Echo Podcasty

Karel Sabina je jednou z nejrozporuplnějších postav naší moderní historie. Všichni si zpíváme jeho texty z Prodané nevěsty, mnohé známe zpaměti, ale zároveň je symbolem udavačství, praotcem všech pozdějších konfidentů a udavačů, kteří se jako červená nit táhnou moderními českými dějinami až do dnešní doby, kdy máme hned dva spolupracovníky komunistické tajné policie ve vládě.Karel Sabina prožil dramatický život. Začínal jako radikální revolucionář a socialista. Současníky i některými historiky byl pokládán za jednoho z nejinteligentnějších a nejbystřejších lidí své doby. Za spiknutí proti monarchii byl ale odsouzen k trestu smrti, ten byl změněn na 18 let žaláře. Ve vězení strávil kus života, než byl amnestován. Ke spolupráci s tajnou policií ho přivedla existenční nouze, kdy nemohl nic publikovat bez svolení úřadů a byl pod stálou kontrolou. Když se se poměry uvolnily, stal se uznávaným vlastencem a literátem. Pak se ovšem – zřejmě indiskrecí – dostaly některé policejní materiály k českým vlastencům a byl odhalen.Bylo to v době, kdy se se slavily Sabinovy šedesátiny a on dostal zlaté hodinky od Umělecké besedy a zlaté pero od českého dělnictva , které ho vnímalo jako jednoho ze svých přátel. Verdikt nad Karlem Sabinou vynesl nikým nevolený „Národní soud“, což byla sešlost několika vlastenců, mezi kterými byl třeba Julius Grégr nebo Jan Neruda. Sabinovi bylo nabídnuto, že pokud se do 8 dnů odstěhuje z Čech a nebude už publikovat, nad vším se zavře voda. Sabina přijal, odjez do Drážďan, ale jeho konfidentství bylo stejně odhaleno a společnost ho tvrdě odsoudila. Zemřel v chudobě a osamělosti.Čeští vlastenci se s ním tedy vyrovnali dost drsně a zcela mimo právní rámec. Zdá se, že v druhé polovině 19. století budila spolupráce s tajnou policii mnohem větší pohoršení, než je tomu dnes, kdy nejsme zdaleka tak útlocitní, jako byli tehdejší mladí čeští vlastenci.

Před sto lety – 3. února 1926 – byl přijat zákon o existenci československého jazyka, který platil až do roku 1948, kdy se s odsunem Němců změnilo národnostní složení po druhé světové válce obnoveného Československa a už nebylo potřeba tuto zjevnou politickou obezličku v zákonu mít. Původně to ale měl být štít, aby si Němci nemohli sáhnout na správu nového státu a aby ten mohl bezpečně fungovat. Přesto se do zákona dostal až osm let po vzniku státu. O tom všem a jazykových vztazích Čechů ke Slovákům hovoří v další epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.V 19. století se někteří Češi bránili tomu, aby byla ustavena samostatná slovenština, už tehdy trvrdili, že takový krok by znamenal oslabení, protože další štěpení slovanského živlu mezi Němci (a Maďary). Slováci se však nedali a prosadili si svou, protože se vždycky vnímali i jazykově jinak než jako „malí Češi“. Ostatně český problém dodnes je, že Slovensko vnímáme jako malé Česko – proto jsme tuto zemi nikdy pořádně nepochopili. Zároveň se nikdy do českého povědomí pořádně nepropsala historická zkušenost s tím, jak jsme pomáhali Slovákům stavět se po vzniku ČSR na vlastní nohy, a to i jazykově, a nenaučili jsme se porozumět tomu, jak důležité pro přežití slovenštiny bylo, že republikánské české dějiny jsou dějiny jazykové velkorysosti, nikoli usurpování si řečí jiných. Slovensko se vyvíjelo jazykově správně po celou dobu, což nebylo v Evropě ve vícenárodních státech obvyklé.O tom je první půle epizody, druhá je mimo jiné o tom, zda je vlastně nějaký rozdíl mezi obraty „československý jazyk“ a „českoslovenština“. Patrně ano – zatímco první skutečně funguje historiky jako popis nějakého dobového myšlenkového proudu, druhý používáme jako výra pro směs obou řečí, kterou používají ti, kteří se druhý jazyk pořádně nenaučili a první nepřestali používat. Nejznámějšími mluvčími tohoto jazyka jsou samozřejmě dva vrcholní slověnští politici působící nakonec v Čěsku: Gustáv Husák a Andrej Babiš. Aneb konečně podcast, který respektuje slovenské úsilí o svébytnost.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPřestřelka ministra Petra Macinky na mnichovské bezpečnostní konferenci vyvolala ohlas. „Jeden z nejrozšířenějších komentářů na straně polského ministra zahraničí Sikorskiho to formuloval tak, že Macinku vyškolil. Pro tuhle polovinu spektra je typické, že mají tu zálibu ve školních metaforách – zpátky do lavic, chtěli bychom být v EU premianti, ale bohužel jsme žáci v poslední lavici. A neumějí si představit, že ostatní ze školy už dávno vyrostli,“ říká Martin Weiss.Zároveň připomíná, že v Americe je korunním princem viceprezident J. D. Vance, ale nestraničtí komentátoři naznačují, že Marco Rubio, který byl v Mnichově za svůj projev odměněný potleskem ve stoje, je mnohem chytřejší a byl by mnohem lepší kandidát na prezidenta. Kdo přijde o práci kvůli umělé inteligenci? První nejspíš půjdou překladatelé či novináři. Česku hrozí nezaměstnanost i kvůli aplikaci dreen dealu.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Martin Weiss a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem Echo Prime Time byl komentátor a externí poradce prezidenta Petra Pavla Jan Macháček. Uvedl, že projev Marca Rubia na konferenci byl mnohem vstřícnější než ten loňský viceprezidenta JD Vance. „Ale byl kritický také ve věci migrace, Green Dealu nebo progresivní politiky. Zároveň ale nevyjadřoval jasnou podporu stranám jako je AfD, což vloni JD Vance učinil,“ uvedl Macháček s tím, že na konferenci se lidé nedozvěděli příliš nového o válce na Ukrajině.Co si myslí o pozici Macinky na světové politické scéně? A je nová vláda relevantním partnerem pro Američany? Sledujte celý podcast.

Bývalý prezident Václav Klaus byl hostem Echo Prime Time a mluvilo se o vystoupení ministra zahraničních věcí a předsedy Motoristů sobě Petra Macinky na bezpečnostní konferenci v Mnichově, kde vystoupil mimo jiné s polským ministrem Radkem Sikorským a také někdejší americkou první šéfkou diplomacie Hillary Clintonovou, s oběma se přitom dostal do střetu. Klaus prý vystoupení nesledoval, ale že je jasné, že se Macinka musel vymezit vůči Clintonové a Sikorskému, protože „jsou neúnosní“. Kdyby to neudělal, Klaus by mu to pak prý vyčetl.„Když jsem podával přihlášku do EU, tak jsme byli ještě raná demokracie. Neměli jsme luxus Norska či Švýcarska jako zaběhlých demokracií. Nemohli jsme tehdy nevstoupit, vstupovali jsme ale s nadějí, že musí dojít k radikální transformaci Evropské unie. K tomu ale nedošlo, EU nadále centralizuje, utahuje šrouby a koncentruje veškerou moc do Bruselu,“ uvedl Klaus.Řekl, že současné vládě fandí, byť toho dosud nestačila příliš udělat. „Tato vláda má kouli na noze, kterou je Filip Turek, čímž je (vláda) blokována... Tím se dostáváme k tomu Macinkovi. Nejsem pro posílání půlnočních SMSek tak pochybnému člověku, jako je Petr Kolář. Já bych takhle nejednal,“ poukázal Klaus s tím, že samotné SMSky byly hloupé a politický neprozřetelné, zároveň ale kritizoval i to, že Hrad zprávy zveřejnil.​​​​​​

Na druhém životě Karla Havlíčka Borovského se dá ukázkově předvést, jak si minulost přetváříme do podoby, která nejlépe vyhovuje aktuálním potřebám ideálů a společenských vzorů. Za svého života se od něho v těžkých časech něho řada lidí odvrátila a někteří ho dokonce veřejně odsuzovali. Po své smrti se ale stal mučedníkem českých vlastenců, ačkoli se nebál jít s českými obrozenci do konfliktů, o čemž svědčí třeba zdrcující kritika Tylova románu Poslední Čech. Nakonec národ pro něho nebyl samoúčel a literatura neměla sentimentálně vlastenčit, ale kultivovat veřejnost.S jeho odkazem velice kreativně pracoval také Tomáš Garrigue Masaryk. Udělal z Havlíčka antiklerikála, což bylo dokládáno jeho útoky na kněžoury a údajným vyhazovem z pražského kněžského semináře po necelém roce. Jenomže knězem chtěl být Havlíček po gymnáziu, protože se domníval, že bude moci dělat osvětu a kultivovat lid. Ještě krkolomnější bylo, když z pravověrného katolíka Havlíčka udělat Masaryk církevního reformátora a včlenit ho do své oblíbené linie české reformace, kterou podle něho tvoří Hus, Chelčický a Komenský.Havlíček stal ovšem stal i oblíbencem komunistů. Ti ho vykreslovali jako pokrokového žurnalistu, který bojoval proti reakci stejně jako to po roce 1948 činili i oni sami. V komunistických učebnicích dějepisu byl prototypem „bojovníka za pravdu“, jehož myšlenky vedly k dělnickému hnutí. Komunisté ovšem museli taktně zamlčet jeho skepticismus k jakékoli masové revoluci.Zneužití komunisty se Havlíčkovi nakonec stalo osudným i v dnešní době, když ho v roce 2018 vedení Národního muzea odstranilo z pantheonu osobností.

Zpěvačka Markéta Poulíčková v podcastu Men’s Factor otevřeně popisuje svou cestu od dětského zpívání přes mezinárodní soutěže až po tvrdé střety s realitou hudební branže. V rozhovoru se dotýká i zákulisí českého showbyznysu. „Mám pocit, že u nás pořád hodně fungují kamarádské vazby. I u cen, jako je Anděl, se často oceňují ti samí lidé,“ říká a dodává, že v menší zemi se tomu úplně vyhnout nedá. Jak jí pomohl úspěch v soutěží Česko hledá Superstar a s jakými démony se v životě musela potýkat?

V průběhu února obvykle padají mnohé závazky novoročních předsevzetí, které se týkají zdravého životního stylu. Zároveň ale Česká republika trpí vysokou mírou civilizačních chorob, jako je obezita, hypertenze nebo diabetes 2. typu, pročež stojí za to si benefity pohybu, síly a posíleného tělesného zdraví připomenout. Pozvání do Salonu Echa přijali: Lukáš Pokorný, bývalý český reprezentant ve fotbale a zakladatel Prisma Institutu; Petr Růžička, učitel pohybových dovedností a vedoucí školy Pohyb je život; Lukáš Roubík, nutriční odborník, dvojnásobný mistr republiky v kulturistice a zakladatel Institutu moderní výživy; Michal Radar Vrátný, hlavní instruktor a zakladatel sítě tělocvičen Železná koule.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czTéma covidových vakcín stále funguje jak rudý hadr na býka. Česká společnost se brání diskusím o tom, co jsme si to udělali. „A přitom je to napěchované emocemi z obou stran. Já nejsem doktor, ale jako novinář mám za povinnost mít povědomí o tom, jaké kontroverze jsou s touhle vakcínou spjaté,“ říká Daniel Kaiser.Epidemii připomíná i trend léků na hubnutí. Kolik lidí je dnes na Ozempicu, Mounjaru či Wegovy? „Ten lék má sílu změnit pohled na nadváhu a obezitu, kdy přestaneme moralizovat a řekneme si – vždyť ty lidi potřebují lék. A má to svou odvrácenou stránku. Stejně jako se těžko zbavuje antidepresiv, i tady se objevuje kritika, že na lécích na hubnutí může vznikat závislost. Jaké budou mít dlouhodobé účinky, se teprve zjišťuje,“ říká Tereza Matějčková.Na závěr došlo ještě na spanilou jízdu Andreje Babiše po evropských státnících. „Podle mě je to Babišovo hledání spojenců pro vybržďování green dealu,“ myslí si Kaiser.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

I koně jsou v našem světě tlustí. Dokonce i divoká zvířata, pokud žijí v blízkosti lidí. Alespoň to tvrdí četné výzkumy, které ukazují, že nadváha a obezita zdaleka nejsou jen lidským problémem. Toto zjištění staví do nového světla otázku, jak nadváhu tematizujeme. Tlustému koni sotva budeme vysvětlovat, že by měl posílit svou vůli; spíše upravíme prostředí tak, aby nedostal příležitost se přejídat. Překvapivě ve stejném duchu uvažují i někteří současní filozofové, například Matthew Haug, když mluví o tzv. silné vůli. Podle nich je třeba opustit představu já jako vládce, který svádí heroický boj s nižšími vášněmi.Příběh heroického boje známe už od dialogu Faidros. Duši si Platón zde představuje jako koňské spřežení: Bílý, ctnostný kůň brzdí černého, žádostivého koně, zatímco nad oběma bdí vozataj, který pevně svírá uzdy. Tento obraz předznamenal, jak uvažujeme o disciplinovaném člověku: jako o hrdinovi, který svádí vnitřní bitvu – a nepodlehne. Jenže když se na tuto otázku zaměřili psychologové z empirického hlediska, objevil se jiný obraz. Nejde o popření disciplíny, nýbrž o posun v tom, kde ji vlastně hledat. Je pravda, že disciplinovaní lidé bývají zdravější, vzdělanější, bohatší – a často i ctnostnější. Dokážou brzdit egoistické impulzy a udávají vyšší míru životní spokojenosti. Důvodem však možná není jejich bojovnost ani schopnost pokořit vášně v přímém střetu. Spíše si umějí svůj život uspořádat tak, aby se do konfliktu vůle vůbec nedostali. Vědí totiž, že ve chvíli, kdy už pokušení stojí přímo před nimi, je úspěch obtížný – i pro disciplinovaného člověka.Jak ukazuje Matthew Haug v knize Rethinking Self-Control (2025), neznamená to, že bychom kontrolu mohli jednoduše odložit. Spíše ji máme rozptýlit do každodennosti. Také nejde o to se lámat – ne proto, že je to bolestivé, ale proto, že je to málo účinné. Každý bojovník jednou podlehne. Smyslem je vytvářet si takové návyky a uspořádání života, které nás před svody chrání dřív, než se promění v otevřený konflikt. Možná se tu ale říká ještě něco podnětnějšího. Antičtí myslitelé často považovali za skutečně ctnostného toho, kdo žádné svody necítil. Jenže to není zcela přesvědčivé. I svody, neřesti a selhávání jsou důležité cesty poznání. Mimo jiné nám připomínají, že svět je plný krásných a žádoucích věcí. Konflikt vůle takovému světu vzdává hold. Úkolem není touhy vyhladit, ale naučit se jim čelit chytře: uchovat je a nepodlehnout jim, alespoň ne vždy.KapitolyI. Vůle ve světě tlustých koní [úvod až 14:00]II. Sebeovládání bez boje: Odysseus jako stratég vůle [14:00 až 21:35]III. Vládnout touze, nebo ji nemít? [21:35 až 34:45]IV. Sebeovládání bez hrdinství [34:45 až 58:30]V. Ozempic a konec mýtu silné vůle [58:30 až konec]

Jindřich Rajchl, předseda strany PRO zvolený za SPD, ve vypjaté debatě v nedělním pořadu Echo Prime Time uvedl, že prezident Petr Pavel postupoval protiústavně, když nejmenoval Filipa Turka ministrem, a podporou demonstrace se podle něj postavil na stranu opozice. Bývalá ministryně spravedlnosti Eva Decroix (ODS) jeho výklad odmítla s tím, že prezident má právo bránit se politickému nátlaku. Rajchlovi zároveň vytkla jeho postoj k podpoře Ukrajiny a označila jej za dezinformátora.Rajchl dorazil na debatu v triku s nápisem „Jsem svoloč.“ Reagoval tak na slova Decroix po demonstraci na podporu prezidenta Petra Pavla, kdy napsala na sociální sítě: „S vděčností a hrdostí za Česko. Jen fakt nechápu, jak jsme mohli prohrát volby a pustit ke kormidlu tuhle svoloč. Lekce! Velká! Díky za vás všechny, že držíte směr a hájíte normální svět a demokracii.“Sledujte celé video a napište nám, kdo vás víc oslovil.

Debata o státním rozpočtu se v Česku dlouhodobě vede špatně. Místo aby se soustředila na strukturu výdajů a směřování hospodářské politiky, zúžila se na jediné číslo, a to výši schodku. Tvrdí to hlavní ekonom investiční skupiny DRFG Martin Slaný, který byl hostem Hrotcastu. „Jak kdyby se všechno zúžilo na ten deficit. Teď je tady 310, předtím bylo 286, někdo mluví o 290. Přidává se strukturální deficit, fiskálně neutrální operace, jednorázové položky. A je z toho hrozný mišmaš,“ říká Slaný a dodává, že takto vedená debata je podle něj „strašně plytká a úzká“.Rozpočet podle něj nelze chápat jako technickou účetní položku. „Státní rozpočet v sobě ztělesňuje hospodářskou politiku vlády. Není to jen součet příjmů a výdajů,“ zdůrazňuje. Právě proto očekával, že nová vláda využije první rozpočet k jasnému vymezení směru. „Čekal jsem, že vyšle signál společnosti i ekonomice, že přichází změna.“ Za chybu nepovažuje ani případné delší rozpočtové provizorium. Naopak. „Rozpočtové provizorium není tragédie. Kdybych byl na místě ministryně financí, tak ho držím co nejdéle. Je to určitý druh šetření a vytváří tlak na systém,“ míní Slaný. Podle něj by bylo lepší rozpočet připravovat pomaleji, ale s jasným rámcem. Klíčovým problémem českých veřejných financí jsou podle něj výdaje. Přesto se rozpočtová pravidla soustředí především na deficit a dluh. „Nikdy jsem nebyl zastáncem pravidel, která se věnují abstraktním pojmům typu strukturální deficit. Normální občan vůbec netuší, co to je,“ říká. Podle Slaného by se fiskální pravidla měla zaměřit na dlouhodobý růst výdajů vůči HDP.Slaný se v rozhovoru vrací i k devadesátým létům a k období ekonomické transformace, které podle něj dnešní debaty často zkreslují nebo zjednodušují. Připomíná, že tehdejší reformy byly ve srovnání s dnešními zásahy státu mimořádně radikální. „To byl skok po padesáti letech centrálního plánování absolutně do neznáma. Najednou se začaly skutečně vytvářet ceny,“ říká. Za jeden z klíčových úspěchů transformačního období považuje udržení makroekonomické stability. „Měli jsme jednu z nejnižších inflací ze všech zemí východního bloku a dokázali jsme si cenovou stabilitu udržet sami,“ upozorňuje. Právě to podle něj vysvětluje, proč Česko dodnes není v eurozóně, na rozdíl od některých zemí, které transformaci nezvládly. „Země jako Bulharsko nebo pobaltské státy potřebovaly pevnou měnovou kotvu, protože ten transformační proces nezvládly,“ dodává.Slaný zároveň kritizuje současnou snahu se od devadesátých let distancovat. „Je obrovská chyba, že se dnes tyhle reformy relativizují nebo že se od nich politicky ustupuje. Pokud má být někdo na devadesátá léta hrdý, tak právě proto, že nás dostala tam, kde jsme,“ říká. Podle něj tehdy existoval jasný reformní étos, který dnes chybí.

Skončila bouře ve sklenici vody? Andrej Babiš se chce potkávat s prezidentem sám, otázka, kdo bude reprezentovat Českou republiku na summitu NATO, však zůstává otevřená. A občanská společnost se opět sešla na demonstraci.„To, co vidíme několik posledních let při akcích podobných demonstraci ze Staroměstského náměstí, je taková lumpenobčanská společnost. Jsou to lidi, kteří mají potřebu se společně vzrušit, kolektivně si někým zaopovrhovat,“ říká Daniel Kaiser. „A proti Fialově vládě zase demonstrovali lidé, kterým údajně chyběly zuby. I tam byly rysy hysterickosti, ale konalo se to na základě něčeho hmatatelného, jako byl propad mezd nebo růst inflace.“„Připadalo mi to jako společná bohoslužba za demokracii, kde se dělo to, co se soustavně dělá od vzniku Milionu chvilek, to znamená politika se převádí do morálky, kde už se nedá nic domluvit. Když jde o zájmy, jsou možné kompromisy. Morálka je jen dobro, nebo zlo,“ myslí si Tereza Matějčková.Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Tereza Matějčková, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

Kaskadérka Hanka Dvorská vstává už desítky let v 5:20 ráno, třikrát týdně vede venkovní bootcamp, otužuje se, skáče z letadla a klidně naskočí na jednokolku. A to i přesto, že má endoprotézu kolene, prodělaný těžký covid, kardiostimulátor a nádor na mozku.Její životní filozofie je až odzbrojující svou jednoduchostí: hýbat se, být mezi lidmi a nehroutit se z bolesti. „Bolí mě všechno. Ale koho to zajímá?“ říká bez patosu. Pohyb pro ni nikdy nebyl výkonem pro výkon, ale přirozenou součástí života - od dětství v Sokole přes kaskadérské začátky až po dnešní práci trenérky.V rozhovoru otevřeně mluví o strachu, který zažila při prvním pádu z okna, o syrových podmínkách filmového kaskadérství před revolucí i o tom, jak zásadní roli hraje hlava. Jedna věta lékaře „To bude dobrý“ jí podle vlastních slov změnila život.

Letošní Světové ekonomické fórum v Davosu bylo značně bouřlivější než předešlé ročníky. Americký prezident Donald Trump tam přijel s požadavkem řešit status Grónska, velký ohlas měl projev kanadského premiéra Marka Carneyho o konci světového řádu, tak jak jej známe, byla tam založena Rada míru, jakási Trumpova OSN. Výsledkem byl nespočet komentářů a úvah o nevratných změnách, konci globalizace a novém multipolárním světě. O tom, co si z letošního Davosu odnést, debatovali europoslanec za ODS Alexandr Vondra, Chief External Affairs Officer v PPF Group Jan Růžička a amerikanista z University of New York in Prague Jakub Lepš.

Česko je v kybernetické válce. Útok může přijít o víkendu a ochromit firmu během hodinyKybernetické útoky nejsou vzdálenou hrozbou, ale každodenní realitou, která se stále častěji dotýká i Česka. Podle etického hackera a forenzního vyšetřovatele Jakuba Alimova ze společnosti Alinet.cz se kyberprostor stal regulérním bojištěm, kde se útočí nepřetržitě.„Geopoliticky se válčí zhruba patnáct set kilometrů od nás, ale v kybersvětě se útočí pořád. A každý den,“ říká Alimov v podcastu Hrotcast.Nejčastější hrozbou jsou podle něj ransomwarové útoky, při nichž útočníci zašifrují data celé firmy a požadují výkupné, často v řádech desítek milionů korun. Samotný útok přitom nemusí být technicky složitý. Přístupy do firemních systémů se prodávají na darknetu a škodlivý software je dostupný formou služby.„Vy si dnes nemusíte umět napsat vlastní kód. Existuje ransomware as a service. Zadáte kryptopeněženku, dostanete škodlivý kód a je hotovo,“ popisuje Alimov.Útočníci si navíc pečlivě vybírají čas. Nejčastěji přicházejí útoky v pátek večer nebo o víkendu, kdy ve firmách nikdo nereaguje. „Od prvního průniku do systému po kompletní zašifrování firmy to může trvat 88 minut. To je okno, kdy se ještě dá bránit,“ říká.Kyberzločin už dávno není doménou jednotlivců. Podle Alimova dnes fungují organizované skupiny s hierarchií a zákaznickou podporou. „Vy se přihlásíte do portálu, kde vidíte informace o firmě, vyjednáváte o výkupném a někdy vám řeknou, že slevu musí schválit nadřízený, který zrovna spí.“Vedle ekonomicky motivovaných útoků ale existuje i jiná, méně viditelná hrozba: státní kyberšpionáž. Ta se nesnaží systémy zničit, ale dlouhodobě v nich zůstat. „To jsou pokročilé útoky, které našlapují po špičkách. Cílem je být v systému co nejdéle a nebýt odhalen,“ vysvětluje Alimov.Zranitelné nejsou jen firmy, ale i nemocnice, školy nebo státní instituce. Ve zdravotnictví přitom nejde jen o peníze. „Když nefungují CT, rentgeny nebo elektronické recepty, lékaři jsou v podstatě slepí. To může přímo ohrozit život pacientů,“ varuje.Rizika se ale týkají i běžných domácností. Chytré kamery, televize, vysavače nebo auta mohou sloužit nejen uživatelům, ale i útočníkům. „Kamery a další zařízení se běžně zneužívají. Pokud jsou vystavené internetu a nejsou aktualizované, je to dnes standardní praxe,“ říká Alimov.Základní obrana přitom není podle něj otázkou špičkových technologií, ale disciplíny. Offline zálohy, přehled o tom, co je připojeno k internetu, a schopnost rychle reagovat rozhodují o tom, zda firma útok přežije.„Nejhorší je, když nezjistíte, kudy se útočník dostal dovnitř. Pak vás zašifrují znovu,“ uzavírá Alimov.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czZveřejnění soukromé korespondence ministra Petra Macinky rozdělilo opozici a vládní koalici. Mluví se i o vydírání. „Je to banalita a příklad politického amatérismu. Jenom to ukazuje, že prezident politiku neumí dělat. Petr Pavel není politický hráč a je pod silným vlivem svých poradců,“ říká Dalibor Balšínek.„On je také amaterismus psát věci, které neunesou zveřejnění. Když píšete osobě, v níž nemáte stoprocentní důvěru, tak musíte vážit slova,“ připomíná Maciej Ruczaj. „Ale když se podívám, jak s polským prezidentem komunikují Donald Tusk nebo Radosław Sikorski, tak to, co jsme viděli v úterý je jenom slabý odvar.“Zbrojař Michal Strnad se vstupem na amsterdamskou burzu stal suverénně nejbohatším Čechem. V Davosu zaujal projev kanadského premiéra i Donalda Trumpa.Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek. X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Žijeme v době, kdy se zdá možné všechno, pevné není nic a jistoty jsou ve hvězdách. Ve hvězdách… Tím se obyčejně myslí, že je to vzdálené, neproniknutelné, nedosažitelné. Přitom jestli je něco v našem světě jisté, tak to jsou právě hvězdy, respektive planety – a také Měsíc a Slunce, že ano. To, že na obloze mění své místo, je možná jedna z prvních evidencí v kolektivní paměti lidstva. Pro člověka jsou hvězdy zdrojem úžasu, fascinace, útěchy… Dvě věci naplňují mou mysl obdivem a úctou: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Pravil Immanuel Kant v té asi nejznámější větě filozofie.Do našeho Salonu jsem pozval dámy a pány, kteří s hvězdami, dalo by se říci, denně obcují, jsou s nimi ve styku, konverzují s nimi, rozumějí si s s nimi. Pozval jsem si astroložky a astrology. To je samozřejmě zvláštní profese, lze-li to tak říct, někdo si možná třeba i pomyslí, jestli jsem se nezbláznil, vždyť přece astrologie, to je šarlatánství, pověra, v lepším případě ezoterika… Jaký mohou asi mít nějaké rotující kupy hmoty poletující vesmírem vliv na lidské osudy či na dění na planetě vzdálené miliony kilometrů, když přece člověk a společnost podléhá úplně jiné kauzalitě, která plyne z úplně jiných souvislostí?No ale mně se jeví, že právě stav našeho rozkolísaného světa otvírá možnost ptát se i na věci, které by v klidnějších časech lidé zavrhli jako iracionální, vhodné možná jako nějaká kuriozita či rozptýlení. Tak jsem pozval astroložky a astrology.

„Proč jsme cancelovali vědomí?“ ptá se německo-americký fyzik a filozof Christof Koch ve své knize Then I Am Myself the World. Po dlouhou dobu totiž v anglosaské, převážně analytické filosofii dominoval názor, že vše, co existuje, je v posledku vysvětlitelné fyzikou – a že i vědomí lze chápat jako druhotný produkt mozku. Subjektivní prožívání a jeho stavy nás sice mohou znepokojovat, skutečná podstata reality však má ležet jinde: v neuronech, synapsích a výpočtech. Samy prožitky – bolest, radost či úzkost – snadno vyznívají jako iluzorní „divadlo v hlavě“. Koch si všímá, že tato víra v neomezenou explanační moc mozku dnes ztrácí svou samozřejmost, a to zároveň s ústupem kulturní a intelektuální dominance tzv. západního světa. Do popředí se naopak vracejí tradičnější koncepce vědomí, které paradoxně působí méně naivně než mnohé moderní redukcionistické teorie – a právě proto dokážou lépe držet krok se současnou fyzikou.Pozoruhodné jsou zkušenosti lidí, kteří jsou schopni hluboké meditace. Z hlediska současných zobrazovacích metod by se takový stav mohl jevit téměř jako nevědomí: oblasti mozku spojené s vnitřním dialogem, sebereflexí či kreativním přemítáním jsou při hluboké meditaci nápadně „tiché“. Jenže tato tichost neznamená absenci prožívání. Znamená především to, že je dočasně obejito lidské já: hlučná, neustále komentující instance, která však nese jen omezenou možnost zásadní proměny. Naopak posílení vědomí, jež lidské já tlumí, otevírá prostor pro mezní zkušenosti. Ty mohou měnit samu formu života: člověk se stává vnímavějším, pozornějším, otevřenějším světu i druhým. To, co se zvenčí – očima zobrazovacích technik – může jevit jako pasivita, prožívají lidé z nitra jako hlubokou pozornost, schopnou zásadní proměny lidské zkušenosti.Podobně lze uvažovat i o psychedelických zkušenostech, stejně jako o zkušenostech blízké smrti. Díky moderní urgentní medicíně dnes někteří lidé přežijí stavy klinické smrti. Intuitivně bychom očekávali, že půjde o hluboce traumatizující zážitky – a pro mnohé skutečně jsou. Ale významná část přeživších, až dvacet procent, popisuje tyto zkušenosti jako osvobozující a hluboce smysluplné. Často přitom používají jazyk blízký tomu, který volí i Christof Koch: lidské já povolí, zatímco vědomí se paradoxně rozšíří a prohloubí.Nemusí přitom jít o nic mystického. Vědomí, o které Christofu Kochovi jde – čiré vědomí existence – zakoušíme i v zcela běžných situacích: když se ráno probudíme nebo když nás někdo náhle vytrhne z hlubokého spánku. Ještě nevíme, kde jsme ani kým jsme, ale už víme, že jsme. Mystické či mezní zkušenosti tento stav syrového vědomí „jen“ rozšiřují a prohlubují. Právě proto má smysl o takové vědomí pečovat a věnovat se tomu, co Koch nazývá mental flossing – jakési mentální hygieně. Jde o každodenní praxi, v níž se učíme dočasně ztišit vnitřní dialog, vymanit se z přemílání starých křivd a „vyčistit“ své vnímání od nánosů automatických interpretací. Nejde o typickou aktivitu, analýzu problémů ani sebepoznání skrze vyprávění. Zvenčí se tato praxe může jevit jako pasivita, jako nicnedělání, ve skutečnosti však představuje prohloubenou formu vědomé pozornosti – takovou, která nepozorovaně, ale zásadně proměňuje samu formu života, a náš život činí lepším.ObsahI. Proč jsme cancelovi vědomí? [začátek až 24:15]II. Vědec na konci jedné éry [24:15 až 32:10]III. „Pak jsem světem“: vědomí jako základ reality [32:10 až 43:30]IV. Když fyzika slibuje příliš mnoho [43:30 až 51:30]V. Existovat znamená být zdrojem změny [51:30 až 01:04:10]VI. Více světa, méně já = bohatší zkušenost [01:04:10 až konec]

Poslanec a vládní zmocněnec pro politiku klimatu a Green Deal Filip Turek a pirátská poslankyně Katerina Demetrashvili byli hosty Echo Prime Time. Vládní zmocněnec Turek v pořadu uvedl, že ministr zahraničních věcí Petr Macinka správně říká, že skončila twitterová diplomacie, což je podle něj správně. „Sám jsem antiintervencionista, takže ta situace mi není příjemná,“ uvedl Turek a vyjádřil se také k tomu, že si premiér Babiš koupil glóbus, aby lokalizoval Grónsko. „Udělal asi to nejlepší, co mohl a glóbus by si měl koupit každý,“ míní Turek a dodává, že kdokoliv se Babišovi za glóbus vysmívá, je hlupák. Uvedl, že chápe, že americký prezident Donald Trump považuje Grónsko za současné situace za strategické území.Katerina Demetrashvili uvedla, že zatím se nedá říci, že by zahraniční politiku vlády řešil pouze premiér Andrej Babiš (ANO), jak avizoval, ale promlouvá do ní i ministr zahraničních věcí Petr Macinka (Motoristé sobě). Babiš se v souvislosti s Grónskem podle ní choval jako slon v porcelánu.A mluvilo se i o minulosti FIlipa Turka, jeho sporu s prezidentem a o tom, zda by Česko mělo prodat letadla L-159 Ukrajině: „Já nejsem expertka na obranu, neprezentuji se tak. Máme stanovisko armády, které říká, že prodej těchto letadel naší bezpečnosti nijak zvlášť neuškodí a aspoň bychom zjistili, jestli ten krám funguje,“ uvedla Demetrashvili.