Host Reportéra

Ručně nakreslila tisíce kostýmů pro film o Kafkovi. Říkají mi Analog, směje se Michaela HoráčkováRok života věnovala Franzi Kafkovi, o němž říká, že chodil velmi hezky oblékaný a uvědomoval si vlastní přitažlivost. „Byl zajímavý, tajemný a na první pohled křehký - která žena by se o něj nechtěla postarat?“ Pozvání do podcastu Host Reportéra přijala celosvětově vyhledávaná kostýmní výtvarnice Michaela Horáčková Hořejší, pro kterou byl nový film Franz doposud největší kariérní výzvou.

Nejlepší profesní rada, kterou kdy dostal Petr Fiala: Zatni pr*el a pošli to tam!Nikdy netvrdil, že umí kdovíjak dobře zpívat. Dokonce na mikrofonu ani příliš nelpěl. Dalším hostem podcastu Host Reportéra je Petr Fiala, jednašedesátiletý kapelník Mňágy a Žďorp.„K mikrofonu jsem se dostal jenom proto,“ vysvětluje v podcastu, „že se odstěhoval náš původní zpěvák Ivoš Chmelař. Do té doby jsem kníkal sbory, tak to na mě zbylo, ale rozhodně jsem nikdy nebyl tím, kdo přijde do hospody a vytasí se s padesáti písněmi.“

Z kriminálu rovnou do nevěstince. Bývalý dealer kokainu Daniel Flasza dokončil knihu pro zvrhlíkyMůže to vypadat jako nová bizarní položka na literárním trhu, ale pozor. Sedmatřicetiletý Daniel Flasza, někdejší populární pražský dealer a později také vězeň, se stal díky své prvotině Muklové a Šlajsny nečekanou kometou mezi českými spisovateli.V dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví o tom, jak mu velmi živý literární popis feťáckých a vězeňských dobrodružství otočil život naruby: „Vůbec jsem třeba nechápal, když mi najednou ministr kultury předával Cenu za nejkrásnější českou knihu. Trochu vypadal, že by si dal lajnu kokainu, ale neřekl si, a já v tom teď už stejně nejedu.“Flasza sice začal psát až v kriminále, od té doby se však nezastavil, dokonce se stal i nakladatelem.V říjnu vydá knihu druhou, nazvanou Stripáče a hampejzy, přičemž důležitý je i podtitul: „Láska je tu pro všechny.“S nebývalou otevřeností v ní popisuje svůj celoživotní kladný vztah k neonům, červeným světýlkům, tmavým uličkám, špinavým nevěstincům a stripklubům.Navštěvuje je pravidelně, a to doma i kdekoli v zahraničí. „Od puberty mi to vždycky připadalo vzrušující a fascinující,“ shrnuje v podcastu. „Nikdy jsem v tom necítil žádné morální dilema ani hlubší etický problém, neviděl jsem na tom nic špatného. To napětí, ta špína, erotika, sex… Všechno dohromady se mi zarylo pod kůži tak hluboko, že se z toho stala droga.“Vypráví, jak hned po roce a půl ve vězení zamířil do podniku ShowPark v pražských Holešovicích, kde byl dříve častým hostem, a tak ho tamní děvčata nadšeně vítala: „Daniel, welcome back! Ahoj fešáku, půjdeš se mnou na pokoj? Dlouho jsem tě tady neviděla!“Protože si s prostitutkami a striptérkami rád povídá, může například v podcastu vysvětlit, proč jsou mezi dívkami v ShowParku nejčastěji zastoupeny Rumunky, kolik vydělávají, a proč jim ta spousta peněz často nestačí.I když je rozhovor napěchovaný mnoha podobně zajímavými fakty, raději varujeme, že je vhodný spíše pro otrlé povahy.

Až do čtyřiceti znamenal každý den nějaký průšvih. A pak jsem naštěstí zjistila, že mám ADHDDo předloňska byl život Ivony Remundové často jedním velkým chaosem. Ve svých čtyřiceti letech pak matka tří dětí a žena filmaře Filipa Remundy náhodou zjistila, že za její věčný neklid může ADHD. Začala problém řešit a s manželem všechny důležité kroky v procesu léčby dokumentují. Vznikl rozhlasový dokument, chystá se i ten filmový.Nyní přišla Ivona Remundová za mikrofon podcastu Host Reportéra, kde podrobně popisovala typické příznaky, s nimiž se donedávna potýkala.Nikdy například neuměla chodit včas a stíhat termíny. „Můj mozek mívá tendenci ztrácet pojem o čase. Běžně se stávalo, že jsem večer chtěla někam jít a dala si hodinu na přípravu. Pak jsem ale zahlédla zajímavou knížku, což byl impuls, abych se do ní začetla. Nakonec mi manžel nebo děti museli říct: Mami, nemáš někde za deset minut být? A já pochopila, že jsem jako obvykle v háji.“Od chvíle, kdy zná svou diagnózu, začala ADHD zapáleně studovat. Dělá rozhovory s českými i světovými odborníky a sama podstoupila všechny tři důležité kroky: „V mém případě byla důležitá vhodně zvolená farmakologie, skupinová terapie i změna životního stylu.“Zatím se Ivoně Remundové daří. Dávní přátelé i kolegové jsou poslední dobou překvapeni: „Ty jsi tady včas? Opravdu jsi práci dodělala v termínu? A pamatuješ si všechno, co jsme ti říkali?“Takové věty nebyla zvyklá slýchat: „Až do těch čtyřiceti se stával každý den nějaký průšvih. Snažila jsem se mezi nimi bruslit, maskovat je nebo okecávat. A najednou zažívám i delší období, kdy se na mě nikdo nezlobí a nikoho nenechám ve štychu. Připadá mi, jako bych byla ve snu.“O tom všem hovoří Ivona Remundová v dnešním podcastu Host Reportéra, ale i ona se svým manželem chystá o tématu ADHD podcastovou sérii. Vycházet začne už za pár dní a jmenovat se bude Klid v hlavě.

Snad nejznámější žijící postavou na české železnici je pětapadesátiletý Pavel Peterka, který obsluhuje v jídelních vozech z Prahy na sever Německa. Ty jsou letos postupně nahrazovány moderními vagóny s bistrem, ale Peterka u dráhy zůstane: “Bude se mi stýskat,” říká v dalším díle podcastu Host Reportéra, “ale ono to půjde.”Populárním se stal díky své povaze. Vždy dobře naladěný, zdvořilý jak z filmu pro pamětníky, ale zároveň kdykoliv připravený prohodit se zákazníky pár vět na libovolné téma a upozornit je na každou zajímavost za oknem.Od doby, kdy se o Peterkovi začal zmiňovat ve svém díle spisovatel Jaroslav Rudiš, ho občas zákazníci aktivně žádají o společnou fotku. Stal se přítelem umělců, inspiroval divadení hru a dává rozhovory. “Já jsem ale pořád jenom obyčejným hospodským,” říká v podcastu, “pokorným služebníkem Nejvyššího železničáře.”  Letos v létě zažívá zvláštní situaci, kdy na překrásné trase podél Labe obsluhuje střídavě jak ve vozech dosluhujících, kde pracoval třiadvacet let, tak i v těch moderních s bistrem.“Loučení jsem se bál,” přiznává. “Klasický jídelní vůz, ta příjemná hospoda s ubrusy na stolech a kulatými lampičkami, je už dávno jakousi mou druhou manželkou, mám ho takzvaně v uších. Stačí jediný nezvyklý zvuk, abych okamžitě zbystřil.”Jistá melancholie zatím v Peterkovi přetrvává, zároveň ale uznává, že má změna smysl. “Bylo už potřeba soupravy zrychlit, vylepšit pasažérům možnost připojení k zásuvce, k internetu a tak dále.”Charakter jeho práce se mění. I v bistrovozu zůstaly stolky, ale bez ubrusu, a namísto třiceti se k nim vejde už jen osmnáct hostů. “Prostor je tam jinak uspořádaný, ale není třeba plakat, protože pořád ještě cestujícím čepujeme plzeňské a podáváme svíčkovou. Sice z naší kuchyně neslyšíte naklepávání masa ani prskající pánev, ale máme velký konvektomat, který umí téměř všechno. Sázená vejce se šunkou či parmezánem dostanete výborná.” Pavel Peterka se pokusí zachovat i na stísněnějším prostoru duch restaurace, ve které se lidé rádi setkávají. Na závěr podcastu ale vyjádří své přání: “Kéž by aspoň jeden z těch úžasných starých vozů skončil v muzeu!”

„Dostávám tipy na šamany, nabízejí mi i Krista, jen žádná nabídka sexu ještě nepřišla,“ říká Dr. Kary v podcastuPro posluchače podcastu Host Reportéra přinášíme druhou část rozhovoru s vážně nemocným zpěvákem Ondřejem Hášou, který si říká MC Dr. Kary. Bojuje s rakovinou slinivky a pomalu dokončuje jak první kolo chemoterapií, tak i poslední koncertní turné. Pevně doufá, že se dožije svých padesátin.V podcastu jde na dřeň. Zamýšlí se například nad tím, jak by jednou mohl vypadat jeho pohřeb: „Doufám, že to bude velká párty a za hřbitovní zdí zahraje soundsystem.“V současnosti se Kary snaží zvládnout co nejrychleji spoustu práce. „Zatím mám ještě sílu, ale netuším, jak dlouho budu ready,“ říká v podcastu. „Ukázalo se, že mám jen tři priority: dělat koncerty, nahrávat písničky a potkávat se s kamarády.“„Zatímco dříve byl naprosto bez ambicí, poslední dobou se zahlcuju úkoly. Zmatek v hlavě pravidelně nastává večer, kdy mi začnou pípat zprávy: ‚Už jsi napsal tomu doktorovi, kterého jsem ti sehnal?‘ ‚A co si myslíš o tý liáně?‘ Dostal jsem padesát tipů na různé léčitele a šamany, tři návrhy na obrácení se ke Kristu… zatím ale nepřišla ani jedna nabídka sexu.“Humor tedy MC Kary neztrácí. Například dnes, 15. července, vystupuje v Rakovníku. „Ten jsem se svojí rakovinou,“ konstatuje lakonicky, „rozhodně nemohl a nechtěl minout!“

Když budu mít štěstí, dožiju se svých padesátin, tuší zpěvák MC Dr. KaryKdyž přicházel do redakce Reportéra, věděl, že bude následující rozhovor drásající. V dalším díle podcastu přinášíme první polovinu nesmírně osobní zpovědi hudebníka Ondřeje Háši, který si říká MC Dr. Kary a poslední čtvrtstoletí je známou postavou českého reggae i elektronické taneční hudby.„Na půlce jara jsem se dozvěděl,“ vysvětluje hned na samém počátku, „že mám rakovinu slinivky a podle všeho mi zbývá nanejvýš rok života.“Nyní je uprostřed svého posledního turné, které potrvá do půlky září. Navzdory stále občasným bolestem koncertuje několikrát týdně: „Dávní kamarádi mě dokonce začali zvát na místa, kde už jsem léta nehrál, ať se ještě jednou ukážu. Šance, že bych byl nějakého řádění schopný ještě příští léto, je opravdu jen mizivá.“Nabídky dostává například i na listopad, ale to je pro něj příliš mlhavá budoucnost. Brzy se dozví, jak zabralo první kolo chemoterapie, což bude naprosto zásadní.Kdovíjakým optimistou Dr. Kary není: „Cítím, jak se denně zhoršuju, jak mě to víc a víc žere. Zatím jde o snesitelnou bolest, ale zároveň je čím dál horší.“Ví o případu pacienta, který žil s obdobnou diagnózou dvaadvacet dalších měsíců – to by sám považoval za obrovskou výhru. „Zároveň ale vím, že šlo o extrém. Já budu spíš bojovat o to, abych se dočkal svých březnových padesátin.“Celý rozhovor přinese v textové formě srpnový magazín Reportér, který vychází v pondělí 11. srpna.

Nejhůř bylo, když mi domů poprvé vtrhla zásahovka, přiznává výtvarník Rataj: Dělal jsem bílého koněUž léta se o něm mluví jako o nejúspěšnějším českém pop-artovém umělci – a něco na tom je. Josef Rataj má bezesporu slušný komerční úspěch a dostává zajímavé nabídky – do redakce Reportéra přišel ihned po návratu z Ósaky, kde nyní vystavuje na světové výstavě Expo.Realita je ovšem mnohem komplikovanější a Josef Rataj v podcastu otevřeně hovoří o dramatech svého života, která nikdy veřejně neventiloval.Mnohokrát v minulosti zmínil, že prožil nešťastné dětství se surovým otčímem, ale teď poprvé přiznává, že to byl pouze rozjezd.„Snad ještě hůř mi bylo uplynulé dvě dekády,“ říká. „Zlepšuje se to až poslední dobou a velmi brzy snad konečně vyrovnám poslední dluhy.“V raném mládí se stal takzvaným bílým koněm. „Byl jsem příliš flegmatický a lehkovážný,“ viní hlavně sám sebe a vypráví: „Kamarád mi nabídl práci v bazaru, kde jsem prodával mobily. Jednoho dne přišel, že by nutně potřeboval podepsat jeden papír pro známého, který se rozvádí a musí na někoho přepsat firmu, aby ho manželka nepřipravila o příliš peněz. Prý se mi nějak odmění, tak jsem nic neřešil, papíry podepsal – a už se to vezlo.“Když slíbená odměna nepřicházela, Josef Rataj zbystřil a z podezřelého podniku chtěl vycouvat, ale nedostal šanci.„Hlavní aktéři těch podvodů začali vydírat, že pokud nebudu pokračovat, připraví mě o tehdy malinkou dceru. Nebo mě odvezli do lesa a zmlátili – takhle vypadala jejich varování.“Nejhůř mu bylo, když Ratajův plzeňský byt poprvé navštívila zásahovka a hledala tam podvodné dokumenty. „Můj život často vypadal tak, že jsem šel ráno na výslech, po návratu se z těch hrozných nervů vyzvracel, načež dorazila pošta – a já šel zvracet znovu v obavách, co mě v té schránce čeká za další jobovku. Mé srdce stres evidentně nezvládalo, takže mám trojitý bypass,“ říká šestačtyřicetiletý výtvarník v podcastu. „Doktor se tehdy hodně divil: ‚Vy přece vůbec nekouříte, skoro nepijete, tohle se jen tak nevidí!‘“Rataj má ve tváři dodnes spíše posmutnělý výraz, ale tvrdí, že konečně začíná být šťastný. „V minulosti se stalo tolik špatných věcí, že se to do obličeje vepsalo nejspíš navždy, ale velké problémy jsou za mnou, vytrestal jsem sám sebe. Teď už se můžu zase odrazit a žít.“

Herečka z fotbalové rodiny Petra Nesvačilová: Ač mě ten sport nudil, pořád se mi vrací do životaV Praze bydlí přímo vedle stadionu na Letné. Ve filmu Kouzlo derby hraje vášnivou fanynku Sparty a občas vystupuje ve fotbalovém pořadu Tiki-Taka. Na jednu stranu to dává smysl, protože její otec Petr Nesvačil býval v osmdesátých letech úspěšným ligovým fotbalistou. Rodina fotbalem žila, ovšem s jednou výjimkou: malou Petrou Nesvačilovou.„Bylo toho mnohem víc,“ vzpomíná dnes v dalším díle podcastu Host Reportéra. „Dědeček dělal celý život správcem fotbalového hřiště v Táboře, tam jsem vlastně vyrostla a všechny znala. Nebylo to špatné, občas jsme si mohli brát z tamního velkého mrazáku nanuky, ale samotný fotbal mě nudil. Prostě jsem čekala, až to chlapi nějak dokopou do sítě a půjdeme zas domů.“I tam se o fotbale samozřejmě často mluvilo, pro rodinu tou dobou znamenal živobytí. „Sice jsem se ocitala mimo diskuzi, ale vůbec mi to nevadilo,“ směje se Petra v podcastu. „Byla jsem ráda, že mám klid a můžu se přenést do vlastního světa.“Po převratu ještě dokončoval Jiří Nesvačil kariéru v nižších rakouských soutěžích, což pro dceru znamenalo poznávání kapitalismu a jeho tehdejšího bohatství. „Vzpomínám, jak mi tam všechno připadalo krásné, a občas jsem si mohla koupit třeba úžasnou zmrzlinu ve tvaru sýra nebo časopisy o barbínách. Jako pětiletá jsem ale zároveň uměla jedinou větu, která se hodila, kdykoli se někdo místní na něco zeptal: Ich schaue nur. Já se jen dívám.“Fotbalu dodnes nijak zvlášť nerozumí, ale neopovrhuje jím. „Tátovi jsem dala nedávno k narozeninám vstupenky na Arsenal proti West Hamu, jeli s mým mužem a vrátili se nadšení.“Každodenní život vedle sparťanského stadionu pro ni má minusy i plusy. Vadí jí silné reflektory při večerních zápasech a ještě víc některé trapné pokřiky, obzvlášť jeden antisemitský, namířený vůči Slavii. „Ten mě tak rozčiloval, že jsem dokonce začala studovat archivní materiály a z nich jsem překvapeně zjistila, že i Spartu zakládali Židé. Myslím, že by to její fanoušci měli vědět, třeba pak s tou debilitou navždy přestanou.“Příznivce Sparty i jejích soupeřů sleduje a poslouchá už léta přímo z balkonu. „Zvlášť poslední dva a půl roku, co máme malou Jamínku, bylo na to balkonové studium dost času. Někdy je to samozřejmě divoké, ale na druhou stranu mě občas až dojímají. Vidím cosi mezi náboženstvím a sektou, ta zapálená vášeň je vlastně krásná. Občas se zaměřím třeba na dědečka s babičkou, kteří jdou na fotbal ve sparťanských šálách, a mám před touhle věrnou oddaností respekt.“V podcastu nehovoří Petra Nesvačilová pouze o fotbale, ale například i o tom, proč za její současnou popularitu může mimo jiné smrt slavného dokumentaristy Karla Vachka. A ohlašuje novinku: „Na podzim mi vyjde druhá kniha. Zvláštní shoda náhod – o té první jsem před lety poprvé veřejně promluvila u vás v redakci Reportéra, a o té nové, která bude více pro děti, teď znovu na stejném místě.“

O čištění uší, spalování mrtvol, sebevraždách farmářů i shánění piva: V Indii je všechno možné!Kdo chce pochopit Indii, musí o ní aspoň něco vědět. Tuto větu pronese hned několikrát v podcastu Host Reportéra indolog a znalec sanskrtu Zdeněk Štipl. Reaguje tak na vzpomínky moderátora Tomáše Poláčka, který nedávno projel severní Indii stopem: „Vaše postřehy jsou zajímavé,“ řekne občas zkušený indolog Štipl pobaveně, „ale skoro v ničem nesouhlasím.“Do Indie pravidelně jezdívá tři dekády, v součtu tam prožil nejméně pět let. „Začalo to v devadesátém šestém. Na gymplu jsem jezdíval všude možně stopem po Evropě, ale pak už se nabízela Asie, tak jsem se sebral a na čtvrt roku vyrazil se třemi kamarády do Indie, která u nás tehdy byla populární. Zaujala mě natolik, že jsem pak přerušil studium a odjel do Kalkaty, kde jsem necelý rok pracoval pro řád Matky Terezy s umírajícími lidmi, což byla určující zkušenost.“S Poláčkem se v dvouhodinovém dialogu shodne alespoň na tom, že delší cestování po Indii je sice nádherné, ale občas taky náročné, a to fyzicky i psychicky: „Po většinu roku je buď vedro, prší, nebo oboje. A všude okolo vás jsou silné podněty. Příliš lidí na malém prostoru, na silnicích neustálé troubení, občas smrad, člověk musí dávat pozor, aby ho něco nezajelo… Chvilku trvá, než si na to zvyknete.“V podcastu postupně rozeberou klíčová místa na severoindické trase z Amritsaru až do Kalkaty a věnují se mnoha současným i historickým tématům. Postupně dojde na kastovní systém, svatá místa, sebevraždy zkrachovalých farmářů, čištění uší nebo spalování mrtvol na veřejnosti, dokonce i na shánění alkoholu nebo na prostituci.„Ale ve výsledku je to bezpečná, krásná země, a v ní hodní lidé,“ uzavírá indolog Štipl. „Tedy když si na ně člověk zvykne a má štěstí…“

V dětství všechny indicie naznačovaly, že se stane úspěšným hercem, ale dopadlo to trochu jinak. I po padesátce si občas zahraje, hlavně role rváčů, ale primárně se živí něčím jiným: „Produkcí,“ upřesňuje celoživotní milovník a propagátor boxu Matouš Rajmont v podcastu. „Zorganizoval jsem stovky velkých kulturních nebo sportovních akcí.“V rozhovoru syn režiséra Ivana Rajmonta a herečky Ivy Hüttnerové vzpomíná, jak coby dvanáctiletý natáčel film Pětka s hvězdičkou: „Tehdy bylo mým obrovským snem kolo BMX, a protože mi dávali 120 korun za den, po třech týdnech na place jsem si na něj dokázal vydělat.“Brzy se bohužel ukázalo, že je Matouš limitovaný nedostatkem hudebního sluchu. „Chtěl jsem logicky na konzervatoř, ale hudebně mě připravovali kamarádi mých rodičů Vadim Petrov s Ondrou Soukupem, a oba nakonec prohlásili, ať se na zkoušky radši vykašlu, že to nemá smysl. Později jsem to zkusil aspoň na DAMU, ale tam, když jsem začal zpívat ‚Tancuj, tancuj‘, tak mě už před slovem ‚vykrúcaj‘ zděšeně zastavili.“V dospělosti tak hrál jenom nárazově. „A vždycky mě to mrzelo,“ přiznává. „Herectví je pro mě příjemný relax. Na druhou stranu jsem tomu šel sám naproti. Například tím, že jsem se už před třicítkou začal nechávat tetovat na viditelných místech, což bývá samozřejmě hendikep. Nakonec se to ustálilo v módu, že mi volají, když potřebují grázla, ale vděčný jsem i za to, zvykl jsem si. Když jednou přišla nabídka, abych hrál v seriálu gynekologa, vůbec jsem to zpočátku nechápal a ptal jsem se jich, jestli se náhodou nezbláznili.“V rozhovoru Matouš Rajmont hovoří o tom, jak občas zlobí i v reálném životě – naposledy v záchvatu (podle všeho spravedlivého) hněvu zdemoloval vybavení jistého kadeřnictví.„Ono to může být dědičné,“ směje se. „Můj táta taky zlobil, i když většinou hezky. Zlobil mimo jiné bolševiky tím, jaké dělal divadlo, míval průšvihy. Možná i proto jsme už před revolucí s kamarádem Tomášem Vodičkou založili Nezávislé sdružení studentů, kvůli čemuž jsme dokonce navštívili Ivana Havla; zpětně jsem zjistil, že to zaznamenala i Státní bezpečnost. Nevynechal jsem jedinou demonstraci, ale přiznávám, že vnitřně jsem kdovíjak politicky angažovaný nebyl. Mně se v těch šestnácti spíš líbilo, že se můžu postavit proti policajtům v helmách.“Že by si ještě někdy zahrál pořádnou hlavní roli, tomu Matouš Rajmont příliš nevěří. „Musel bych si napsat vlastní scénář. Ten scénář by byl určitě o boxu a já bych tam hrál zase toho rváče se zlomeným nosem. Pravděpodobně starého trenéra.“

„Pokud banda českých středoškoláků pošle vlastní družici na oběžnou dráhu, je už možné skoro všechno“Větu z titulku prohlásil Simon Klinga ve stejnou chvíli, kdy začal v redakci Reportéra hledat cosi v mobilu: „Česko má při výzkumu vesmíru obrovský potenciál, můžeme v tom oboru být silní. Vždyť pokud banda středoškoláků pošle vlastní družici na oběžnou dráhu…“ A právě v tu chvíli na displeji mobilu zjistil, kde přesně se „jeho“ družice jménem LASARsat nachází: „Prolétá nad severem Španělska, ve výšce zhruba 490 kilometrů nad Zemí.“Sedmnáctiletý brněnský gymnazista Simon Klinga byl odmalička výjimečně inteligentní. Zajímal se o vědu a techniku, o vesmír zvlášť. V devíti letech byl jeho největším idolem Elon Musk, ve dvanácti Daniel Stach, sám jde střední cestou – věnuje se inovacím v oblasti kosmických technologií i popularizaci vědy.Chováním a suverénním projevem na svůj věk nepůsobí, nezávislý pozorovatel by mu tipoval pětadvacet let a dokončenou univerzitu k tomu. „Jak se blíží osmnáctiny, začínám bilancovat, co všechno se vlastně za posledních, dejme tomu, pět let stalo,“ říká Simon v podcastu.A povedlo se toho dost. Předloni založil studentský tým LASAR, který se zaměřuje na využití laseru k restartu nefunkčních satelitů nebo rovnou k odstraňování kosmického odpadu z oběžné dráhy Země. „Chceme se stát vesmírnými popeláři,“ vysvětluje.Se svou partou vyvinul družici LASARsat, kterou loni 21. prosince vynesla na oběžnou dráhu raketa Falcon 9. Simon byl přímo na místě startu v Kalifornii, je to pro něj životní zážitek.A v září se do USA vrátí. Tentokrát na celý školní rok, protože dostal stipendium na pensylvánské Mercersburg Academy. „Možná změnu potřebuju,“ uvědomuje si. „Těch posledních pět let jsem jel v hardcore pracovním režimu, neustále se soustředil na naše projekty, na výkon a efektivitu. Jak teď trochu bilancuju, došlo mi, že jsem jisté věci zanedbával. Mimo jiné taková ta normální, nepracovní přátelství, ale taky sport anebo spánek. Začínám to lehce měnit. Jak vidíš, k vám do redakce jsem například přijel na skateboardu, to by se dřív nestalo.“Ale odkud vlastně jel?„No, z pražského planetária, kde jsem strávil noc. Jestli jsi tam delší dobu nebyl, určitě zajdi, je dnes totiž na světové špičkové úrovni. Naprosto mimořádné!“

Těžkých pět let končí nádherně. Terezie Kovalová o dopadu na dno, ze kterého zvedla sólovou deskuMá důvod k mírnému optimismu. Ve svých pětatřiceti letech vydala hudebnice Terezie Kovalová první sólovou desku a zatím za ni sklízí pochvaly – jmenuje se Zinka a bude patřit k adeptům na české album tohoto roku. V dalším díle podcastu Host Reportéra se Terezie prezentuje tím, co je jí dlouhodobě vlastní, totiž nesmírnou upřímností.Na rozhovory s ní se není třeba nijak zvlášť připravovat, protože (od dětství tak trochu jiná, zvláštní) Terezie dokáže zajímavě rozebírat širokou škálu témat. Předem neplánovaná pětiminutová pasáž podcastu se tak například věnuje fundovanému pohledu na roli umělé inteligence v současném umění.Základem povídání je ovšem podrobný rozbor vůbec první odpovědi, kterou Terezie v podcastu řekne.Na jednoduchou otázku „Proč vznik alba trval tak dlouho, celou pětiletku?“ vychrlí několik důvodů, které by se daly shrnout následovně: před pár lety se jí zhroutil svět.„Brutálně jsem vyhořela, rozvedla se, skončila s učitelskou prací, měla finanční starosti, potom i psychický blok z vlastního zpívání, došlo dokonce na myšlenky, že s profesionální hudbou skončím.“V rozhovoru potom vysvětluje, co jí pomohlo a dodnes pomáhá psychické bloky i fyzické zdravotní problémy překonávat. Hovoří o svých ambicích dostat se za hranice České republiky, ale i o tom, jak v tuto chvíli vše směřuje ke křtu desky, který se uskuteční 12. září v pražském Paláci Akropolis.

Vincent Venera, známější coby Svatý Vincent, byl již za svého raného mládí v dobách normalizace poměrně známou pražskou postavičkou - vlastně postavou. Ocitujme z kultovní knihy Tak pravil Vincent, kterou před čtyřiceti sepsal další host podcastu Host Reportéra, výtvarník a evangelista Vincentových proroctví a mouder Pablo de Sax: „Jednou seděl Vincent na zahrádce Malostranské kavárny, když šel kolem Egon Bondy. Vincent na něj zavolal a Bondy si přisedl. Vincent se jal Bondymu vyprávět své vize. Bondy s nadšením poslouchal a přitakával. Před odchodem Vincentovi řekl: Pane Venera, vždyť vy jste pražská postavička! Vincent odpověděl: Ale děte do prdele, pane Fišer, já nejsem žádná pražská postavička, pražská postavička jste vy! Já jsem pražská postava...“Svatému Vincentovi dnes táhne na sedmdesát a poustevničí v ústraní, daleko od rodné Prahy, ale Pablo de Sax chystá výrazně rozšířenou novou knihu, zachycující to nejpodstatnější z Vincentových vzpomínek a myšlenkových pochodů - všechny informace najdete ZDE. https://www.startovac.cz/projekty/svatyvincent

Paradoxy dnešního Íránu. Režim nesympatický, obyvatelé nesmírně milí, říká překladatel a průvodce„Slyšel jsi, co se od rána děje?!“ Další díl podcastu Host Reportéra vznikal za nečekaných okolností. Známý průvodce po Íránu a znalec perského jazyka Vladimír Váchal přišel do redakce v pátek dopoledne, jen chvíli poté, co na Írán s překvapivou silou zaútočil Izrael.Váchal jezdí do Íránu pravidelně šestnáct let, v Teheránu dokonce studoval, a nebojí se hovořit o tom, jak je jeho nejmilejší země rozporuplná.„Zbožňuju ji z pohledu turistického nebo kulturního,“ říká, „k tamní politice mám samozřejmě zásadní výhrady. V dnešním Íránu už ovšem jede po jedné koleji normální společnost, po druhé reprezentanti režimu, a tyto dvě skupiny se příliš nepotkávají. Běžní lidé se v první řadě snaží důstojně přežít v nepříznivé finanční situaci, která je rok od roku horší. Turisté mívají po návratu domů pocit, že jsou tam už skoro všichni protirežimní, což není úplně pravda, nicméně mladí lidé myšlenky islámské revoluce z roku 1979 skutečně většinou nesdílejí a vývoj podle všeho směřuje k nějaké systémové změně. Tipnul bych si, že půjde o nenásilnou, řekněme ‘hedvábnou’ revoluci.“Váchal v podcastu vysvětluje, proč čím dál více žen odkládá šátek, nebo proč není problém sehnat alkohol. Připomíná, že mladí lidé v Íránu jsou běžně na sociálních sítích, což režim nepovoluje. „V zemi s tisíci různých zákazů,“ směje se, „by bylo těžké pečlivě kontrolovat, jestli podobné věci někdo dodržuje, nebo ne.“A proč je Írán mezi turisty dlouhodobě oblíbenou destinací?„Jde o čistou a pro turisty za normálních okolností bezpečnou zemi,“ vypočítává Váchal. „Jeden den se tam můžeš opalovat u moře a klidně hned zítra lyžovat, ale hlavně: Íránci jsou neskutečně milí. Nikde jinde jsem se například nesetkal s tím, že se cizí lidé okamžitě dávali do družného hovoru s kýmkoliv na ulici, jako by se dávno znali.“V podcastu Váchal hovoří také o skvělém íránském jídle, o zvycích, které Češi zpočátku příliš nechápou, nebo o kouření opia.

Víte, proč jsou Japonci ze světové výstavy v Ósace nadšení? Proč jich do areálu na umělém ostrově, vybudovaném mimochodem z navezeného odpadu, chodí každodenně přes sto tisíc? Zajímavou odpověď nabízí v dalším díle podcastu Host Reportéra Ondřej Soška, generální komisař české účasti na Expo.„Pouze sedmnáct procent Japonců vlastní cestovní pas, což je zčásti i proto, že je Japonsko obrovské a nabízí různá klimatická pásma, od chladného po subtropické. Druhým důležitým faktorem je nátura, která řadí práci nad volný čas a odpočinek. A nezapomínejme ani na to, že se místní ekonomika v posledních pětatřiceti letech nevyvíjí zrovna dobře, kupní síla obyvatelstva se propadla, a tak si mnozí Japonci cestování do zahraničí ani nemohou dovolit.“Ondřej Soška se do Japonska zamiloval před více než dvaceti lety, když tu půl roku studoval.„Ve své současné funkci ale občas narážím na kulturní odlišnosti, které dovedou zkomplikovat život,“ zmiňuje v podcastu enormní smysl pro dodržování pravidel. „Například už když jsme stavěli pavilon, japonský úředník prohlásil, že s originální dřevěnou stavbou nemá zkušenost, tak ji nepovoluje, a japonský architekt se s tím smířil – přece se nebude přít s úředníkem! Tehdy jsme spor museli vyeskalovat my. Dostali jsme se až na místní ministerstvo a teprve tam našli zastání. Jak říkám, Japonsko mám rád, ale když tu chce člověk udělat něco nevšedního, vybočit z řady, čeká ho spousta potíží.“Expo v Ósace končí v půlce října, Soškova mise o půl roku později. „Moc bych si přál, abychom v tom mezidobí náš pavilon rozmontovali a přepravili do Česka, kde by mohl sloužit veřejnosti další desítky let.“

e s podivem, že například v Praze vynikající herečku Terezu Groszmannovou kdovíjak neznají, a to ani přesto, že v roce 2020 získala Cenu Thálie. Hvězdou je Tereza naopak v Brně, kde na ni sází tamní činohra Národního divadla. Velký úspěch zažila i během dlouhého působení v Itálii a v posledních dnech si našla řadu fanoušků na druhé straně zeměkoule, v Japonsku.Tam brněnskou herečku pozvalo Tokijské národní divadlo. Konkrétně je zaujalo představení Matka, kde hraje Tereza hlavní roli.Sama je matkou tří dětí a v podcastu zmíní, jak v reálném životě občas řeší dilemata, kterými se zabýval Karel Čapek.„Můj nejstarší syn, Kryštof, je zdravotní bratr,“ říká v rozhovoru odehrávajícím se v malém baru uprostřed Ósaky.„Když byla Ukrajina napadena Ruskem, vyloženě jsem se děsila, jak za mnou přijde s tím, že tam chce vycestovat coby dobrovolník. Já bych prosila, ať nechodí, on by říkal, že musí, a tohle přesně Čapek v Matce řeší. Přeju všem chlapům světa, ať si dávají velké výzvy. Koníčky ať mají, jaké chtějí. Ale ať při tom, pokud možno, nejde o život!“V Japonsku odehráli Brňáci během dvou týdnů deset vyprodaných představení, šest v Tokiu a čtyři v Ósace.„Nejvíc mě překvapilo,“ říká Tereza, „jak je Čapek v Japonsku oblíbený, patří k povinné školní četbě. Zatímco u nás Čapka všichni znají, ale málokdo ho doopravdy četl, tady ho lidi opravdu dodnes čtou.“V podcastu hovoří i o tom, jak si s kolegy dělali každý den výlety:„Japonsko jsme vyždímali do poslední vteřiny, těsně před odletem se ještě zajedeme vykoupat do moře. Zaujal mě například rozdíl mezi Tokiem, kde je naprostý pořádek a disciplína, a Ósakou, která je z našeho pohledu takovým uvolněnějším Balkánečkem...“V čem chápou hlavní význam Matky Japonci jinak než Češi? Proč Tereza opustila lukrativní hereckou pozici v Itálii? A kde v Tokiu najít nejlepší bary? I o tom hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra, který se tímto dílem vrací ke svému tradičnímu rozhovorovému formátu.

Už třetí den jsem v Ósace. Nemít v mobilu tisíce fotek, tak ani nevěřím, že jsem během jara prostopoval celou Asii. Opravdu jsem dostal pěstí v Íránu? Vážně jsem projel celý Pákistán s ozbrojenci? A co ta noc mezi pohřebními hranicemi ve Váránasí - za byla skutečná, nebo se mi zdála?Asi to tak bude: 279 řidičů se mnou překonalo zhruba třicet tisíc kilometrů, teď zbývá popsat poslední čtyři.Když jsem se v úterý za svítání probudil v chatičce sloužící coby autobusová zastávka, byl jsem dokousaný od komárů a venku lilo, ale to už člověk neřeší. Věděl jsem, že to mám do cíle posledních čtyři sta kilometrů, které nějak dojedu. Tělo vydrželo; na rozdíl od poslední cesty přes Afriku, kdy jsem v Maroku tři dny bojoval s těžkou malárií...Protože bylo potřeba nabít alespoň telefon, proběhl jsem deštěm do vesnice a narazil na otevřenou autodílnu."Můžu si sednout a nabíjet?"Japonci jsou hodní - přinesli mi teplé kafe z automatu a já jim tam pak strašil čtyři hodiny. Když konečně vykouklo slunce, mezi terasovitými rýžovišti jsem se vrátil na silnici, kde zrovna jela opačným směrem moc hezká čtyřicetiletá Japonka se dvěma syny a spoustou košů, beden nebo plyšáků; malé auto bylo úplně narvané. Všimla si mě, tak auto otočila a za chvíli otevírala okno: "Kam máš namířeno?""No po pobřeží na sever.""My sice jedeme na úplný jih Japonska, ale chceme tě aspoň třicet kilometrů vzít, počkej."Starší syn si posadil na klín brášku, bráška si posadil na klín brontosaura, tak vznikla skulinka pro mě. Moře po levé ruce bylo plné ostrůvků, voda průzračná, nad hladinu skákali delfíni, krása."Už ale fakt jeďte dolů," přemlouval jsem je po těch třiceti kilometrech. Japonka mě normálně objala, dostal jsem i letmou pusu na tvář, nic podobného deset týdnů neproběhlo ani náznakem. Chvíli jsem byl v šoku, ale to už zastavila zvláštní osoba s rouškou přes většinu obličeje.

Jsem čtyři sta kilometrů před Ósakou, což je teoreticky tak půlden, pět až deset aut. Teoreticky. V Japonsku od včerejšího, tedy pondělního večera lije, stopovat se nedá. Sedím v nějaké autodílně, kde jsem dostal už dvě kávy - sice plechovkové, ale teplé - a podle všeho mám dost času na článek.Nevím přesně, kde se nacházím, musím mrknout do mapy, takže moment. Jakási vesnice Kushirocho kousek nad městem Masuda, mezi rýžovými poli na břehu Japonského moře: jihozápad ostrova Honšú.Do Masudy mě přivezl mládenec jménem Sakamoto Takumi, který jel přesně opačným směrem, ale otočil to a dal si se mnou čtyřicet kilometrů jenom tak - z radosti, že má v autě cizice. A za společnou fotku.V té Masudě jsem si konečně koupil boty, protože celé poslední dva měsíce chodím v jedněch a těch samých, ostudně jetých sandálech. S novými křuskami na nohou jsem potom kráčel tmou a ptal se sebe sama, co je vlastně cílem. “Netuším,” odpovídala stopařská část mého já té příčetnější. Ve skutečnosti jsem šel vstříc nějakému poslednímu zážitku dne, který se ovšem nedostavil - tato část Japonska je klidná, oproti celé mé předchozí Asii úplně mrtvá, je tady božské ticho. Lidé najednou nežijí na ulici, po setmění jsou všichni zavření doma.Můj nevyřčený plán, že se vnutím k někomu aspoň pod pergolu, kde dostanu drink a nabiju veškerou elektroniku, neměl šanci vyjít; během své hodinové túry jsem vůbec nikoho nepotkal.Naštěstí je Japonsko cestovatelsky luxusní, nádherně jednoduchou zemí. Takové autobusové zastávky, jaké stojí tady na zapadlé vsi, nemají ve světě obdoby, jsou to vlastně čisťounké chatky. Takže tam. Nemaje žádnou funkční elektroniku, poslepu jsem vytáhl spacák a dlouho nemohl usnout, protože to takhle bylo naposledy. Už za pár hodin začne, vypadá to, obyčejný život.Po svítání jsem netušil, jakým směrem se vydat, ale nové boty mě loužemi dovedly až ke garáží lomeno autodílně, kde už dvě hodiny sedím, pozoruju nekončící déšť a vzpomínám na předchozí dny.Zajímavé je, že co bylo včera, připadá mi jako před týdnem, a co předevčírem, to jako před rokem.

Nedá se nic dělat, čím dál častěji teď bilancuju. Japonsko je na dohled a takzvaný normální život taky. Třeba dnes ještě nemám sprchu (probudil jsem se v jednoduchém vesnickém chlívečku na filipínském ostrově Samar), ale když jsem se před chvílí poléval kyblíkem a vědomím, že je to naposledy, lil jsem, lil, nepřestával a vypotřeboval celý velký kanystr. Tolik mi to najednou bylo líto...Možná naposledy jsem se po probuzení obešel bez toaletního papíru, který mi ale dávno nechybí. Jestli správně vzpomínám, papír ze záchodů zcela zmizel na pomezí Íránu a Pákistánu, a já měl zpočátku tendenci shánět nějaký soukromý po obchodech. Za dva nebo tři dny jsem si zvykl a pochopil, že na omývání zadku vodou není nic hrozného – naopak, že je to praktické a hygieničtější.Při bilancování dosavadní cesty mi došlo, že jsem nepotkal žádné opravdu exotické zvíře, ale to se dalo snadno napravit, věděl jsem jak. Byl jsem totiž na ostrově Bohol, kde žijí v kýčovitě roztomilých čokoládových kopcích nártouni – takové opičky s obříma očima. Stopoval jsem tedy přímo do jejich minirezervace, ať si zvíře můžu škrtnout ze seznamu nedodělků.