Frontman.cz

Hudba je zdrojem radosti i tlaku. Na panelové diskuzi Hudba a duševní krize: jak tvořit a nezbláznit se jsme společně mluvili o tom, jak zvládat vyčerpání, úzkost nebo tvůrčí bloky a přitom neztratit motivaci, rovnováhu a radost z tvorby. Cílem bylo nabídnout otevřený prostor pro sdílení zkušeností i praktických tipů – s respektem k tomu, že krize je často přirozenou součástí cesty. Terezie Kovalová, Jakub König a Sebastian Jacques sdíleli své silné osobní příběhy, které ukazují různé tváře zranitelnosti i odolnosti: kdy „už to dál nešlo", co je tehdy podrželo a jak dnes poznávají signály přetížení. Mluvili o vztahu k publiku i k vlastnímu tělu, o návratech na pódium, o trémě, panických atakách i o chvílích, kdy hudba doslova léčí. Zaznělo, že udržitelné tvoření znamená pečovat o sebe i o vztahy, umět říkat „ne" a vracet se k důvodu, proč hudbu děláme.  Psychiatr a terapeut Jan Audrlický do debaty vnesl rámec principů zotavování (CHIME) a posttraumatického růstu: naděje, identita, smysl, posílení a propojení s lidmi, kteří nás drží. Nabídl konkrétní postupy pro práci s úzkostí a tělem (dech, uzemnění, „bezpečné místo", návratové rituály po koncertě) i přístup k „vnitřnímu kritikovi" jako k energii, se kterou lze vést dialog a proměnit ji ve spojence. Téma změněných stavů vědomí jsme uchopili bezpečně a prakticky – hudba sama může být léčivou branou do flow, pokud ji umíme integrovat zpět do každodennosti. Z panelu si odnášíme i jednoduché, každodenní opory: malá psychohygiena namísto velkých plánů, „síť podpory" (blízcí, kapela, komunita, případně terapeut), rituály, které uzemňují před a po hraní, a vědomé připomínání momentů, které se povedly. Podstatná zpráva pro každého muzikanta i hudebnici: nikdo v tom není sám – a existují cesty, jak tvořit laskavěji k sobě. Děkujeme všem panelistům za mimořádnou otevřenost a odvahu – a také publiku za bezpečný prostor, který jste společně vytvořili. Osobně děkuju i své spolumoderátorce Anně Marii Schorm za podporu, cenné připomínky a zápal pro věc. Pokud jste nemohli dorazit, můžete se podívat na celý záznam. Velké díky patří Jakubu Novému a SAI za finanční podporu a Kytary.cz, jmenovitě zejména Daně Konrádové za podporu a produkční zázemí a Mártymu Novotnému a Jimmymu Pudovi za videozáznam.

Zpěv je vyjádřením sebe sama i emocí v písni. Zpěv je energie. Síla. Propojení. Zrcadlo vnitřního já. Zábava. A bez ohledu na to, co říkaly vaše postarší učitelky během hodin hudební výchovy, zpívat se může naučit každý. Ať už jste muzikanti, co se chtějí zlepšit, anebo sprchoví zpěváci, všechno jde. Jde jen o to rozhodnout se… a vytrvat. Poslední epizoda Podcastu Frontwoman se věnuje právě zpěvu a všem jeho stránkám, které jsme probraly s Beego – zpěvačkou, vokální koučkou, a také zakladatelkou a majitelkou školy Singing Is Fun. Přečtěte si také článek na magazínu Frontman: https://www.frontman.cz/podcast-frontwoman-17-najdete-svuj-hlas

Mutanti stále hledají východisko a svolávají radu starších. Na novém albu kapely nesoucí právě název Rada starších zase o něco hlouběji pronikneme do jejich pestrého světa a zjistíme, že se mění nejen svět kolem nás, ale měníme se i my samotní. V symbolické radě najdete např. Kata z Prago Union, Sifona z WWW Neurobeat nebo Tata Bojs. S Jiřím Konvalinkou se také podíváme na to, na jak ostré hraně se Mutanti pohybují. Rozhovor o komfortních zónách. V nových písních se Mutanti soustředí na témata stárnutí a pocit, že svět už není „jejich", a tak hledají způsob, jak se v něm orientovat. Řekl bych ovšem, že jde spíš o uvědomování si své dospělosti a přijetí faktu, že život má své fáze, kterým se nelze vyhnout. A to vše ukazuje jen jedno – Mutanti vyspěli jak hudebně, tak lidsky, a Rada starších je proto doposud jejich nejsilnější album. Mutanti hledaj východisko jsou rapový kabaret na hraně apokalypsy: Jan Vejražka se v textech vtěluje do postav, které byste raději nepotkali, a Jiří Konvalinka jim staví syrové beaty, kde se disco, rap i elektro lámou do bizarních příběhů. Od vánočního vtípku dvou spolužáků z DAMU (2010) se projekt proměnil v jedinečný fenomén české scény, který paroduje macho rap, zároveň se od něj ostře odlišuje a nabízí temně zábavnou alternativu. Na kontě mají čtyři alba (Můj bůh září do mých temnot – černoch, 2015; PLSCVTGTUAUVGTU, 2016; Když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele, 2020; Puma, 2023), chválu kritiků i pověst kapely, která „chrlí kaskády slov a rytmů" a „nepřipomíná nic, co se na české scéně právě odehrává". Kromě Mutantů se Jan po odchodu z pozice uměleckého šéfa v divadle Lampion v Kladně aktuálně věnuje rodině, učení na waldorfské škole a produkci v kulturním domě v Kralupech nad Vltavou. Jirka skládá hudbu pro divadlo, film a tanec (mj. Národní divadlo, projekt Planeta B).    

Sedmá epizoda podcastu „V producentské dílně" vznikla na velmi netradičním místě. Milan Cimfe mě pozval do své obytné dodávky, která je vybavená vším potřebným pro natáčení podcastu. A musím říct, že když jsem pak slyšel výsledný zvuk, okamžitě mi došlo, že tenhle člověk prostě umí vykouzlit perfektní zvuk kdykoli, kdekoli a s jakýmkoli vybavením. No a když má po ruce technologie svého domácího studia Sono Records, tak se dějou věci. Na seznamu kapel, se kterými Milan spolupracoval, najdete spoustu velkých jmen: Kabát, Čechomor, Divokej Bill, Lucie, Pražský výběr, Iva Bittová, Lenka Dusilová, David Koller nebo Clarinet Factory. A to je jen velmi zkrácený výčet. Milan stál u zrodu nahrávek, které se staly součástí české hudební historie a které mnozí z nás poslouchají už desítky let. Zároveň ale rozhodně nežije z minulých úspěchů. Kromě své zvukařské a producentské práce je aktivním muzikantem, rád cestuje a pravidelně se věnuje živému zvučení, v těchto dnech s kapelou Pražský výběr. Neustále hledá nové výzvy, učí se nové věci a, jak sám v podcastu zmiňuje, i po pětatřiceti letech v oboru má pocit, že je teprve na začátku svého průzkumu světa zvuku. „Produkovali jsme v době, kdy se slovo producent v ČR ještě nepoužívalo," říká Milan Cimfe. Milan Cimfe nemohl mezi hosty Producentské dílny chybět, byl to totiž on a jeho kolega Pavel Karlík, kteří stáli u samotných počátků hudební produkce u nás. A tím jsme celý rozhovor zahájili. Bavili jsme se o jeho zvukařských i producentských začátcích, o tom, jak náročné bylo natáčení na pás bez vymožeností a berliček dnešního digitálního záznamu a editace. Milan mi vysvětlil, co jsou takzvané Radiohead moments a jak důležité je mít řemeslo dokonale zvládnuté, aby technické překážky nebrzdily kreativitu při práci s kapelou. Mluvili jsme o tom, jestli je jako producent přísný, a dostali jsme se i ke konkrétní spolupráci s kapelou Trautenberk. Jeden den Zdeněk Liška a druhý den Kabáti Milanův žánrový záběr je obrovský a ta pestrost je jedna z věcí, kterou má na svojí práci nejraději. Milan v rozhovoru vyzdvihl také práci svého kolegy Pavla Karlíka, který má zásluhu na mimořádné technické kvalitě studia Sono a na tom, že se z něj stalo jedno z nejlépe vybavených nahrávacích míst ve střední Evropě. Právě díky jeho preciznosti, zkušenostem a neustálé snaze posouvat hranice zvuku dokáže Sono držet krok se světovou špičkou. Ptal jsem se Milana, jak pracuje při nahrávání se zvukem elektrických kytar. V závěru jsme se bavili o tom, co by poradil mladým lidem, kteří se chtějí živit zvukem nebo hudební produkcí. Když jsem editoval tuhle epizodu, uvědomil jsem si, že vlastně není co vystřihnout. Každá minuta našeho povídání měla svůj smysl, každá Milanova odpověď v sobě nesla obrovský kus zkušenosti, nadhledu a humoru. Bylo by mi líto cokoli zkracovat, i proto je sedmá epizoda o něco delší než ty předchozí. Rozhovor s Milanem plynul naprosto přirozeně, jako bych se bavil se starým známým. Měl jsem pocit, že bych s ním mohl mluvit ještě hodiny o zvuku, hudbě, o řemesle i o životě kolem studia. A právě proto vás chci pozvat k poslechu celé epizody. Udělejte si chvíli klidu, pusťte si ji v autě, při cestě do práce nebo jen tak doma na sluchátka. Věřím, že vás rozhovor s Milanem vtáhne stejně jako mě a že si z něj odnesete nejen zajímavosti o světě nahrávání, ale i třeba kus inspirace k vlastní tvorbě.

Zvukaři, osvětlovači, riggeři, bedňáci, řidiči, techničtí produkční... Celá řada lidí a profesí stojí za tím, abyste si mohli vychutnat koncert svého oblíbeného umělce. Jejich práce však není běžnému publiku známá, a i muzikanti často nevědí, co vše je pro technickou realizaci akce potřeba. Proto je tu nový díl Podcastu Frontwoman, ve kterém o těchto hrdinech v zákulisí hovoří Nikola Kandoussi a CEO produkční firmy T-Servis, Jana Heřmánková. Přečtěte si také článek na magazínu Frontman: https://www.frontman.cz/podcast-frontwoman-16-hrdinove-v-zakulisi

Své už čtvrté album VODSRDCE přišla v den jeho vydání představit energická umělkyně Athena Chlebová. Společně jsme si povídali nejen o albu samotném, ale i o cestě k vlastní estetice a o tom, jak složité je někdy udržet pozornost a nerozutíkat se všemi směry, které člověka v danou chvíli zaujmou. Rozhovor o tornádu emocí. Athena Chlebová je česká hudebnice, která se od svého startu v roce 2018 profiluje na scéně s vlastní, rozpoznatelnou poetikou. Její styl je mixem rapu, D'n'B a techna, často s výraznými prvky sebeironie a reflexe běžného života. Její hudba dokáže být výbušná i laskavá — překvapí humorem, emocemi, často i taneční energií, ale zároveň nechává prostor pro hlubší prožitky. Na labelu Bumbum Satori jí právě vyšlo čtvrté album VODSRDCE. Sledujte podcast Na kafe s Davidem Pomahačem na Instagramu.

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak dlouho trvá napsat popový hit? Kolik lidí se na něm podílí, nebo jestli vzniká nejdříve text a až potom hudba? Zajímá vás fenomén songwriting campů? Pokud ano, pak právě vás speciálně zvu k poslechu šesté epizody podcastu V producentské dílně, ve které jsem zpovídal talentovaného klavíristu, skladatele a producenta Jana Steinsdörfera. S Honzou se známe už dlouho, jak jinak než z nahrávacího studia. Vždycky jsem obdivoval, s jakou lehkostí dokáže na svých červených Nordech vykouzlit přesně ten zvuk, který si písnička žádá. A to i po velmi letmém poslechu. Díky jazzovému vzdělání vytváří klavírní party, které nejsou prvoplánové ani předvídatelné, a přesto jsou chytlavé a ne překombinované. Má zkrátka cit pro to, jak se říká, „sloužit písničce". Navíc do studia přináší vždycky dobrou náladu vlastně si nepamatuju, že by někdy přišel zachmuřený. Od Eurovize po Vladimíra Mišíka Honza je trochu jiný typ producenta, než ti, které jsem zatím v podcastu zpovídal. Nemá vlastní velké nahrávací studio a ani nechodí do zkušeben, aby kapelám pomáhal připravit se na nahrávání. Kromě hraní v kapele Chinaski spolupracuje jako producent s předními jmény české popové scény. Mluvili jsme především o jeho práci na písni Ewy Farne, ale také o spolupráci s Karlem Gottem či kapelou Lake Malawi, jejichž skladba Friend of a Friend (jejímž je spoluautorem) zaznamenala doma i v zahraničí značný úspěch. Ve finále Eurovize skončila na 11. místě se ziskem 157 bodů a stala se jedním z nejposlouchanějších hitů kapely. Na Spotify má už přes 12 milionů přehrání. Byla by ale škoda ale vnímat Honzu jen skrze pop. Jako studiový hráč se často objevuje i na deskách alternativní či písničkářské scény. Jeho klavír a další klávesové nástroje najdete na nahrávkách Vlasty Třešňáka, Vladimíra Mišíkanebo Petra Linharta. Orchestrální aranže: složitější, než se zdá Honza se věnuje také psaní orchestrálních aranží. Jeho posledním velkým projektem byla příprava orchestrálních aranží a partitur pro společný koncert Chinaski a Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Povídali jsme si o tom, jak náročný úkol to je i pro zkušeného muzikanta, a jaká úskalí musel při cestě k úspěšnému koncertnímu provedení překonat. Už brzy se budete moci přesvědčit sami, že vše dopadlo na výbornou, protože záznam z koncertu vyjde ještě letos před Vánoci na dvojvinylu. O zvuk živé nahrávky se postaral jeden z nejzkušenějších zvukových mistrů v oblasti orchestrální a filmové hudby Michal Pekárek, o skvělé spolupráci s ním se Honza v podcastu také zmiňuje. Kromě historek ze života hudebního producenta vás v této epizodě čekají i zajímavé úvahy o kreativním procesu při tvorbě písně. Nahlédnete tak do zákulisí práce jednoho z nejvytíženějších producentů mladé generace. Jsem přesvědčený, že tenhle díl rozhodně stojí za poslech a doufám, že se vám bude líbit.

Projektu BE4EIGHT právě vyšlo nové album Memories, které bylo živě natočeno ve studiu Golden Hive pod dohledem Amáka Goldena. Jak k této ne úplně typické spolupráci došlo, ale i o všemožných inspiracích nebo vyrůstání v Kanadě jsme si povídali s Jacobem Carlem Růžičkou, který za celým projektem stojí. Rozhovor o pokoře a sdílení. Jacob Carl Růžička – hudebník mezi dvěma světy se narodil v Kanadě, kde vyrůstal v silně hudebním prostředí. Již ve věku šesti až sedmi let pravidelně vystupoval po boku špičkových muzikantů a hudba se tak stala nedílnou součástí jeho života od útlého dětství. Ve třinácti letech se s rodinou přestěhoval do České republiky, kde ve své hudební cestě plynule pokračoval. V roce 2021 vydal pod uměleckým jménem BE4EIGHT své debutové album 7:40, které mu otevřelo dveře na českou i mezinárodní scénu. Ohlas sklidilo i jeho druhé autorské album 11×13, jež vzniklo ve spolupráci s výraznými osobnostmi jako Arve Henriksen, Rez Abbasi, Oldřich Janota, Vladimír Václavek, Iva Bittová a dalšími. Mimo vlastní tvorbu působí Jacob také jako producent, skladatel a zvukový inženýr ve studiu Rooftop, kde se podílí na produkci hudby napříč žánry – zejména v oblasti popu a hip hopu – pro přední jména české mainstreamové scény. Sledujte podcast Na kafe s Davidem Pomahačem na Instagramu.

Po krátké letní pauze se vrací Podcast Frontwoman a tentokrát přináší atraktivní téma kapelního merchandise. Což znamená všechna ta trička, mikiny, kšiltovky, náramky, designy, stánky a tedy i – v ideálním případě ne zcela zanedbatelný – finanční příspěvek do rozpočtu vašeho souboru. Jak to dělat? Jak to dělat dobře? Jak si vydělat? Jak si vydělat hodně? A jak si to udělat pěkný a reprezentativní? O tom v novém díle diskutují Nikola Kandoussi a Martin Zeller, frontman kapely Cocotte Minute. Přečtěte si také článek na magazínu Frontman: https://www.frontman.cz/podcast-frontwoman-15-udelejte-si-ten-merch-hezkej

Pátá epizoda podcastu V producentské dílně vznikla v nahrávacím studiu Golden Hive, a to s kým jiným než s jeho majitelem, Amákem Goldenem. Na sociálních sítích působí dojmem člověka, který žije hned několik životů najednou. Máte pocit, že současně nahrává jednu kapelu za druhou, běhá po Paříži a zároveň je na turné, kde zvučí Moniku Načevu nebo jiné známé umělce. Sociální sítě samozřejmě umí klamat, ale jedno je jisté: Amákova nakažlivá energie je nepopiratelná a pro každý projekt je nepochybně obrovským přínosem. Ve studiu je motorem, který dokáže rozhýbat věci i ve chvílích, kdy jde do tuhého. „Často stačí muzikantům part jenom zjednodušit" Amák se nejčastěji věnuje zvukové produkci, ale když cítí, že je některý part navíc nebo by mohl být jednodušší, neváhá se o svůj názor podělit. V rozhovoru jsme se bavili i o často bizarních až polních podmínkách, které panují v českých zkušebnách, kde hudba vzniká, a proč je důležité je občas navštívit, aby člověk získal kontext a nahlédl do fungování kapely. Velkým tématem byla i elektrická kytara, jak najít ten správný zvuk do nahrávky, jaký má Amák vztah ke kytarovým simulacím a jak muzikanti někdy sami sobě ve studiu házejí klacky pod nohy. Zajímalo mě taky, jestli praxe se zvučením kapel může být přínosná i pro studiového zvukaře. Zlatý Amák Probrali jsme, jak Amák zvládá skloubit role majitele a provozovatele studia s náročnou prací zvukaře a hudebního producenta. Součástí epizody je i ukázka jeho současné práce. Poslechli jsme si kapelu Lumen a její nové album Amen. Mluvili jsme o našich oblíbených DAW, především o Logicu a jeho přístupu k pluginům, i o práci s analogem. A protože by to nebyl rok 2025 bez debaty o technologiích, dostali jsme se i k umělé inteligenci a budoucnosti hudebního průmyslu. Amák navíc prozradil něco o svých plánech do budoucna, třeba za co se jednou budou udělovat ceny Zlatý Amák a jak bude vypadat jeho vysněné nahrávací studio. Musím říct, že při postprodukci tohoto dílu jsem se několikrát od srdce zasmál. Čekají vás nejen vtipné momenty a historky z praxe, ale i spousta upřímných postřehů o nahrávání, praktických tipů pro muzikanty a pohledů do zákulisí studiového života. Amák vás svou energií vtáhne přímo do dění a ukáže, proč je Golden Hive pro tolik kapel a interpretů ideálním místem pro vznik jejich nahrávek. Tohle je díl, který rozhodně stojí za to slyšet.

Zpěvačka Jana Vondrů zcela přirozeně pluje od jednoho stylu k druhému a nejlépe se cítí na poli soudobé a experimentální hudby. Kromě toho pořádá události, kterým v souhrnu říká „malé věci" – například bytové koncerty, miniopery nebo hlasové dílny. Rozhovor o zpívání před návštěvami. Jana Vondrů vystudovala operní zpěv na JAMU a VŠMU a její hlas lze charakterizovat jako lyrický soprán. Později se začala zajímat o volnou improvizaci, rozšířené vokální techniky a zkoumání různých hlasových poloh. To vše se podle ní nejlépe snoubí v soudobé klasické hudbě, kterou obdivuje pro její aktuální témata a jazyk, jímž hovoří. Významnou část jejího repertoáru tvoří české i světové písně 20. a 21. století. Ráda se inspiruje lidovou hudbou a nejvíce ji naplňuje propojení hudby a divadla, a to a to ve všech podobách. Sledujte podcast Na kafe s Davidem Pomahačem na Instagramu.

Ve čtvrté epizodě podcastu V producentské dílně jsem si povídal s Ondřejem Ježkem, producentem, zvukovým inženýrem, muzikantem a majitelem studia Jámor. Ondřej patří k nejrespektovanějším postavám české nezávislé scény a je vyhledávaný pro svůj cit pro autentický zvuk i nevšední přístup k hudební produkci. Je členem kapel OTK, Gurun Gurun a Data Koroptev. Když jsem se na rozhovor připravoval, zjistil jsem, že rozhovorů s Ondřejem už vyšla celá řada. Skvělý rozhovor s ním vedl ve svém podcastu pro Frontman například David Pomahač. Cítil jsem proto potřebu nejít po povrchu a pokusit se v otázkách dostat hlouběji, poodhalit důvody, proč je Ondřej tak žádaným producentem, a pochopit jeho osobitý přístup ke zvuku i lidem. „Snažím se u každého najít něco bláznivýho, záhadnýho, zajímavýho." Hlavním tématem rozhovoru byl Ondrův neinvazivní přístup ke kapelám. Dokud kapela ví, co chce a její vize dává smysl, Ondřej se snaží spíš naslouchat než cokoli měnit. Zdůrazňuje, že on sám nemá potřebu mít poslední slovo. Jeho cílem je objevovat jedinečnost a posouvat věci správným směrem, nikoli je ovládat. Zajímavé bylo i povídání o tom, proč skvělý muzikant není ve studiu vždycky zákonitě lepší než amatér. Dotkli jsme se také výhod toho, když má producent k dispozici nahrávací prostor plný rozmanitých a často bizarních nástrojů – právě ty mohou inspirovat k nečekaným nápadům a netradičním zvukovým experimentům. Jámor a legendární hrníčkový phazer Probírali jsme i Ondřejovy názory na techniku a zvuk, mluvili jsme o tom, proč nemá rád Spotify a studiové monitory značky Genelec. Nemohli jsme neprobrat taky nahrávací prostory studia Jámor. Ptal jsem se ho, proč nemá ve studiu oddělenou režii, nebo na to, jak kreativně pracovat s přeslechy mezi jednotlivými mikrofony. Mluvili jsme o hranici mezi autenticitou a špatným muzikantským výkonem. Dotkli jsme se i našich hudebních inspirací a pustili jsme si ukázku jeho spolupráce s kapelou Krstní otcovia. Nezapomněli jsme ani na pár technických specialit, jako je Ondrův oblíbený, už v podstatě legendární „hrníčkový phazer". Na závěr rozhovoru jsme se dostali i k jeho vztahu k pluginům a taky k tomu, proč ho znepokojují současné pluginové subscription modely. Pro Ondru Ježka není zvuk ani zdaleka jen technická záležitost, ale především prostředek k přenosu emocí, příběhů a tajemství. Pokud je vám, stejně jako mně, tenhle přístup sympatický, určitě vás tahle epizoda bude bavit. Ondřej Ježek je totiž člověk, který mluví bez jakékoli pózy, je skromný, má obrovský vhled a spoustu zkušeností, ale hlavně z něj čiší nefalšované zaujetí pro hudbu.

Úctyhodných patnáct let je tu s námi nezaměnitelný hudební magazín Full Moon. Sluší se popřát všechno nejlepší a hodně inspirace do dalších let. Bez Full Moonu by byl totiž náš hudební svět o mnoho chudší. Rozhovor o hudbě a soukromí. Michal Pařízek je šéfredaktorem magazínu Full Moon, kde pracuje od jeho založení v roce 2010. Texty o hudbě a kultuře obecně publikuje od počátku milénia v různých médiích. V roce 2020 vydal knihu Uprostřed příběhu, složenou z profilů, rozhovorů a dalších publicistických útvarů, které dříve vyšly ve Full Moonu. Řídí také projekt Full Moon Forum, v rámci kterého jsou pořádány koncerty, vydávána alba a který kurátorsky spolupracuje s různými festivaly, včetně Colours of Ostrava nebo Marienbad Film Festival. Od roku 2001 je členem promotérského kolektivu Scrape Sound, díky němuž se v Praze a v České republice obecně uskutečnily koncerty mnoha ceněných kapel různých žánrů. S Michalem Pařízkem jsme se sešli, abychom probrali nejen začátky časopisu a jeho směřování do budoucna. Dostali jsme se i k tomu, jak se vůbec Michal dal na dráhu novináře nebo k tomu, kde nejraději poslouchá hudbu. Sledujte podcast Na kafe s Davidem Pomahačem na Instagramu.

Napsat dobrou písničku je jedna věc. Jak to ale v dnešní době přesyceného trhu a všudypřítomného obsahu udělat, abyste onu písničku dostali mezi lidi – a aby si ji lidé ideálně také poslechli? Právě na to se zaměřuje čtrnáctý díl Podcastu Frontwoman, kde spolu s Milošem Blaháčkem z Digiton Agency hovoříme o mnoha cestách, kterými se lze vydat.   Přečtěte si také článek na magazínu Frontman: https://www.frontman.cz/podcast-frontwoman-14-jak-dostat-novou-muziku-mezi-lidi

Ve třetí epizodě podcastu V producentské dílně jsem přivítal producenta, bubeníka a svého dlouholetého kamaráda Tomáše Neuwertha. Tomáš je osobnost, která ve světě české hudby zanechala výraznou stopu. Jako studiový hráč i producent má za sebou nepřeberné množství nahrávek napříč žánry a styly. Současně je i velmi vyhledávaným spoluhráčem, pravidelně vystupuje s kapelami jako Tata Bojs, Kafka Band, Umakart nebo momentálně odpočívajícím Zvířetem jménem Podzim. Dlouhodobě spolupracuje také s Jakubem Königem alias Kittchenem. Využil jsem této vzácné příležitosti a ptal se Tomáše na jeho přístup k nahrávání a produkci bubnů. Zajímalo mě, co všechno ovlivňuje jeho kreativní proces při práci na nové skladbě. Odkud čerpá inspiraci, jakou roli hraje zvuková kvalita nástrojů nebo akustika prostoru a co by poradil méně zkušeným bubeníkům, kteří se snaží mít co nejlepší zvuk. Rozebrali jsme i časté chyby, kterých se čeští bubeníci při nahrávání dopouštějí, a Tomáš své postřehy ilustroval konkrétními příklady a vzpomínkami z natáčení, což jeho odpovědi činí o to cennějšími. Každý projekt si zaslouží své studio Tomáš je také majitelem nahrávacího studia Animan, které se nachází v malebném prostředí moravskoslezských Beskyd, na hranici mezi městy Kopřivnice a Štramberk. Přestože má vlastní technické zázemí, s chutí a otevřeností navštěvuje i jiná nahrávací studia, například vyhlášené studio SONO, 3bees nahrávací studio, nebo slovenské Birdland Studio. Jak sám říká, výběr správného nahrávacího prostředí je zcela zásadní a měl by být jedním z prvních kroků, které producent učiní ještě před samotným začátkem nahrávání. Každý hudební projekt má totiž svou vlastní atmosféru, zvukové potřeby a energii a to vše by mělo být zohledněno i při volbě studia. „Nejdůležitější je to, co leze z repráků." Tuto trefnou větu rád cituje z úst Andrewa Schepse, legendárního amerického producenta a zvukaře, jehož práce i životní filozofie jsou pro Tomáše stálým zdrojem inspirace. Schepsův důraz na výsledek, na to, co skutečně slyšíme, je mu blízký. Je jedno, jaký mikrofon použijete nebo jaká značka je na zesilovači, důležité je, jaký dojem zanechá finální nahrávka. Součástí epizody je i ukázka Tomášovy produkční práce, konkrétně skladba „See" od kapely Froples. Tomáš aktuálně pracuje na nové hudbě s kapelou The Shookies, připravuje také nový materiál s Kafka Bandem a teprve nedávno spatřila světlo světa jeho čerstvá spolupráce s Matějem Belkem a Jamesem Harriesem – skladba Shivers Down My Spine, která je dalším důkazem jeho hráčské citlivosti a schopnosti dotýkat se lidských emocí skrze zvuk písniček. Pokud vás zajímá, co všechno stojí za vznikem autentické a funkční hudební produkce, tahle epizoda vás určitě nezklame. Tomáš Neuwerth otevřeně sdílí své zkušenosti, vnitřní pocity i praktické rady a to vše s nadhledem, pokorou, lehkostí a obrovským zápalem pro hudbu.

Festival Slunovrat se blíží a já jsem si při té příležitosti povídal s Vaškem Müllerem, ředitelem této přátelské akce, jež každoročně oživuje centrum Opavy. Dozvíte se nejen detaily o letošním ročníku – který jsme nedávno přirovnali k laboratoři letní inspirace – ale taky příběh o tom, jak se z Vaška stal hudební nadšenec a proč se letos návštěvníkům otevře vědecká stage. Rozhovor o hudbě a kopírkách. Festival Slunovrat se koná od 19. do 22. června v Opavě a jeho program je tak pestrý a krásný jako duha na obloze. Vašek Müller je zakladatelem a ředitelem festivalu, který dříve nesl název Hradecký slunovrat. Vznikl v roce 2014 jako oslava jeho kulatých narozenin na státním zámku v Hradci nad Moravicí. Postupně se zde etabloval jako dramaturgicky otevřený, multižánrový kulturní festival s důrazem na hudbu, který se na podzim 2021 přestěhoval do Opavy a zkrátil název na Slunovrat. Dnes se festival koná ve dvou edicích, letní a zimní, a doprovází ho také celoroční série koncertů a navazujících akcí.

Den po křtu svého nového alba Elsewhere, na kterém vyrostla v hotovou komplexní umělkyni, se skladatelka a zpěvačka Nika přišla podělit o dojmy z koncertu. Otevřeně mluvila také o hledání vlastního hlasu, velmi osobních textech a o tom, proč je pro ni důležitá blízkost, mlčení i prostor pro nejistotu. Rozhovor nejen o potlačování hluku. Veronika Boráková, známá pod uměleckým jménem Nika, je česká zpěvačka, skladatelka a písničkářka pocházející z Ostravy. Hudbě se věnuje od útlého věku — na klavír začala hrát ve čtyřech letech a první skladby komponovala už v šesti. Absolvovala Janáčkovu konzervatoř v oboru skladba, což se odráží v jejím osobitém přístupu k tvorbě, v němž kombinuje prvky jazzu, popu, folku a alternativní hudby.

Do druhého dílu podcastu V producentské dílně přijal pozvání producent, hudebník a držitel několika hudebních cen Boris Carloff. Člověk, který se prý producentem původně vůbec stát nechtěl, ale dnes patří mezi nejrespektovanější osobnosti na české hudební scéně. V rozhovoru odkrývá, proč příliš neuznává kompromisy, jak důležitá je upřímnost při práci ve studiu a proč v hudbě platí jednoduché pravidlo: méně je vždycky více, a to jak v počtu mikrofonů, tak i v používání pluginů. Boris Carloff není z těch, kteří by kolem sebe dělali zbytečný rozruch. Ale když začne mluvit o hudbě, zvuku nebo mikrofonech, je okamžitě jasné, že mluví někdo, kdo má v těchto oblastech obrovský přehled. Nezajímá ho jen nahrávací technika, ale i psychologie tvorby, vztahy mezi lidmi ve studiu a to, co se děje „mezi řádky". Právě a nejen díky tomu se z něj stal respektovaný producent, který spolupracuje s Debbi, November 2nd a dalšími zvučnými jmény české hudební scény. Minimalismus jako cesta k lepším výsledkům Přestože má největší sbírku mikrofonů v republice, říká, že čím míň mikrofonů použije, tím méně problémů musí řešit. Stejně tak se staví i k pluginům. Sám je pomáhá vyvíjet v rámci firmy United Plugins, ale zároveň se netají tím, že to s nimi podle něj řada zvukařů a producentů přehání: „Lidi dneska mají neomezený přístup k technologiím, ale místo aby se zaměřili na zdroj zvuku, problémy řeší pomocí pluginů, jenže to není ideální způsob." Věřit původní myšlence a držet se jí. A hlavně dělat rozhodnutí už při samotném nahrávání. To považuje Boris za mnohem důležitější než nekonečné možnosti, které nabízí dnešní postprodukce. Kvalitní náběr, práce s prostorem, mikrofonem a výběr interpreta, to vše je podle něj klíčové. Svojí práci si nedokáže představit bez kvalitních studiových monitorů, převodníků a samozřejmě mikrofonů. A když už jsme mluvili o technice, v podcastu přišla řeč i na software. Cubase je pro Borise stále hlavní pracovní nástroj. Zmínil mimo jiné i to, který plugin považuje za nejpřeceňovanější, a které naopak používá téměř v každém projektu. Hudební produkce je hlavně práce s lidmi Tento díl ale rozhodně není jen o mikrofonech a pluginech. Velká část rozhovoru se věnuje mezilidské stránce produkce, která hraje zásadní roli. „Producentská práce je také o práci s lidmi, je to jako ve vztahu. Někdy jde vše hladce, jindy nastanou komplikace, ale vždycky by člověk měl být k tomu druhému upřímný. Když něco nefunguje, nebo ti něco vadí, musíš to říct. Jinak ztratíš důvěru." I proto se Boris rád stává součástí kapel na delší dobu, vytváří si s nimi přátelský vztah, který přesahuje běžnou studiovou spolupráci. V rámci této epizody se dostáváme i k jeho úzké spolupráci se zpěvačkou Debbi – jejich společnou tvorbu vnímá jako osobní projekt. Na příkladu skladby You Wanted All z Debbiiny nové desky Deep Emotions Boris exkluzivně odkrývá, jak takový track vzniká – od první demo nahrávky až po finální mix a mastering.

Nový díl Podcastu Frontwoman vychází právě teď a tentokrát vás zavede do světa videoklipů. Lidé totiž často poslouchají očima, a audiovizuální složka se tak stala nedílnou součástí muzikantského života. Transformace hudby do pohyblivých obrázků si žádá kreativitu, technické schopnosti a v ideálním případě také velkou dávku srdcařiny – a my vás do celého tohoto procesu zasvětíme spolu s Michalem Skořepou. Přečtěte si také článek na magazínu Frontman: https://www.frontman.cz/podcast-frontwoman-13-magicky-svet-hudebnich-videoklipu

Písničkář, básník a frontman kapely Čtvrt na smrt Jan Vacík se v rozhovoru rozpovídal nejen o hudebním zázemí v rodině, ale i o psaní textů, na kterých jeho tvorba stojí především. V následujícím povídání se také dozvíte, jak se dostal ke kreativní výuce hudební výchovy a o plánech na čtvrté album jeho kapely. Rozhovor o hledání těch správných slov. Jan Vacík, kromě toho, že s kapelou Čtvrt na smrt hraje koncerty a chystá další album, vydal v letošním roce básnickou sbírku Promiň a děkuju u nakladatelství Pracovna. Čtvrt na smrt je kapela pohybující se na pomezí alternativního rocku, písničkářství a poezie. V jejím čele stojí Jan Vacík, jehož osobité texty propojují existenciální témata s jemnou ironií a civilní každodenností. Zvuk kapely je dynamický, střídá melancholii s energií, ticho s výbuchem. Čtvrt na smrt je kapelou, která se nebojí zpomalit, ani jít na dřeň. Doposud vydala tři alba.