Plus

Je 20. březen 1995, pondělí ráno a v tokijském metru vrcholí dopravní špička. Nic nenasvědčuje tomu, že dnešek si připíše neblahé prvenství. Poprvé bude při teroristickém útoku použita chemická zbraň. Během pár minut začínají lidé kašlat, dusit se, zvracet a kolabovat. Metro zaplňují výpary sarinu. Otráví 5 tisíc lidí, 13 jich zemře. Dva měsíce trvá, než se veřejnost dozví, že za nevídaným útokem stojí radikální náboženská skupina Óm šinrikjó. (Repríza.)

51 dní obléhali agenti amerického Úřadu pro záležitosti alkoholu, tabáku a střelných zbraní a FBI ranč Apokalypsa nedaleko texaského Waco. Na blížící se konec světa tu čekala náboženská komunita v čela s Davidem Koreshem. Při závěrečné přestřelce 19. dubna 1993 zemřelo 74 lidí, včetně 21 dětí. (Repríza, v premiéře jste pořad mohli slyšet v dubnu 2024.)

Bylo 18. listopadu 1978. V jihoamerické Guyaně ten den zemřelo 921 lidí. Byl mezi nimi kongresman USA Leo Ryan, několik novinářů, ale hlavně členové náboženské skupiny Chrám lidu. (Repríza, v premiéře jste pořad mohli slyšet v dubnu 2024.)

Medostatek personálu ve zdravotnictví, ekonomická krize, sociální problémy či nedostavěné dálnice... I s tím se teď potýká slovenská společnost. Jak současnou situaci prožívají běžní Slováci? A co chtějí od svých politiků? V závěrečném díle minisérie podcastu Chyba systému věnované Slovensku o tom diskutují sociální antropolog Juraj Buzalka a Karolína Farská z hnutí Za slušné Slovensko.

Dnešní slovenská vláda definovala jako jednoho ze svých hlavních nepřátel progresivismus. Klade důraz na tradici, národ a folklór. Chce změnit jazykový zákon o povinném používání slovenštiny, dostat do galerií a na divadelní prkna výhradně slovenskou tvorbu. A ministryně kultury Martina Šimkovičová už odvolala vedení Národního divadla, galerie i muzea. V pátém díle minisérie podcastu Chyba systému věnované Slovensku o tom debatují Silvia Porubänová a Jozef Majchrák.

Vláda Roberta Fica (Směr) za jediný rok výrazně proměnila slovenskou justici. Ve zrychleném řízení reformovala trestní zákoník a zrušila Úřad speciální prokuratury, který se zabýval třeba i případem vraždy novináře Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. „Klíčový problém není zrušení prokuratury, ale proč a jak k němu došlo,“ zdůrazňuje bývalá ministryně spravedlnosti Lucia Žitňanská, podle níž se zpozdí projednávání některých případů.

Jak prožívali klíčové listopadové události roku 1989 komunisté, pohraničníci, policisté z pohotovostního pluku? Říkají, že se nemohou „jen tak“ přesmýknout, přehodit. Podle nich prohrálo cosi, co pomáhali budovat a v čem žili. Jak se tedy na pětatřicet let staré události dívají dnes? Ničeho nelitují a morálku neřeší. Každý má podle nich právo na názor, a oni mají prostě svůj, říkají.

Na sametovou revoluci lidé vzpomínají jako na nejkrásnější chvíle v životě, ale také na vzplanutí marných nadějí. Velká očekávání vystřídalo bolestivé střízlivění a kocovina, konstatují autoři podcastu Století příběhů Adam Drda a Mikuláš Kroupa.

Slovenská veřejnoprávní média v létě prošla výraznou změnou, která nezůstalo jen u slov v názvu. Dosavadní Rozhlas a televizi Slovenska (RTVS) nahradila Slovenská televize a rozhlas (STVR) s novým vedením. Na politické tlaky si ale stěžují i soukromá média. „Prakticky jsme odešli nebo byli odejiti všichni, kdo jsme moderovali velké politické diskusní pořady,“ popisuje v podcastu Chyba systému Českého rozhlasu Plus moderátorka televize Joj a novinářka Jana Krescanko Dibáková.

Jak prožívali sametovou revoluci herec, vědec, student gymnázia, kněz a političtí vězni? Mikuláš Kroupa a Adama Drda připravili pestrou koláž příběhů z Paměti národa. Zazní svědectví moderátora Jakuba Železného, bývalého politického vězně Václava Kříže a dalších. Mezi nimi je i příběh rodiny Štěpničkových: Jiřina byla na osm let uvězněna, ale nakonec se stala Zasloužilou umělkyní. Její syn Jiří hrál Klementa Gottwalda, ale listopad 1989 hodnotí jako zásadní.

Převrat v listopadu 1989 v Československu proběhl – jak se říká – „sametově“. Jak se to stalo? Proč vedení KSČ a státu nepovolalo armádu? Proč členové Lidových milicí čekali u autobusů a nedostali rozkaz k zásahu proti demonstrantům jako třeba v roce 1969?

Slovenský premiér Robert Fico patří k nejúspěšnějším a zároveň nejkontroverznějším politikům ve středoevropském regionu. Pětkrát zvítězil v parlamentních volbách a během svého čtvrtého funkčního období se stal terčem atentátu, který otřásl celým Slovenskem. „Fico má mimořádné vlohy pro politiku, bere to jako své životní poslání. A má také odvahu jít do konfliktů a vychází z nich vítězně,“ hodnotí dlouholetý místopředseda strany Směr a exministr kultury Marek Maďarič.

Od rozpadu společného státu Čechů a Slováků nás dělí více než 30 let. Během nich neustále zaznívala slova o vzájemné blízkosti a bratrských vztazích, obě země ovšem procházely odlišným vývojem. „Představy lidí o demokracii jsou podobné. Rozdíl je v tom, jak je uchopují politici. Slováci nejsou méně proevropští či více náchylní k populismu, ale mečiarismus nás ovlivnil na roky dopředu,“ míní šéfredaktorka deníku SME Beata Balogová ve speciální minisérii podcastu Chyba systému.

Demonstrace proti sovětské okupaci, které propukly v mnoha československých městech v srpnu 1969, byly nadlouho posledními masovými občanskými protesty proti totalitnímu režimu. Účastnilo se jich odhadem přes sto tisíc lidí a vedení státu a KSČ je s použitím Lidových milicí, Sboru národní bezpečnosti a Československé lidové armády brutálně potlačilo.

„Utíkali jsme, protože jsme zjistili, že za esenbáky jdou ještě Lidové milice… Otočila jsem se a viděla, jak jeden (milicionář) klečí, ruku měl opřenou o koleno a mířil. A já říkala: ‚Člověče, to je malér, oni snad chtěj střílet!‘ A skutečně začali střílet!“ říká na nahrávce Paměti národa veterinární lékařka Jana Drašnarová.