi vládnutí i koaličního fungování. Mluví o tom, že Andrej Babiš podle něj „nemá vůbec prostor vládnout“, protože je permanentně vtahován do osobních sporů a konfliktů svých partnerů, které odvádějí pozornost od skutečné politiky. V této souvislosti poprvé nahlas připouští i scénář, který i podle něj samotného nemá reálnou šanci na vznik - možnost úřednické vlády. „To je jediná relevantní cesta, kde má smysl se o tom bavit,“ říká a popisuje model vlády expertů s jasným zadáním, na němž by se musely shodnout politické strany i prezident. Co podle něj dnes chybí české opozici? Proč věří, že KDU-ČSL může znovu vyrůst v silnou politickou sílu? Kde vidí hranici mezi srozumitelnou politikou a populismem? A proč si myslí, že „kvalitní opozice má donutit vládu reagovat“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dějí se tam zvláštní věci,“ říká herec Petr Uhlík o Sudetech, kam se s manželkou odstěhovali z Prahy. Mluví o krajině a mlhách, které ho nutí přemýšlet o smrti, ale i o nečekaných zážitcích, které se k místu vážou. Popisuje „křičící paní“, kterou ve svém domě slýchávají, ale i to, jak ho „někdo vytáhl z postele za nohu“, což mohl podle Uhlíka být bývalý obyvatel domu Ernst, se kterým uzavřel pomyslnou smlouvu, že se bude o místo dobře starat. Zároveň mluví o Sudetech jako o místě, které v sobě nese silnou paměť odsunu a vykořenění. Popisuje, proč vede rozhovory s pamětníky, i to, jak se snaží chápat vztah lidí k místu, do kterého se tolik propisuje minulost. Mluví ale o tom, jak se mu tam proměnil život. „Je to úplně největší změna, kterou jsem si dokázal představit, že ještě zažijeme jako v páru se ženou,” vysvětluje. Velkým tématem rozhovoru je i role v projektu Recordwoman a příběhu intersexuálního atleta Zdeňka Koubka. „Je to příběh člověka, který chtěl ztratit všechno vydobyté a všechnu kariéru jenom kvůli tomu, aby byl prostě obyčejný. Aby byl sám sebou,“ říká herec o tom, proč mu takový příběh připadá neuvěřitelný. A mluví také o odpovědnosti, kterou k tématu cítí - i proto, že se sám s intersexuálním člověkem setkal. “Cítím strašnou odpovědnost vůči těm, kterých se to dotýká,“ dodává. Herec ale mluví také o zkušenosti s rolí vraha Hojera z Metody Markovič. Popisuje, jak za ním lidé chodí na ulici a říkají mu, že by se ho báli. „Pětkrát za den slyším: myslel jsem si, že když vás uvidím, že se vás budu bát…,“ vypráví herec, jak veřejnost někdy těžko odděluje hereckou postavu od skutečné identity a jak ho to postupně vyčerpává. Jak se žije v domě, kde se mísí minulost, paměť místa a zvláštní zkušenosti? Co pro něj dnes znamená práce, domov a klid? Jak se vyrovnává s rolí, která ho v očích veřejnosti proměnila v „toho, koho se lidé bojí“? A kde dnes hledá sám sebe? I to zazní v rozhovoru s Petrem Uhlíkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pokud chce Evropa přežít v tomto rozkomíhaném světě, musí stát mocností, ať se jí to líbí nebo nelíbí,“ říká Petr Kolář, když mluví o současném světě, ve kterém se podle něj rozpadá představa stability, na kterou jsme byli zvyklí. Bývalý velvyslanec v USA i Rusku a poradce prezidenta Petra Pavla sleduje americkou politiku s otevřeným znepokojením a bez iluzí. O Donaldu Trumpovi mluví jako o politikovi, který uvažuje v logice, kde jeden vyhrává a druhý prohrává a opakuje, že podlézání a lichocení na něj neplatí. Když mluví o NATO, říká, že Trump se chová, jako kdyby Spojené státy nebyly jeho součástí a označuje to za znepokojivé. Silným tématem rozhovoru je i Grónsko. Kolář připomíná, že Trump z něj neslevil a že jeho jednání není jen rétorika, ale součást snahy „vstoupit do dějin“ skrze mocenská gesta a rozšiřování vlivu. Mluví o nejistotě, kterou tento styl politiky přináší. „My vlastně nemůžeme teď v klidu spát, že bylo něco řečeno a že to tak bude,“ vysvětluje exdiplomat. Výrazně se zastavuje také u Venezuely a únosu Nicoláse Madura. Připomíná porušení mezinárodního práva, ale zároveň otevřeně říká, že mu to přišlo „docela sympatické”, protože šlo o diktátora, který „ukradl volby“. Zásadní zlom ale vidí v tom, co přišlo potom - místo nastolení pořádku, práva a svobodných voleb podle něj nastupuje logika moci, vazalství a zájmů. „To jde mimo rámec toho, jak doposud ten tzv. globální západ, vedený Amerikou, fungoval,“ říká Kolář. V debatě o roli Spojených států dodává: „To není Amerika, kterou já znám a kterou jsem pokládal za svůj druhý domov.“ Mluví o proměně společnosti, tlaku na instituce i o atmosféře nejistoty. Trumpův styl politiky podle něj není jen problémem USA, ale zásadní výzvou pro Evropu. „Musí se mu ukázat síla. To je jediné, na co je schopen reagovat nějak konstruktivně,“ dodává. Kolář zároveň vysvětluje, proč Evropa nemůže zůstat jen „peněženkou světa“, ale musí být i politickou a vojenskou mocností. Připomíná staré pravidlo „chceš-li mír, připravuj se na válku“ a opakuje, že solidarita s Ukrajinou není charita, ale investicí do naší bezpečnosti. Jak se podle Koláře mění logika západního světa? Co znamená Trumpova politika pro Evropu? A proč bez vlastní síly nemůže Evropa obstát? Poslechněte si celý rozhovor s Petrem Kolářem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Když měl Martin Vaculík přijít do studia, mezi kolegy zaznělo: Legenda! Známý automobilový novinář mě ale hned opravil: „Člověk, který je mentálně fit, nemůže snést, aby o něm někdo mluvil jako o legendě,“ řekl a dodal, že se za autoritu nepovažuje. V rozhovoru vysvětluje, že se jen „přicucává k autoritám“, filtruje jejich názory a snaží se je předávat srozumitelnější formou dál. Právě odstup od vlastní důležitosti, snaha nestavět se nad ostatní a věci spíš vysvětlovat než soudit se v rozhovoru vracejí znovu a znovu. Vaculík mluví o vlivu svého dědečka Ludvíka Vaculíka a o jeho schopnosti popisovat svět bez morálního odsudku. „Ta schopnost někoho popsat a vůbec ho nesoudit je úžasná a mně chybí,“ říká otevřeně a naráží tak na chvíle, kdy se vyjadřuje třeba k politice. Připomíná dědovy texty o Rusku a jeho otázku, proč země investuje tolik energie navenek místo toho, aby „to zlepšila doma“ a říká, že právě tyhle myšlenky jsou dnes znovu bolestně aktuální. Rozhovor se dotýká i Vaculíkových politických a společenských statusů, kvůli nimž slýchá: „Ševče, drž se svého kopyta“. Přiznává, že právě tyhle texty mají mnohem větší dosah než psaní o autech a že ho baví „nalákat lidi na auta a pak do nich pustit trochu té prodemokratické, proenvironmentální politiky“. Mluví o tom, proč auta přestávají být pro část společnosti tématem, jak se mladí lidé učí žít bez nich a proč jsou města bez aut pro mnohé vlastně přívětivější. Zároveň ale odmítá jednoduché kulturní války a vysvětluje, proč má v politice znít i hlas motoristů - rozumně podaný, bez popírání klimatické změny. Velká část rozhovoru se točí kolem elektromobility, odporu vůči ní a toho, proč podle Vaculíka nejde jen o technický problém. Popisuje selhání automobilek, servisů i politické komunikace a mluví o „kontrarevoluci všech, kteří byli závislí na klasickém spalováku“. Zároveň říká, že elektromobil dnes považuje za ideální řešení pro většinu běžného provozu a vysvětluje, proč změnil názor. „Elektromobil nebude mít vyšší servisní náklady ani pro druhého, ani pro třetího kupujícího,“ říká a dodává, že největší problém není technologie, ale ekonomické a mocenské zájmy kolem ní. Do rozhovoru vstupují i témata ruské propagandy, Green Dealu, role frustrace ve společnosti a to, čemu Vaculík říká „emancipace blbosti“. „Šetřeme s tvorbou antisystémově naladěných občanů. Už jsme jich vyprodukovali dost,“ nabádá. Kde dnes leží hranice mezi svobodou a ohleduplností? Proč jsou auta symbolem společenských rozbrojů, i když už pro mnoho lidí přestávají být důležitá? A kdo skutečně profituje z odporu vůči změnám? Pusťte si celý rozhovor.