Echo Podcasty

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czVolební preference ukazují, že ODS už není lídrem opozice, o jeden procentní bod ji překonali Starostové, 3,5 % má Martin Kuba. Stabilním číslem jedna je hnutí ANO. „ODS se snaží stát STANem, navzájem se budou přetlačovat o malé místečko ve středu politické scény. Ale není to fotbalová liga pro dospělé, spíš pro juniory,“ říká Daniel Kaiser.„Společenská nálada se vyhrocuje, aniž by se reálně stalo cokoliv, co by ospravedlňovalo tu vyšší tóninu hysterie. A STAN tuhle vypjatější interpretaci nyní reprezentuje lépe,“ soudí Maciej Ruczaj.„Blok spojený s ANO je zatím nehnutý. Ale jak dlouho to vydrží? A co se stane jednou po odchodu Andreje Babiše?“ ptá se Jiří Peňás. Jak Česká televize naloží s odchodem Václava Moravce. A je to ohrožení demokracie? Přikloní se Německo opět k jaderné energii? Mezi Ukrajinou, Slovenskem a Maďarskem to vře.Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Pavel Štrunc. X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Men’s Factor byl bývalý příslušník speciálních jednotek Jan Gibek, který během své kariéry působil u policie, jako takzvaný air marshal na palubách letadel nebo v ochraně ústavních činitelů. Podílel se například na ochraně tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly i zahraničních návštěv včetně bývalé první dámy USA Barbary Bushové. Později působil také v elitním útvaru speciálních operací SOG vojenské policie a následně dlouhé roky pracoval v České zbrojovce, kde se podílel na vývoji zbraní.V rozhovoru mluvil především o tom, jak lidé reagují v krizových situacích. „Když se člověk dostane do stresu, mozek nemá kapacitu na přemýšlení. Přepne se do režimu bojuj, uteč, schovej se nebo ztuhni,“ popsal. Právě proto je podle něj klíčový systematický trénink. „Ty situace musíte drillovat tak dlouho, až se reakce stane automatickou. V krizové chvíli totiž rozhodují vteřiny,“ dodal Gibek.

Už je to hodně dávno, ale ne zas tak, abych si to nepamatoval. Vyrůstal jsem na sídlišti v pohraničí, byly to nově postavené paneláky, dole byla fabrika, téměř všichni obyvatelé toho sídliště tam pracovali. Bylo to vzorové komunistické sídliště, hlavní ulice se jmenovala V. I. Lenina, slavil se První máj, VŘSR a takové věci. Bylo to v pohraničí, takže to mělo přídech exotiky, jehož výrazným zdrojem byli Romové. Ti ovšem nebydleli na sídlišti, nýbrž jim byla dána k užívání od odsunu Němců neobydlená osada Smolná-Pechbach. Trochu si vzpomínám na jejich příjezd na začátku sedmdesátých let. Přijela, či lépe řečeno na valnících byla dovezena celá romská osada, pravděpodobně z východního Slovenska. Vysazena byla do stále ještě asi zachovalých domů po Němcích a ponechána svému osudu. Za několik let zbyly z těch solidních domů jen holé zdi. Pak jednoho dne opět přijely vozy, naložily osadu a odvezly ji zase o kus dál. Volných domů v různých polozaniklých obcích bylo v té době ještě plno.V devadesátých letech, to už jsem tam nežil, došlo k tomu, k čemu i jinde: ta velká fabrika se změnila v malou fabričku, takže mnoho lidí ze sídliště odešlo, takže se uvolnily byty, které se dostaly do rukou tzv. obchodníků s chudobou – ti do nich stěhovali převážně romské rodiny, které vystěhovali z měst, v jejichž často historických domech Romové za socialismu bydleli. V obci se začala měnit skladba obyvatelstva, což vyvolávalo napětí. Začalo se o ní psát i v celostátních médiích. Vzpomínám si, jak tam kvůli reportáži odjel spisovatel Jáchym Topol, jenž když se vrátil, udiveně pravil: Jiří, to jsem nevěděl, že jsi Rom, ty jsi bílý cikán. A já se k tomu hrdě hlásil a říkal mu, neser se do nás, gadžo! Prý se i tehdy ujalo jméno Romava. To město či městečko se jmenuje Rotava – a já tady vítám dlouholetého starostu toho města, pana Michala Červenku.Já už dávno nemám Rotavě do jejích záležitostí co mluvit. Moje pozorování nejsou jiná než krátce návštěvnická. Přijedu na Rotavu jednou za čas, projdu se po starých místech, skoro už nikoho nepoznávám, snad jen rozeznávám rysy rodičů ve tvářích jejich dětí. A samozřejmě potkávám dost Romů, kteří rádi postávají venku, neboť je to družný lid. Ale tvrdím, že Rotava má daleko do ghetta, do vyloučené komunity, že o nějakém Chanově se tady nedá mluvit. Zřejmá je naopak snaha udržet tady snesitelné žití a soužití pro všechny. Nebo skoro pro všechny.Ten rotavský model mi připadá tak zajímavý, že jsem s ním chtěl seznámit jednak své posluchače, ale také své hosty: takže vedle pana Červenky tady sedí Radek Burda, který je sice fotograf, ale také podnikatel se sociálním bydlením v Ústí nad Labem, městě se spoustou sociálně vyloučených lokalit, v nichž se tedy Radek Burda pohybuje. Dále Jan Milota, což je sociální pracovník, aktivista, jeden ze zakladatelů Platformy pro sociální bydlení s programem Housing First, tedy Bydlení především, jež se snaží nalézt byty pro ty, kteří o ně přišli nebo se k nim nikdy ani nedostali a hrozí jim, že skončí na ulici, nebo už na ní jsou. A nakonec Pavel Veleman, sociální pracovník, který se myslím na Praze 7 snaží o totéž. A já bych dal první slovo panu starostovi, aby nám řekl něco o Rotavě a o tom, jak v takovém příkladném městečku, vystaveném sociálně-demografickým nárokům, udržet obyvatelský smír a neztratit přitom lidskost. A ostatní poprosím, abyste se vyjádřili, jaká je vaše zkušenost se snahou o totéž. O smír a lidskost.

Před nedávnem se stal virálním článek „Je už dnes trapné mít přítele?“ v britském Vogue. Výstižně zachytil překvapivý posun současnosti. Zvláště ženy se podle něj začínají stahovat ze vztahů a oslavují samotu jako opojný zdroj tvořivosti i radosti ze života. Jestliže ve filmu Vše o mé matce z roku 1999 může jedna z hrdinek říct: „Ženy udělají vše, aby nebyly samy“, dnes jako by stále častěji platilo – a nejen pro ženy: „Dobře si rozmysli, co ti partnerství vezme.“ Tento posun zároveň mění pohled na často skloňované téma porodnosti, v jehož souvislosti se obvykle zmiňují finanční těžkosti mladých párů. Možná je však problém základnější: partnerství vůbec nevznikají.Má to také kulturní důvody. Americký sociolog Eric Klinenberg si už v knize Going Solo z roku 2012 všímá, že vzniká nový typ člověka, který nikoho nepotřebuje. Tento trend přitom spojuje i s vlivem filosofů, kteří v kultuře posilovali ideál svépomoci a svébytnosti. Henry David Thoreau například odchází do lesa, aby během dvouletého experimentu zjistil, co všechno od druhých nepotřebuje a na co může rezignovat, aby se stal sám sebou. Jenže Thoreauovi jde především o nalezení hranic: dobře ví, že přítomnost druhých člověku ledacos podstatného dává a uzavřít se do vlastní mysli je cesta k provinčnosti. Proto po dvou letech opouští svůj poustevnický experiment, vstupuje zpět do společnosti a stává se jedním z nejvlivnějších politických myslitelů své doby.Mnozí v současné společnosti jako by zůstali stát ve fázi „odchodu do lesa“. Není divu. Samota je pohodlná, efektivní a svobodná. Americká publicistka Freya India si všímá, že zvláštní náklonnost k domácímu životu se rozšířila zejména mezi mladými lidmi. Heslo fear of missing out – strach z toho, že nám něco unikne – se proměnilo v joy of missing out: radost z toho, že něco odřekneme. Na TikToku jsou velmi populární videa, která radí, jak se elegantně vymluvit a nikam nevyrazit.Zde se také objevuje paradox. Podstatou „samotářské doby“ možná není to, že jsme se naučili být sami, ale že jsme zapomněli na jinou, dospělou podobu závislosti. Té dětské a dětinské závislosti, třeba na přílišné uznání od druhých, musíme odrůst, ale lidský život se neobejde bez závislosti nové: dobrovolné a vědomé. Právě ona je zdrojem dobrého života. Právě tam, kde je člověk na druhém závislý, se také učí. Čemu? Třeba trpělivosti, pokoře i schopnosti měnit perspektivu. Vztah, ať už láska, přátelství nebo rodičovství, vyžaduje něco, co je možná stále méně samozřejmé: schopnost přijmout závislost na druhém člověku a opustit rutinu sebestřednosti.KapitolyI. Být sám novým mainstreamem [úvod až 17:25]II. Samota pro pokročilé [17:25 až 40:10]III. Masová výroba jedinečnosti [40:10 až 51:10]IV. Óda na samotu – jen nový konformismus? [51:10 až konec]

Spojené státy začínají otevřeně tlačit na Česko kvůli výdajům na obranu a vláda Andreje Babiše by se mohla dostat do přímého střetu s Washingtonem. V pořadu Echo Prime Time to řekl publicista Roman Joch.Americký velvyslanec v Praze Nicholas Merrick v posledních dnech veřejně upozornil, že pokud Česko nesplní své závazky vůči NATO, ovlivní to celou alianci. Podle Jocha jde o mimořádně tvrdý krok. „Já si nepamatuju vůbec od amerického ambasadora po pádu komunismu od roku 1989 takovýto tlak veřejně,“ uvedl Joch.Debata se přitom soustředí na obranné výdaje. Andrej Babiš opakovaně odmítl cestu k výdajům ve výši 3,5 procenta HDP, což je cíl, který Spojené státy prosazují mezi spojenci. Joch připustil, že Babišova argumentace má určitou logiku. Český stát se podle něj skutečně nachází ve složité fiskální situaci. „Legislativci američtí to chápou, diplomaté to chápou, že my jsme skutečně ve fiskálně obtížné situaci. V tom má premiér Babiš pravdu. Rozhodně,“ řekl.Sledujte celý rozhovor!

Konflikt mezi Izraelem, Spojenými státy a Íránem může skončit teprve ve chvíli, kdy přestane bombardování. V rozhovoru pro Echo Prime Time to uvedl arabista Petr Pelikán, podle něhož je zároveň velmi nejasné, jaké konkrétní požadavky vlastně Západ vůči Teheránu má. Írán je podle něj navíc země, kterou je téměř nemožné vojensky obsadit. „Podle mě to skončí v okamžiku, kdy přestanou bombardovat Američané a Izraelci. Jakmile přestanou házet rakety a bomby, konflikt skutečně skončí,“ řekl Pelikán.Podle něj zatím není jasné, jaké konkrétní ultimátum vlastně Írán dostal. „Slyšeli jsme různé věci – jaderný program, balistický program, ukončení podpory teroristických skupin nebo demokratizaci země. Ale žádný ucelený dokument s požadavky vůči íránskému státu jsme zatím neviděli,“ uvedl.Pelikán také upozornil, že zabití nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Alího Chameneího by režim nutně nezlomilo. Podle něj se na předání moci připravovalo už delší dobu vzhledem k jeho věku. „Bylo mu přes osmdesát let, takže jednání o nástupnictví probíhala dlouhá léta. Jen se to urychlilo a přibyl k tomu ještě jeden moment, stal se z něj mučedník,“ řekl.Zahraniční útoky však podle Pelikána mohou část společnosti naopak stmelit. Íránci jsou podle něj velmi silně nacionalisticky založení.Představa, že by země mohla být vojensky obsazena podobně jako Irák po americké invazi, je podle něj nereálná. „Írán je obrovská, hornatá země s téměř sto miliony obyvatel. Tu prostě nemůžete okupovat,“ řekl.Podle Pelikána je také sporné, zda jsou skutečným hybatelem konfliktu Spojené státy. „Já se domnívám, že hybatelem tohoto konfliktu není Amerika, ale Izrael. Spojené státy jsou v tomto případě spíš jeho vehikulem,“ uvedl.Írán podle něj navíc v současnosti nemá žádné skutečné spojence. „Rusko nikdy nebylo skutečným spojencem Íránu. Íránci mají dlouhou historickou paměť a Rusko i Británii vnímají jako tradiční nepřátele. A Čína kvůli Íránu do války nepůjde,“ dodal.

Francouzský císař Napoleon III. je oproti svému proslulému strýci u nás dnes velmi málo známý. V to přesto, že nechyběl u žádného z hlavních konfliktů té doby, které se dotýkaly Rakouska, jako byla Krymská válka, sjednocení Itálie nebo pošťuchování obou německých mocností – tedy Rakouska a Pruska – proti sobě v šedesátých letech.Na naše vnímání Napoleona III. má větší vliv beletrie než historiografie. Victor Hugo napsal sžíravou kritiku „Malý Napoleon: dějiny jednoho zločinu“. Už název je vypovídající. Je to příběh malého muže s velkými ambicemi, který zničil republiku, příběh politika bez skutečného talentu, člověka průměrného ducha, který se opíral o represivní aparát.A Karel Marx viděl Napoleona III. jen jako slabý, groteskní odraz svého slavného strýce a už na počátku jeho císařství slavně tvrdil, že dějiny se opakují „jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“.Dá se ale říci, že Napoleon III. měl smůlu. Kdyby zemřel o pár let dříve, byl by dnes určitě uctíván jako hrdina.

Hostem Hrotcastu byl realitního makléře a investor Tomáš Kučera a mluvili jsme o tom, jak bezpečné je v současné době investovat do nákupu nemovitosti v Dubaji: „Dubaj byla vnímána a prezentována jako bezpečný přístav pro investice. A tohle dostalo lidově řečeno na zadek,“ říká.Podle Kučery by přitom investory neměla geopolitická rizika v regionu úplně překvapovat. Dubaj je součástí oblasti, která v minulosti zažila opakované konflikty a nestability, což se dokázalo promítnout i do realitního trhu. „Dubaj je oblast, která za posledních 35 let má podruhé v bezprostřední blízkosti válečný konflikt,“ připomíná. A dodává, že trh s nemovitostmi v emirátu umí reagovat velmi prudce: „Ceny nemovitostí se tam dokázaly propadnout o 30, 40 i 50 procent.“Současná situace by se podle něj mohla projevit hlavně nepřímo, především přes pokles turismu a menší zájem investorů o nákup bytů určených ke krátkodobému pronájmu. „Pokud je realitní trh postavený na přílivu zahraničních investorů a turismu, každá bezpečnostní nejistota může růst zastavit. Troufl bych si říct, že může přijít i pokles cen,“ míní Kučera. Připomíná zároveň, že investoři by měli kromě výnosů vždy zvažovat i širší rizika. „Každý investor by si měl dát na jednu misku vah výnos a na druhou rizika. A teprve pak se rozhodnout.“

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czZastínila titulní strana Rudého práva projev prezidenta Pavla ve Sněmovně? „Mně připadá, že je to definice neudálosti. Platí to do jisté míry i o prezidentově projevu. Ale mávání Rudým právem je pro mě nezajímavá provokace. Nicméně Motoristé jsou mimořádně úspěšní trendsetteři, že na jejich akce zase naskakuje i opozice,“ říká Tereza Matějčková. „Motoristům stačí mít dvacetiprocentní podporu. A nepochybně je silné jádro lidí, kteří odmítají Petra Pavla a jeho komunistickou minulost. Pokud si Motoristé chtějí vybudovat voličskou základnu, tak systematickými útoky na Pavla jim to může vyjít,“ soudí Dalibor Balšínek. Americko-izraelský útok na Írán má ve Spojených státech nízkou podporu a je kritizovaný i v hnutí MAGA. „Většinu teroristických útoků v západní Evropě spáchali sunnité, íránský režim naopak bojoval proti Islámskému státu a al-Káidě a měl daleko větší ztráty než Evropa a USA. A naši politici tu budou neustále opakovat, že hlavní sponzor terorismu ve světě je Írán?“ připomíná Daniel Kaiser.Ozbrojený konflikt na blízkém východě přináší i jiné souvislosti. „Jestli takhle dál bude Amerika pálit, Ukrajina jako priorita nebude ani na druhé nebo třetí koleji. Navíc rostoucí ceny ropy a plynu jsou samozřejmě výhodné pro Rusko,“ říká Matějčková.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Letos nás čekají historicky desáté volby do obecních zastupitelstev od listopadu 1989. A k tomu jedny volby do zastupitelstva města, které je rovněž jedním ze 14 českých krajů – Prahy. Tentokrát se však nebudeme bavit o tom, kdo je favoritem, v Praze, Brně, Ostravě nebo třeba ve Vysoké Lhotě na Pelhřimovsku. Ale o jednom velkém unikátu a jeho souvislostech. Česká republika je se svými celkem 6258 obcemi v přepočtu na počet obyvatel v evropském kontextu raritou. Také počtem krajů se řadíme k mimořádně členitým zemím. Je to dobře, nebo špatně? Pozvání do Salonu Echa přijali exministr pro místní rozvoj za hnutí STAN a bývalý hejtman Karlovarského kraje Petr Kulhánek, dále muž, který chtěl mimo jiné právě Karlovarský kraj zrušit – ekonom a někdejší poslanec TOP 09 Miloš Nový a nakonec sociální geograf z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Radim Perlín.

Napoleon Bonaparte byl zcela mimořádný úkaz, ale legenda ho ještě zvětšila. Přitom realitu a legendu od sebe nelze snadno oddělit. Napoleon Bonaparte byl totiž mistrem sebepropagace jako málokterý státník. Pečlivě řízená vizuální propaganda vytvořila z jeho osoby kult téměř mytických rozměrů. Sám objednával propagandistické obrazy, určoval jejich kompozici i rozměry a skrze ně vytvářel svůj ikonický obraz „hrdiny určeného osudem“. K jeho legendě přispívala i řada spisovatelů - jako byl Chateaubriand, Stendhal a jíní, včetně německého idealistického filosofa Georga Friedricha Hegela - kteří často podléhali jeho charismatu, i přes své kritické postoje. Napoleon zakládal vlastní noviny, do nichž sám psal články oslavující jeho vítězství. Manipuloval zprávami z boje, vyzdvihoval úspěchy a skrýval neúspěchy.Nejvýmluvnější je případ jeho tažení do Egypta, kdy naprosto katastrofickou expedici proměnil v triumfální legendu, a to jenom díky efektivní propagandě. Přitom tato akce ho mohla stát kariéru, protože se vůbec nezachoval jako hrdina. Opustil svou armádu a tajně se vrátí do Francie. Ale když dorazil do Paříže, byl obyvatelstvem nadšeně oslavován jako hrdina, přestože tam nechal napospas 50 tisíc vojáků. Skvěle totiž pracoval na sebeprezentaci. Během svého tažení zásoboval francouzský tisk exotickými zprávami z arabského světa, vzal s sebou zástup vědců, aby mohli studovat Egypt. Zprávy a obrazy od umělců fedrované do francouzských médií vytvořily obraz fenomenálního tažení do Orientu. V Paříži se prodávaly propagandistické obrazy s pyramidami, palmovými háji, vítězstvími nad „nevěřícími“, divadla hrála představení oslavující „Vítězství u pyramid“.Ale kdyby následně Napoleon neprovedl státní převrat a neprohlásil se prvním konzulem, tak by asi skončil…

Opakované prezidentské volby v Republice srbské. Domluvený kabaret, nebo oslava demokracie?V únoru se v Republice srbské – čili jedné ze součástí konfederace Bosny a Hercegoviny – opakovaly prezidentské volby, konané původně vloni v listopadu. Stojí za pozornost, protože jejich okolnosti jsou nevšední, výjimečné. Vloni byl rozhodnutím ústavního soudu zbaven funkce tehdejší dlouholetý prezident Milorad Dodik, jemuž soud zakázat vykonávat jakékoli ústavní funkce na dalších šest let. Po několika měsících lavírování a vzpoury se Dodik soudnímu rozhodnutí nakonec podvolil a úřad opustil. U moci přitom de facto zůstal, jelikož nový prezident Siniša Karan je Dodikův dlouholetý spolupracovník, někdejší ministr vnitra. Navíc je zvolen jenom do letošního podzimu, kdy se mají konat řádné prezidentské volby. V těch Dodik stále nesmí kandidovat, není ale jasné ani to, zda bude kandidovat Karan, nebo zda se bude hledat nový kandidát. Jak se v tom všem vyznat? O tom je nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované, který připravují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.Aby zdánlivého chaosu nebylo málo, v době mezi odstoupením Dodika a (opakovanými volbami potrvrzeným) zvolením Karana byla na přechodnou dobu pověřenou prezidentkou Ana Trišić-Babić – další z Dodikových lidí. Je vůbec možné, aby odvolaný prezidnt směl nominovat své nástupce? A je to, co sledujeme v Republice srbské, další doklad případů, jako byly rumunské prezidentské volby, tedy souboj moci soudní a zákonodárné o vývoj státu, anebo jde v případě tohoto státu přece jen o něco jiného, jelikož Bosna a Hercegovina je vlastně protektorát, jehož fungování dozoruje vysoký představitel Evropské unie?V druhé půli epizody je řeč především o tom, jak vypadal Karanův prezidentský slib a projev a jak Dodikův projev k témuž. Bratři rozebírají jazyk těchto projevů. Jazyk nacionalistické, otvřeně šovinisticé politiky, jaký z českého prostoru zmizel nejpozději s odsunem Němců. „Jako vždy, když byly časy těžké, srbský lid zvítězil,“ pronesl například Dodik ve svém projevu v Banja Luce. Karan mimo jiné řekl: „Od teď jsem prezidentem vás všech, všech občanů Republiky srbské. Děkuji, že jste skrze mě, skrze mé malé jméno, znovu bránili to, co jsme bránili už mnohokrát – právo srbského národa rozhodovat sám o sobě.“Aneb konečně podcast, který rozebírá přehlížená témata.

Pavel Peterka, hlavní ekonom XTB, v Hrotcastu přináší alarmující predikce o budoucnosti českých důchodců. I když se český senior v současnosti může pochlubit relativně štědrým důchodem, Peterka varuje, že s rostoucími náklady a stárnutím populace se situace za pár desetiletí výrazně zhorší.„Důchodci v Česku na tom dnes nejsou tak špatně, jak se někdy tvrdí,“ říká Peterka. „Systém je poměrně štědrý, především když se podíváme na průměrnou výši důchodu v poměru k průměrné mzdě. V porovnání s jinými evropskými zeměmi jsme na tom dobře.“ Průměrný český důchod pokrývá více než 100% běžných nákladů, což je výjimečné.Ale varování přichází, jakmile se podíváme do budoucnosti. „Za 20 let bude počet seniorů růst, a to nejen kvůli delší délce života, ale i díky stárnutí populace. Problém bude v tom, že aktivních lidí, kteří do systému přispívají, bude výrazně méně. To znamená, že penzistů bude víc, ale peníze se budou muset dělit mezi větší skupinu lidí,“ říká Peterka.Vláda už nyní čelí tlaku na zajištění penzí pro stále větší část obyvatelstva. Zatímco dnešní generace seniorů ještě využívá relativně silného důchodového systému, nadcházející generace budou mít podle Petra mnohem menší šance na stejný komfort.Peterka přitom zdůrazňuje, že budoucí důchodci budou muset více spoléhat na vlastní spoření. „Dnes je důležité začít spořit na vlastní důchod, protože stát nebude moci vše pokrýt. A je potřeba, aby to bylo přístupné pro každého,“ dodává.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czMinistr zahraničí Petr Macinka přednesl v OSN projev, za který ho chválí i opozice, naopak někteří příznivci Motoristů vyjadřují své rozčarování. „Byl to projev, který podle mě po dlouhé době reflektoval realitu. Musíme si sednout a bavit se spolu. Je Rusko bezpečnější než před válkou? No, není. Bylo to velmi dobře vypointované,“ říká Pavel Štrunc. „Odkaz na berlínskou zeď, která teď stojí na Ukrajině, je trochu dětinské čtení situace,“ připomíná Daniel Kaiser.Je, nebo není prezident lídrem opozice? Podle videa ze sobotního Staroměstského náměstí se zdá, že takové označení vadí i Petru Pavlovi. „Nechci říct, že se od toho distancuje, ale říká – takhle už dál ne. Takhle já to interpretuju,“ říká Tereza Matějčková. „Skutečně tak nechce být vnímaný? Proč by jinak od loňského podzimu dělal tu ústavně nesmyslnou operaci proti Filipu Turkovi?“ ptá se Kaiser. Jaká je situace čtyři roky od plnohodnotné ruské agrese proti Ukrajině. Můžeme chápat motivace Ruska, aniž bychom ho hájili?Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Pavel Štrunc.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Únor bílý, pole sílí… a také se už tradičně vyzývá k měsíční pauze od alkoholu. Již zavedená kampaň Suchej únor pracuje se čtyřmi hlavními hodnotami, které bychom podle jejích autorů měli abstinencí získat: čas, lásku, spánek a peníze. Tvrdí, že méně alkoholu znamená více života. Je to ale skutečně tak jednoduché? Pohled adiktologů v debatě zastupují Miroslav Barták a Benjamin Petruželka, roli milovníka alkoholu pak Adam Huml, marketingový specialista a influencer, který se na Instagramu pod pseudonymem Medojedpije věnuje popularizaci a kultuře pití.

Kniha Dar smrti Jacquese Derridy patří i do české filosofie. Derrida, který v roce 1981 přijel do Prahy přednášet o Patočkově pojetí odpovědnosti, zde navazuje právě na Kacířské eseje o filosofii dějin českého filosofa. Pojem odpovědnosti, živý v české filosofické tradici, se pro něj stává ústředním motivem. Francouzský myslitel – věrný své dekonstruktivní metodě – jej však rozvíjí radikálním směrem.Vycházeje z náboženského dilematu starozákonního Abraháma, kterého Bůh vyzývá, aby mu obětoval svého syna, ukazuje Derrida, že odpovědnost je vždy nezastupitelně individuální – a právě proto konečná i temná. Čím více chceme někomu dávat, být mu odpovědní, tím spíše se od někoho jiného, třeba i neméně milovaného, odvracíme. Abrahámova situace je v tomto smyslu situací nás všech. V zásadních otázkách svého života stojíme sami, bez opory – a musíme umět nevědět. Rozhodnutí být odpovědný jednomu totiž znamená zároveň omezit odpovědnost vůči jinému. A především: nikdy nemůžeme s jistotou vědět, zda jednáme správně. Zde se láme rozdíl mezi morálkou a etikou. Morálka představuje obecná pravidla; etika je naproti tomu život – odpovědnost žitá v konkrétní situaci, v níž zvažujeme různé, často protikladné ohledy.Toto hledisko má i překvapivou politickou dimenzi. Člověk je bytostí, která dokáže formulovat morálku – tedy obecné a závazné normy. Zároveň je však musí umět eticky překročit, protože normy se mohou dostat do vzájemného konfliktu a žádná situace není bezezbytku průhledná. Jednat odpovědně znamená vědět, že se mohu mýlit – anebo dokonce, že jsem vůči něčemu, možná i nevyhnutelně, nespravedlivý. Politika pak představuje ještě třetí rovinu. Zatímco v morálce a etice odpovídáme především konkrétním druhým, v politice zvažujeme širší pole vztahů a důsledků. Odpovědnost zde nesměřuje jen k jednotlivci, ale i k „třetím“ – k dalším, nepřítomným, anonymním druhým, k veřejnosti.Demokratické zřízení je prostorem, v němž se tato napětí musí nést veřejně – bez iluze, že lze odstranit konflikt mezi morálním požadavkem univerzality, etickou jedinečností konkrétního rozhodnutí a politickou odpovědností vůči voličům i institucím. Pointa Derridových úvah spočívá v tom, že podléháme iluzi, domníváme-li se, že lze rozhodovat „čistě“, bez zbytku a obětí. To však neznamená, že by politika byla „špinavá“ – ale pokud bychom takové slovo skutečně chtěli použít, museli bychom je vztáhnout i na samu etiku. Etická odpovědnost je totiž neslučitelná s univerzální spravedlností. Kdo chce být etický, nemůže zůstat bez viny; a kdo se chce uchovat bez viny, vzdává se odpovědnosti za konkrétní čin.KapitolyI. Mluví pravda – nebo se píše? [úvod až 23.40]II. Trapný šarlatán i geniální myslitel [23:40 až 42:10]III. Evropa mezi transparentností a tajemstvím [42:10 až 58:00]IV. Odpovědný je jen smrtelník [58:00 až 01:11:20]V. Člověk v průsečíku etiky, morálky a politiky [01:11:20 až konec]Bibliografie Dimitrije Curcic, Audiobook statistics, in: WordsRated, https://wordsrated.com/audiobook-statistics/?utm_source=chatgpt.comJacques Derrida, Dar smrti, přel. Tatiana Chavalková Badurová, Praha: Herrmann a synové, 2026.Jan Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha: OIKOYMENH, 2007.Amy Ziering Kofman – Kirby Dick, Derrida, Jane Doe Films; Zeitgeist Films, 2002.Platón, Faidros, přeložil František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 1993.

Karel Sabina je jednou z nejrozporuplnějších postav naší moderní historie. Všichni si zpíváme jeho texty z Prodané nevěsty, mnohé známe zpaměti, ale zároveň je symbolem udavačství, praotcem všech pozdějších konfidentů a udavačů, kteří se jako červená nit táhnou moderními českými dějinami až do dnešní doby, kdy máme hned dva spolupracovníky komunistické tajné policie ve vládě.Karel Sabina prožil dramatický život. Začínal jako radikální revolucionář a socialista. Současníky i některými historiky byl pokládán za jednoho z nejinteligentnějších a nejbystřejších lidí své doby. Za spiknutí proti monarchii byl ale odsouzen k trestu smrti, ten byl změněn na 18 let žaláře. Ve vězení strávil kus života, než byl amnestován. Ke spolupráci s tajnou policií ho přivedla existenční nouze, kdy nemohl nic publikovat bez svolení úřadů a byl pod stálou kontrolou. Když se se poměry uvolnily, stal se uznávaným vlastencem a literátem. Pak se ovšem – zřejmě indiskrecí – dostaly některé policejní materiály k českým vlastencům a byl odhalen.Bylo to v době, kdy se se slavily Sabinovy šedesátiny a on dostal zlaté hodinky od Umělecké besedy a zlaté pero od českého dělnictva , které ho vnímalo jako jednoho ze svých přátel. Verdikt nad Karlem Sabinou vynesl nikým nevolený „Národní soud“, což byla sešlost několika vlastenců, mezi kterými byl třeba Julius Grégr nebo Jan Neruda. Sabinovi bylo nabídnuto, že pokud se do 8 dnů odstěhuje z Čech a nebude už publikovat, nad vším se zavře voda. Sabina přijal, odjez do Drážďan, ale jeho konfidentství bylo stejně odhaleno a společnost ho tvrdě odsoudila. Zemřel v chudobě a osamělosti.Čeští vlastenci se s ním tedy vyrovnali dost drsně a zcela mimo právní rámec. Zdá se, že v druhé polovině 19. století budila spolupráce s tajnou policii mnohem větší pohoršení, než je tomu dnes, kdy nejsme zdaleka tak útlocitní, jako byli tehdejší mladí čeští vlastenci.

Před sto lety – 3. února 1926 – byl přijat zákon o existenci československého jazyka, který platil až do roku 1948, kdy se s odsunem Němců změnilo národnostní složení po druhé světové válce obnoveného Československa a už nebylo potřeba tuto zjevnou politickou obezličku v zákonu mít. Původně to ale měl být štít, aby si Němci nemohli sáhnout na správu nového státu a aby ten mohl bezpečně fungovat. Přesto se do zákona dostal až osm let po vzniku státu. O tom všem a jazykových vztazích Čechů ke Slovákům hovoří v další epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.V 19. století se někteří Češi bránili tomu, aby byla ustavena samostatná slovenština, už tehdy trvrdili, že takový krok by znamenal oslabení, protože další štěpení slovanského živlu mezi Němci (a Maďary). Slováci se však nedali a prosadili si svou, protože se vždycky vnímali i jazykově jinak než jako „malí Češi“. Ostatně český problém dodnes je, že Slovensko vnímáme jako malé Česko – proto jsme tuto zemi nikdy pořádně nepochopili. Zároveň se nikdy do českého povědomí pořádně nepropsala historická zkušenost s tím, jak jsme pomáhali Slovákům stavět se po vzniku ČSR na vlastní nohy, a to i jazykově, a nenaučili jsme se porozumět tomu, jak důležité pro přežití slovenštiny bylo, že republikánské české dějiny jsou dějiny jazykové velkorysosti, nikoli usurpování si řečí jiných. Slovensko se vyvíjelo jazykově správně po celou dobu, což nebylo v Evropě ve vícenárodních státech obvyklé.O tom je první půle epizody, druhá je mimo jiné o tom, zda je vlastně nějaký rozdíl mezi obraty „československý jazyk“ a „českoslovenština“. Patrně ano – zatímco první skutečně funguje historiky jako popis nějakého dobového myšlenkového proudu, druhý používáme jako výra pro směs obou řečí, kterou používají ti, kteří se druhý jazyk pořádně nenaučili a první nepřestali používat. Nejznámějšími mluvčími tohoto jazyka jsou samozřejmě dva vrcholní slověnští politici působící nakonec v Čěsku: Gustáv Husák a Andrej Babiš. Aneb konečně podcast, který respektuje slovenské úsilí o svébytnost.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPřestřelka ministra Petra Macinky na mnichovské bezpečnostní konferenci vyvolala ohlas. „Jeden z nejrozšířenějších komentářů na straně polského ministra zahraničí Sikorskiho to formuloval tak, že Macinku vyškolil. Pro tuhle polovinu spektra je typické, že mají tu zálibu ve školních metaforách – zpátky do lavic, chtěli bychom být v EU premianti, ale bohužel jsme žáci v poslední lavici. A neumějí si představit, že ostatní ze školy už dávno vyrostli,“ říká Martin Weiss.Zároveň připomíná, že v Americe je korunním princem viceprezident J. D. Vance, ale nestraničtí komentátoři naznačují, že Marco Rubio, který byl v Mnichově za svůj projev odměněný potleskem ve stoje, je mnohem chytřejší a byl by mnohem lepší kandidát na prezidenta. Kdo přijde o práci kvůli umělé inteligenci? První nejspíš půjdou překladatelé či novináři. Česku hrozí nezaměstnanost i kvůli aplikaci dreen dealu.Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Martin Weiss a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem Echo Prime Time byl komentátor a externí poradce prezidenta Petra Pavla Jan Macháček. Uvedl, že projev Marca Rubia na konferenci byl mnohem vstřícnější než ten loňský viceprezidenta JD Vance. „Ale byl kritický také ve věci migrace, Green Dealu nebo progresivní politiky. Zároveň ale nevyjadřoval jasnou podporu stranám jako je AfD, což vloni JD Vance učinil,“ uvedl Macháček s tím, že na konferenci se lidé nedozvěděli příliš nového o válce na Ukrajině.Co si myslí o pozici Macinky na světové politické scéně? A je nová vláda relevantním partnerem pro Američany? Sledujte celý podcast.