Echo Podcasty

Ukrajincům jsme pomáhali už před sto lety. Když začal stát tuto podporu utlumovat, Češi se bouřili.Před sto lety zamířily do Československa desítky tisíc imigrantů. Byli to Rusové, Bělorusové, Ukrajinci prchající z bolševického Ruska, kterým mladý středoevropský stát intenzivně pomáhal – měl na to určený program nazvaný Ruská pomocná akce. V jejím rámci se kromě mnoha jiných věcí ustavilo ukrajinské vysoké školství, celkově postupně v Čechách fungovaly čtyři ukrajinské vysoké školy. Vyučující na nich začínali od píky, sepisovali učebnice, sháněli učební pomůcky, doslova z ničeho vybudovali během několika let plně rozvinuté instituce. Ukrajinské vysoké školy paradoxně fungovaly dokonce i v době protektorátu, kdy české vysoké školy byly uzavřeny. Jak se celý ten příběh odehrál? A co na to Češi? Jaké vztahy byly mezi přišedšími Ukrajinci a Rusy? O tom všem a mnohém dalším v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované hovoří bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s ukrajinistkou Terezou Chlaňovou.Je to příběh, který z české historické paměti zmizel. Přitom je fascinující a inspirativní – v lázeňských Poděbradech byla v roce 1921 založena Ukrajinská hospodářská akademie. Vysoká škola na tak malém městě bylo nezvyklá, Poděbrady ovšem měly logistickou výhodu: mimo sezónu poskytovaly dostatek ubytovacích kapacit, byly na dráze, takže se z nich snadno dalo dostat do Prahy. Díky tomu všemu nastal ve městě velký rozvoj ukrajinského života, takže z tehdejších jeho osm tisíc obyvatel byla asi tisícovka ukrajinských imigrantů. Ti začali zdejší vysoké polytechnické učení budovat s jediným psacím strojem. Díky jejich píli však na konci dvacátých let měla škola třiatřicet seminářů, terminologické komise, včelíny, farmy, meteorologickou stanici, mnoho kabinetů různého druhu, nakladatelství… V něm profesoři vydávali učebnice, které – protože neměli k dispozici žádné psané materiály – psali z hlavy.Kromě toho poděbradští Ukrajinci výrazně pěstovali a prezentovali svou kulturu. Měli zájmové spolky, v nichž pěstovali divadlo, balet, ve městě působili také nejlepší tehdejší banduristé (ostatně zde založili výrobnu bandur). Celý tento systém platil československý stát, ale rovněž ukrajinští emigranti ze zahraničí, zejména ze Severní Ameriky. Od sedmdesátých let 19. století totiž odcházeli Ukrajinci ze západu země za oceán, kde se domestikovali a podporovali své krajany doma. Vlna ukrajinské ekonomické emigrace následně podporovala vlnu ukrajinské politické emigrace. Když na konci dvacátých let udeřila ekonomická krize a Československo začalo pomoc imigrantům utlumovat (i proto, že začalo být zřejmé, že nejdeo dočasnou imigraci, protože režim v sovětském Rusku se jen tak nezhroutí), poděbradští radní proti tomu protestovali. Chtěli bohatý rozvoj svého města udržet a nadále podporovat.Jak to s ukrajinským vysokým školstvím nejen v Poděbradech, ale i v Praze nakonec dopadlo? Jak do jeho rozvoje zasáhla změna režimu v Československu? Existuje dnes ještě někde ve střední Evropě nějaká ukrajinská vysoká škola? Jaké byly a jsou vztahy mezi několika vlnami ukrajinské emigrace včetně té současné? Jaké vztahy měli mezi sebou v Československu ukrajinští a ruští imigranti? Jak se Československo postavilo k hladomoru na Ukrajině? Aneb konečně podcast, který připomíná, nač jsme zapomněli.

Kovanda: Volby ukázaly, že trh funguje. Ekonomika zůstane stabilní, euro přijde nejdřív po roce 2035Nová vláda Andreje Babiše s motoristy a SPD má před sebou obtížné kompromisy, ale žádný rozpočtový kolaps nehrozí, říká hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. Emisní povolenky chce Česko podle něj oprávněně zpochybnit a euro by se nemělo zavádět dříve než v příští dekádě.„Politický trh funguje stejně jako jakýkoli jiný, voliči si vybírají ‚zboží‘ podle vlastních preferencí. To, že v těchto volbách uspěly i mladé studentky, je důkazem, že trh je živý a otevřený. V totalitních systémech by k tomu nikdy nedošlo,“ říká Kovanda.Podle něj hrála v rozhodování voličů větší roli ekonomická situace než bezpečnostní otázky nebo válka na Ukrajině. „Bezpečnostní témata byla důležitá, ale rozhodující zůstala ekonomika. A v té voliči vyhodnotili, že změna dává větší smysl,“ dodává.Podívejte se na celý rozhovor o rozpočtové odpovědnosti i green dealu.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czVíkendové volby přinesly řadu překvapení. Předznamenává odchod Petra Fialy také konec koalice Spolu? Výsledky komentuje host Echo Porady Michal Kormaňák z agentury Ipsos.„Nejvíc mě překvapila vysoká účast, Stačilo pod pěti procenty, neúspěch SPD a celkově málo hlasů pro antisystémové strany,“ říká Kormaňák. „Lidi, kteří nejsou ztotožnění s establishmentem, volí protestní strany. Ale my tu máme tu velkolepou stranu Ano, která je protestní, a přitom se jmenuje Ano,“ dodává Jiří Peňás.„Jedna z interních anket, kterou si udělala ODS, říká, že asi 93 % hlasujících členů už koalici Spolu nechce. Ale když mají hlasovat o tom, kdo by měl být předseda, tak nejvíc hlasů má Martin Kupka, což je ztělesnění Spolu,“ soudí Daniel Kaiser.„A není to škoda, že se ještě nepokusili vyjednávat? Přijít s nějakou lukrativní nabídkou pro Petra Macinku, pro Filipa Turka, klidně s premiérským postem, půdorys pětikoalice plus Motoristi. Bylo by reálné to uplést,“ říká Pavel Štrunc.vNa Echo Poradě diskutovali Michal Kormaňák, Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Bývalý velitel elitních speciálních sil SOG Lumír Němec patří k nejzkušenějším českým vojákům, kteří prošli přímými bojovými operacemi v Iráku a Afghánistánu. V rozhovoru pro podcast Men’s Factor vzpomíná nejen na vznik legendárního útvaru, ale i na tvrdý návrat do civilního života.„Kdo říká, že ve válce neměl strach, lže. Každý se bojí, jde jen o to, jak to dokážeš potlačit a jet podle nacvičených drillů,“ popisuje Němec první střety v Afghánistánu. Jednotka SOG, složená z vojáků, policistů a zpravodajců, byla podle něj unikátní – uměla bojovat i působit v operativě. „Dnes tady není útvar s takovým záběrem, jaký měl SOG,“ dodává.Návrat do civilu popisuje jako šok. „Potřeboval jsem zaplatit složenky a alimenty. Jenže když jsem přišel do firmy a řekl, co umím – střílet, řídit tank a skákat padákem – tak se mě zeptali, jak tím budu přínosem. Moje první práce byla ve Všenorech. Hledal jsem černé skládky. Před třemi lety se nás bál celý Helmand, a já se ocitl v lese s ledničkou,“ vzpomíná.

Nevěra kdysi bývala komickou zápletkou filmu, dnes však dokáže rozložit celou rodinu, ne-li několik pokolení. Rakouský filozof Robert Pfaller v tom spatřuje symptom širší kulturní proměny: od komediálního paradigmatu jsme přešli k paradigmatu tragickému. Nejde přitom jen o film či divadlo, ale o převládající styl v politice, umění i mezilidských vztazích. Vládne patos, extrém a vážnost – a možná právě tím společnost maskuje svou nedůvěru v sebe samu, svou nejistotu přehlušovanou okázalostí a velkými slovy.Komedie podle Pfallera není odlehčující zábavou, nýbrž cvičením kultury ve schopnosti unést štěstí. Kdo se směje, ten na chvíli vystupuje ze své sebestřednosti – z onoho sevření, které Sigmund Freud chápal jako projev pudu smrti, vůle k zakrnění. Smích drobnými impulsy vyvazuje člověka z tragické vážnosti, z nutkání hledat smysl právě v ní, a otevírá cestu k radosti.Komedie je tak pro Pfallera nejen estetickým žánrem, ale i etickým a politickým gestem, možná dokonce formou života. Není útěkem před vážností, nýbrž nejvyšší formou věrnosti životu samému. Ale opravdu jsme dnes společností, která se víc bojí radosti než bolesti?KapitolyI. Úpadek komedie v dobách „multikrizí“ [úvod až 17:00]II. Společný zrod tragédie a demokracie [17:00 až 37:55]III. Poprvé Nietzsche o tragédii, podruhé Marx o komedii [37:55 až 57:50]IV. Komedie a její etika rozkoší [57:50 až konec]BibliografieGiorgio Agamben, Pulcinella: Or Entertainment for Children, přel. Kevin Attell, 2. vyd. London: Seagull Books, 2018.Aristotelés, Poetika, přel. Rudolf Mertlík. Praha: SNKLHU, 1962.Daniel Kaiser, „Vy lidé z postkomunistické Evropy jste dospělejší než my“, in: EchoPrime, 4. ledna 2018, https://www.echoprime.cz/a/SjN39/vy-lide-z-postkomunisticke-evropy-jste-dospelejsi-nez-my.Tom Lanoye, Het drama van de tragedie, Amsterdam: Athenaeum – Polak & Van Gennep, 2025.Tereza Matějčková, Lekce Giorgia Agambena: Jak vládnout strachem, in: Pravda neexistuje?, č. 41, https://www.forendors.cz/p/8f8e5cf22f45aea8ec02272e1f67f47a, příp. https://www.echoprime.cz/a/HP8RX/jak-vladnout-strachem-lekce-giorgia-agambena.Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra: kniha pro každého a pro nikoho, přel. Otokar Fischer, Praha: Rybka Publishers, 2018, „O svobodné smrti“.Robert Pfaller, Das Lachen der Ungetäuschten: Die philosophische Würde der Komödie, Frankfurt am Main: S. Fischer, 2025.

Ještě za I. světové války jsme snili o slovanské federaci, ve které by Rusko hrálo dominantní roli.Slavjanofilství mělo v druhé polovině 19. století mezi Čechy velké příznivce. Ovšem zájem českých politiků o Rusko závisel na tom, jak se jim dařilo prosazovat své politické zájmy v rámci Rakouska-Uherska. Dá se najít určitá analogie s dneškem, jen si místo Rakouska-Uherska musíme dosadit Evropskou unii.Později se z panslavismu vyčlenilo takzvané novoslovanství, jehož představitelem byl známý český politik Karel Kramář. Za první světové války vydal Karel Kramář dokument známý jako Slovanská ústava, kde popsal fungování eventuálního všeslovanského státu. Měla to být taková slovanská federace, která by vznikla by fungovala pod patronací Ruska a ruština by v ní byla hlavním jazykem.Také vznik československých legií v Rusku by byl těžko myslitelný bez silných slavjanofilských tendencí. V roce 1914 totiž nebylo vyloučené, že Rusové postoupí až do českých zemí, vždyť v září 1914 byli už v Haliči. Interpretace, že I. světová válka je válkou mezi Germány a Slovany, byla dost oblíbená.Velký růst proruských emocí nastal po II. světové válce, kdy byli politici i veřejnost ovlivněni údajnou mnichovskou zradou Západu a nejen prezident Beneš byl přesvědčen, že Sovětský svaz se bude demokratizovat. Toto nadšení trvalo víceméně až to srpnové okupace v roce 1968.Po roce 1989 se vztah k Rusku měnil s prezidenty. Václav Klaus a Miloš Zeman - na rozdíl od Václava Havla - přestali akcentovat Rusko jako riziko. Po vpádu Rusů na Krym a pak na Ukrajinu nastala změna. Podle průzkumu z března 2025 souhlasí 47 % občanů s kroky vlády na podporu Ukrajiny, třetina s nimi nesouhlasí a necelá pětina se nepřiklonila ani k jedné z možností. Lze shrnout, že Rusko svůj kredit, který si vybudovalo u české společnosti od roku 1800 do roku1945 dokázalo dokonale promrhat.

„Po čtyřech letech vládnutí jsme měli přes sto tisíc hlasů navíc, ale bitcoiny nás srazily,“ říká poslanec Pavel Žáček (ODS) v rozhovoru pro Echo Prime Time.Mluví o dopadu kauzy ministra Stanjury, roli premiéra Petra Fialy, budoucnosti projektu Spolu, i o tom, proč považuje spojenectví motoristů s Andrejem Babišem za politickou naivitu.Jak vidí budoucnost ODS a má Petr Fiala zůstat předsedou? Sledujte celý rozhovor.

Pro hnutí ANO je prioritou jednobarevná vláda, zároveň je ale možné, že se nenaplní. V pořadu Echo Prime Time to uvedl místopředseda hnutí ANO Robert Králíček s tím, že vítěz voleb má programově blíže spíše k Motoristům sobě než k SPD. Druhé zmíněné hnutí vysílá podle stínového ministra vnitra zmatené signály ohledně svých požadavků pro podporu potenciální vlády.Králíček na počátku poděkoval voličům za obrovskou podporu voličů a následně se vyjádřil k vyjednávání mezi hnutím ANO a potenciálními partnery pro vládní spolupráci, tedy Motoristy sobě a SPD. „Jednání jsou na začátku, nyní je předčasné mluvit o nějakých konkrétních obrysech. Dva subjekty, se kterými jednáme, teď přijdou s nějakými představami a politika je umění možného. Andrej Babiš má od předsednictva hnutí jasný mandát k vyjednávání jednobarevné vlády, což je naše priorita,“ uvedl Králíček s tím, že 80 mandátů představuje obrovskou podporu lidí.První jednání, ke kterému došlo v sobotu mezi lídry ANO a Motoristy a následně SPD, bylo podle Králíčka zdvořilostní. „Já jsem u těch jednání nebyl, myslím si, že ale nebylo nic konkrétního, možná určení harmonogramu vyjednávání,“ poukázal Králíček s tím, že ale vnímá rozporuplná vyjádření SPD. „Umím si představit jednobarevnou vládu s podporou obou subjektů, ale Motoristé chtějí do vlády a své požadavky formulovali podle mě o něco jasněji,“ řekl Králíček.

Motoristé sobě buď v nějaké vládě zasednou, nebo žádnou vládu nepodpoří. V pořadu Echo Prime Time to uvedl čerstvě zvolený poslanec Matěj Gregor. Dodal, že programové priority Motoristů jsou tak zásadní, že je možné je prosazovat pouze ve vládě, když tam budou mít ministry. Uvedl, že například ze zrušení inkluze jsou Motoristé ustoupit, pokud se v následujících čtyřech letech dojde ke kompromisu ústupku z jejího současného nastavení.Na počátku Gregor řekl, že by sám rád znal odpověď na otázku, zda Motoristé zasednou ve vládě s hnutím ANO. „Jisté je, že Motoristé v nějaké vládě zasednou, nebo žádnou vládu nepodpoří. V tuhle chvíli nejde říct, jak to dopadne. Bude to záležet na ochotě vítěze voleb sdílet vládní moc,“ uvedl Gregor s tím, že Motoristé chtějí své stovky tisíc hlasů zužitkovat tak, aby se na vládě mohli podílet.

Evropská klimatická politika a energetická bezpečnost se staly jedním z hlavních témat před podzimními volbami. Podle poslance ODS a člena sněmovního podvýboru pro energetiku Václava Krále nakonec i tentokrát rozhodne „peněženka voličů“. Ceny energií, emisní povolenky i stabilita sítě podle něj zásadně ovlivní hospodářství i domácnosti.„Emisní povolenka není nic jiného než uhlíková daň – a jako jediná daň v dějinách je naprosto nepředvídatelná, protože se obchoduje na trhu, který je navíc brutálně ovlivňován politickými rozhodnutími,“ říká Král. Dodává, že stát se příjmů z povolenek nikdy nevzdá: „I kdyby skončily, stát si najde jinou cestu, jak vybírat.“ODS podle něj dlouhodobě upozorňuje na sociální a ekonomické dopady zelené politiky. Král připomíná, že zatímco mladí lidé deklarují obavy z klimatické změny, při nákupu zboží nejsou ochotni připlácet vyšší cenu za „zelenou“ variantu. „Rozhoduje peněženka. A politik by měl hrát s voliči fér a říct, kolik to celé bude stát,“ zdůrazňuje.Podle něj Česká republika nemůže odstavit uhlí, dokud nebude mít adekvátní náhradu. „Stabilními zdroji jsou jádro a rychlé plynové elektrárny. Až budou hotové, můžeme uhlí vypnout klidně zítra. Ale realita je taková, že to dříve než za 10–15 let nebude,“ vysvětluje.Za klíčovou označuje dostavbu Dukovan a budoucí výstavbu dalších jaderných bloků. Fotovoltaiku považuje za doplněk, který má smysl jen tam, kde se elektřina spotřebuje přímo v místě výroby.

V Česku probíhají volby do Poslanecké sněmovny, které jsou prezentovány jako osudové, rozhodující. Není to ale sebeklam? Zajímají třeba už jenom naše oblíbené sousedy z Polska? „Moc ne. Ale to je rozdíl mezi Čechy a Poláky: zatímco Poláky na Češích zajímá široce pojatá kultura, kdežto politika nikoli, Češi v Polsku sledují spíše politiku než kulturu,“ říká politolog Maciej Ruczaj. Těmito, ale i dalšími svými slovy, v nichž popisuje aktuální dění v Polsku, překvapuje v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované! oba své hostitele – bratry Jakuba a Lukáše Novosadovy.„Bohužel Česko je v posledních letech stranou zájmu polské politiky, a tím pádem i polských médií,“ pokračuje Ruczaj. To je dáno pohybem zahraniční polské politiky, která se nyní soustřeďuje na vztahy s baltsko-skandinávskou skupinou zemí. Proto se ostatně nový polský prezident Karol Nawrocki setkal za úvodní dva měsíce svého mandátu se zástupci baltských států už třikrát – dokonce s nimi konzultoval i svou cestu do USA za Donaldem Trumpem. „Severovýchodní linka je v tuto chvíli opravdu asi hlavní linkou polské regionální politiky, protože je vnímána jako region, kde je to reálně nejnapjatější, ale taky jako region, s kterým lze pracovat. Zatímco visegradská skupina je v hybernaci, bohužel.“Zároveň odklon od střední Evropy je dán také tím, že Polsko není s to navázat kloudné vztahy s Německem. Německo totiž je přesvědčeno, že má dost času se vyzbrojit a připravit na konflikt, zatímco Polsko si to nemyslí. „Polsko svou zahraničně-bezpečností politiku stavělo více než na NATO na bilaterálním vztahu s USA,“ vysvětluje Ruczaj a dodává, že polská strana nevnímá USA jako říši dobra, ale pragmaticky jako jediného partnera, který je schopen garantovat bezpečnost a zároveň je natolik vzdálený, že nebude vystavovat Polsko svým vlastním mocenským potřebám. Obzvlášť když je Amerika v situaci hledání sebe sama a své nové zahraniční doktríny. „Kvůli tomu všemu si Polsko chce pojistit partnerství s Amerikou. Proto byla první zahraniční cesta Nawrockého do Spojených států – a měla jediný cíl: přimět amerického prezidenta veřejně říct, že američtí vojáci z Polska neodejdou.“V dalších částech epizody se hovoří třeba o polsko-ukrajinských vztazích a o polské kampani a polském tlaku exhumovat mrtvé po masakru u Volyně a řádně je pohřbít. „Není takový požadavek teď, v průběhu války, nemravný? Nemělo by se počkat až po ní?“ ptá se Lukáš. „Problém je, že ukrajinská strana, i když deklaruje, že není problém toto vyřešit, pro to reálně třicet let nic nedělá. Až teď se zdá, že Ukrajinci začínají chápat, jak moc je to pro Polákydůležité. Což je dobře, protože empatii vůči sobě musí projevovat obě strany,“ kontruje Maciej. A dodává, že je důležité být k sobě vstřícní už proto, že oba státy mají velký společný zájem, a proto spolu musejí vycházet. I když třeba na postoji k banderovské Ukrajinské povstalecké armádě se patrně nebudou moci shodnout nikdy.Jaké jsou vztahy s ukrajinské vlády s novým polským vedením? Nenavykli jsme si příliš veškerou vinu za své problémy automaticky házet na Rusy? Nevymlouváme se na ně, aniž přemýšlíme, jak ti toho budou využívat? Ostatně přichází ruská propaganda s novými podněty, anebo jenom dovedně parazituje na našich vlastních slabostech? Aneb konečně podcast, který klade správné otázky.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czStan zkouší v kampani zajímavý experiment, když rozdává letáky konkurenčních stran. A jak s kartami zamíchají televizní duely Andreje Babiše s Petrem Fialou?„Stan se podle mě snaží apelovat na koaliční partnery, aby do něj příliš silně neryli. Tak je na ně okázale hodný,“ myslí si Adam Růžička. „Ale Vít Rakušan vypadá jako taková zvláštní roztleskávačka Spolu a Pirátů. Politicky mi to smysl nedává.“Jiří Peňás tvrdí, že ho Petr Fiala začíná obměkčovat. „Existuje negativní rozhodování, kdo mi z jakých důvodů vadí. A nakonec zjistíte, že ODS je ta strana, na kterou je člověk nejvíc zvyklý. Myslím si, že Václav Havel byl současnou ODS Petra Fialy nějakým způsobem akceptoval,“ říká.Dalším prvkem kampaně byl projev prezidenta Pavla, který uklidňoval, že volby nebudou zmanipulované. „Možná to říkal jako špičku oproti opozičnímu táboru, protože tam ta úvaha, že pětikoaličníci se chtějí udržet u moci podvodama, byla živá a ještě živá docela je,“ soudí Daniel Kaiser.Na Echo Poradě diskutovali Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

A co mladí? Mají koho volit? Klasická otázka, která se před každými volbami pravidelně vrací. Tentokrát na ni hledali odpověď Jan Špaček, Marek Prchal, Jan Komínek, Tereza Povolná a Dominik Stein – v debatě o tom, jak oslovit mladé voliče, zda jim dát volební právo už od šestnácti let, ale také o roli influencerů a dezinformací.

Slovo empatie se dávno stalo střelivem v kulturních válkách. Elon Musk prohlásil, že západní kulturu oslabuje, a po smrti Charlieho Kirka zaplavila sociální sítě jemu připsaná věta, že „empatii nesnáší“, protože je to „smyšlený new age pojem“. Do debaty byla navíc zatažena i Hannah Arendtová s výrokem, podle něhož kultura odmítající empatii upadá do barbarství.Jde však o manipulaci. Třeba u Kirka se opomnělo zmínit, že v daném citátu nezavrhoval ohled na druhého, ale rozlišoval mezi empatií (vciťováním), kterou odmítal, a sympatií (soucitem), k níž se hlásil. Citát přisouzený Arendtové je nejspíše smyšlený – a ironicky připsaný autorce, která empatií proslulá nebyla, jak ukazuje i její nekompromisní kniha Eichmann v Jeruzalémě. Deborah Nelsonová ji proto ve své oceňované knize Tough Enough zařadila mezi ženy, které spojovaly břitký intelekt s tvrdostí.Sama empatie je ovšem fascinující téma, již tím, že se vzpírá podobné válečnické inscenaci. Primatologové ukazují, že lidé i lidoopi jsou na sebe přirozeně naladění – neuronové zrcadlení patří k samé podstatě soužití, není mimořádným výkonem. Skutečným výkonem je naopak schopnost zrcadlení blokovat: bez této brzdy bychom jen přejímali emoce a stanoviska druhých a nebyli schopni samostatného myšlení. Byli bychom, řečeno s Rousseauem, „divoši“ – soucitní, ale bezmocní a snadno manipulovatelní.Na tuto odvrácenou stránku upozorňuje i americko-německý myslitel Fritz Breithaupt, autor knih Kultury empatie a Temná strana empatie. Empatie je sice nezbytná pro lidské soužití, zároveň ale může oslabovat vlastní já a ukazuje se jako sporný zdroj morálky. Morální otázky zplošťuje a vyhrocuje: kdo se příliš vciťuje, má sklon k černobílému vidění i k dělení na přátele a nepřátele. Od přiměřené reakce jsme pak spíše dále než blíže. Nelze ani tvrdit, že by empatie byla automatickou dobrou vlastností. Vždyť se jí vyznačuje kvalitní manipulátor i mučitel.Máme se tedy empatii odnaučit? I kdyby to bylo možné, žádoucí by to nebylo. Být empatický činí život lepším. Empatičtější člověk žije v komplexnější skutečnosti – vstřebává do svého života světy druhých, a rozšiřuje si tak vlastní obzor. Empatie je v tomto smyslu příjemná i z čistě sobeckých důvodů. Může být východiskem k hlubšímu vnímání reality; má i svou estetickou stránku: empatie nás činí vnímavější vůči kráse. Zárukou dobra však sama o sobě není. Klíč k dobru spočívá v propojení empatie se soudností a odvahou jednat.KapitolyI. Bitva citátů – smyšlených [úvod až 10:30]II. Energetika mozku a cena vciťování [10:30 až 29:00]III. Rousseau, Smith, Schopenhauer: tři cesty k soucitu [29:00 až 54:00]IV. Jsme dnes méně empatičtí? [54:00 až 01:02:15]V. Temná stránka empatie [01:02:15 až konec]BibliografieFritz Breithaupt, Kulturen der Empathie, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2009.Fritz Breithaupt, Die dunkle Seite der Empathie, Berlin: Suhrkamp, 2017, viz také anglický překlad: The Dark Sides of Empathy, přel. Andrew B. Hamilton, Ithaca, NY: Cornell University Press, 2019.„Fact check: Charlie Kirk Once Said Empathy Was a ‘New Age Term’, in: Yahoo News, 25. 3. 2021.Sara H. Konrath, Edward H. O’Brien, Courtney Hsing, „Changes in Dispositional Empathy in American College Students over Time: A Meta-Analysis“, in: Personality and Social Psychology Review, 2/15, 2011, str. 180–198.Zachary B. Wolf, „Elon Musk Wants to Save Western Civilization from Empathy“, in: CNN, 5. 3. 2025, https://edition.cnn.com/2025/03/05/politics/elon-musk-rogan-interview-empathy-doge

Hostem Echo Prime Time byl komentátor CNN Prima News Thomas Kulidakis a mluvil o vládě Petra Fialy: "I střední třída už má ekonomické potíže, inflaci se nepodařilo zabrzdit, všichni si pamatujeme, kolik stál chleba před čtyřmi lety," říká a dodává, že u voleb nejvíc rozhoduje každodennost. Sledujte celý rozhovor a podívejte se i na první část s Andrejem Babišem.

Hnutí ANO chce v případě volebního vítězství vládnout samo. V nedělním pořadu Echo Prime Time to necelý týden před volbami řekl jeho předseda Andrej Babiš. Rovněž odmítl nálepky, že je jeho uskupení proruské. Zdůraznil, že ANO nechce rušit muniční iniciativu pro Ukrajinu a připomněl vyhoštění ruských diplomatů za své vlády. Babiš také informoval, že avizovaná schůzka s prezidentem Petrem Pavlem se uskuteční ještě před volbami, přičemž se očekává, že na stole bude řešení střetu zájmů v souvislosti s vlastnictvím Agrofertu.K případné povolební spolupráci Babiš uvedl, že ANO chce vládnout samostatně. „Usilujeme o jednobarevnou vládu. Chceme podporu našeho programu od stran, které se do sněmovny dostanou. Nechceme mít ve vládě komunisty a Okamura taky nechce jít (s námi) do vlády,“ řekl.V debatě s moderátorem Pavlem Štruncem došlo i na nedávný výrok premiéra Petra Fialy (ODS) o tom, že Putin "mu (Babišovi) zavolá a on mu podlehne. Není to politik, který nás může chránit v těžkých časech."„Musím se smát, pan premiér to snad nemyslí vážně. Za naší vlády jsme vyhostili asi 80 ruských diplomatů,“ reagoval Babiš a připomněl, že s on sám s ruským prezidentem Putinem nikdy nejednal. „Jednal s ním pan Nečas, tehdy premiér za ODS, a v té vládě seděl pan Fiala a pan Stanjura. To bylo začátkem roku 2013 a jednali o tom, že by měl Rosatom získat zakázku na Temelín. Takže je to absurdní a nechápu to,“ poznamenal.Podle bývalého českého premiéra je kampaň Spolu stále o něm. „Každý mítink o mně premiér mluví. A teď dokonce změnili strategii. Předtím, když byly debaty a byli tam lidé a ptali se, tak to nedávali na sítě. Jsem přesvědčený, že dnes je tam komparz, když tam chodí lidé a křičí na premiéra, přičemž jeho snímají kamery, a ti lidé jsou prezentováni jako někdo, kdo je vulgární a není schopen s premiérem začít komunikaci,“ popsal Babiš.

Johann Gottfried Herder viděl lidstvo jako velkou louku, na níž je každý národ specifický květ, jímž se lidstvo realizuje. Od něho pochází i koncepce mírumilovných Slovanů, kteří obsadili v míru svou zemi jako pastýři a zemědělci, a byli – oproti bojovným Němcům - svobodymilovní a demokratičtí. Slované byli také podle něho nositelé hluboké duchovnosti, přirozenosti a morální čistoty, což stavěl do kontrastu s materialistickým a agresivním Západem. Náš „Otec národa“ František Palacký Herdera zjednodušil a postavil proti sobě dva principy: germánskou vůli k moci a hierarchii a slovanský demokratismus a svobodomyslnost na stranu druhou. Slovanství má ale na druhou stranu sklony k anarchii a neumí odolat německé podnikavosti. Ovšem již Herder předpovídal – a obrozenci od Dobrovského po Kollára to od něho přejali – že s osvícenou modernitou přichází slovanská éra svobody. Po celkové německé dominanci měla tedy nastat éra slovanské dominance. To se svým způsobem podařilo s pozdější dominancí Sovětského svazu a socialistického tábora, byť si to Herder ani obrozenci tak jistě nepředstavovali.

Co můžeme čekat od umělé inteligence a jaká jsou její rizika? Představuje technologie existenční hrozbu pro lidstvo, anebo naopak přinese vědecký pokrok, vyléčí rakovinu a nastartuje ekonomický růst? V Salonu Echa o tom diskutovala trojice odborníků. Kristina Fort se zabývá geopolitickými dopady umělé inteligence a aktuálně pracuje pro americký Institut pro právo a AI, vystudovala London School of Economics a působila mimo jiné i v Google DeepMind a v Evropské službě pro vnější činnost. Stanislav Fort má doktorát v umělé inteligenci ze Stanfordu, pracoval jako výzkumník ve společnosti Anthropic, StabilityAI a Google DeepMind, v současnosti je šéfem vývoje ve startupu, jenž se zabývá umělou inteligencí a kyberbezpečností. A Ondřej Bajgar pracoval na jazykových modelech ve firmě IBM Watson, následně působil v Institutu pro budoucnost lidstva při Univerzitě v Oxfordu, kde také dokončuje doktorát v oblasti strojového učení a bezpečnosti umělé inteligence. Každý z hostů tu mluvil sám za sebe a jejich názory nereprezentují instituce ani firmy, v nichž působí.

Kamarádšofty vedení církve s prezidentem táhnou Srbsko na východDo nové epizody podcastu Hej, Slované si Jakub tentokrát pozval Karin Roginer Hofmeisterovou, doktorku z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd, která se dlouhodobě věnuje historii Srbské pravoslavné církve i jejímu nespornému vlivu na vnitřní a zahraniční politiku Srbska. Právě fungování této tradicemi svázané instituce a její úloha (nejen) v současné srbské společnosti jsou hlavními tématy tohoto dílu.Během rozhovoru dojde mimo jiné i na porovnání vztahu Srbů a Čechů k náboženství, hlavním důvodům, proč se v Srbsku k pravoslaví aktivně hlásí až 80 % lidí, ale dotkneme se i úzkého propojení Srbské pravoslavné církve s Ruskou pravoslavnou církví a jejich dlouhodobé kooperaci v otázkách mezinárodní politiky. Jak velké je propojení SPC se současnou vládou Aleksandra Vučiće? Jakou úlohu hraje v dlouhotrvajících protestech, které ochromují srbskou společnost? Je Srbsko sekulárním státem? Na tyto a další otázky se vám pokusíme odpovědět v aktuální epizodě bratrského podcastu Hej, Slované

Evropský automobilový průmysl míří do slepé uličky. Elektromobilita měla být symbolem pokroku, ale realita je jiná: továrny brzdí výrobu, zákazníci nechtějí drahá a nepraktická auta a hlavním vítězem se stala Čína. „Zákazník chce produkt, který mu slouží, ne naopak,“ říká Jaroslav Vavera, majitel motoristického vydavatelství MotorCom, který byl hostem Pavla Štrunce. Podle Vavery je třeba vrátit se o deset let zpátky, kdy aféra Dieselgate spustila lavinu regulací. „Od té doby se začal stupňovat tlak Evropské komise na snižování emisí CO₂. Už tehdy konstruktéři věděli, že cíle jsou téměř nesplnitelné. Vývoj aut trval roky, ale Brusel chtěl výsledky rychle,“ říká. Automobilky podle něj vsadily na nouzová řešení, mnohdy pod tlakem politiky a dotací.Podle Vavery se automobilky vzdálily zákazníkovi. „Dřív auto sloužilo rodině, firmě. Dnes je to kompromis. Výrobci tlačí produkty, které často nesplňují základní potřeby. Užitkový elektromobil prakticky neexistuje. Dopravci si ho pořizují jen proto, aby splnili tabulky o uhlíkové odpovědnosti,“ tvrdí.Přijde úplný zákaz spalovacích motorů v roce 2035? A jak z celé zelené revoluce vyjde zákazník? O tom v novém Hrotcastu!