Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Říká, že si dnes mnohem častěji hladíme telefony než lidi. Prstem přejíždíme po displeji, dáváme mu pozornost a péči, zatímco mezi sebou máme čím dál větší odstup. Podle římskokatolického kněze Zbigniewa Czendlika bychom měli takovou lásku dávat raději lidem okolo a vysvětluje, proč je proto důležité potkávat se tváří v tvář i proč bychom neměli zapomínat dívat se na život i svět z různých perspektiv. O sobě přitom mluví jako o bytostném optimistovi, který vždycky věří v „happy end“. Používá k tomu přitom jednoduché přirovnání: v temné místnosti bude mít vždy světlo tu vlastnost, že pronikne do tmy - ne naopak. A podobně přistupuje i ke smíchu: „Směju se, když je mi dobře a směju se, i když je mi blbě,“ říká a vysvětluje, že smích pro něj není výrazem nálady, ale způsobem, jak ovlivňovat vlastní nitro. Otevřeně přitom mluví o tom, že obraz, který o něm vzniká na sociálních sítích, je iluze. „To nejsem já,“ říká a připomíná, že i on má dny, kdy je unavený, protivný nebo mu není dobře a rozhodně se mu do ničeho nechce. Czendlik se zároveň vymezuje proti představě, že dnešní doba je výjimečně špatná. „Svět se neřítí do ďáblovy řiti,“ říká bez obalu a dodává, že lidstvo se v mnoha ohledech nikdy nemělo lépe. Problém podle něj není v realitě samotné, ale v tom, že se soustředíme hlavně na to, co nemáme. „Milujeme to, co nemáme a neumíme se radovat z toho, co máme,“ říká a mluví o společnosti, která je podle něj „obézní“ - nejen tělem, ale i duší a rozumem. A to nám bere sílu vidět správně věci kolem nás. V rozhovoru vysvětluje, proč má na faře zakázané politické debaty, jak snadno politika i církev lidi rozdělují a proč podle něj skutečná víra lidi spíš spojuje. Zároveň ale říká, že klid neznamená nezájem. Jsou hodnoty, za které je připraven se postavit - například nezávislost veřejnoprávních médií. Dostává se i k tématu smrti, umírání a strachu z opuštěnosti, k potřebě nemít „resty“ a k přání, aby po něm jednou zůstal hlavně klid. Co podle něj lidem dnes nejvíc chybí? Kde končí nadhled a začíná odpovědnost? A proč má pocit, že změna perspektivy je někdy důležitější než další hlasitý názor? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako dítě byla introvertní a styděla se říct obyčejné dobrý den. Po tomhle setkání bych to herečce a moderátorce Adéle Gondíkové skoro ani nevěřil. „V dětství jsem ale fakt nemluvila,“ říká, když se vrací k vyrůstání v Sokolově, kde mluvení před lidmi představovalo „úplnou katastrofu“. Dnes přitom patří k nejznámějším hlasům českého rozhlasu a televize - víc než promyšlený plán ale podle ní šlo o souhru náhod. „Všechno je štěstí a náhoda,“ opakuje v rozhovoru a otevřeně přiznává, že žádné velké herecké ani moderátorské ambice nikdy neměla. „Kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci moderovat takhle velký pořad, tak bych určitě řekla ne,“ říká Gondíková bez váhání a dodává, že by klidně zůstala někde ve sklepě v divadle a dělala alternativní divadlo „za dvě koruny“. Klíčovou roli v jejím životě sehrál bratr Dalibor Gondík, který ji postupně vtahoval do světa rádia i televize, i když ona sama o sobě tvrdí, že byla vždycky spíš ta, která pochybovala a brzdila. Vzpomíná na svou první práci v rádiu, odkud ji kvůli „absolutní neschopnosti“ dokonce vyhodili, protože četla zprávy a vždy se u toho smála. Právě smích, který ji provází celý život, považuje za obranu i záchranu zároveň. „Mám pocit, že mi to prodlužuje život,“ říká a přiznává, že se smála i v situacích, kdy by to jiným přišlo nepatřičné - dokonce i při porodu. Slávu, kterou zažívala na přelomu tisíciletí, ale Gongíková nikdy nevnímala jako náhlý zlom. „To nešlo ze dne na den,“ říká a odmítá představu, že by tehdy žila životem nedotknutelné televizní hvězdy. V rozhovoru mluví i o vztahu a manželství s hercem Jiřím Langmajerem, o němž vypráví s typickým nadhledem. Herečka a moderátorka otevřeně říká, že svatba pro ni nikdy nebyla zásadní. „Mně to nepřišlo vůbec podstatné,“ popisuje, proč by se sama vdávat nechtěla a proč ji Langmajerova žádost o ruku zaskočila natolik, že na něj „tři minuty koukala“. Mluví také o tom, proč si myslí, že se potkali ve správný čas, o každodenních drobnostech, které by v jiném období života mohly přerůst v konflikt i o tom, že i její humor a smích má ve vztahu své zásadní místo. Jaké je žít bez velkých ambicí, ale s radostí ze života? Proč je pro ni smích základní strategií přežití? A co všechno by se stalo, kdyby bratra v jejím životě neměla? I o tom je rozhovor s Adélou Gondíkovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 49 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám pocit, že s každým projektem se musím vracet sama k sobě,“ říká zpěvačka a raperka Aneta Charitonová alias Annet X. Popisuje chvíli, kdy je jedna kapitola hotová a ona si znovu pokládá stejnou otázku, kým vlastně sama je. Vypráví také o tom, co pro ni vůbec znamená jméno Annet X, pod kterým vystupuje. „Začalo to pro mě být takové alter ego, abych se nějak uchránila,“ říká o personě, kterou si vytvořila. V rozhovoru otevřeně popisuje vztah ke svému tělu a k takzvané „sexy póze“, kterou vnímá spíš jako manifestaci přijetí než snahu někoho lákat. Přiznává také, že přišel moment, kdy se při jednom natáčení necítila kvůli přihlížejícím ve svém outfitu dobře. Zároveň mluví o tom, proč je v tom, co říká veřejně, opatrná. Charitonová má ruské kořeny a cítí se jako Češka, některá vyjádření o Rusech se jí ale i tak dotýkají. „Jakmile se to týká mých nejbližších, tak mě to bolí. Je to fakt strašidelný,“ říká. V rozhovoru popisuje i práci na svém posledním albu BBYGIRL a přiznává, že v textech je tentokrát otevřenější než dřív. Mluví o konkrétní písni, který detailně popisuje jednu situaci a také o tom, že se musela připravit na to, jak desku uslyší její rodiče. Vrací se také ke spolupráci se svým partnerem Jakubem Strachem alias Nobody Listen, výraznou postavou české elektronické scény. Dotýká se představy části publika, že ji do hudebního světa „vytáhl“. „Párkrát mě to naštvalo a byla jsem z toho nejistá,“ říká raperka o tom, že je občas těžké pracovat s pochybami, které lidé zasejí a zároveň přiznává, že pozice žen v hudebním světě je jednoduše „jiná“. Nakonec se vrací také k víře, se kterou vyrůstala. „Nejsem praktikující člověk, ale líbí se mi, že se mám o co opřít,“ říká hudebnice. Právě i díky ní prý nejspíš nikdy neměla chuť objevovat svět drog, který je v prostředí, kde se pohybuje, rozšířený. Kde dnes končí Annet X a kde začíná Aneta Charitonová? Jak mluvit otevřeně a zároveň chránit rodinu? Co všechno je ještě ochotná pustit ven a co si chce nechat jen pro sebe? A proč má pocit, že právě ve chvíli, kdy si říká „nevím, jestli to bude fungovat“, vznikají věci, které jsou nejpravdivější? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Dříve tvrdil, že nechce mít vlastní restauraci a přitom jen pár týdnů před natáčením otevřel už několikátý podnik. „Pořád se cítím hlavně jako kuchař,“ říká Jan Punčochář, který se kromě své šéfkuchařské role a pozice majitele restaurací stal i moderátorem české verze show Hell’s Kitchen, kde působí jako samozřejmý lídr. V rozhovoru popisuje, jak se z učně, který po směně ve švýcarské kuchyni „občas poplakal do polštáře”, stal člověk, kterého baví i po třiceti letech stát u plotny. „Jsem asi magor, nemůžu bez toho být. I když mám volno, tak vařím,“ říká a s úsměvem vypráví, proč doma připraví radši tři chody než jeden. Mluví o tom, jak se změnila kuchařina po covidu, i proč dnes už nechce křičet na kolegy. „Dřív jsem byl malá vzteklá čivava, teď už jsem hodný pejsek, který to radši tisíckrát vysvětlí, aby tam ty lidi vydrželi,“ přiznává Punčochář. A také vtipkuje, že největší „debilitou“ bylo otevřít řízkárnu, protože každý má pocit, že řízek umí nejlíp. „Hrozně bojuji s tím, jak lidé nechápou, že když je dobře usmažený telecí řízek, tak je nafouklý a když se do něj zakrojí, tak strouhanka odpadne,“ vysvětluje a popisuje, jak je občas těžké bojovat s myšlenkou, že „maminka to dělala jinak“. Otevřeně mluví o tvrdém prostředí gastronomie, o kuchařském egu, o tlaku na kvalitu i o tom, proč se dnes jeho priority posunuly od honby za michelinskou hvězdou k jiné věci: k lidem, které vede. „Mám přes šedesát zaměstnanců - šedesát hlav, které musí každý měsíc dostat výplatu. Můžu mít hvězdu a být na nule, nebo ji nemít a mít plnou hospodu. Musel jsem si to hodit jinam,“ říká známý šéfkuchař. A přiznává, že televize ho změnila. „Byl jsem zakřiknutý a otrkalo mě to. Když si stoupnu před tři sta lidí, nezakoktám se a nejsem z toho nervózní,“ dodává Punčochář. A taky tvrdí, že když jde do restaurace, nechce být “rejpal”. Jídlo vnímá především jako něco, co si jde užít a sdílet s lidmi, které má rád. I proto prý dnes více fandí tomu, když je na stole co sdílet, než aby si vybral degustační menu o deseti chodech. Jaké bylo procházet „lidským peklem“ ve švýcarské kuchyni? Proč je v dnešní gastronomii těžké udržet motivované lidi? A co dělá šéfkuchaře, který ani doma neumí uvařit jen jeden chod, opravdu šťastným? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám pocit, že herec nemá tolik co sdělit světu a rád zároveň spoustu věcí sděluje,“ říká herec a hudebník Igor Orozovič, když vysvětluje, proč nesnáší herecké rozhovory a proč má pocit, že se v nich pořád dokola opakuje „ta samá nekonečná smyčka“. Přesto ale na rozhovor přišel - dnes už prý ví, že musí své věci „dostat mezi lidi“. Zároveň mluví o tom, jak se jeho práce dělí na tři světy: Národní divadlo, kde se o herce stará instituce, film a seriály, které jsou buď umělečtější nebo komerčnější a vlastní tvorbu, kde je člověk zodpovědný sám za sebe. Popisuje také, jak se v hudbě neustále pere s „nezaprodat se“ a přitom vytvořit něco, co si najde cestu k lidem. A přiznává i jak se bál, že ho poslední film Na horách bude tlačit do komerce a nakonec podepsal až ve chvíli, kdy mu dovolili napsat k filmu intimní písničku. Orozovič ale mluví i o otcovství, které z něj udělalo člověka, který chodí notoricky o patnáct minut později a také někoho, kdo víc odmítá práci. Vypráví také, jak rychle peníze mění lidské hranice i o tom, jak ho množství aktivit vede k tomu, že má někdy jen tři volné večery v měsíci. Pak přichází téma, které ho rozpálí nejvíc: herec popisuje, jak rychle se mění společenská citlivost a staré vtipy se stávají „nekorektními inscenacemi“ a jak se dá cokoliv vytrhnout z kontextu. Jak příklad dává jeden ze svých kabaretů, kde se schválně staví do role „blbce“, ale popisuje i případ, jak jedna jediná věta v písni dokáže spustit lavinu interpretací, že pojednává o znásilnění. „Považuji se skoro za feministu. A pak člověk občas narazí na tohle,“ dodává k tomu, že za cílem některých kritik vidí občas jen snahu zvýšit si dosah na sociálních sítích. Orozovič se krátce dotýká i natáčení série o spisovatelce Simoně Monyové, kde hraje partnera, který nakonec vzal autorce život. Popisuje, že jde o neobhajitelný čin, ale i to, jak se i přesto pokouší k postavě přistoupit s citlivostí. „Hraju člověka, který řeší nějaké problémy, měl nějaké poruchy a špatné rodinné vzorce. A vůbec to není tak jednoduché,“ říká herec, jak náročné bylo do postavy vplout. Co je pro Igora Orozoviče úspěch? Kde je hranice mezi autenticitou a pohodlím? Jak se neztratit mezi divadlem, filmem, hudbou a rodičovstvím? A proč si myslí, že v době rychlých společenských změn je nejdůležitější otevřenost a respekt k druhému? I tohle zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když to nedokážete říct jasně, sami tomu nerozumíte,“ říká novinář a moderátor Daniel Stach, který za třináct let v Hyde Parku Civilizace udělal rozhovor se čtyřiačtyřiceti nositeli Nobelovy ceny. O své práci nemluví jako o výkonu, ale jako o řemesle, které stojí na disciplíně, přípravě a neustálém hledání toho, co může posunout dál. „Já to chci rozdrbat do mikročásteček, abych našel, co se dá zlepšit a posunout hranice,“ popisuje a dodává, že je podle něj lepší učit se z úspěchu než z chyb. Zároveň přiznává, že důvěra diváků je závazek i tlak: lidé mu posílají zdravotní zprávy svých blízkých, prosí o rady a dokonce i o to, zda by „nešlo zařídit, aby letadlo letělo níž“. „To je příliš velká důvěra,“ říká s tím, že se snaží diváky vždy alespoň nasměrovat tam, kde jim mohou pomoci. V rozhovoru mluví o tom, jakou roli v jeho práci hraje pochybnost a pokora. „Já vím, že jsem ten blbější. A vždycky budu ve srovnání s těmi lidmi,“ říká o vědcích, se kterými mluví. Otevřeně popisuje, jak přemýšlí o vlastním sebevědomí - a proč si ho musí „dovolit“ mít po dobu rozhovoru, aby pak mohl rozmontovat každou chybu. S velkým díkem mluví osvé  rodině: „Mě vychovávali v tom, že když něco chceš, tak si za tím jdi. A pak neseš následky,“ říká s tím, že by si své rodiče nemohl vybrat lépe. A zároveň s obdivem mluví o pohledu svých dětí na svět, který ho nutí vracet se k tázavému pohledu na svět. „Je to skvělé! Ptají se: Proč nemá vítr ruce?“ cituje jejich otázku, kterou považuje za dokonalý příklad způsobu myšlení, který člověka někam posouvá. Daniel Stach vypráví i o momentech, kdy se dostává na okraj vlastních možností - třeba o setkáních s přeživšími holokaustu, které ho zasáhly mnohem víc, než čekal. Popisuje, co s ním udělalo vyprávění o tom, že když se dětem nevešlo číslo na předloktí, „vytetovali ho na nožičku a pak je poslali do plynu“. A také příběhy matek, které volily smrt spolu se svými dětmi místo přežití bez nich. „V okamžiku, kdy máte malé děti, to vnímáte úplně jinak,“ říká. Přiznává, že takové rozhovory ho dokážou „vysát“ na několik dní a mluví i o tom, proč tyto výpovědi natáčí vždy mimo studio, v prostředí, kde se lidé cítí bezpečněji - a kde se jejich paměť otevírá jinak než před kamerami. Co znamená pochybovat správně? Jak vypadá práce s hosty těsně před rozhovorem - v několika minutách, kdy se rozhodne, jakým směrem se celý rozhovor otevře? Proč je lepší přiznat, že něčemu nerozumíte? A proč je nejnebezpečnější, když lidem začne vadit lež? I o tom je rozhovor s Danielem Stachem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 41 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pro mě je důležité zároveň žít, aby bylo pak o čem zpívat,“ říká zpěvák, skladatel a frontman kapely Bert & Friends Albert Romanutti, když popisuje, proč si ve třiceti chtěl dát „mentální celoroční prázdniny“. Chtěl strávit rok u českého moře, o kterém zpívá na stejnojmenné desce, kterou loni vydal. Přestože říká, že nakonec volno skoro neměl, do studia přišel v bílých kraťasech, s čelenkou a vyprávěl o tom, proč začal hrát tenis, jak mu nejde podání a proč potřebuje i v životě hledat „poloplnou lahev“. Otevřeně přiznává, že hudba je pro něj odraz duše, ale že někdy musí dát vlastní svět stranou - třeba když skládal pro StarDance, kde poprvé vytvářel hudbu pro tanečníky. A s dětskou radostí popisuje moment, kdy poprvé slyšel svou hudbu v O2 areně a „smál se, jaká je to haluz“. Mluví o tom, jak si jako třináctiletý kluk poprvé uvědomil, že se chce hudbou živit, o učiteli, který ho vedl k tomu hledat v hudbě „diamanty“, o Příbrami jako českém Twin Peaks a o tom, že splněné sny můžou bolet - třeba když se kvůli koncertu ve Foru Karlín dostal do mínusu, protože prostě chtěl, aby to stálo za to. “Vážím si toho, ale nechápu, čím to je, že ti lidi vůbec přijdou,“ říká překvapivě, když řeší úspěch Bert & Friends. Vzápětí ale dodává, že víra je v hudbě všechno: „Byly časy, kdy přišel na koncert jeden člověk. To byla přesilovka.“ Popisuje také, proč si udělal kapitánský průkaz, pořídil si lyže, ale i proč vnímá své budoucí plány jako „indiána, kterého nesmí vyfotit“. Jaké bylo skládat hudbu pro StarDance i pro seriál? Kde je hranice mezi spontánností a disciplínou, bez které hudba nevznikne? A může mít člověk vůbec plán, když sám říká, že budoucnost je vždycky trochu černá díra? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Rozhovor s ústavním právníkem Janem Kyselou výjimečně vydáváme v pátek. Reagujeme tak na oznámení Andreje Babiše, že se trvale vzdá Agrofertu - kroku, který může změnit podobu jeho střetu zájmů i situaci budoucí vlády. Rozhovor byl natáčen ještě před tímto oznámením a Kyselovy úvahy o tom, co střet zájmů znamená pro premiéra i pro stát, tím získávají nový kontext: ne proto, že by přestaly platit, ale protože ukazují, jak dlouhodobé, hluboké a obtížně řešitelné tohle téma je. „Možná bojujeme o důvěru v instituce a jestli i o budoucnost demokracie, to se teprve uvidí,“ říká Jan Kysela, když sleduje rodící se vládu Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky. Připomíná, že demokracie je „metoda s otevřeným koncem“ a problém nastává ve chvíli, kdy držitelé moci začnou přemýšlet o tom, že by to tak nechtěli, protože by po nich mohli přijít jejich konkurenti. Mluví o rozkolísané důvěře veřejnosti, o kandidátech zatížených minulostí a o tom, co se stane, když má být ministrem člověk, u něhož je programová výbava „tak silná“, že by vůbec kandidátem být neměl. Naráží tím na Filipa Turka, kterého si osobně v ministerském křesle představit neumí, ale zdůrazňuje, že konečné rozhodnutí je na prezidentovi. A také připomíná, že debata o pravomocích hlavy státu nestojí na jasném textu ústavy, ale na tom, „co v ní chceme vidět“. Kysela porovnává současnou situaci s dobou, kdy exprezident Miloš Zeman odmítal Miroslava Pocheho nebo Michala Šmardu, a říká, že pokud dokáže prezident své veto dostatečně ospravedlnit, nemusí to nutně znamenat, že může absolutně cokoliv. Pokud jde o téma střetu zájmů připomíná, že by v něm budoucí předseda vlády být jednoduše neměl. „Když máte Agrofert, vytěsnit to z hlavy je velmi obtížné,“ říká a dodává, že v minulosti šlo o téma, které „zatěžovalo nejen Andreje Babiše, ale i Českou republiku“. V rozhovoru popisuje i to, co podle něj vypovídá o zemi skutečnost, že předsedou Sněmovny se stal muž, jehož strana stavěla politiku na rozdmýchávání těch nejnižších vášní. A varuje před tím, jak rychle se vytrácí společenská shoda na tom, co je ještě přijatelné. Jaká je dnes role prezidenta? Co všechno může a co by měl? Jak má vypadat jmenování vlády, aby obstálo před veřejností i ústavou? A kde je hranice, kterou si demokracie musí umět bránit? I o tom je rozhovor s Janem Kyselou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politik musí mít věci v rukou,“ říká jihočeský hejtman Martin Kuba. Popisuje, proč po letech odchází z ODS a zakládá nové hnutí. Mluví o tom, že se s vedením strany dlouhodobě díval na řadu věcí úplně jinak a že po parlamentních volbách ani jednou nikdo z vedení nezvedl telefon s otázkou, co s volebním výsledkem dělat. Nakonec si přiznal, že zevnitř změnu neprosadí. „Já jsem si to odseděl. Zkuste si tam sednout,“ říká k tomu, že ve svém věku už nechce trávit čas věcmi, o kterých si myslí, že nemají smysl. Připouští, že část straníků žila v přesvědčení, že tak velká strana vždycky jednou za čas vyhraje a že byla uzavřená natolik, že každý, kdo řekne něco jinak, je vlastně nepřítel. Mluví také o tom, jak vidí dnešní politiku: „Moc jim nerozumím,“ říká k debatám, které se podle něj míjejí s realitou, zatímco voliči chtějí slyšet prosté vysvětlení, co stát dělá a proč. Vysvětluje, že jeho vlastní úspěch v jižních Čechách nestál na kampani proti komukoli, ale na tom, že hodiny odpovídal lidem úplně na všechno sám a že se tím naučil, jak silná může být důvěra tam, kde je trpělivé vysvětlování. Kritizuje politiku, která spoléhá na antikampaň a tvrdí, že je potřeba vrátit se k tomu, aby politici mluvili jasně, lidsky a srozumitelně. Když přijde řeč na Andreje Babiše, opakuje, že se k němu předsudky vracejí pořád dokola. Připomíná, že se několikrát, když kandidoval, spekulovalo, že „to udělá s Babišem“ a zdůrazňuje, že pokaždé sestavil koalici bez hnutí ANO. Mluví také o problému české politiky, kdy „prst na spoušti“ často mají strany, které uspěly jen s několika procenty ve volbách, ale volební vítěz nemá jak jinak vládu sestavit. Kritizuje i kandidáta na ministerský post za motoristy Filipa Turka s tím, že takoví lidé by vůbec neměli být ministry. Zároveň ale říká, že chce přinést míň konfrontační politiku, v níž nebudou lidé slyšet jen jména soupeřů, ale i to, jakou cestu nabízí on sám. „Princip politiky má být v tom, že nesete nějakou vizi,“ dodává. Proč přestal věřit, že ODS dokáže mluvit s lidmi tak, aby jí rozuměli? Jak chce budovat důvěru jinak než přes sliby? A proč říká, že volby se musí „prostě vyhrávat“ a jak toho chce docílit on sám? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dosah toho, jak jsem to tam zahrála, je opravdu velký,“ říká Věra Kirchnerová alias Mia, vítězka druhé řady Zrádců a policistka, která se v civilu zabývá nejzávažnějšími trestnými činy páchanými na dětech. Když mluví o strategii, s níž vyhrála, přiznává, že ji samotnou děsilo, jak je jednoduché někomu něco nalhat a jak snadno tomu lidé věří. Ve hře držela tvář, kterou nesměla pustit, opírala se o pozorování a neustálé hlídání, kdo se s kým baví a kdo je s kým navázaný. A zároveň přiznává, jaký uvnitř cítila tlak: „Říkala jsem si, že letím každým dnem.“ Když mluví o policii, vrací se do časů, kdy začínala na hlídkové službě a kde ji formovali kolegové, kteří dokázali cokoliv vykomunikovat s klidem. Stejně otevřeně ale říká, že mezi policisty jsou i „zkažená jablka“ a že se takovým lidem vyhýbá. Následovala léta, kdy se věnovala hospodářské kriminalitě, než se zaměřila na oblast, která ji provází dodnes. „Z devadesáti procent se to děje v rodině, to je na tom to nejsmutnější,“ říká o tom, jak si veřejnost představuje kriminalitu vůči dětem úplně jinak, než jaká je realita. „Případů, že někdo unese dítě a tam mu ubližuje, je minimum,“ vysvětluje Kirchnerová s tím, že by ráda lidem otevřela oči. Rodiče prý často nevidí, že pokud se někdo chová hezky k nim a jejich dítěti, neznamená to vždy, že takový člověk nemůže ublížit. A také varuje před tím, jak málo obezřetné rodiny jsou, pokud jde o sdílení fotek dětí na sociálních sítích. „Dítě se nemůže rozhodnout, jakou bude mít digitální stopu. Nevíte, jestli se někdo nekoukne na obrázek toho vašeho a zrovna vaše dítě se mu nebude líbit,“ nabádá policistka, aby ti, kdo osobní fotografie na sociální sítě sdílí, alespoň zamkli svůj profil na soukromý. Přesto nerada používá slovo „predátor“, protože v přírodě jde o zvíře, pro které je lov přirozeností. „A to lovit děti není,“ vysvětluje. Kirchnerová ve Zrádcích viděla příležitost, jak o tom všem mluvit veřejně, i když tím riskovala. „Samozřejmě, že to je risk. Ale kvůli čemu jinému máme v životě riskovat, než dát něco najevo,“ dodává k tomu, jestli si připouští, jaký může mít na její život hra dopad. Co se stane, když člověk musí hrát o důvěru před kamerami? Jak se žije s tím, že vás po jedné hře zná celá země? A co s člověkem udělá práce, ve které sleduje případy, kdy někdo ubližuje dětem? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR .„V prosinci to budou dva roky od stanovení diagnózy a v dubnu to byl rok od doby, kdy Nina odešla. A mně to přijde jako strašná věčnost,“ popisuje Kristýna Chovancová dobu, která jí a její rodině změnila život. S manželem Martinem se během několika dní ocitli ve světě, který do té doby neznali. Jejich dceři Nině lékaři oznámili diagnózu difuzního gliomu mozku – nemoci, která se u malých dětí často vyvíjí velmi rychle a na jejíž průběh je současná medicína zatím téměř bezbranná. U jejich dcery postupovala tak prudce, že během týdnů ji připravila o pohyb i hlas. „My jsme si ale řekli: takhle ne. Chceme udělat maximum pro dceru, pro nás dva, pro naši rodinu,“ popisuje Martin Chovanec, jak začali hledat možnosti, oslovovali zahraniční centra a nakonec odešli do Paříže do experimentální studie, která jim jako jediná dávala smysl. A tehdy také vznikl Nadační fond Nina – nejprve jako způsob, jak zvládnout náklady na léčbu, později jako cesta, jak pomáhat rodinám, které se ocitnou v tomtéž prostoru bezmoci. „Na vozík pro malé dítě čekáte dva měsíce, ale vy ho potřebujete hned,“ popisuje Kristýna Chovancová jeden ze způsobů, jak se svým fondem pomáhají. Podporují přístup k experimentálním lékům, zajišťují péči a provázejí lidi, kteří často nemají čas přemýšlet, kam volat dřív. Diagnózou, kterou trpěla jejich dcera, nepřežije 90 % dětí během jednoho roku. Martin a Kristýna Chovancovi proto otevřeně mluví o tom, jak rozdílný může být přístup k umírání a jak snadno se rodina ocitne v roli těch, od kterých se očekává, že se se situací smíří hned. Oba popisují, jak moc pro ně znamenalo, když se setkali s paliativním týmem, který k nim mluvil jinak – s vědomím, že i když se nemoc nedá zastavit, udělají maximum pro to, aby to bylo „dobré“. „A to nám myslím strašně pomohlo,“ popisuje Martin Chovanec. S manželkou trvali na tom, aby Nina nezemřela v nemocnici, ale doma, obklopená rodinou. A aby i jejich starší dcera Anička věděla pravdu. „Ptala se mě, jestli se Ninka vypaří jako vzduch,“ vzpomíná její maminka. „Když jsem jí řekla, že jen vydechne a bude ticho, ulevilo se jí,“ popisuje otevřeně Kristýna Chovancová vlastní zkušenost a dodává, že strach často pramení z toho, že člověk neví, co ho čeká. A právě proto dnes Chovancovi dělají všechno pro to, aby na té cestě nebyli sami další rodiče. Věří, že i když se nemoc zastavit nedá, dá se změnit způsob, jakým se o děti a jejich rodiny pečuje. Jak žít s vědomím, že naděje nemusí znamenat vyléčení, ale třeba jen dobrý čas? Jak by se měl změnit přístup k rodinám s touto diagnózou? A co ukázala cesta Chovancových o tom, co v systému chybí – a co může vzniknout z lidské odvahy? O tom všem je rozhovor s Kristýnou a Martinem Chovancovými. Nadační fond Nina můžete podpořit zde.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Rusko teď sedí v hledišti a náramně se baví, jak rozděluje euroatlantickou civilizaci,“ říká analytik mezinárodních vztahů Vlastislav Bříza, když vysvětluje, proč se podle něj Moskva dostala „do strašně komfortní situace“ a proč i upravený americký plán míru může skončit tak, že se pošle návrh do Moskvy a ta řekne prosté a jednoduché „ne“. V rozhovoru detailně rozebírá, proč věří, že oba tyto závěry budou pro Rusko úspěch a že jedinou silou, která může přimět Kreml k dohodě, je tlak. „To je jediné, co ruskou stranu přiměje k jednání,“ dodává expert. Popisuje tři nejzásadnější neuralgické body: nevydání Donbasu, skutečné bezpečnostní záruky, bez nichž bude jakýkoli mír „jen přestávka“ a armádu, kterou podle něj nelze limitovat pod úroveň, která by Ukrajině umožnila odstrašit agresora. Mluví i o stavu ruské společnosti, o ekonomice přepnuté do válečného režimu a o evropské bezmoci. „My nemáme iniciativu. My honíme kočku za ocas,“ kritizuje Bříza. Přesto věří, že posilující Evropa - zejména Německo, Polsko a státy severu - může vytvořit sílu, která Rusko zastaví. Zastavuje se také u nedávného korupčního skandálu na Ukrajině, který podle něj nevytváří „dobrý koktejl“ ani pro morálku společnosti, ani pro ochotu Západu pomáhat. „Tohle je největší oslabení prezidenta Zelenského za celou dobu války,“ myslí si analytik. Všímá si i změny Zelenského rétoriky po zveřejnění amerického plánu: vždycky byl vznětlivý, teď mluvil smířlivě, protože ví, v jak oslabené pozici se ocitl. A Bříza dodává, že ho možná čeká osud Winstona Churchilla. Co dnes znamená „čestný mír“ a kde je hranice mezi kompromisem a kapitulací? Má Evropa ještě čas, nebo už hraje druhé housle příliš dlouho? Přijme někdy Rusko plán, který Ukrajinu skutečně ochrání? A proč si Bříza myslí, že se Zelenskyj může dočkat osudu Winstona Churchilla? To vše zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Cítil jsem být volán víc divočinou než rodinou,“ říká vědec, biotechnolog a dobrodruh Petr Kaštánek, který dříve strávil na cestách tři až čtyři měsíce ročně a už v osmi letech vyrůstal obklopený pralesy, korálovými útesy a papoušky na Kubě. Vypráví o tom, jak se mu splnil sen pořádat expedice a hledat nové bioaktivní látky, proč se vracel do tropů i proto, že to bylo jako vracet se někam na chalupu a jak ho jedna cesta do Cancúnu přivedla k měsíčnímu putování pralesem, které změnilo celý jeho život. Mluví o vědě, která se odehrává nejen v laboratoři, ale třeba i na Antarktidě, kde z miniaturního hvozdíku vyizolovali bakterie produkující mrazuvdorné proteiny. Popisuje, jak ho fascinují mikroorganismy, které přežívají v extrémních podmínkách a jak z nich může vzniknout kosmetika chránící před UV zářením nebo technologie, která jednou pomůže chránit ovocné sady před mrazem. Přiznává, že někdy je být mezi vědou a podnikáním sezením na dvou židlích, ale že ho naplňuje být u celé cesty - od prvního nápadu až po konkrétní výrobek. Vrací se i k amazonským šamanům, od nichž se učil jejich způsobu práce. „Třeba několik týdnů drží dietu, kdy jenom popíjejí výluhy z rostlin. Až se dostanou do stavu nějakých halucinací, kdy k nim rostlina začne promlouvat a vlastně jim sama řekne, k čemu slouží,“ popisuje vědec metody zcela odlišné od klasické západní medicíny. A s nadsázkou dodává, že když v pralese dostal horečky, vzal si antimalarika, antibiotika a ještě šel k šamanovi, aby aspoň něco zabralo. Kaštánek dnes má laboratoř třeba uprostřed brdských lesů, na místě bývalé tajné raketové základny, chodí se synem na houby a přemýšlí o tom, jaké objevy nás ještě čekají. „Určitě ještě máme, co zkoumat,“ říká s tím, že i kdyby to byla jen malá věc, která pomůže pár lidem, tak je to fajn. Co nás učí extrémní příroda o odolnosti? Kde na vlastní oči viděl dopady klimatické změny? Jaká je hranice mezi intuicí a vědeckou metodou? A proč i slepé cesty mohou člověka dovést tam, kam by jinak nikdy nedošel? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Jsem možná až naivně optimistický,“ říká youtuber, streamer a spisovatel Radek Starý alias Sterakdary, který dokáže mluvit o úspěchu stejně lehce jako o tom, co ho formovalo. Vypráví o komunitě sledujících, kterou bere jako „kámoše“, o tom, proč odmítá spolupráce, které nejdou dohromady s jeho přesvědčením a proč je pro něj přirozené být otevřený. Popisuje, jak to, kým dnes je, má v mnoha směrech původ v dětství - v době, kdy „každá věc byla vzácná“ poté, co jeho rodina spadla do dluhů kvůli ručení a on sám nosil jednu mikinu tak dlouho, až mu bylo řečeno, že to nejde. Mluví také o kinetóze, která ho izolovala od vrstevníků, i o tom, jak utíkal do fantazie, kde hledá útočiště dodnes. „Ať už je to v rámci her nebo knížek. Mám velkou vizuální představivost. Co mě napadne, můžu živě vidět,“ popisuje Starý vlastnost, která je dozajista dobrým předpokladem pro jeho současné řemeslo. A mluví i o tom, jak dlouho mu trvalo vůbec připustit, že se v jeho životě něco mění - třeba když poprvé natankoval plnou nádrž bez toho, aby sledoval čísla na stojanu a řekl si: „To je dobrá část života.“ Dnes přitom stojí Starý za rekordním projektem Startovače: na svou knižní trilogii Exarie vybral přes 12 milionů korun. „Prodáváš zážitek být součástí něčeho,“ říká, ale zároveň přiznává, že mnohem víc než kvalita knih lidi zajímá až „cenovka“, která jeho tvorbě dala nový rozměr. Přitom pořád věří na disciplínu jako na „sval, který můžeš trénovat“ a na to, že úspěch není o náhodě, ale o tom, že co si člověk neudělá sám, nemá. Jak se z kluka, který byl zvyklý nic nemít, stal autor, jemuž přispělo pět tisíc lidí? Co znamená mít komunitu, kterou člověk zná tak dobře, že ví, kdo má nemocného psa nebo mění práci? A dá se v době sociálních sítí vůbec zůstat „naivním optimistou“, který si občas vypne data a před světem se chrání vlastním rozumem? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jeho slova z minulého roku zněla až nezvykle temně, když mluvil o tom, že takhle rozehraný průšvih tu od konce druhé světové války ještě nebyl. Dnes se k tomu publicista a spisovatel Martin C. Putna vrací a nic na své předpovědi nehodlá mírnit. „Je hůř. A pravděpodobně bude hůř,“ říká, když sleduje společnost, kde podle něj na jedné straně prosazuje extrémně pravicový proud, na druhé straně zmizelá normální levice a téměř úplně zmizelý střed, který jen čeká na někoho, kdo ho povede. „Mesiáš už přišel, jiný nepřijde,“ dodává k tomu,  že nikdo z politiků, papežů ani podnikatelů lidstvo nezachrání. Zároveň však mluví o vlastní nejistotě. „Moudrost nemám,“ popisuje spisovatel, jak reviduje starší texty, vrací se ke knihám, které napsal a dokonce má hotový i rukopis, kde si k nim postupně připisuje co všechno napsal špatně. V rozhovoru několikrát zazní i jeho opakované upozornění, že „věci jsou složitější“. To používá Putna i v hodnocení kardinála Dominika Duky, kterého kdysi vnímal v tradici kultivovaného konzervativismu. V závěru jeho působení ale podle něj převažovaly mnohem problematičtější motivy. Silně mluví také o Izraeli. “Mám Izrael strašně rád,“ přiznává a zároveň popisuje vládu „všehoschopného grázla“ a „fanatiků“, hluboké rozdělení společnosti i to, jak část mladší generace bez výhrad přebírá palestinský narativ. „Je to selektivní humanismus,“ myslí si Putna a dodává, že při debatě o Palestině nejde vynechat zmínění Hamásu jako teroristického genocidního hnutí, které chce zničit Izrael. Uprostřed těchto témat však přichází i jiná rovina - Putnova radost z míst, která se nepoddala masovosti. Když mluví o své knize Řím antituristický, popisuje město, kde za hradbami začíná skutečný život: malé fontány, poloprázdná muzea, ulice mimo proudy turistů. Ukazuje italskou metropoli, kterou se dá vidět i jinak, s klidem a možností opravdu vnímat. Do rozhovoru vstupuje i osobní zkušenost z poslední doby - slovní útok v tramvaji právě kvůli jeho veřejným postojům vůči podporovatelům Palestiny. „Nevnímám ho jako démona. Spíš jako oběť,“ říká o muži, který na něj začal křičet.  Jak se mění současná společnost a proč si myslí, že „bude hůř“? Jak se nestat pouhým turistou, který vyhledává jen místa z cizích obrázků a proč by se tomu měla postavit i Praha? A proč řadě politiků vyhovuje, že někteří lidé vzhlíží k ruskému světu? I to zazní v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Probouzím se s tím, co zase podělám,“ říká herec Martin Dejdar, který se mezi obavou a radostí z práce pohybuje celý život. Tvrdí, že by nic nedělal, kdyby ho to nebavilo, i když ho třeba okolí přesvědčuje, že by do toho jít neměl. Popisuje svůj vztah s manželkou, který stojí na zkušenosti, která je prověřila už na začátku - roce, kdy byli po světě non-stop a pořád jen spolu. A možná i díky tomu zvládli rozhodnutí, které jejich život obrátilo vzhůru nohama. Když byl jeho syn terčem šikany, cítil, že to šlo řešit jen odchodem a proto odjeli na Floridu. „Byl to hrozný pocit, kdo to nezažije, nedá se to vysvětlit,“ říká herec ke zkušenosti, kdy mělo jeho dítě problémy ve škole jen kvůli jménu Dejdar. Dnes říká, že by odešel znovu jen tehdy, kdyby se společnost „razantním způsobem zvrtla“, protože pokud není emigrace dobrovolná, je podle něj vždy velmi těžkou cestou. Když mluví o dnešku, vrací se Dejdar k tomu, co sám zažil v komunismu. „Ta svoboda tady vážně nebyla,“ říká a popisuje i o to, že jeho vlastní otec byl ve straně, ale nikdy nebyl přesvědčeným komunistou. O to víc ho znepokojuje, jak roste agresivita a extremismus. „Slušných lidí je víc, ale těch dvacet procent pořád řve,“ dodává Dejdar k tomu, co si myslí o současném stavu společnosti. Podle něj je přitom problém v tom, že mizí základní respekt: „Všichni křičí po toleranci, ale nejsou ji schopni,“ obrací se kriticky k mladším generacím a dodává, že sám se považuje za tolerantní osobu. To, že s něčím nesouhlasí, podle něj neznamená, že svůj názor bude někomu nutit. Brání se proto tomu, když ho někdo ponižuje jako starého a nechápajícího. Pokud má někdo názor třeba i na politiku, nevidí Dejdar důvod ho neříct. Kdysi sám vystupoval na pódiu s Václavem Klausem a v roce 2013 zjistil, jak tvrdě umí společnost soukromé postoje trestat. „Bylo to celé absurdní,“ říká k době, kdy se před prezidentskými volbami vyjádřil pozitivně k osobě Miloše Zemana a dodává, že politika „vždycky trochu smrdí“. Mnohem nebezpečnější podle něj ale je, když se demokracie zamění za bezbřehý chaos. „Lidé to berou tak, že svoboda a demokracie znamená, že si každý může dělat, co chce, ale ono to tak není,“ varuje herec. K životním pádům i vrcholům se dnes vrací klidněji. Mluví o filmu Panství, u kterého se „nepovedlo vše kolem“, nebo o vlastním projektu přání od známých osobností, který musel ukončit. A i když byly některé etapy „sešup“, pořád vidí svůj život jako horskou dráhu. Popularita devadesátek, Zdivočelá země, Comeback a Ozzák, kterého fanoušci někdy berou víc než jeho, jsou součástí toho všeho - a také o tom všem mluví ve své nové knize. Proč má pocit, že se humor vytrácí? Jak se dá udržet tolerance ve společnosti, která se rozpadá na tábory? A jak chce pomoci fenoménu Studia Ypsilon? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako malá holka utíkala do světa fantazií a dodnes v něm nachází oporu. Bet Orten mluví o fotografii jako o prostoru, kde člověk může tvořit bez omezení a popisuje, jak ji tenhle svět provází celý život - od chvíle, kdy poprvé vzala do ruky starý fotoaparát, až po její lekce studentům, u kterých sleduje, jak se v nich probouzí chuť tvořit. „Myslím, že to v sobě máme všichni,“ říká. Otevřeně také mluví o tom, jaké bylo vstupovat do oboru, kde dominovali muži. Vzpomíná na začátky, kdy slyšela věty o tom, že „žena patří v ateliéru spíš před objektiv“ nebo kritiku, že „neunese techniku“ a jak dlouho trvalo, než získala prostor, kde se na tvorbu žen dívá jinak - s respektem a vědomím toho, že fotografie ženského těla nemusí být jen objektivizující. „Na některé věci se nemůžu zpětně ani podívat. Říkám si: proč ty ženy takhle fotily, proboha,“ přiznává fotografka, že některé fotografky, které dříve obdivovala, často fotily způsobem, který odpovídal mužskému vidění fotografie, protože chtěly být v „jejich“ světě respektované. Orten mluví i o zásadním zlomu v její vlastní kariéře, který přišel ve chvíli, kdy se jí začaly otevírat nové možnosti v Londýně. Tehdy ji čekala práce pro Vogue, ale v tu samou dobu zjistila, že je těhotná. „Kdybych šla na potrat, přišlo by mi to jako smlouva s ďáblem,“ mluví o době, kdy si kladla otázku, jestli dát přednost kariéře. „Pak jsem si řekla, že by se mi to nevyplatilo. Lidský život je důležitější,“ popisuje fotografka co předcházelo návratu do Prahy, který byl „extrémně drsný“. Místo zahořknutí hledala nový způsob, jak svůj příběh přerámovat. Mluví o tom jako o jedné z nejtěžších, ale nejdůležitějších etap svého života, bez které by podle svých slov nebyla tím, kým je. Dnes je matkou dvou dětí, ale zůstalo jí přesvědčení, že focení je její „bytostná potřeba“. „Zradila bych svoji duši, kdybych to nedělala,“ dodává. Jak se mění ženský pohled ve fotografii? Co musí žena udělat, aby byla v oboru slyšet? Jak náročné bylo najít si svoji polohu v Česku a proč je pro Bet Orten svoboda důležitější než jakákoli škatulka? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nekladu si otázku, jestli moje děti mají vzít úzlík a prchnout před Babišem. Spíš si říkám, jestli poznáme tu míru, kdy už to překročilo nějakou mez,“ říká režisér Jan Hřebejk, když přemýšlí o tom, jak snadno se může proměnit společnost, kterou považujeme za samozřejmou. V poslední době natáčí často na Slovensku a říká, že právě tam vidí, jak ubývá svobody a jak to vypadá, když nejsou u vlády lidé, které jste si přáli. Mluví o voličích, o politicích, kteří podle něj ohýbají pravidla, i o tom, jak snadno se z veřejného prostoru vytratí elementární slušnost. „To, co reprezentují v politice, je politický sajrajt,“ říká bez okolků, když mluví o zástupcích SPD a Motoristů. I když očekává na svá slova kritiku, hájí se s odkazem na Filipa Turka, že přece nelze vážně mluvit o lidech, kteří hajlují. A dokonce si myslí, že budoucí premiér Andrej Babiš v soukromí mluví o svých koaličních partnerech mnohem ostřeji, než on sám. Do rozhovoru promlouvají i jeho obavy a zkušenost člověka, který ve filmech desítky let hledá hranici mezi odvahou a selháním. „Strach dokáže úplně rozložit charakter,“ říká k tomu, jak obavy mění všechno. V debatách o Palestině a Izraeli zůstává Hřebejk nekompromisní, ale chápe, proč mladí lidé vidí svět jinak. „Mají čerstvé mozky, ale někdy neprokouknou, jakou hru s nimi kdo hraje,“ říká o kauze vyvěšení palestinské vlajky na FAMU a dodává, že celý konflikt vnímá jako neřešitelný. Důležité podle něj ale je, aby i v rozdělené společnosti zůstal prostor pro humor. A to nejen jako únik, ale i ventil, který člověka drží při zemi. „Humor tě brzdí, aby sis nezačal moc myslet,“ říká režisér. Hřebejk mluví také o tom, že víru jako katolík ztratil, ale naději ne. „Kdybych nevěřil v dobro, tak se zabiju,“ říká jasně. A zdůrazňuje, že věří, že žijeme ve vlídné zemi, kterou stojí za to chránit. Co je dnes odvaha a co jen póza? Jak poznat, že už jsme překročili hranici, kterou jsme si slíbili nikdy nepřekročit? Proč některé politiky vidí jako „spodinu“? A proč by Hřebejk čím dál tím raději točil hlavně filmy, v nichž je humor? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politika se posunula do takové absurdity, že člověk už ani neví, co dát na obálku,“ říká komentátor, podcaster a šéfredaktor týdeníku Reflex Martin Bartkovský, když mluví o době, v níž třetí nejvyšší ústavní činitel jako první akt ve funkci „podrží štafle“. Vtipy třeba na Andreje Babiše, které fungovaly ještě před pár lety, podle něj dnes není úplně čím nahradit. O Filipu Turkovi říká, že je typem politika, který už ani není vtipný, jen směšný a o Jindřichu Rajchlovi pak zase, že ho Tomio Okamura „vytáhl na svých zádech“ a zároveň vytvořil prostor k tomu, aby ho jednou mohl ohrozit. „Je hodně učenlivý a schopný. Má nakročeno to hnutí převzít,“ říká Bartkovský. O ostrých náladách ve společnosti nemluví z odstupu, ale z vlastní zkušenosti. „Byl jsem svědkem toho, jak lidi volají po násilí a dokonce i proti mě. Čtyři chlapi mi pošeptali, že na mě počkají,“ říká o demonstracích, na kterých roky zaznamenával antisystémové proudy. Přesto trvá na tom, že média se nesmí bát mapovat realitu. „Aby lidi nebyli překvapení, že nakonec někdo získá víc prostoru. Není to blesk z čistého nebe,“ vysvětluje novinář. Zároveň popisuje, jak se proměňuje práce v médiích, které dnes bojují o pozornost s celým světem. Dodává, že klasické weby padají, ale komunity kolem značky, kterou vede, rostou. Přesto na něj část publika lepí ideologické nálepky. „Fascinuje mě, když mi lidi vyčítají progresivismus. Říkám: Tak mi ukažte, kde to je,“ vysvětluje Bartkovský a dodává, že hájit rovná práva není ideologie. „To není ani pravicové, ani levicové. To je jen lidské,“ říká. Vrací se i k tomu, jak stabilní a funkční bude budoucí vláda. Připomíná, že Andrej Babiš podle něj nemá rád trolly a už v koaliční smlouvě je v podstatě zakázáno, aby ho vládní partneři překvapovali. „Česko si ale potřebuje projít vládou ANO, SPD a Motoristů, protože takhle si ji zvolilo, takže si ji zaslouží,“ dodává novinář. Jak konstruktivní podle šéfredaktora Reflexu budou Babišovi koaliční partneři? Jak silní skutečně jsou antisystémoví hráči a co jejich vzestup říká o nás? A proč tvrdí, že dnešní realita je někdy těžší než satira? Pusťte si celý rozhovor s Martinem Bartkovským.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Zajímala mě temná zákoutí lidské duše,“ popisuje sexuoložka a neurovědkyně Renáta Androvičová, proč se rozhodla pro svou profesi. Dnes pracuje v Národním ústavu duševního zdraví a zkoumá i fenomény, které většina lidí nechce ani pojmenovávat - znásilnění, sadismus nebo deviace. Do oboru ji přivedl zážitek, na který dodnes nezapomněla. „Profesor Weiss přivedl na živou hodinu sexuálního vraha. A tohle mně připadalo fascinující, tehdy něco secvaklo v mé hlavě,“ popisuje vědkyně zkušenost, která byla formující, ale také velmi náročná. Od té chvíle chtěla pochopit, proč někteří lidé jednají způsobem, který „vůbec nedává smysl“. Dělala stáže na ochranných léčbách a mluvila i s muži, kteří „neměli zapotřebí se někoho zmocňovat násilím, a přesto to dělali“ a dnes mluví i o tom, jak funguje jejich mozek. Boří také představy o genetických predispozicích. „Dědičnost se posouvá z rodiče na dítě asi ve 27 %. Zbytek je nesdílený vliv prostředí,“ říká expertka třeba o predispozicích k sexuálnímu násilí. O pubertě pak mluví jako o nejkritičtějším období a vysvětluje, jak se v ní začínají problémové vzorce utvrzovat a kdy ještě lze zabránit tomu, aby se touha proměnila v čin. Androvičová se věnuje ale i dnešnímu fenoménu incelů, kteří se podle ní často vyznačují slabšími sociálními dovednostmi, vysokou inteligencí nebo introverzí a postupně začínají hledat vysvětlení svého nezdaru v okolí. „Mají představu, že ženy jsou velmi primitivní bytosti a že je zajímá jen status, peníze nebo svaly,“ popisuje sexuoložka plochou představu incelů o ženách. Vysvětluje, že jejich online komunity nabízejí reálné řešení a zároveň připomíná, že existují i praktické cesty. „Naučit se sociální kompetence jde. Jen si ten člověk musí připustit, že nemusí být ‚zlí’ jen ti druzí,“ tvrdí Androvičová. Otevírá také další vrstvy dnešní sexuality - parasociální vztahy, dostupnost pornografie či závislost na OnlyFans. „Myslela jsem si, že tam chodí singles a že je to snadná práce. Ani jedno z toho není pravda,“ přiznává sexuoložka. Platformy podle ní normalizují to, co dřív nebylo běžné a ženatí muži si zde budují „bezpečný ventil“, který je snadnější než realita. Androvičová také otevřeně přiznává, že ji vlastní práce začala vyčerpávat. „Už jsem tím trochu přesycená. Frustruje mě zjišťovat, že jsou tady nějaké biologické dispozice. Mrzí mě oběti, mrzí mě i pachatel. Celé mě to rozesmutňuje,“ říká s tím, že přemýšlí, že si od výzkumu na čas odpočine. Proč je důležité dozvídat se více o pachatelích znásilnění? Jak vypadají mozky mužů, kteří jednají donucovacím způsobem? A proč říká, že prevence musí začít dřív, než se „všechno zafixuje“? Pusťte si celý rozhovor, který vznikl v rámci série k dokumentu Virtuální přítelkyně.