Věrozvěsti podcast

V nepříliš půvabném Hodoníně a jeho uličce veskrze neapolské nalézáme půvabnou GAB Bakery, odkud nás tajemný Michal převáží třicet kilometrů za Kyjov. Cestou hádáme jeho prapodivné povolání a jsme jím tak fascinováni, že hádanku předkládáme i vám.Aby řeči nebylo málo, střihneme si battle krátkých, jednoduchých a místy lehce přisprostlých básniček. Zrání totiž neznamená, že poezie musí býti lepší. Toliko se za ni již méně stydíš.V alternativní realitě pak předstíráme rozkol Věrozvěstů a pátráme, proč Lukášovu komerčnímu partnerovi staří tři řádky mailu, zatímco Martin potřebuje šedesát slaidů. Martin zase přihodí miliardu, již si Lukáš neumí ani představiti. Dvě povahy, dvě cesty, dva způsoby zrání. A kam na oběd. Snad Zikmundov. Snad jinam. Ostružiny jsou však jisté.

Po 35 kilometrech přicházíme ku Hodošu. Nohy bolí, slunce zapadá, a tak logicky přichází téma nejveselejší. Smrt. Neb člověk ve dvaceti řeší, jak začíti. Zralý muž občas přemítá i nad tím, jak jednou skončiti. Přes Václava Dejčmara, dobrovolné sebeusmrcení, psychedelika a kuřimskou kauzu kráčíme romanticky kolem hodonínské čističky a elektrárny. A pak zázrak. Bájný autobazar z DNA Česko. Konečně! A my už je měli za ohrožený druh.U drinku jménem Kozičky řešíme nové sekáče světa, Musky a Zuckerbergy, dystopické knihy a budoucnost, jež možná není budoucností, nýbrž úterým příštího týdne. A přidáváme další slovo do tajenky o zrání. Čas totiž běží. I když my už sotva.

Z Mlékárna Kafé jsme vyšli plni kávy, koláčů a životních múder. Leč všechna témata zastínilo přiznání nejtemnější. Lukáš býval rozervaným mladým mužem a psal básně. A není lepšího důkazu zrání než odvaha po letech přečíst vlastní mladickou poezii nahlas.TuristikaTvá ňadra jsou jako tibetské Himaláje,vyrazím si na ně na túru,až na špičky hor budu šplhat vzhůrua pak drze sejdu do údolí naděje. Pak již toliko Mikulčice, akropole Velké Moravy, a řidič, jenž o navigacích pravil: „Každá jednou udělá chybu“. Dodnes nevíme, zda mluvil o navigaci, či ženě. Stejně jako nevíme, zda zralost nebyla právě nechat Turistiku navždy v šuplíku.

Na Věrozvěsty přichází krize. Nekonečná asfaltová rovina, slunce nad hlavú a Lukáš zoufale hledající stinnú klikatú pěšinku. I nalezli jsme Kopřivovú alej a lužní les, jenž byl navzdory svému jménu balzámem na duši i kůži.Rozjímáme, zda má Česko svůj veliký epický trail, či jest naše země spíše bezpečným přístavem. A zda člověk musí na velkú cestu přes oceán. Nemusí. Velká cesta si tě musí sama zavolati. A možná právě ve zralosti poznáš, která volá tebe a která toliko dobře vypadá na Instagramu.Pak už vodáctví „ahój“, bazény coby české modré neštovice, trpaslíci a chatičky, které nenápadně dorostou ve 4+1. A nakonec český laskavý humor…. Neb ten jako takový jest nesmysl. Smyslem všeho jest laskavost.

Po Lukášově porodu na zaměstnaneckém WC v podniku příznačně zvaném Dobrota jsme již neměli kam klesnouti. A tak jsme klesli ještě níže ke Kontrafaktu a primitivnímu chlapeckému humoru, jehož hymnou budiž. Jsme blbí a ještě jsme na to hrdí. Neb zralost zjevně neznamená, že musíš dospěti úplně.Pak vstúpíme do CHKO Soutok, potkáme chýši z časů Velké Moravy, Tolkienovy Enty i černou kočku, na níž Lukáš prakticky předvede svou pověrčivost.Od víry staré přecházíme k víře nové, AI. Kde nám pomáhá a kde již ukusuje z autenticity. A nakonec luxus. Chlazené ručníky a písek, jenž nepálí. Zralost možná znamená i věděti, kolik pohodlí potřebuješ. Pro jednoho Trojúhelník smutku, pro druhého Trojúhelník radosti.