Každopádně (k)ladně

My ženy nepotřebujeme mnoho rad, jak projevovat lásku.  Děláme to přirozeně.  Potřebujeme poradit s úctou. Vzájemný poměr úcty a lásky v partnerském vztahu má totiž zásadní vliv na jeho kvalitu.     Jak ale konkrétně projevit úctu svému muži tak, aby tento projev zachytil, aby se neminul účinkem a nevyzněl jako manipulace?   Praktické tipy v této epizodě mohou být užitečné nejen ženám. Tahle epizoda je hlavně pro muže. 

Základem našich partnerských vztahů jsou dvě důležité kvality - láska a úcta. Jsou to -zdá se - dvě rovnocené potřeby.  Jen, každý z nás, muži a ženy, má v jejich naplňování jinou prioritu…   Jak tahle malá vztahová alchymie ovlivňuje naše vztahové wellbeing? Trochu výzkumu, a trochu zamýšlení.   

„Cti otce svého i matku svou, abys bys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi.“ Čtvrté z deseti přikázání. Kdysi dávno jsem nabyla dojmu, že nám tímhle kdosi moudrý a vyšší přikazuje, abychom milovali své rodiče. Najednou, v tom hlubším ponoru, ale zjišťuji, že přikázání má dovětek!  Nejen, že jde o jakousi úctu k těm, co nás přivedli na svět svým propojením, přikázání i naznačuje, PROČ je to pro nás důležité.  A také, jak je to pro nás obtížné. 

Kde bydlí vaše duše?  A radíte se s ní někdy?  Pokud máte chuť přemýšlet o tom, kudy vlastně vede cesta k naší duši a jakou roli v tom hraje naše srdce, tahle epizoda je pro vás.   Někdy člověk potřebuje vnější impuls, aby se mohl ponořit hlouběji pod povrch, a položit si otázky, jejichž odpovědi lze jenom tušit.  

Online už není jenom alternativa k osobní týmové spolupráci.  Je realitou, a mnohdy i preferovanou volbou.  Zvykli jsme si. Technicky i facilitačně už máme všechno pod kontrolou. V této epizodě nabízím názor, že v online můžeme víc.    Online je příležitost zpozornět: jak vlastně dosahujeme vzájemného propojení?  Kdy dojde k tomu, že máme kontakt?  A může nám online prostředí nabídnout nové vztahové dovednosti, které běžně přehlížíme?

“Jednoduchost to se mnou nemá jednoduché,” praví v novoročním rozhovoru párový terapeut Pavel Rataj.  S Pavlem mě v loňském roce protla společná práce na workshopu o Zranitelnosti. Náš rozhovor je naživo, a zároveň živý v tom nejhlubším slova smyslu.   Je o  vztazích, zjednodušování a složitostech života a také o potřebě hlubšího ponoru, o vnímání širších souvislostí, o luxusu delšího setrvání a o užitečných polaritách, které v našich životech přehlížíme.

Udělejte si malou osobní inventuru: s kým kamarádíte?  Jestlipak víte, že nás nejvíce ovlivňuje pět lidí, se kterými trávíme nejvíce času?  Kteří lidé jsou na vašem seznamu? A co vám přátelství nebo vztah s nimi dává? Faktem je, že často zůstáváme v přátelstvích či v propojení s lidmi, kteří nás nepovznáší. Dokážeme se obklopit lidmi, kteří nás táhnou výš? 

Víme o něm.  Někde v koutku naší mysli je pořád přítomen.  Jen - ve všedním plynutí našich dní jakoby neexistoval.  Ten okamžik, kdy odejdeme.  Ten okamžik našeho vlastního konce.  Odsunujeme do pozadí to jediné, co je v našich životech skutečně jisté.   Proč je dobré mít konečnost naší existence v zorném poli? Proč je užitečné mluvit o smrti?  Co je největším darem naší smrtelnosti?  Tahle epizoda je oslavou pradávného cyklu, který všichni žijeme.  

Jak je rozfázován náš život? Kudy vedou milníky a přechodové fáze? A dá se na ně nějak připravit? Dorůst do třiceti nebo čtyřiceti, anebo pak do té nové dekády s koncovkou „…sát“, to je takový pohyb životem odspoda nahoru.  Když ale dojdete do dekády, kdy je jasné, že polovina vašeho života je jistojistě za vámi, máte najednou možnost i toho druhého pohledu.  Ze shora dolů.

Jak vzniká náš vztah k učení? Jak se životem mění? Kdy je učení dost a kdy už nám stačí? Anebo se učíme pořád? A jak to máme my Češi s učením v druhé půli života? Nechte se inspirovat zamyšlením nad tím, jak poznat, že se učíme, od koho a hlavně proč.

Jsou měsíce v roce, kdy se o lásce častěji mluví. V únoru, na svátek Valentýna, a v květnu, kdy se líbáme pod rozkvetlou třešní, a taky kolem Vánoc, kdy jde zejména o lásku k bližnímu. Přesto by se o lásce mohlo mluvit častěji. Hýbe totiž našimi životy. Hodně toho o ní už víme, a taky nás všechny už nějak pozměnila. A tak i když je láska subjektivní prožitek, můžeme od sebe učit navzájem. A taky něco o ní předat našim dětem.

Sním o pozoruhodných ženách.  O ženách, které mají šmrnc a vnitřní štávu a energii a které rozdávají zralou radost. Nejsou ale všechny takové. Mnohé ženy uprostřed života jakoby zešednou. Stanou se neviditelnými.  Ptám se: kam se ztratily?  A oč tím jejich “zmizením” vlastně přicházíme? 

Inspiraci k učení lze hledat všude kolem nás.  Vnímám inspiraci jako zvláštní pohnutí, kdy nás něco natolik zaujme, že o tom začneme přemýšlet.  Jakoby ono “něco” zaťalo drápek do našeho srdce a do naší mysli, a nechtělo se pustit, dokud to více nepromyslíme, nepropojíme s něčím pro nás lákavým a neodbytným.   Vidím takovou inspiraci v tom, jak mluví náš nový prezident.  A tak jsem jeho způsob podrobila hlubšímu prozkoumání.   Kde a od koho se učíte mluvit vy?

Když se člověk rozhodne propojit svůj život s někým, kdo byl vychovaný v cizí zemi, mluví jiným mateřským jazykem a má jiné kulturní i společenské návyky,, musí se připravit na to, že bude žít ve vztahu plném různorodosti.  A možná, že rozhodneme-li se propojit svůj život vlastně s kýmkoliv, musíme se připravit na totéž.  Jak zvládáme naše rozdílnosti ve vztazích?

O odvaze se dá mluvit pořád. Nikdy jí není dost. Je to totiž aspirativní hodnota: všichni toužíme jí mít nějak víc. Tušíme, že odvaha je přelomová lidská kvalita. Povznáší nás do vyšších pater naší důstojnosti, celistvosti a sebehodnoty. Je přitažlivá, nakažlivá, a zároveň velmi intimní. Jenže, kde ji vzít, kde ji kultivovat, jen tak, v prostém životaběhu? Odvaha není hrdinství, ani statečnost. Je nám kdykoliv na dosah. Je ukrytá v malých životních etudách, které prožíváme každý den. Tam je možné ji najít, a procvičovat.

I ve všednosti dní nastávajícího roku nezapomínejme na podstatné mezníky našich životů - na naše sny.  O jednom takovém snu a jeho uskutečnění jsem mluvila s mojí kamarádkou Katarínou Emmou Schapiro.  Náš rozhovor posílám všem věrným posluchačům tohoto podcastu jako novoroční dárek, inspiraci a mohutné připomenutí: náš život stojí za to žít s odvahou.  Všechno dobré ve 2023!

Konec roku.  Konec jedné etapy.  Konec nějakého stavu.  Konec vztahu nebo období.  Zkrátka konec v jeho podobách je v našich životech opakující se veličinou.  Jak s ním pracujeme? Kolik pozornosti mu věnujeme? A k čemu je to dobré?  I ten nejplynulejší přechod od starého k novému v sobě obsahuje citlivé místo, bod změny, kde se ještě lze zastavit, otočit a podívat se zpátky. Je to místo, kde něco definitivně končí. Pak už vede jen nová cesta. Nové cesty definují  naše životy. Ale jak to máme s definitivními konci? 

Dopis je důkaz našeho zájmu. Svědčí o tom, že někomu věnujeme nejen náš čas a myšlenky, ale taky kinetickou energii naší ruky.  Dopis je otisk naší jedinečné člověčiny na papír. Dárek, který dostaneme v zalepené obálce. Vypadá to, že psaným - a fyzickým - dopisům odzvonilo. Proč už si nepíšeme? Anebo jenom modernizujeme, co mezi lidmi fungovalo odjakživa?

Odkud pocházíme?  Naše minulost je plná dat o nás.  Naše rodové vybavení a osudy nás ovlivňují více, než jsme si ochotni uvědomit a přiznat. Pátrání po klíčových vlastnostech našeho rodu může být překvapivé dobrodružství, cesta za poznáním sebe sama, i zdroj pochopení lidí nám nejbližších. Všichni jsme jenom lidi. A naše příběhy, ty o lásce k řemeslu, k dětem, k rodině a jiným lidem, to je z čeho jsme utkaní.

Všichni ho máme. Nikdo o něm nemluví. A čím méně se o něm mluví, tím větší má nad námi moc. Stud. Sociální emoce plná strachu, že nejsme dost, a tedy nepatříme do party, Hrozí nám vyčlenění. Protože jsme tvorové vědomí a společenští, tenhle druh strachu je nám vlastní - nikdy se ho úplně nezbavíme.  Můžeme ale proti studu začít budovat odolnost.  Zde je návod, jak začít.