Mediální cirkus

Premiér Andrej Babiš má od minulého týdne imunitu a může začít naplno vládnout. Jak to bude vypadat? „Pozitivní očekávání od vlády mám nulová, ale čtyři roky se to snad dá přežít,“ říká k tomu novinářka Lenka Zlámalová.„Nepatřím k těm, kdo si myslí, že se řítíme do nějakého pekla nebo něco takového. Na rozdíl od některých svých novinářských kolegů se opravdu nebojím slovenského nebo maďarského scénáře, já se bojím totálního dluhového armagedonu,“ vysvětluje ekonomická analytička a komentátorka vydavatelství CNC Lenka Zlámalová, která byla hostem v podcastu Mediální cirkus.Zlámalová patří mezi pravicové komentátory a ostré kritiky Babišovy politiky. V letech po roce 2013, kdy hnutí ANO poprvé uspělo ve volbách, Zlámalová opakovaně popisovala ekonomické kauzy Andreje Babiše, stejně jako cestu k jeho zbohatnutí.„Začínají fungovat pojistky a z toho mám radost. Jsou dvě. Jedna bude fakticky Donald Trump, který nám prostě nedovolí nedat peníze do obrany. On rozumí excelovým tabulkám. A ta druhá pojistka jsou finanční trhy, zahraniční investoři, kteří nakupují naše dluhopisy,“ analyzuje Babišovu vládu Lenka Zlámalová.Už nejsem hlavní enemyZlámalová na sebe upoutala pozornost předsedy hnutí ANO především v době, kdy přišla s kauzou korunových dluhopisů a podezřením, že Babiš skrze ně obcházel daňové zákony. Policie ale následné vyšetřování odložila. Tehdy Zlámalová patřila mezi Babišovy přední kritiky.„Už nejsem dvorní kritička. Já jsem na to měla monopol ještě za prezidentské volby, to bylo vždycky Zlámalová a jezulátko. Ale vy jste mi to v Seznamu trošku vyfoukli, teď jste největší enemy (nepřítel, pozn. red.) vy,“ říká s nadsázkou v hlase Lenka Zlámalová.Svoji novinářskou kariéru začínala v MF Dnes, působila v Hospodářských novinách a později v Lidových novinách. Z těch odešla v roce 2013 poté, co vydavatelství Mafra koupil Andrej Babiš. Spolu s dalšími novináři pak založila projekt Echo24, který se v začátcích profiloval jako silně protibabišovský. Z Echa odešla po devíti letech do vydavatelství Czech News Center patřící miliardáři Danielu Křetínskému.Jaké kauzy bude Zlámalová sledovat teď?„Přicházejí nová témata, a to je především nový svěřenský fond, kterým to vypadá, že Andrej Babiš opět zcela porušil to, co slíbil.  A tady už tlačí Evropská komise, aby se to prošetřilo,“ říká a pokračuje:„Vypadá to, že Babiš podvedl pana prezidenta. Ten právě proto chtěl veřejné přiznání, jak to bude s konfliktem zájmů, aby nebyl spolupachatelem, protože Babiše jmenoval. Prezident si vlastně udělal z lidí rukojmí a říká: Babiš vám tady něco slíbil, a to tak není.“Andrej Babiš začátkem února oznámil, že všechny své akcie holdingu Agrofert vložil kvůli střetu zájmů do svěřenského fondu a na chod společnosti už nemá vliv. Seznam Zprávy ale později zjistily, že podle statusu fondu Agrofert budou moci řídit Babišovy děti, a to hned poté, kdy skončí ve veřejných funkcích. Původně přitom slíbil, lže se Agrofertu vzdává nevratně a firmu získají děti až po jeho smrti.Samotný Agrofert je navíc jen částí premiérova impéria.„Andrej Babiš má spoustu dalších byznysů, kterým je potřeba se věnovat. Například zdravotnictví je jeho velká priorita, tím teče víc peněz než zemědělstvím, 440 miliard, a v něm premiér také podniká. To mluvím o holdingu Synbiol a Hartenberg. A ty stále zůstávají ve vlastnictví Andreje Babiše,“ popisuje Zlámalová.V čem selhává Česká televize? Za co musí novináři umět pochválit Babišovu vládu? A proč Lenka Zlámalová odešla z Echa 24?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Televize Nova řeší, jak naložit s víkendovou debatou Za pět minut dvanáct. Poté, co se neprosadila v neděli, přišel přesun na sobotu. Teď mění moderátora. „Koho jiného do prvního dílu než Andreje Babiše, “ říká nová tvář pořadu Bára Divišová.Původně nedělní debatu Nova spustila v říjnu 2023 s moderátorem Martinem Čermákem. Kvůli velké konkurenci Otázek Václava Moravce na ČT i Partie Terezie Tománkové na Primě, ale televize pořad přesunula na sobotu. Debatu navíc v pátek předtáčí, aby usnadnila zvaní atraktivních hostů.„Ten pořad měl možná velké ambice, ale naskočil do hodně konkurenčního prostředí. Když se ani nebudeme soustředit na sledovanost, tak jsme tam hrozně bojovali o hosty. Tři diskuze na neděli v jeden čas to si myslím, že už je moc. Tak jsme ustoupili na sobotu,“ vysvětluje Bára Divišová, která byla hostem podcastu Mediální cirkus.Ze Střepin do debatyDivišová, která na Nově pracuje už 18 let a v poslední době byla spojená především s pořadem Střepiny nebo Napřímo, se stala novou moderátorkou debaty Za pět minut dvanáct v únoru. Jako prvního hosta si do studia pozvala premiéra Andreje Babiše z hnutí ANO.„Nedávno jsme měli na rozhovoru pana prezidenta, takže jsem si říkala, koho jiného do prvního dílu než Andreje Babiše. Až potom mi došlo, co jsem si na sebe zase ušila,“ popisuje Divišová, která patří mezi pár novinářů, s nimiž Andrej Babiš mluví.„My se známe dlouho. Jednou, někdy v roce 2015, jsem měla s Andrejem Babišem živý vstup do poledních Televizních novin. A on si přinesl pokladničku a mluvil asi sedm minut. Kolegyně Emma Smetana mě za to tehdy strašně kritizovala. Po vstupu jsem Babišovi říkala: ‚Co to mělo být?‘ A on se začal hrozně smát. Ale od té doby si pamatoval, jak se jmenuji,“ vzpomíná Divišová v Mediálním cirkusu na vysílání, ve kterém Babiš vysvětloval elektronickou evidenci tržeb.Exkluzivní prostor dostala Divišová i krátce po loňských sněmovních volbách, když k ní Andrej Babiš přišel na rozhovor tehdy ještě na TN.cz a přinesl s sebou návrh programového prohlášení vlády ANO, SPD a Motoristů. Ten moderátorce ve vysílání i předal. „Kdybych to věděla, tak bych se na to lépe připravila. Kolegové si ze mě dělali legraci, že jsem ho normálně přitlačila, aby mi to dal. Že jsem mu řekla: ‚To mi dáte!‘ Já jsem to řekla, ale na konci věty byl otazník. Ale nečekala jsem to. Kdybych to čekala, tak ten rozhovor povedu trošku jinak. Ale Andrej Babiš takové nečekané věci rád dělá,“ říká novinářka.Babiše umí naštvat každýSama říká, že jí diváci občas vztahy s Babišem předhazují, třeba na sociálních sítích, což ji mrzí.„Diváci spekulují, proč to tak je, že tady nedostane otázky na tělo, že jsem k němu servilní, že má nějaké výhody. Ale na moji obranu - on takhle mluví i s některými dalšími novináři. Na plénu mluví třeba o Petru Vaškovi z České televize. Petr za ním může přijet pro vyjádření, odepíše mu na esemesku. Tak snad doufám, že když dám tyhle dva příklady vedle sebe, že mě lidé nebudou tolik obviňovat,“ říká Divišová a pokračuje:„Andreje Babiše umí naštvat každý. To není mým cílem. Chci z toho člověka dostat informace, hlavně ve chvíli, kdy těch informací má ze svého postu dost. My spolu nesouhlasíme, i se pohádáme, ale smějeme se u toho, je to taková výměna názorů. Na někoho je lepší takový ten sofistikovaný postup, že potom sám na sebe řekne všechno.“Jak se vyrábí zpravodajství pro Novu? Jak zábavné je dělat Střepiny? A jak se dívá na debatu o veřejnoprávních médiích? --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky získala šéfka komentářového oddělení Seznam Zpráv Kateřina Šafaříková. „Když uspějete a jste dobrá, je fér dostat ocenění,“ říká.Kateřina Šafaříková strávila přes dvacet let v časopisu Respekt, dvakrát byla zpravodajkou v Bruselu a pracovala i pro Lidové noviny. Do Seznam Zpráv přišla v létě 2024, nejprve jako moderátorka podcastu 5:59, loni v září se pak stala vedoucí komentářů.„Jsem často zvaná na debaty, abych pohovořila o tom, jak se to dělá, že někdo může mít dvě malé děti a být zahraniční zpravodajka, jak se to kloubí, jak se v tomhle dominantně mužském světě funguje ženě. A já vždycky říkám, že tajemství té věci je mít kuráž, vydržet a dělat to tak, jako to dělají muži,“ říká Šafaříková v nejnovějším dílu podcastu Mediální cirkus.Šafaříková začínala s novinařinou v roce 2000 v časopisu Respekt. O několik let později přestoupila do Lidových novin, které ji jako zpravodajku vyslaly do Bruselu. A to v době, kdy Česko do Evropské unie vstupovalo.„Mně bylo 28, když jsem odjížděla a tam byli kolegové z velkých britských a francouzských novin, kterým bylo 45 nebo 50, říkali nám naše mimina z postkomunistických zemí. Myslím ale, že dobrodružné to bylo i pro první české europoslance, české úředníky, diplomaty, prostě pro všechny to byla premiéra. A i v tomto smyslu myslím, že jsme byli mimina,“ vzpomíná Šafaříková.V Bruselu tehdy byla v letech 2004 až 2009. To, že na zpravodajský post odjela za redakci žena, byla podle jejích vzpomínek vlastně spíše náhoda. Obecně je totiž žen na zpravodajských postech výrazně méně než mužů.„Tu nabídku původně dostal můj mužský kolega, ale řekl, že se mu tam nechce, protože neví, jestli by ho to zajímalo a jestli by to zvládnul. A já jsem si řekla, že to zkusím. Jinými slovy, někdy si myslím, a to je tedy chyba nás žen, že bychom někdy měli mít minimálně stejně kuráže jako naši mužští kolegové a jít do toho,“ říká.Mašina na dohodyPodruhé do hlavního města Evropy odjela Šafaříková v roce 2020 jako zahraniční zpravodajka vydavatelství Economia. Tehdy jela se dvěma malými dětmi a v Bruselu byla v době druhého českého předsednictví.„Za těch necelých 20 let jsme dokázali vygenerovat jako stát dobré úředníky, diplomaty, experty. V době zejména druhého českého předsednictví EU, tedy v druhé půlce roku 2022, se o Češích říkalo: ‚Vy jste normální mašina na dohody‘,“ popisuje zkušenosti Šafaříková.„Jedna norská diplomatka, která do té doby neměla tolik osobních zkušeností ať už s námi, s Maďary, se Slováky, mi říkala: ‚Hele, já jsem si myslela, že vy Češi budete takoví druzí Maďaři nebo Poláci, ale vy jste spíš takoví druzí Němci, hrozně výkonní, funkční, manažerští, fungujete velmi dobře‘,“ dodává bývalá bruselská zpravodajka.Češi ale i přes dvacetileté členství a úspěšná předsednictví zůstávají k Evropské unii poměrně skeptičtí a u politiků napříč stranami je kritika EU častým tématem.Jaké to je, odjet na zahraniční zpravodajský post s malými dětmi? Jaké zprávy z Bruselu zajímaly Čechy nejvíc? A jak těžké to v médiích mají ženy?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Česká veřejnoprávní média se otřásají v základech. Vláda Andreje Babiše startuje změnu financování, která by podle kritiků mohla vést k jejich faktickému zestátnění. „Jsme v nejsložitějším období, jaké za 30 let v televizi pamatuji,“ říká k tomu šéfredaktor zpravodajství ČT Michal Kubal.„Kdybych měl charakterizovat atmosféru v redakci, tak bych řekl: napjaté očekávání a velká odhodlanost. Očekávání, co vůbec přijde. Vlastně jediné, co víme je, že se aktuální systém snaží vládní koalice rozbourat. A zároveň velké odhodlání bránit principy, na jejichž základě funguje veřejná služba už desítky let a které se snažíme každodenně naplňovat ve vysílání naší prací,“ říká s emocemi v hlase Michal Kubal, který byl hostem nejnovějšího dílu podcastu Mediální cirkus.Aktuální šéfredaktor zpravodajství ČT, jeden z nejviditelnějších moderátorů České televize a celoživotní novinář Kubal přišel na rozhovor jen pár dní poté, kdy se koaliční rada vlády Andreje Babiš shodla na tom, že chce zrušit systém koncesionářských poplatků a veřejnoprávní média chce od ledna 2027 financovat ze státního rozpočtu.„V posledních dnech v redakci probíhá opravdu intenzivní diskuze o tom, jak k tomu přistoupit, jakým způsobem zvednout hlas. Samozřejmě se pohybujeme na velmi tenké hranici, protože novináři ze své podstaty by měli být neutrální, neměli by se zapojovat do podobných věcí. Na druhou stranu jsou určité principy, za které stojí za to bojovat i jiným způsobem a myslím si, že právě tohle je ta věc, která bude naprosto zásadní,“ popisuje. Mohlo by podle něj dojít i ke stávce, tak jak si pamatujeme velkou televizní stávku v roce 2000?„Odhodlání v redakci je velké. Odhodlání bránit princip svobodné novinařiny, svobodné žurnalistiky, na jakou jsme zvyklí v těch posledních desítkách let, je zásadní. A myslím si, že pokud by to skutečně došlo do krizové situace, tak i k tomu by mohlo dojít,“ připouští Kubal a dodává:„Televizní stávka a televizní krize v té době je jednou z příčin toho, proč máme v téhle zemi tak silná veřejnoprávní média.“Kubal je v tuhle chvíli první člen širšího managementu televize, který se do veřejné debaty o veřejnoprávních médiích pustil. Generální ředitel ČT Hynek Chudárek sice v týdnu poslal interní vyjádření pro zaměstnance televize, veřejně ale mlčí a politickým plánům neoponuje. Na rozdíl od generálního ředitele Českého rozhlasu.Jak moc ČT v minulých letech poškodil spor o konec pořadu 168 hodin a odchod Nory Fridrichové? Co říká Kubal na kritiku kolegů, že sám moderuje a kumuluje funkce? A proč televize stáhla z Událostí moderátorku Barboru Kroužkovou?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Kvůli komiksu Zelený Raoul se s nimi kdysi soudil Jiří Paroubek, kvůli karikatuře na obálce to stejné dělal Tomio Okamura. Přesto si z politiků utahují dál. „Nejlépe prodávají časopis,“ říká šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský.„Tomio Okamura je samozřejmě Pitomio a my všichni to můžeme říkat. Jak konstatoval soud, musí snést vyšší míru kritiky. Navíc to, kdy jako první věc ve funkci předsedy Sněmovny podrží štafle, aby někdo jiný sundal ukrajinskou vlajku, která se mu nelíbí, je podle mě krystalickou ukázkou chování někoho, komu by se dalo říkat Pitomio,“ vysvětluje Martin Bartkovský, šéfredaktor časopisu Reflex, který byl hostem nejnovějšího dílu podcastu Mediální cirkus.Právě vyobrazení Tomia Okamury jako klauna s nápisem Pitomio je asi nejslavnější obálka Reflexu. A to i díky následnému soudnímu sporu.Vyšla 7. listopadu 2012 v době, kdy se Okamura stal senátorem a pracoval na znásobení známosti svého jména tím, že kandidoval v prvních přímých prezidentských volbách. Po vydání karikatury dal Okamura na Reflex žalobu. Tu ale po mnohaleté soudní tahanici předloni definitivně prohrál.Na obálce fungují Babiš, Zeman a OkamuraČasopis Reflex vychází v Česku už 35 let a na výrazných titulních stranách si zakládá.„Fungují čeští politici. Byla doba, kdy vládl Andrej Babiš s Milošem Zemanem a do toho tam jako třetí vzadu pobíhal Tomio Okamura nebo komunisté, o které se vláda tehdy opírala. Tam stačilo kohokoliv z téhle vlády dát na obálku a hned tam prodeje byly. Dneska už to takhle není,“ říká šéfredaktor Bartkovský. „Filip Turek a jeho volební blitzkrieg v eurovolbách zafungoval velmi dobře. Motoristé fungují. I Andrej Babiš. Funguje i prezident Petr Pavel a vždycky funguje Volodymyr Zelenskyj. Stejně tak Vladimir Putin nebo Donald Trump, ale to jsou jediné zahraniční persony,“ popisuje Bartkovský taktiku při výrobě titulních stran.Vůbec nejúspěšnější titulní strany Reflexu za rok 2025 se ale nakonec politiky vůbec netýkaly. „Byly to obálky in memoriam našich dlouholetých spolupracovníků. Tím jedním byl psycholog Cyril Höschl a tím druhým byl šéf karlovarského filmového festivalu pan Jiří Bartoška,“ dodává Martin Bartkovský.Ten se šéfredaktorem Reflexu stal v prosinci 2023, po půl roce nejistoty ve vedení časopisu. Před ním ho řídil Marek Stoniš a časopis se často dostával na hranu kritiky za texty a titulky zavánějící někdy až xenofobií.„Kvůli obálce s černým Hitlerem chtěla odejít polovina redakce. Občas už jsme byli prostě zbytečně zlí. Vtipné je být vtipní, satiričtí, jízliví, ale když jste vyloženě zlí, a dávali to vědět i čtenáři, tak to vtipné není,“ říká Bartkovský a naráží na titulní stranu s portrétem Adolfa Hitlera coby černocha s monstrózním afro účesem, která vyšla v roce 2020.Babiš jako Slabiš. Nevíme, z koho si utahovat dřívS novou vládou je podle Bartkovského stále těžší si z ministrů dělat legraci, protože v redakci neví, koho karikovat dříve.„Je to vlastně bezprecedentní situace, kdy byste mohli každý týden udělat na každého člena vlády jednu obálku, tedy kromě těch členů SPD, kteří nic neříkají. Ale ti ostatní jsou velmi plodní,“ žertuje novinář s tím, že na obálce tento čtvrtek by chtěl mít Andreje Babiše. „Bude na té obálce jako Slabiš, bude se opírat o Macinku s Turkem a Okamurou a bude se snažit udělat Česko lepší, nejlepší zemí na této planetě,“ směje se Bartkovský.I humor má ale v Reflexu hranice.„Nemáme hranice v tom, z kterého politika si udělat legraci, ale nechceme si dělat legraci ze všedních lidí, obyčejných Čechů, z někoho, kdo se nemůže bránit. My si vždycky děláme legraci z lidí, kteří mají nějakou moc nebo mají pocit, že drží nějakou moc a my je chceme trošku uzemňovat,“ říká šéf oblíbeného časopisu.Co čeká od vlády Andreje Babiše? Co kabinet změní a dotáhne za příští čtyři roky? A jak se vlastně dostal do čela Reflexu?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Česko má od prosince novou vládu. Poprvé v ní jsou strany patřící k politickému extrému. „Čekám velmi těžké roky. Něco, s čím nemáme zkušenost a nejsme na to jako společnost připraveni,“ varuje šéfredaktor Respektu Erik Tabery.„Měli jsme za posledních 35 let vzestupy a pády, ale tohle jsme ještě neměli. Tedy vstup stran, které lze zařadit mezi extremistické, které používají rasistický, šovinistický, agresivní slovník. Politici, kteří mluví o našich spojencích téměř jako o nepřátelích, kteří mluví o Ukrajině tak, že by se za to měli stydět,“ říká jeden z matadorů české porevoluční novinařiny Erik Tabery, který byl hostem posledního dílu podcastu Mediální cirkus. A dodává:„Myslím, že na to nejsme připraveni jako společnost. A myslím si, že i pro média to nebude úplně snadná situace.“Erik Tabery, který ještě neoslavil padesátiny, je v Respektu už 28 let. Od roku 2009 pak časopis, který vznikl těsně před Sametovou revolucí, vede. Nikdy za svoji novinářskou kariéru si neprošel jinou redakcí, než je právě Respekt.„Zkušenosti z Maďarska či Slovenska ukazují, že ty problematičtější změny přichází většinou v druhém volebním období, pokud navazuje na to první. A ještě horší to je, samozřejmě, potřetí, protože tam se ten systém začne drolit,“ popisuje své obavy z nástupu nové vlády Andreje Babiše (ANO) Tabery, který se v podstatě celou svoji kariéru věnuje politice coby komentátor. „Máme výhodu, že máme nějaké kontrolní mechanismy, máme horní komoru parlamentu, máme kvalitní Ústavní soud, nezávislé instituce, docela silná média. Máme všechny předpoklady pro to, abychom vstup, řekněme, extrému do vrcholné politiky zvládli. Pochopitelně, pokud budou ty instituce a my všichni plnit nějakou svojí kontrolní roli,“ říká.Babiš ví, co je třeba ovlivnit, aby se mu snáz vládloPrávě se slovenským premiérem Robertem Firem nebo maďarským předsedou vlády Viktorem Orbánem je český premiér Andrej Babiš často srovnávaný. I proto, že si k nim sám hledá cesty - odkazuje na ně ve svých vystoupeních nebo se vzájemně podporují ve volbách.„Babiš je u moci, ale za trochu jiných okolností. Ale ano, i on ví, co je potřeba zbrzdit nebo ovlivnit, aby se mu snáz vládlo,“ říká s odkazem na Maďarsko a Slovensko Tabery.Jak se dívá na další vývoj na mediáním trhu? Jak se daří Respektu na "volné noze"? A jak se jim daří lákat mladé novináře a s nimi i mladé čtenáře?---Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Nejdříve strávil pět let v Bruselu, pak tři roky v Londýně a teď se reportér a moderátor České televize Lukáš Dolanský vrací zpět. „Průměrný Brit se má diametrálně hůř než průměrný Čech,“ říká a chválí si návrat domů.„Jedna z věcí, kterou si člověk uvědomí po návratu, je, jak tady krásně všechno funguje. Spousta lidí nadává na něco, co si úplně neumí představit, jak to funguje, respektive nefunguje venku,“ vypráví zkušený novinář, reportér a moderátor České televize, který byl hostem nejnovějšího dílu podcastu Mediální cirkus.Dolanský má za sebou dlouhé roky práce v novinách, naposledy vedl domácí rubriku Lidových novin. Z nich ale v roce 2010 odešel do České televize, kde se věnoval domácí politice a parlamentnímu zpravodajství. Brzy přešel k moderování analyticko-zpravodajského pořadu Události, komentáře.„To jsem dělal asi čtyři nebo pět let, ale ještě jsem v sobě měl touhu se vrátit zpátky, jak my říkáme: na plac. Říkal jsem si, že jsem ještě mladý na to, abych seděl jenom ve studiu a říkal: ‚Tak já vám tu otázku zopakuji ještě jednou‘,“ popisuje svoji cestu, jak se z domácího reportéra stal zpravodaj v Bruselu.„Přišel jsem s myšlenkou, která se nakonec ujala, že bruselský post je vlastně domácí politika akorát v zahraničí, v angličtině. A na tom trvám. Unijní politika je primárně o českých europoslancích, o českém komisaři, o českém pohledu na věc,“ říká Dolanský, který se nikdy před tím nevěnoval zahraniční agendě.Nejsilnější zážitek - smrt královnyPo pěti letech v Bruselu pro něj přišlo překvapení. Místo návratu do Prahy totiž dostal nabídku na zpravodajský post ve Velké Británii. A pouhých 11 dní po jeho příjezdu, když nestihl ani vybalit, přišla největší zpravodajská událost, kterou tam zažil - 8. září 2022 zemřela královna Alžběta II..„To byl asi největší zážitek, nejen ten jeden samotný den, ale i těch několik dnů a týdnů, které následovaly,“ vzpomíná Dolanský a pokračuje:„Ten samotný den mi ráno zavolal editor a řešili jsme, že na tom královna není dobře. Večer jsem vstupoval do Událostí a na začátku říkal, že ta situace není dobrá, ale že stav je stabilizovaný. Pak jsme tam stáli a já jsem si všiml, že se pomalu spouští vlajka na půl žerdi na Buckinghamském paláci. V tu chvíli nám všem tam začaly pípat telefony. S tou samotnou zprávou.“Královna zemřela během dne, na veřejnost se ale zpráva dostala až v podvečer. Čekalo se totiž mimo jiné na vhodný čas pro večerní zpravodajství veřejnoprávní BBC.„Dodneška si na to vzpomínám, jak ze všech elektronických billboardů v Londýně zmizela reklama a všude byl jenom portrét královny. Večer jsem se vracel domů deštivým temným Londýnem, projížděl jsem taxíkem a všude tenhle portrét. To byl extrémně silný moment,“ vypráví. A doplňuje to historkami.„My jsme ještě všechno měli v krabicích, jen jsem někde vydoloval jednu košili a jedno sako a jeden černý svetr, který jsem každý večer pral, aby byl ráno čistý a já v něm mohl znovu jít před Buckinghamský palác.“Právě témata o britské královské rodině patřila spolu s brexitem mezi to nejčastější, o čem Dolanský natáčel.„My jako Češi jsme neuvěřitelní britofilové. A je to vidět samozřejmě i na tom, co jsem všechno natočil kolem královské rodiny během pohřbu, během korunovace a tak,“ popisuje novinář.Jaké je odjet na zpravodajské posty do zahraničí s malými dětmi? Jakou má Lukáš Dolanský zkušenost s britským školstvím? A jakou pozici mají v Británii veřejnoprávní média po skandálu BBC s neobjektivním zpravodajství z Gazy a upraveným projevem Donalda Trumpa?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

V květnu otevřela kauzu bitcoin, která ukončila kariéru ministra spravedlnosti Pavla Blažka z ODS. Po volbách pak zveřejnila smazané facebookové posty Motoristy Filipa Turka a způsobila pozdvižení. „Dopředu jsem fakt netušila, že se tohle všechno stane,“ říká Zdislava Pokorná.„Jsem vyřízená, vykolejilo mě to,“ říká reportérka a investigativní novinářka Deníku N, která byla hostem posledního dílu podcastu Mediální cirkus. „Člověk přemýšlí a říká si, co udělal špatně, co mohl, nebo nemohl udělat líp. A reflektuje všechnu svoji dosavadní práci. Což já tak většinou mám. A to mě vždycky na nějakou dobu trochu vykolejí.“Zdislava Pokorná, které všichni přezdívají Zdíša, patří mezi zástupce nejmladší generace mezi českými novináři. Ve 28 letech je investigativní reportérkou Deníku N a za sebou má řadu zvučných kauz.Ta poslední se týká zveřejnění smazaných facebookových postů čestného předsedy Motoristů Filipa Turka. Jeho často rasistické nebo pronacistické komentáře vyvolaly velkou bouři na politické scéně. Článek byl totiž zveřejněn krátce poté, kdy Andrej Babiš oznámil, že se dohodl s Motoristy a SPD na rozdělení resortů v příští vládě a Turek se stal aspirantem na post ministra zahraničí.„To, že Filip Turek může být problém, se v politických kruzích říkalo už v létě. A potom, co tohle celé začalo, tak někteří Motoristé říkali, že zpětně věděli od Filipa Turka, že jeho kámen úrazu může být podnikání. Ale nemluvili o příspěvcích na sociálních sítích, protože podle mě netušili, že to je takhle zkompletované. A to byl i důvod, proč jsem dopředu fakt netušila, že se tohle všechno stane. Protože mi přijde, že celou řadu těch věcí mnoho mých kolegů zveřejnilo,“ říká teď Pokorná. „Vůbec jsem nečekala, že se kolem toho strhne taková mela, kdy se bude rozjíždět, že nám to daly tajné služby nebo Andrej Babiš.“ Její článek vyvolal obrovskou vlnu reakcí a také hejtů a výhružných komentářů. Veřejnost i mnozí politici zpochybňovali pravost Turkových postů a poukazovali na to, že pravdu jde jen velmi těžko ověřit.„Těch verzí, jak to celé vzniklo, už bylo tolik, že jsem si říkala, že vůbec nevím, co se z toho může nakonec stát. Proto mi přijde, že bylo fakt dobře, že se novinář Vojtěch Dobeš (který udělal printscreeny údajných Turkových příspěvků, pozn. red.) rozhodl, že veřejně promluví,“ vypráví Zdislava Pokorná.„On sám verzi, kterou jsem říkala, potvrdil. Že jsem se mu ozvala, že mi to fakt nedonesl v deskách, že za to nedostal zaplaceno a že se ke všemu přizná na policii a potvrdí to. Když se tohle zveřejnilo, tak mi trochu spadl kámen ze srdce,“ popisuje dnes novinářka.Filip Turek i přes zveřejněné posty zůstává kandidátem na post ministra spravedlnosti a podle kuloárních informací chce Andrej Babiš odnést jeho jméno na Hrad. A Motoristé pořád trvají na tom, že Turek všechny ze zveřejněných postů nenapsal a chtějí se bránit.„Podle mých informací na nás nakonec trestní oznámení dali. Sepisovala to Renata Vesecká,“ potvrzuje avizovanou právní obranu Motoristů Pokorná. Turek přitom odmítá zejména autorství příspěvků o popálené Natálce ze žhářského útoku ve Vítkově.Jaké kauzy a témata chce u vznikající vlády sledovat? Jaké dvě velké věci by v Česku chtěla dokončit před tím, než zkusí prorazit v zahraničí? A vadí jí, když jí politici veřejně říkají Zdíša?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Už  téměř třicet let píše o předvolebních kampaních a letos přišel s ojedinělým projektem Republika Příbram, první politickou reality show. „Politici nevěděli, do čeho jdou, s kým se potkají, o čem budou mluvit, kdo přijde, kdo se jich na co bude ptát,“ říká autor série Jiří Kubík.O  předvolební kampani a volbách psal Jiří Kubík poprvé v roce 1996. Ostrý souboj o premiérské křeslo spolu tehdy zrovna sváděli  Václav Klaus a Miloš Zeman.„Pozice novinářů je dneska horší. Řada politiků si vyzkoušela, že novináře nepotřebuje, že si komunikuje se svými voliči přes sociální sítě a  navíc, že se svými voliči sdílí i takovou tu averzi k některým  novinářům, společně sdílený názor na to, že novináři jsou nepřátelé lidstva,“ říká Jiří Kubík, který byl hostem posledního dílu podcastu  Mediální cirkus.Jiří Kubík začínal pracovat v novinách na začátku 90.let. Nejprve psal pro Lidové noviny, brzy ale přešel do MfDnes, kde vydržel až do roku 2013. Tedy do roku, kdy vydavatelství Mafra koupil Andrej Babiš. V roce 2016 nastoupil do Seznam Zpráv, které pět let vedl.„Vzpomínám si, že když se třeba Václav Klaus dopustil svého času v devadesátých letech názoru, že novináři jsou nepřátelé lidstva, tak byť si myslím, že to řekl v určité nadsázce, vyvolalo to obrovský poprask. Jak si něco takového mohl dovolit, že novináři jsou důležitá součást demokratické společnosti,“ vypráví v Mediálním cirkusu Kubík a pokračuje:„Dneska vidím, že novináři a jejich role ve společnosti je sice pořád důležitá, ale stejně tak vnímám, že část veřejnosti si to nemyslí a část politiků  má pocit, že bez novinářů by jim bylo líp.“Pro letošní sněmovní volby se Jiří Kubík pustil do zatím nevyzkoušeného projektu, který asi nejlépe vysvětlí termín politická reality show.  Zástupce nejsilnějších stran vzal do pro ně nepříjemného prostředí ve středočeské Příbrami, kde minulé sněmovní volby dopadly podobně  celostátnímu výsledku.„Nikomu nechystáme žádné setkání s fanoušky, kteří ho budou plácat po ramenou a říkat, my vás budeme volit. To ať si provozují na svých mítincích, na svém Facebooku, tady se opravdu všichni dostali do nějakého konfliktu a někdo si s ním uměl poradit líp, někdo hůř,“ popisuje Jiří Kubík v  Mediálním cirkusu.„Pro mě tam byli lidi, u kterých si troufám říct, že jsou to profíci v politice a doukážou vybruslit i z mimořádně nepříjemné situace tak, že mají do jisté míry navrch. A někdo se ukázal spíš jako směšná figurka,  která když už neví, kudy kam, tak řekne lidem, vy mě stejně volit  nebudete, takže váš názor mě nezajímá,“ doplňuje bývalý šéfredaktor  Seznam Zpráv Jiří Kubík.Dokument Republika Příbram točil Kubík během jara a začátkem léta s dokumentaristy Vítem Klusákem a Filipem Remundou. Jednotlivé díly celé  série postupně najdete na Seznam Zprávách a můžete se k nim i vracet.„Třeba Jaroslav Foldyna v jednom dílu čelí ukrajinskému občanovi a  stejně tak se potkal s mladými lidmi, kteří absolutně neuznávají boj SPD s cizinci a s cizáky a chirurgy z dovozu. Tomio Okamura natáčení odmítl, Jaroslav Foldyna okamžitě souhlasil. Svoji přítomnost tam se snažil vydávat za přednost. A v tom bych mu dal zapravdu, protože Tomio Okamura tuhle odvahu nemá,“ říká Jiří Kubík.Jak se změnila novinářská práce před volbami? Jaké další výzvy novináře čekají? A jaká je budoucnost veřejnoprávních médií? --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

V Polsku jsem měl přístup do kanceláře prezidenta, v Turecku se mi to tak snadno nestane. Mé příjmení paradoxně může otevřít některé jiné dveře, říká zahraniční zpravodaj ČT Andreas Papadopulos před svým přesunem z Varšavy do Istanbulu. Česká televize letos obměňuje své zpravodaje na pěti z jedenácti zahraničních postů.  Andreas Papadopulos se po třech letech, kdy se věnoval zejména dění v Polsku, Pobaltí, ale také na válkou zasažené Ukrajině, přesouvá do Istanbulu. Od září bude zpravodajsky pokrývat nejen samotné Turecko, ale i Balkán, Řecko, Kypr a velkou část Blízkého a Středního východu. „Istanbul může být centrem vyjednávání mezi Ruskem, Ukrajinou a Spojenými státy a Tureckem jako zprostředkovatelem. To může být v podstatě jedna velká část celého toho zpravodajského pobytu,“ odhaduje Papadopulos, co ho na novém postu čeká, v rozhovoru pro Mediální cirkus.„Osobně neočekávám, že by se ruská agrese na Ukrajině zakončila nějak brzy. Spíše to bude proces na rok, dva. A tím centrem může být Istanbul. Může, nemusí. Uvidíme. Pakliže bude, tak se připravuji na něco, s čím jsem ještě před pár lety, když jsem přemýšlel o tom, že bych jel na Blízký východ, nepočítal. A to, že bych byl častěji v obleku než v pohorkách,“ říká zpravodaj. Zároveň doufá, že bude moci informovat také o dalším vývoji na Blízkém východě, zejména v Libanonu nebo v Sýrii.  V čem bude práce v zemích, které nám nejsou tak blízké jako Polsko nebo Pobaltí, odlišná?„(V Turecku) zpravodaj České televize vůbec nikoho nezajímá, z pohledu tureckých úřadů je to druhotná, podřadná věc, takže to bude jiné. V Polsku jsem měl přístup do kanceláře prezidenta. V Turecku se mi to tak snadno nestane. Spíše vůbec. Mé příjmení paradoxně může otevřít některé dveře, třeba na nějaké lokální úrovni, “ říká novinář. Na změnu pozice se zahraniční zpravodajové ČT dlouho připravují. Specifika práce v Turecku Andreas Papadopulos samozřejmě probíral i s reportérem Václavem Černohorským, kterého v Instanbulu střídá. „Naše poměrně dlouhé rozhovory můžu shrnout do jedné věty: ‚Byrokracie je peklo, připrav se na to‘. Moje odpověď byla, že jsem na to připraven. Ale opravdu nevím, co mě ještě čeká. Teď to zjišťuji. Ale byrokracie, povolení, to se nesmí natáčet, tam se nesmí chodit, s tím se nesmí mluvit, to bude velký rozdíl oproti práci ve svobodné společnosti jakou je Polsko.“Napětí je v Polsku viditelnéHodně zkušeností Papadopulos podle svých slov dodnes čerpá také z natáčení na Ukrajině, kam ho ČT po zahájení ruské invaze v roce 2022 několikrát vyslala jako válečného reportéra.Hrozbu, kterou dnes Rusko představuje nejen pro Ukrajinu, ale pro celou Evropu, podle zpravodaje vnímají Poláci i obyvatelé pobaltských zemí mnohem více než Češi. „Procestoval jsem v Polsku celou řadu míst, kde je omezený přístup, jsou to armádní základny nebo různé lokality, kde jsou buffer zóny (nárazníková pásma, pozn. red.). A tam je to napětí i viditelné,“ upozorňuje reportér. Jak se Polsku daří boj s hybridními hrozbami? Jaká je v zemi v současné době pozice novinářů? A jak náročná je práce reportérů v zemích zasažených válkou?  --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

 „Umělá inteligence ti nikdy neřekne, jak to smrdí v tunelu Hamásu, kde tři měsíce drželi rukojmí,“ říká Ivana Kottasová, momentálně jediná česká reportérka ve službách americké CNN. V rozhovoru popisuje, jak se tento velký mediální dům staví k nejnovějším trendům jako je využívání AI, a svou cestu do CNN i práci v nebezpečných oblastech. Ivana Kottasová pracuje pro CNN v Londýně už třináct let. Nejprve psala o ekonomice, teď jezdí na reportáže v zásadě po celém světě. Z  Hospodářských novin, kde kolem roku 2009 začínala, se propracovala do pozice seniorní reportérky psané sekce v CNN International.„Měla jsem velké štěstí,“ říká v nejnovějším díle podcastu Mediální cirkus. V něm popisuje, jak se do slavné redakce dostala. I to, jaké to je studovat žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě, která je nejprestižnějším místem pro studium novinařiny.„To je snad jediné místo na světě, kde úplně všichni kolem tebe jsou přesvědčeni o tom, že být novinář je úplně to nejlepší na světě, že je to fakt poslání. Britové jsou mnohem cyničtější a Češi jsou možná ještě víc cyničtí. Ale Američani mají skutečně svobodu slova  zakotvenou v ústavě a novináři tam hrají ve společnosti dlouhodobě jinou roli než v Evropě,“ říká Kottasová.Novinářka si prošla studiem žurnalistiky v Británii, v Praze na Univerzitě Karlově a právě na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Vedle toho studovala také na neméně prestižní London School of Economics.Studia na prestižních školách a samozřejmě skvělá angličtina otevřely novinářce dveře do nejlepších redakcí světa. Dvakrát byla na stáži ve Financial Times, do redakce ji ale nevzali. I když nevyšly prestižní noviny, nenechala se Ivana Kottasová odradit a záhy měla štěstí. Vyšla jí totiž stáž v CNN International. Tam později dostala stálé místo a dopracovala se na pozici seniorní reportérky. Reportáže psala například z Kyjeva na začátku války, po 7. říjnu reportovala z Izraele, byla v pásmu Gazy i na dalších místech.„Pro mě úplně nejhorší věc je, že vlastně dělám něco, co mě strašně baví a považuji za důležité. Ale dávám tím svoje blízké a lidi, co mě mají na světě nejradši, do hrozně těžké pozice, protože oni se o mě strašně bojí. Ale vědí, že tam chci být,“ popisuje novinářka, která se v Gaze se s hrstkou kolegů z médií dostala přímo do tunelů, kde Hamás držel rukojmí. Pomáhají si novináři v rizikových oblastech? A dá se vůbec srovnat práce pro tuzemská a velká zahraniční média jako je CNN? --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

„Dávám zpětnou vazbu, ať už je to k interiéru, k servisu nebo k jídlu. A ty podniky s tím neumějí většinou pracovat. Sedm z deseti s tím neumí pracovat, urazí se. “ říká herec, moderátor a food bloger Lukáš Hejlík v dalším díle Mediálního cirkusu. Podle něj u nás chybí kritická gastro novinařina. Lukáš Hejlík je muž mnoha profesí a zájmů. Vedle herectví se nejvíc proslavil jako autor scénického čtení Listování a zejména projektu Gastromapa. V rámci něj už více než jedenáct let projíždí Českou republiku a upozorňuje na podniky, ve kterých mu chutnalo nebo ho nějak zaujaly. O svých zážitcích napsal několik knih a vášeň pro gastronomii promítá i do svého podcastu. Zájem Čechů o dobré jídlo a pití podle něj stále roste. Přispěly k tomu i tipy, které sdílí ve své Gastromapě a na sociálních sítích? „Věřím, že třeba můžu za počet kaváren, které v Česku jsou. A že se z Česka stala doslova světová velmoc,“ říká Hejlík s úsměvem a hned dodává: „Ale určitě k tomu přispěly i různé televizní pořady a kuchařské show. A také to často přisuzuji tomu, že my v tomto ohledu nemáme takový historický nános, jako mají země jako třeba Rakousko nebo Itálie, kde máte tu tradici nepřerušenou. Vidíte to na celém středoevropském bloku, ta revoluce se děje i v Polsku nebo na Slovensku.“Tím spíše ho překvapuje, že z tradičních médií v posledních letech téměř vymizela rubrika gastronomických recenzí. „Je strašná škoda, že gastronomie byla pokrytá médii v době, kdy nebyla takovým tématem, jako je dnes. Po covidu se to zase strašně rozjelo. Vidíte, jak to stále turbulentně stoupá. Teď nemyslím, že se otevírají nové podniky, ale jakým je to tématem. Dřív to byla otázka pro pár snobů, ale najednou gastronomie takzvaně odhodila bílé rukavičky a hrozně se otevřela a měla pokérované ruce.“Práci gastro novinářů dnes přebírají hlavně influenceři, kteří se podle Hejlíka soustředí spíše na pozitivní obsah: „Influenceři vám neřeknou, že to bylo špatné. Je tady obrovský prostor pro influencery, novináře, který budou kritičtí. I třeba pro podcast, který by šel a pomlouval, že to bylo špatné, že to bylo třeba rozvařené. Prostě negativní věci, ale opodstatněné,“ říká. Psala mi maminka provozovatele v slzáchSám autor Gastromapy uznává, že ve svém hodnocení restaurací a kaváren většinou zmiňuje také hlavně to pozitivní. Zda se do kritiky pustí, prý v současnosti hodně zvažuje. „Víte, kdy jsem o tom nepřemýšlel? Když to četlo dvacet lidí, to mi to bylo úplně jedno, to jsem to kosil, byl jsem tvrdý. Ale místo na to tady v mediálním prostoru rozhodně je. Ať přijde někdo, kdo bude tvrdý a kdo si to obhájí!“ I on ale musí být někdy kritický. Což podle něj podniky nenesou dobře. „Dávám zpětnou vazbu k interiéru, k servisu nebo k jídlu a ty podniky s tím neumějí většinou pracovat. Kdybych to měl říct procentuálně, tak sedm z deseti s tím neumí pracovat, urazí se. Celá ta scéna je pořád velmi mladá, je to velmi křehké. Hospodských u nás si vážím, obdivuji je. Ale oni to často staví jako: ‚Co mi tady bude kdo vykládat? Já vím moc dobře, jak to dělat,‘“ myslí si food bloger.„Měl jsem takovou kauzu, kdy jsem byl na jednom malém městě v burgrárně, kde jeden burger byl úplně super a druhý nafutrovaný kupovanými věcmi. Říkám: ‚Tak proč jich má na meníčku dvacet, proč jich nedělá šest?‘ Také to tam smrdělo, prostě burgárna. Tak jsem podotknul, že tam bylo tísnivě, jinak ale super. A hrozná smršť. Napsala mi maminka toho provozovatele v slzách, že budou muset zavřít,“ popisuje Hejlík. Jeho připomínky ale ve výsledku restauraci pomohly: „Za tři týdny zkrátili menu, vymalovali a nějak se s tím popasovali. A lidi psali: ‚Tyjo, konečně to někdo řekl nahlas!‘“Nezamknout to moc brzoVedle gastronomie a herectví je Lukáš Hejlík také nadšený fanoušek podcastů. Točí svůj vlastní audiopořad, vedle toho stíhá poslouchat velkou část podcastů, které česká scéna napříč žánry nabízí, a v posledních letech zároveň moderuje vyhlášení ankety Podcast roku. Původně okrajový formát si v Česku získává stále větší oblibu - a podcastů každý rok také přibývá. „Loni to bylo 700 nových, letos 800. Samozřejmě jich taky spousta končí. To si pojďme říct,“ podotýká Hejlík. Roste u nás stále i počet posluchačů podcastů? Měli by takový obsah vytvářet také veřejnoprávní média? A proč je podle Lukáše Hejlíka podcast jako rozečtená knížka? --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Reportér Tomáš Poláček stopem procestoval Afriku, Ameriku či Rusko.  Přežil zdrogované řidiče, vojenské kontroly, hrůzy v Kongu i malárii. Teď se vrátil z posledního stopu do japonské Osaky a říká: „Byla to má nejlepší cesta.“„Podle mě je to tím, že jsem zkušený stopař. Nedovolil jsem si ztrácet nervy a kazit si to. A i když jsem se občas do nějakých průšvihů dostal, tak jsem to hodil za hlavu. Když mě třeba někde zdržel nějaký indický byrokrat na čtyři nebo na pět dnů, tak jsem si prostě udělal výlet, který mi to vynahradil. Nakonec člověk zjistí, že ty průšvihy jsou většinou požehnáním, že se z toho stane něco pěkného,“ vypráví novinář časopisu Reportér Tomáš Poláček, který byl hostem posledního dílu podcastu Mediální cirkus.Poláček je svými stopařskými cestopisy známý už od roku 2008, kdy ještě coby reportér Mladé fronty DNES vyrazil stopem z Prahy na olympijské hry v Pekingu. Z cesty psal pravidelné reportáže do novin a čtenáři mohli on-line sledovat, jak mu ubíhá.V roce 2015 jel stopem kolem světa. Přes celé Rusko až do jeho nejvýchodnějšího cípu a odtud do Ameriky. Tu pak projel až do Ohňové země na samý jih.Nejdramatičtější chvíle zažil při další velké cestě o dva roky později v Africe. Zejména v chudém Kongu se potýkal s velmi špatnými podmínkami, téměř neexistujícími silnicemi a absolutně nedostatečnými hygienickými podmínkami.„Po cestě přes Afriku jsem musel jít za psychiatrem a třeba dva roky jsem užíval nějaké prášky, měl jsem něco jako posttraumatický syndrom. Ale zatím to vypadá, že by se mi to tentokrát mohlo vyhnout. Po téhle cestě jsem zatím psychiatra nevytáčel,“ říká Poláček a začíná neuvěřitelné vyprávění ze své poslední cesty do Japonska.„V Indii ve Varánásí (v kulturním a náboženském centru severní Indie, pozn. red.) bylo to první, co jsem udělal, když jsem v noci dorazil, že jsem šel na pohřební ghát, kde hoří mrtvoly. Byl jsem úplně špinavý z celodenního stopování, ale asi se umím chovat a měl jsem štěstí, a tak mě ti funebráci tak nějak přijali mezi sebe, takže jsem strávil noc přímo u těch mrtvol. Není tam smrad, jak by člověk očekával, spíš takový zvláštní chrámový, těžký vzduch, ale je tam šílené  vedro a ještě když fouká vítr, člověka to šlehá do obličeje. Je náročné tam být. Ale člověk musí jít vstříc výrazným zážitkům tohoto typu,“ vypráví a pokračuje:„Indie je specifická země. Pozná se to empiricky na tom, jak člověk fotí. Já měl normálně průměr takových 100 snímků za den a v Indii tak 500 až 1 000. Ta země je skutečně fotogenická, odehrávají se tam neustále věci mezi nebem a zemí. Spousta lidí je duchovně někde úplně jinde a vy to prostě vidíte. Ti lidé jsou jako v nějakém jiném vesmíru než my.“Nebál jsem se, že mě zbičují nebo pověsí, ale…Poláček své zážitky popisoval v časopisu Reportér každý týden a pravidelně dával hlášení kolegům do redakce o tom, kde zrovna je. Cestou do Japonska projel řadu zemí, kromě Indie vypráví asi největší zážitky z Ruska, Íránu a Pákistánu.„Írán nesmírně překvapí tím, jak je příjemný. Moderní. Obrovským šokem pro nováčky bude určitě to, že například mladé ženy už velmi často, zvlášť ve městech, nenosí šátky. Mě vzala holka, která měla piercing a kšiltovku přímo do auta. To by se v Pákistánu nebo nějaké jiné sunnitské zemi stalo sotva. Je tam nesmírná pohostinnost. Ovšem je potřeba říct, že ta obrovská pohostinnost začíná už v Rusku,“ útržkovitě chrlí zážitky cestovatel.Poláčkovy cestopisy nejsou popisy klidných a učesaných výletů, ale nevšedních a často trochu šílených zážitků. Ty někdy podvědomě a někdy úplně cíleně vyhledává. Jak sám říká, aby měl o čem psát a vyprávět.„Ke konci cesty přes Írán jsem se dostal do provincie Balúčistán na jihovýchodě. Ta je přece jenom už jiná, chlapi tam chodí v těch nočních košilích, všichni hulí opium, a je to taková chudší oblast. Vlastně bych doporučoval seniorům i teenagerům, aby tam jeli, pokud zrovna není nějaká vyhrocená politická situace, jako je teď,“ líčí Poláček a pokračuje: „Já jsem se tam ocitl na půl hodiny na zemi hlavou normálně v silnici. Kamínky jsem měl zadřené do obličeje, ležel na mě nějaký Réza, nějaký můj řidič, který si usmyslel, že jsem izraelský špion a volal policii. A ta půl hodiny nepřijížděla. Mně celou tu dobu běželo v hlavě, že je to průšvih. Nebál jsem se asi, že mě zbičují nebo pověsí. Ale bál jsem se, že mě třeba vyhostí nebo na chvíli zavřou, protože jsem samozřejmě všem lhal a do všech víz jsem napsal, že jsem turista a ne novinář. A oni by docela snadno, kdyby chtěli, zjistili, že jsem novinář.“Milým stopařským překvapením pro Poláčka bylo samotné Japonsko.„Prvních třeba 40 až 50 minut mi nikdo nezastavil a těch aut přitom projela spousta. Nehroutím se z toho, spíš mně to při připadalo jako zajímavý úkaz, protože předtím jsem dva měsíce nikde nečekal déle než třeba 10 minut . Pak ale zastavila paní se synem. Tak to je první zajímavá věc zajímavá, že zastaví paní. Pak se zeptala, jestli nechci nejdřív na  návštěvu, že uvaří nějaké kari a jestli nechci přespat, že manžel přijde z práce, přinese saké, přinese nějaká pivka. To jsem vůbec nečekal, že se mi v Japonsku stane.“„Bylo to z mého pohledu stopaře úžasné, ti lidé třeba ze třetiny jeli na opačnou stranu a když mě viděli, tak se otočili pro mě a řekli mi: ‚Sice jedeme na opačnou stranu, ale chceme tě svézt třeba aspoň 30 kilometrů. Tak tě hodíme přes jedno město dál, abychom ti pomohli.‘ A takhle to bylo celé Japonsko, taková jízda zadarmo. Takže pokud někdo třeba váhá, jestli stopovat po Japonsku, musím říct, že určitě bez problémů. A to se týká fakt celé Asie,“ dodává novinář.Proč bylo jeho nehorším zážitkem v životě stopování v Kongu? Co mu říkal Bůh, když na něj promuvil v Maroku? A jaké to je, když vás na stopu veze opilý ruský řidič s velkým Zetkem na autě?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Vlajková loď sportu ČT, večerní Branky, body, vteřiny má od ledna posilu. Mezi moderátory přibyly dvě ženy. „Je to symbol. Tisíckrát horší je být na mistrovství světa,“ říká k tomu jedna z nich, reportérka Darina Vymětalíková.„Když jsem přišla do televize, tak jsem chtěla dělat spíš fotbal, ne hokej, ale to se nedalo, ani po 15 letech. Český divák je konzervativní a ten hokejový je míň konzervativní než fotbalový,“ vypráví o své kariéře Vymětalíková v nejnovějším díle podcastu Mediální cirkus.Jako novinářka přišla do České televize před 25 lety. Až po čtyřech letech se dostala k prvním reportážím o hokeji. Ovšem jen těm „soft“ - točit mohla třeba o tom, jaký tým má nejhezčí dresy. Jako reportérka mohla dělat extraligu až po osmi letech v ČT a k národnímu týmu se dostala po 14 letech.„Ono to asi bylo strašné, ale člověk byl mladý, tak to prostě nesl líp, nebo já jsem to nesla líp, nevím,“ vzpomíná Vymětalíková.Právě ona se stala první ženou, která v redakci České televize začala dělat pravidelné rozhovory z hokejových zápasů a v roce 2023 pak poprvé komentovala hokejové utkání, byť ženského hokeje.„Tu faktickou stránku komentáře mi nikdo nenapadl, ani jeden divák, ale nelíbí se jim třeba emoce. Říkají mi, že to neprožívám. Pravda je taková, že já jsem vystreslá z negativních komentářů. Ne že bych ty emoce neprožívala, ale já je nedokážu dát ven,“ dodává.V posledních týdnech mohli fanoušci hokeje Darinu Vymětalíkovou sledovat z mistrovství světa, odkud vysílala už podesáté. A jak říká, i když si mistrovství užívá, je to práce od rána do půlnoci.„Moje kolegyně Jana Niklová se mi vždycky směje, protože nejpozději první týden mistrovství už jí volám, že v žádném případě to příště už dělat nebudu. A ona vždycky jenom protočí oči, protože ví, že pak vždycky jedu. Říkala jsem si to už poslední tři roky opravdu vážně a stejně tam vždycky jsem,“ směje se Vymětalíková.Zatímco v národní lize sama nefandí nikomu, národnímu týmu prý drží palce i jako novinářka.„Fandím, ale zase si musím uvědomovat, že jsem tam novinář a musím se ptát na to, co zajímá lidi. Když se daří, tak je to v pohodě, tam se nedostávám do žádného konfliktu s fandovstvím. Když se nedaří, tak ale musím klást otázky, co si klade divák u televize, a to potom samozřejmě nejsem hodná kamarádka,“ říká v Mediálním cirkusu.Na mistrovství přinášela rozhovory s hráči během třetin a po zápase. A sama mluví o tom, že je to speciální disciplína. Zásadní je, jakou položí otázku, jak ji naformuluje, ale nejvíc to, jakého hráče si na rozhovor vybere.Rozhovory se sportovci jsou přitom často terčem různých komických skečů, hlavně kvůli frázím a klišé, které se s nich objevují. Vymětalíková ale říká, že na ty nejslavnější hlášky jako třeba „Tak určitě!“ si už sami hráči dávají pozor.„Robert Záruba říká, že 100 procent špatných otázek je vina reportéra. Já bych ho teda za to čtvrtstoletí poopravila tak 98 procent. Drtivá většina blbých odpovědí přijde po blbé otázce. A mimochodem, ‚tak určitě‘ už hráči moc neříkají, říkají ‚tak samozřejmě‘,“ směje se sportovní reportérka.Kdo ji přemlouval ke komentování hokeje? Proč do toho nechce jít? A kdo z hráčů hokejového nároďáku má nejdelší přestávkové rituály?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Zvolení Donalda Trumpa do čela Spojených států amerických přivítala po světě zejména pravicová média. V Česku třeba Echo24. „Nevidím důvod měnit názor,“ říká šéf českého Echa24 Dalibor Balšínek i dnes, kdy Trumpa kritizují média napříč spektrem.„Wokeismus a veškerá progresivistická ideologie přicházely ze Spojených států a Evropa je na to trochu nastavena. Ta obrovská kritika Donalda Trumpa z mainstreamových médií nejen v Evropě, ale i v Americe je součástí kulturní války, která pokračuje. Pro hodnocení toho, jaký bude význam Donalda Trumpa, je ještě brzo,“ říká Balšínek, který byl hostem  nejnovějšího dílu podcastu Mediální cirkus.Balšínek je matadorem mezi českými mediálními manažery. Jeho poslední projekt je  právě Echo24, které založil před 11 lety poté, co s nástupem Andreje Babiše odešel z vydavatelství MAFRA. Dnes patří Echo mezi výrazně konzervativně laděná média, což se ještě umocnilo v momentě, kdy se jeho vydavatelem stal podnikatel Marek Španěl, sponzor konzervativního spolku Aliance pro rodinu.„My o sobě sami píšeme, že jsme liberálně konzervativní médium, jenže pojem liberál změnil význam, je spojený spíš s levicovým pohledem na svět. Takže klidně nás můžete označit jako konzervativní, je to jedno,“ říká Balšínek a dodává:„Zastoupení liberálního, toho progresivního proudu v médiích je mnohem větší, než jaké jsou skutečně nálady ve společnosti, chybí větší rovnováha.“Echo24 na sebe upozornilo nejprve jako médium silně zaměřené na kauzy Andreje Babiše - především kauza takzvaných korunových dluhopisů. V roce 2015 silně zpochybňovalo evropskou migrační politiku a během covidu pak třeba výzvy k povinnému očkování. V článcích i rozhovorech pak Echo dávalo prostor odborníkům, kteří zpochybňovali vládní protiepidemická opatření. Tímto postojem si Echo24 získalo u části publika a veřejnosti kontroverzní pověst a nejednou bylo předmětem debat o tom, zda na webu nedává prostor zprávám, které  hraničí s dezinformacemi.„U části lidí možná kontroverzní pověst máme. Myslím, že je to dobře a dokonce je i naše role otvírat jako nepříjemné otázky a dávat pohled, který není moderní nebo který není teď in,“ říká na to Balšínek.Kdo jsou dnes čtenáři a posluchači Echa24? Jak je mediální byznys v Česku ziskový? A jak důležitou roli sehrají média před letošními sněmovními volbami? --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Rozkrývá praktiky a fungování nebezpečných náboženských hnutí v Česku. Sama za to čelí jejich útokům, sekty přesto hodlá mapovat dál. „S nástupem sociálních sítí jim na to naskakuje stále víc lidí,“ upozorňuje investigativní reportérka Kristina Ciroková s tím, že členům hnutí AllatRa se nedávno podařilo dostat až do Sněmovny. Právě za reportáž o ukrajinské sektě AllatRa, která je součástí celé série textů a podcastů, teď získala Kristina Ciroková novinářskou cenu Nadace OSF za rok 2024 v kategorii analyticko-investigativní žurnalistika. „Měla jsem opravdu velkou radost. A je to i trošičku zadostiučinění za to, co jsem prožívala na podzim, kdy proti mně vedli na Slovensku trestní stíhání právě na popud lidí z hnutí AllatRa. Ne, že bych se nějak přehnaně bála, ale bylo to nepříjemné. A jsem ráda, že si mojí práce všiml i někdo jiný než prokurátoři na Slovensku,“ říká k ocenění s nadsázkou reportérka v Mediálním cirkusu. Ukrajinské úřady označují AllatRu za sektu, která pracuje v podstatě jako trollí farma pro Putinovo Rusko. Vůdce tohoto náboženského hnutí Igora Michajloviče Danilova ukrajinská policie stíhá za vlastizradu a podezírá ho z dalších trestných činů. Ve zmíněné reportáži se Kristině Cirokové podařilo vypátrat Danilova v jeho úkrytu na Slovensku. Za to proti ní hnutí od té doby vede štvavou kampaň. Ta započala zdánlivě nevinným gestem, když vůdce hnutí reportérce zaslal do redakce pugét jako poděkování. „Říkala jsem si, co to má znamenat, jestli to není nějaká výhrůžka nebo něco takového. A krátce na to hnutí AllatRa nejdřív spustilo internetovou kampaň, kde odhalilo konspirační teorii o tom, jak jsem součástí hydry bývalé KGB a vyloženě mě tam v té souvislosti jmenovali. Tím to začalo. A poté následovalo to Slovensko, kdy jeden ze sympatizantů AllatRy podal trestní oznámení a rozjelo se úplně absurdní trestní stíhání,“ popisuje Ciroková.  Reportérku pak přijela do Prahy osobně vyslýchat slovenská prokurátorka kvůli podezření z propagace takzvaného antikultovního hnutí: „V evropském soudním příkazu bylo popsáno i to, že navíc existuje podezření, že já svými články o střelbě na Filozofické fakultě používám takzvaný puzzle coding. Což je opět konspirační teorie, že kóduji lidem mysl tak, aby se z nich stávali masoví vrazi a aby stříleli děti ve školách. Dokonce tam bylo naznačováno, že snad díky mně se zaktivoval střelec, který vystřelil na slovenského premiéra Fica. A to už mi přišlo tak absurdní a bláznivé, že jsem nechápala, proč se české úřady vůbec tou jejich žádostí zabývaly. A proč vůbec umožnily to, abych byla předvolaná k výslechu.“ Nebála jsem se, že by mě zavřeliUkázalo se ovšem, že zmíněná prokurátorka v minulosti za sektu AllatRa sama agitovala. A slovenské úřady nakonec trestní stíhání zastavily. „Nebála jsem se, že by mě zavřeli. I kdyby mělo dojít k nějakému soudnímu procesu, tak jsem si pořád říkala, že Česká republika by mě nevydala. Ale měla jsem strach, že bych třeba nemohla vycestovat,“ přiznává Kristina Ciroková s tím, že velký tlak cítila i její rodina. „V té době jsem měla shodou okolností narozeniny a dostala jsem přáníčko od mé dcery, která mi napsala: mami, doufám, že neskončíš ve vězení.“I přesto, že proruská sekta ve svých útocích neustává, novinářka hodlá ve své investigativní práci pokračovat: „S tím tématem jsem sama taky neskončila, protože to dál nějakým způsobem žije svým životem.“ Co pro ni bylo na reportování o sektách nejtěžší? Jak se dá od takové práce odstřihnout? A proč jí není líto, že pořad 168 hodin skončil? --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Kreml se snaží zahltit nástroje umělé inteligence svými dezinformacemi. Zasadil se o to sám Putin. „Rusové ale dál hojně využívají i tradiční pracovní síly,“ říká finská novinářka Jessica Aro, která se proslavila odkrytím trollí farmy v Petrohradě. Jedním z hlavních cílů ruské propagandy jsou teď podle ní Spojené státy. „Právě jsem dokončila svou třetí knihu, která se jmenuje Putinovy USA. Popisuje, jak Kreml kontroluje a ničí Spojené státy,“ říká Jessika Aro, která do Česka nedávno zavítala na pozvání Novinářského inkubátoru, v podcastu Mediální cirkus. „Děje se to přímo před našima očima. USA padají z pozice supervelmoci a Rusko se současně stává stále více s využitím informačního násilí globálním hráčem,“ upozorňuje finská novinářka. „Zabývala jsem se vyšetřováním amerických zpravodajských služeb, které se týkaly různých ruských informačních, psychologických, špionážních a kybernetických útoků proti Spojeným státům. A ten seznam je dechberoucí.“ Opakování ruských narativů samotným šéfem Bílého domu proto podle Aro nemůže být překvapením. „Je opravdu směšné, jak doslovně následuje ruskou propagandu. Například ohledně Ukrajiny a toho, kdo je v té válce agresorem.“Podle finské novinářky Rusové obklopovali Donalda Trumpa a jeho tým svými špiony a vlivovými agenty už v roce 2016. „Jakmile se z něj stával nejvýznamnější republikánský prezidentský kandidát, začali s ním navazovat kontakt,“ vysvětluje Aro. „Úkolem agentů bylo, aby hluboce pronikli mezi republikány a odtud ovlivňovali americkou politiku ve vztahu k Rusku.“Mimo jiné s cílem dosáhnout zrušení amerických sankcí. „Protiruské sankce poškozují mnoho vlivných a superbohatých putinovských oligarchů na vrcholu hierarchie dezinformačního ekosystému. Jako je například Konstantin Malofejev, který je vůdcem ruské ortodoxní továrny na trolly zaměřené také na Evropu.“Kromě republikánů a konzervativců mají ruské dezinformace v USA v poslední době výrazný úspěch také u krajně pravicových křesťanů, mezi kterými roste popularita šéfa Kremlu Vladimira Putina. V Kremlem vedené dezinformační válce si optimisticky nevede ani Evropa. „Momentálně neexistuje dostatek výzkumníků, zpravodajských služeb nebo investigativních novinářů, kteří by byli schopni odhalit všechny probíhající operace. Rusko totiž provádí spoustu tajných operací, které využívají mikrotargeting, tedy cílí na velmi úzké skupiny lidí,“ popisuje novinářka. „Probíhají v tajných chatech, řetězových e-mailech, na Facebooku, zkrátka v uzavřených komunitách. Opravdu bych si přála, abychom měli o celé situaci alespoň nějaký přehled, ale bohužel to tak není.“ Jisté podle Aro je, že Rusko v Evropě vede opravdu rozsáhlou kampaň. A s tím, jak buduje uzavřená ohniska, kde úspěšně pěstuje konspirační teorie, začíná být situace nebezpečnější. „Tyto komunity se mohou velmi rychle zradikalizovat. A to je přesně to, o co se Rusové pokoušejí. Chtějí alespoň na dálku ze svých trollích farem ovládat skutečné lidi, jejich rozhodování a volební chování. Snaží se je ovlivnit, aby šli do ulic protestovat proti nebo za cokoli, jakékoli téma, co se Kremlu hodí.“Jaké jsou nejnovější trendy v boji s dezinformacemi? Proč je v tom Finsko tolik napřed? A proč by se i přesto někteří tamní novináři nedotkli tématu Ruska "ani pětimetrovým klackem"? --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Stál za zády několika politiků. Byl jeden z těch, kdo pomohl na politické výsluní Andreji Babišovi a vyhrál s ANO několikery volby. „Když jsem dostal Babiše do Strakovy akademie, odškrtl jsem si kolonku,“ říká v podcastu Mediální cirkus politický marketér Marek Hanč.Marketingové oddělení hnutí ANO bylo svého času v české politice fenomén. Lidé jako  Marek Prchal, Petr Topinka, Alexandr Braun nebo Marek Hanč byli vnímáni jako trochu magické postavy v zákulisí hnutí ANO, kteří dokonalým marketingem dokázali převálcovat hned několikery volby. A to navzdory škraloupům Andreje Babiše, jako bylo jeho členství v KŠC, soudy o spolupráci s StB nebo kauza Čapí hnízdo.„Mám něco jako vnitřní problém se svojí minulostí. Za to premiérské křeslo Andreje Babiše, ke kterému jsem mu i já asi trošku, trošičku pomohl, jsem byl po zásluze potrestán a odměněn. Člověk se s některými věcmi prostě musí umět vnitřně vyrovnat,“ říká Marek Hanč, který byl hostem v nejnovějším díle podcastu Mediální cirkus.Hanč přišel do týmu Babiše v průběhu roku 2014, bylo mu tehdy pouhých 27 let. Jako politický marketér měl roli Babišova spin doctora.„To je práce s náladou, s agendou, kterou lidi chtějí slyšet, a na to vlastně roubujete statementy a obsah. Je to práce s informacemi, něco jako novinařina,“ popisuje Hanč to, co pro hnutí ANO zhruba sedm let dělal. Jak také sám říká, modeloval realitu tak, aby byla pro jeho klienta příznivější.„Andrej Babiš je talentovaný, vždycky jsem říkal, že ví, jak se dělá marketing. Ví, jak se dělá obsah. To, co předvádí Alena Schillerová, je z mého pohledu bizár, který nefunguje na voliče, v případě Andreje Babiše to funguje,“ říká Hanč o zákulisí práce pro Babiše a dodává:„Nejlepší počin Andreje Babiše byly obě dvě jeho knížky. On byl autorem nápadu. Knížka O čem s ním, když náhodou spím zafungovala jako geniální představa toho, že prostě bude líp. Pozitivní vize.“Do služeb Babiše Hanč přešel trochu netypicky z ODS, která kolem roku 2013 spadla na dno.„Bylo to o egu, to byl ten důvod, proč jsem tu práci vzal. Byl jsem mladej, chtěl jsem prostě vyhrát volby, to byla moje největší meta, vyhrát parlamentní volby, dostat se do Strakovy akademie. Tím jsem si splnil svůj cíl, odškrtl nějakou kolonku. A pak jsem si řekl, že postavím firmu soukromou,“ říká Hanč a pokračuje:„Politika je droga a politický marketing. A to, že jste tomu blízko, je taky částečně návykové. Stoprocentně. Máte prst na tepu doby, jste součástí velkého příběhu. Je to sexy.“Dnes už se Hanč pár let české politice nevěnuje. Začátkem roku 2022 odešel ze služeb hnutí ANO a dal se do rozvoje své vlastní agentury Hero & Outlaw. Pracuje pro nestátní klienty a volbám se věnuje už jen v zahraničí. Podílel se na sněmovní kampani Hlasu Petera Pellegriniho, pro jednoho z kandidátů v rumunských prezidentských volbách a usiluje o další zakázky v Německu i na Balkáně. --Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Americká vláda zastavila financování ikonických stanic Radio Svobodná Evropa/Radio Svoboda a Hlasu Ameriky. „Nepřekvapilo mě to, ale cítil jsem smutek,“ říká Jolyon Naegele, bývalý reportér Hlasu Ameriky z komunistického Československa.Financování rádií, která se soustředí na vysílání zejména do nesvobodných a nedemokratických států, zastavil prezident Donald Trump s odkazem na to, že jeho administrativa šetří a propouští úřednický aparát.Třeba čínská státní média pak tento krok oslavovala a glosovala s tím, že skončila továrna na lži, která měla odpudivou pověst.„Tahle média v Číně vysílala hlavně v tibetštině a to nikdo jiný nedělá,“ říká už zmíněný bývalý novinář Jolyon Naegele, který byl hostem podcastu Mediální cirkus.„Svobodná Evropa/Radio Svoboda je pořád potřeba rozhodně v Rusku, protože tam svoboda není. Svobodná média vůbec nejsou ani v Bělorusku, ani ve velké části střední Asie a Kavkazska. A co se týče Hlasu Ameriky, tak oni vysílali do velké míry do Afriky, kde taky není volný tok informací, kde je cenzura. Svobodná Evropa začala nedávno znovu vysílat do Maďarska, protože tam už neexistují svobodná média,“ dodává Naegele.Rozený Newyorčan Naegele žije v Evropě od 80. let, vazbu k ní měl přes rodiče, zejména otce pocházejícího z Německa. Už během studií se začal učit česky. Ucházel se o práci ve Svobodné Evropě, nakonec ale o pár let později uspěl právě v Hlasu Ameriky. Zpravodajem ze zemí za železnou oponou byl od poloviny 80. let. A jeho příběh a vyprávění dobře ilustruje to, jak klíčovou roli tahle média sehrála při pádu komunistického bloku v Evropě.„Měl jsem zpětnou vazbu na svoji práci od Václava Havla, od Jiřího Dienstbiera, Petra Uhla, Anny Šabatové a dalších chartistů, mluvčích Charty, lidí z Vonsu (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, pozn. red.), od aktivistů z Jazzové sekce. Všichni byli strašně vděční a dodnes jsou, že jsem šel na jejich procesy a referoval o nich. Už tehdy na chodbách soudních síní mi děkovali,“ vypráví Naegele, který si do detailu pamatuje snad každou reportáž, kterou za Železnou oponou natáčel a která vždy v devět večer zněla z éteru Hlasu Ameriky.Co byla jeho nejlepší reportáž z Československa? Posílal rozhovory s lidmi jako Václav Havel hned do éteru, nebo je vozil na pásce do Vídně? A v čem jsou podle něj dodnes nenahraditelná média jako je Radio Svobodná Evropa/Radio svoboda a Hlas Ameriky?--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.

Český rozhlas má novou moderátorskou posilu. Od března v něm pracuje Světlana Witowská, která dvakrát týdně moderuje pořad Osobnost Plus. „Když jsem poprvé vysílala, tak jsem normálně měla trému,“ říká Witowská v podcastu Mediální Cirkus.Světlana Witowská přišla na Český rozhlas Plus z Aktuálně.cz, kde dva roky dělala rozhovory. Práci změnila v okamžiku, kdy do Aktuálně přišel nový šéfredaktor Matyáš Zrno.„My jsme nemohli mít ani moc názorové střety, protože jsme se tam téměř minuli. Měla jsem obavy o to, že to bude směřovat někam, kde toho nechci být účastná a měla jsem asi i jinou představu o tom, jak tvořit pořad typu Spotlight, ve kterém jsem pracovala. Protože jsem chtěla, aby tam byl dramaturg nebo dramaturgyně, aby to mělo nějaká pravidla. Já si  pořád myslím, že novinařina se má dělat pořádně. Mají se dodržovat nějaká novinářská pravidla,“ popisuje důvody svého odchodu moderátorka.Český rozhlas Plus si jako nové působiště vybrala kvůli šéfredaktorovi Josefu Pazderkovi a taky prý proto, že vlastně neměla moc kam jinam jít.„Okruh médií, kde bych chtěla pracovat a kde by o mě stáli, už vlastně není moc široký. A kdybych neměla možnost jít do Českého rozhlasu, tak jsem si říkala, že budu dělat něco úplně jiného. Normálně jsem si hledala v Annonci volná místa, dokonce jsem si našla i  jednu kavárnu tady na Smíchově, hledali tam někoho na nějaký půl úvazek, tak jsem si říkala, že možná půjdu dělat do kavárny,“ vypráví Witowská.Do kavárny ale nešla a místo toho od začátku března dvakrát týdně moderuje pořad Osobnost Plus, kde doplnila moderátorku Barboru Tachecí.„Když jsem včera poprvé vysílala, tak jsem normálně měla trému. Fakt. Já jí mám vždycky trochu, ale včera mi normálně bušilo srdce a říkala jsem si, co se mi to stalo. Ono je to úplně něco jiného, když sedíš jenom u toho mikrofonu a základní vjem je poslouchat. A já spoustu věcí odehraju před kamerou, dokážeš to doplnit gesty, tím, jak se zatváříš něco. A najednou máš jenom ten mikrofon,“ vypráví se smíchem o rozhlasovém studiu.Veřejnoprávnost mám v soběWitowská se proslavila hlavně na obrazovce České televize, kde mnoho let moderovala rozhovory v pořadu Interview Čt24, Události nebo Události, komentáře. Její nejslavnější kousky byly rozhovor s Andrejem Babišem a především prezidentská debata mezi Milošem Zemanem a Jiřím Drahošem v roce 2018.„V České televizi, ve veřejnoprávním médiu některé věci dělat musíš, protože musíš vyvažovat politické strany, hlídat, aby byly zastoupeny ve vysílání. Někteří hosté ale prostě nikdy nepřijdou a nikdy nepřišli. A v ČT si s tím nemusíš lámat hlavu a prostě to musíš nějakým způsobem vyvážit,“ vysvětluje Witowská.Veřejnoprávnost je specifikum médií jako Česká televize nebo Český rozhlas. Novináři v  nich musí pokrývat celé spektrum relevantních politických sil, musí být zásadně apolitičtí a nestranní. „Mám veřejnoprávnost v sobě, nikdy jsem nevykročila z mezí. A tím, že to mám tak pod kůží, tak si myslím, že ten návrat k veřejnoprávnosti pro mě není problém,“ říká.„V Českém rozhlase mi řekli, že předpokládají, že budou nějaké otázky, už tam, myslím, přišla i nějaká žádost podle zákona číslo 106, jakou mám smlouvu. Já mám teda externí smlouvu a myslím si, že moje práce a moje osobní integrita nebyla narušená ani tím, že jsem si v době, kdy jsem nebyla zaměstnaná, na sebe vzala flanelovou košili. Navíc já ji  opravdu nosím i normálně a taky v ní spím,“ vysvětluje s odkazem na oblíbené oblečení prezidenta Petra Pavla.--Mediální cirkus. Podcast Marie Bastlové o dění na mediální scéně. Zajímá ji pohled do redakcí, za kulisy novinářské práce – s předními novináři i mediálními hráči.Sledujte na Seznam Zprávách, poslouchejte na Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Archiv všech dílů najdete tady. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí pod hashtagem #medialnicirkus nebo na e-mail: audio@sz.cz.