Počítám do tří!

Jak podpořit děti, aby se cejtily spokojeně ve vlastním těle?Dnes se opět podíváme na téma VZTAHU. Tentokrát vztahu k vlastnímu tělu. Jsem dost HEZKÁ*Ý? HUBENÁ*Ý? SVALNATÁ*Ý? Jsem DOST – taková*ý, jaká*ý jsem?Asi tušíte, že se to bude dotýkat vlastní SEBEHODNOTY. To, jak jsme se sebou spokojení, se utváří v konfrontaci s prostředím, ve kterém vyrůstáme. Se sebehodnotou se nerodíme. Sebehodnotu si budujeme tím, že dokážeme ustát výzvy a projít náročnými situacemi. Důvěru v sebe si budujeme díky využívání vlastních schopností, podpoře nejbližších i pozitivnímu feedbacku okolí.Mají nás rodiče rádi takové, jací jsme? Nebo máme pocit, že jsou s námi neustále nespokojení? Jak se u nás doma řeší tělo? Co o svým vzhledu říkají naši rodiče? A co říkají nám?„Ty ses nějak spravila.“„Podívejte na ty faldíky. To je ale buřtík.“„Najez se! Jsi jenom kost a kůže.“„Jak to vypadáš? Takhle chceš jít ven?“Asi už víme, že podobné komentáře nikomu nepomáhají. Naopak, dlouhodobé studie ukazují, že děti, kterým se v rodině posmívají kvůli váze nebo je tlačí do diet, mají v dospívání častěji problémy s jídlem, které mohou vést až k poruchám příjmu potravy.Říkáme si tedy, že je lepší tělo vůbec nekomentovat. Znamená to ale, že každá zmínka o těle je špatně? Nebo že bychom se měli vyhnout i pozitivním pochvalám?V této epizodě se podíváme na to, co dělat, když o sobě děti říkají, že jsou hnusné nebo mají velké břicho. Jak nereagovat z místa paniky, ale z místa zájmu, abychom se na ně dokázaly dobře napojit a provést je emocemi, které zrovna prožívají. Nejhorší varianta je udělat z toho vážné téma rovnou s návodama na diety a cvičení. Nejdřív potřebujeme zjistit, co je za tím.A nemysleme si, že se toto téma týká jenom holek. Kluci to řeší taky. A nejen svaly a sixpacky. V předpubertálním období navíc pro děti začíná být důležité i to, co schvaluje jejich sociální skupina. A taky na ně budou útočit různé aktuální trendy. Heroin chic. SkinnyTok. Looksmaxxing. Počítejme s tím a mluvme s dětmi tak, aby věděly, že žádnému bizarnímu trendu nikdy stačit nebudou. A že každý trend má svoji expirační lhůtu. Co bude pak?Řeknem si, jak se vyrovnat s fyzickými změnami našich těl po dětech a jak hledat cestu ke spokojenosti se sebou. Snadno se říká, ať se máme rády takové, jaké jsme, ale realizace téhle zlaté rady je poněkud složitější.Nakonec proberem i to, kdy je vhodné umožnit dětem úpravy vlastního těla, ať už jde o make-up, lakování nehtů, barvení vlasů, nebo kérky a piercingy.Celý rozhovor (81 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.

A je to tady. Asi nejtěžší téma, které jsme v podcastu měly. Na konci s tečkou černého humoru.Ale protože je smrt součástí našich životů, děti se nás ptaj a taky na setkání s konečností života reagují různými emocemi nebo změnou chování, rozhodly jsme se to pro vás zpracovat. Na konci najdete i seznam zdrojů a organizací, kam se obracet v případě potřeby.Smrt je součástí většiny pohádek. Skoro všechny princezny jsou bez mámy. Karkulku s babičkou sní vlk (a pak „vstanou z mrtvých“). Simba zažije smrt vlastního otce. Nemo přijde o maminku. Tarzanovy rodiče zabije levhart. Vaianě umře babička.Jak toto zobrazování smrti v pohádkách působí na děti? Je vůbec vhodné, aby to bylo součástí příběhu? A co je učíme tím, že smrt se dá zvrátit aktem odvážného hrdiny nebo pusou z pravé lásky? Zhruba do 4.–6. roku věku je uvažování o existenci a konečnosti velmi fantazijní. I když o smrti poslouchaj nebo vidí její zobrazení v pohádkách, zatím si dost dobře neumí představit, co to znamená „navždy“. Smrt vnímají jako přechodný a vratný stav, který navíc mohou ovlivnit silou vůle.Malé děti v příbězích potřebují zázračnej zvrat. Je to naděje, že se něco hroznýho může v dobro obrátit. Aby měly důvěru, že svět je bezpečný místo, potřebují zažít happy end. Až kolem 5.–6. roku děti začínají chápat, že smrt je konečná. Konečnost poznávají postupně skrz malé ztráty: rozšlápnutého šneka, uschlou kytičku nebo smrt morčátka. Všechny tyhle situace jsou příležitostí k otevření debaty o umírání a loučení se s něčím, k čemu máme vztah.V tomto období můžeme očekávat velké emoce i spoustu otázek. Abychom tímto tématem děti provedli, můžeme si pomoct doporučenými knížkami od organizace Cesta domů.Jak ale reagovat, když dítě se slzami v očích říká: „Mami, já nechci, abyste s tatínkem umřeli!“? Nechceme je vyděsit, ale ani jim lhát. Jednou přece umřeme všichni a nikdo z nás neví, kdy se to stane.V této epizodě se podíváme na to, jak s dětmi mluvit o tom, že nám umírá někdo blízký, a jak jim pomoct se s ním patřičně rozloučit. Kolik toho s nimi sdílet a jakou formou? Brát je do nemocnice? A na pohřeb?Největší výzvou však může být něco úplně jiného. Hrozně moc bychom si přály být pro děti dobrými průvodkyněmi, avšak odchod blízkého člověka je situace, kdy samy nejsme v kondici. Děti nás mohou vidět ve stavu, ve kterém nás ještě neviděly, a teď jsme to zrovna my, kdo bude potřebovat průvodce. Pokud jsme doteď nepředaly štafetu a dělaly všechno samy, teď je čas. Řekneme si, co dětem pomáhá, když rodina truchlí, a taky proč se některé děti o smrti nechtějí bavit. A taky jak pomoct kamarádce, které umřel někdo blízký, nebo co můžeme udělat pro sebe při ztrátě miminka. 🕊️Celý rozhovor (82 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.

Ze začátku, když jsme ještě s dítětem v symbióze a nevstupujou do toho další vlivy, se nám možná docela dobře daří naplňovat všechny jeho potřeby a snižovat míru frustrace a zklamání, která by mohla ústit do velkých emocí až hysteráků.To se ale rychle změní, když se dítě začne dostávat do střetu s realitou v rámci širší rodiny, na kroužku, na dětském hřišti, ve školce i ve škole.To jsou místa, kde dítě začíná budovat vztahy s vrstevníky nebo dalšími dětmi, které dost často fungují jinak, než je naše dítě zvyklé z domu a z kontaktu s námi.Najednou začne zažívat odmítnutí, zradu, zklamání, boj o moc, nátlak i fyzickou či slovní agresi. Jak dětem pomoct tyhle situace zvládat a co můžeme jako rodiče dělat pro to, aby nepřišly o všechny kamarády nebo neskončily v blbý partě? Není to vůbec snadné. Často je totiž téma kamarádských vztahů křehké a bolavé i pro nás. A to zejména tehdy, když jsme se sami potkali s odmítnutím, nepřijetím nebo ztrátou, kterými nás nikdo dobře neprovedl a nepodpořil.V této epizodě si řekneme, co dělat, když se dítě dostane do střetu s kamarády. A taky co dělat, když se mu něco děje tam, kde my nejsme, třeba ve školce nebo ve škole.A když je to dítě dlouhodobě víc rozbité, pojďme zjišťovat, jak to vypadá ze strany rodičů druhých dětí nebo jiných dospělých, kteří jsou s dětmi tehdy, když my ne. Funguje to líp, když do toho jdem bez útoku a se zájmem. Jdem zjišťovat informace, ne jim to vyčítat.Co dělat v situacích, kdy na hřišti zaútočí cizí dítě na to naše? A co když je to naopak?Ta blbá varianta je, že jsme daleko a křičíme. To křičení nezklidňuje nervový systém, jen zvětšuje pocit ohrožení. Podíváme se na to, jak můžeme reagovat, abychom zvýšili bezpečí všech stran.Další konstalace, na kterou se potřebujem podívat jsou TROJIČKY. Když jsou kamarádi nebo kamarádky ve trojici, často jedno dítě zůstane stranou. Když je jedno dítě z party odstrčené nebo se chce přidat později, nefunguje chodit za nima a prosit o zapojení, ale funguje spíš začít dělat něco podobného kousek od nich. Děti, které si spolu hrajou, totiž chrání to, co spolu vybudovaly.Chceme, aby si z toho dítě neodneslo, že samo není dost nebo že ty ostatní děti jsou hrozný.Co když je naše dítě v kolektivu úplný otloukánek?Nebo na něho mají kamarádi či kamarádky špatný vliv?Proč děti vstupují do blbých vztahů a jak tomu předejít?Řekneme si, co v tom všechno může být, a taky to, že nemusíme hned panikařit a hledat nový kolektiv a vhodnější kamarády. Pojďme spíš zkoumat, co za tím je, a pomoct jim posílit vlastní identitu. Doprovodit dítě, aby samo přišlo na to, co se v tý partičce děje, a případně si dokázalo říct, že mu to za to nestojí. A zároveň mu pomoct budovat i alternativy. Celý rozhovor (72 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.

Tušíte správně, že toto je náš nejsprostější díl, jaký jsme doposud vydaly. A protože jsme vám nechtěly vypípat díru do hlavy, tak doporučujeme přizpůsobit prostředí, ve kterém budete podcast poslouchat.Ano, toto varování je zejména pro vás, kdo řešíte excesivní užívání sprostých slov u vašich dětí a nechcete jim ještě víc obohatit slovní zásobu. Tak disclaimer bychom měly a teď co vás v této epizodě čeká… V různých sprosťárnách a vulgarismech naších dětí potřebujeme rozlišovat jestli je to nevhodný výraz směrující na nějakou věc či situaci a nebo se jedná o zraňující zbraň namířenou na živou bytost. Jestli dítě říká “vypíčený talířek” nebo “jseš zmrd”. To, proč děti používají sprostá slova, může mít milion důvodů. Dost to bude souviset s věkem, situací, emočným rozpoložením či nenaplněnými potřebami.Než začneme s kázněním “takhle mluvit nebudeš!”, pojďme se v prvním kroku podívat, co je za tím. 👉 Často cílem dítěte není pomocí vulgarismů někoho zranit (ačkoli to zraňuje).👉 Děti někdy nechytnou, jak velký náboj některá slova mají a zkouší jejich sílu.👉 Zároveň i prostřednictvím sprostých slov objevují a okoušejí sociální hranice.👉 A nebo jim naše reakce sytí potřebu pozornosti či moci.Když se nám to podaří rozklíčovat, můžeme dítě dobře podpořit v místě té nenaplněné potřeby, aby si jí pak nemuselo dosycovat nadávkami. V této epizodě si rozebereme několik příkladů k tomu, abychom pochopili, co může být za tím, že dítě mluví vulgárně a taky si řekneme, jak reagovat, aby to nebylo pro dítě zostuzující a zároveň to padlo na úrodnou půdu. ❓Jak dětem vysvětlit, že nadávky mají nějaký dopad?❓Že někdy přijatelné jsou a jindy nejsou?❓A jak jim pomoci napravovat přešlapy spojené s nadáváním jiným lidem?Povíme si, co funguje v různých situacích a s různými dětmi. Jestli a kdy je dobré nadávky ignorovat. I tady bude klíčový timing - connection before correction.U menších dětí bude fungovat přesměrování, starší děti budeme potřebovat procesem trochu provést.Nakonec si pojďme narovinu říct - naše děti budou mluvit sprostě i když uděláme všechno správně.Potřebujeme tomu ale dávat dobré hranice a pravidla.Celý rozhovor (58 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.

Taky vás překvapilo, jak se váš život změnil po narození prvního dítěte? Že všechno, co jste předtím budovaly, svoji osobnost, koníčky, pracovní dráhu, bylo najednou pryč? Pamatujete ještě na to, jak jste se cítili ty první měsíce? Možná se dokážeme dost dobře připravit na rodičovství prakticky a zajistit všechny technikálie potřebné pro péči o dítě. Na co se však připravit nedokážeme, jsou všechny ty pocity a stavy spojené s tím, že je tady nová bytost, která je na nás kompletně závislá a stáváme se strojem (a ultimátním zdrojem) pro zajišťování jejích potřeb. Ztrácíme svobodu a autonomii. Ztrácíme samy sebe a stáváme se neviditelnými. Co vlastně reálně od mateřství očekávat? A jak se vyrovnat se ztrátami, které přinese? Naše blízkost, přítomnost a konání zklidňuje nervovou soustavu našeho miminka. Není tedy divu, že sa prvé roky upozaďujeme a u toho ztrácíme svoji vitalitu, jiskru a šmrnc. Jak se ale stane, že jsme z toho celého období rodičovské tak strašně vyřízené? Nejde jen o emocionální a fyzickou zátěž, ale taky o tu mentální.Jak jsme dlouho doma s dětmi, tak se nám nějak plíživě postupně do portfolia dostane množství další práce, ke které jsme se původně vědomě neupsaly. Spadl nám do klína trojboj: děti, prádlo, žrádlo i s bonusem dalších povinností. Podíváme se na to, co je pravdy na tom, že se ženám na mateřské snižují kognitivní schopnosti a že se o nás někdy říká, že máme “mlíko v hlavě”.Vrátí se to někdy zpátky do normálu? Další výzvy přicházejí, když nám děti odrůstají a začínají vylétat z hnízda. Ne až po pubertě, ale třeba jen do školy. Najednou přijde smutek, lítost i truchlení za tím, co bylo a už se nevrátí. Jak to, že jsme to miminovské období nedokázaly víc ocenit, když byly děti malé? A jak se s tím rozloučit a dobře to odtruchlit?Jako společnost máme malou dovednost dobře uzavírat etapy, dobře ukončovat. Strašně rychle to pofrčíme a pak je nám to líto.Málo slavíme konce, kde můžeme vidět, co jsme získali a oplakat co ztrácíme, aby nám zbyla kapacita začínat dobře to další. Potřebujeme takové dožínky pro každou etapu života!Je vám líto za tím, co jste v mateřství nestihly? Mateřství je strašně obohacující, ale taky svazující.Když jsou děti malé, tak na mnoho věcí nedosáhnem. A i když online najdeme spoustu inspirace, co všechno bychom mohli s dětmi dělat, nejde to stihnout všechno. A někdy nejde stihnout vůbec nic.V této epizodě se podíváme na to, co nám mateřství vzalo, co nám dalo a jak s tím dál naložit. Celý rozhovor (80 min.) s předstihem najdete na ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠herohero.co/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠a ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠forendors.cz/pocitamdotri⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠.