ds

Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Protože těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají. Matouš 7,13.14 Jeden věřící lékař měl ve své ordinaci řemeslně vyrobenou pěknou knihovničku. Dostal ji jako dárek a vážil si jí. Na čelní straně knihovničky byl hezkými písmeny vypracovaný nápis: „Těsná je brána a úzká cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají.“ Jednoho dne lékař obdržel dopis s naprosto udivujícím příběhem: „Před lety jsem byl jednou u Vás v ordinaci. Během vyšetření bloudily mé zraky stále znovu k verši na Vaší knihovně. Přitom jsem si musel myslet: Ano, já se asi nikdy už neuzdravím; neboť je jen málo těch, kteří nalézají cestu, která vede k životu. Četl jsem to tak: … která vede ke zdraví. – Tvoje cesta, tak jsem si to myslel, asi brzy povede ke smrti. Protože pod veršem bylo udáno místo Matouš 7,14, otevřel jsem doma Bibli, abych si ten verš přečetl v souvislosti. Nyní jsem si teprve všiml, jak špatně jsem si ta slova z Bible vyložil. Z Boží milosti jsem potom našel tu cestu, která vede k životu, a vaší knihovničce vděčím za poukaz na ni!“ „Nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří.“ (Římanům 1,16)

Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Pánův den přijde. 2. Petrův 3,9.10 Bomba, jejíž roznětka je spojena s hodinami, se nazývá časovaná bomba. Když tiká, tak to znamená, že nastavený čas už ubíhá a exploze nemůže už být zadržena. Pak už je jen třeba dostat se co možná nejrychleji do bezpečí. Bůh mluví v Bibli o něčem, co může být srovnáváno s takovou časovanou bombou: Bůh určil den, ve kterém bude lidstvo soudit. Pak bude posuzovat lidi a jejich skutky. Víme, že nikdo z nás není bez hříchu. Boží rozsudek tedy postihne všechny. A tento den se stále více blíží! V onen den už nebude úniku. Odplata za hřích je smrt. Tak to je napsáno v Bibli. Ale kdo by chtěl zemřít věčnou smrtí, to znamená přijít do pekla? Vy určitě nikoli. Nyní vyvstává vše rozhodující otázka: Může člověk tomuto rozsudku uniknout? Může se člověk dostat do bezpečí dříve, než uplyne Bohem určená doba? Ano, neboť Bůh nechce hříšníkovu smrt, nýbrž aby se obrátil a žil. V Evangeliu Jana 3,18 čteme, že ten, kdo věří v Pána Ježíše, nebude souzen. Je tu tedy východisko. Ale myslete na to: Časovaná bomba tiká. Je třeba jednat rychle. Pojďte ještě dnes se svými hříchy k Pánu Ježíši, vyznejte Mu je a věřte, že On na sebe vzal rozsudek – smrt, kterou jsme si vy a já zasloužili. Když Jej přijmete do svého života, uniknete soudu, rozsudku smrti a peklu.

Žena tam tedy nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Není snad on ten Kristus?“ Vyšli z města a šli k němu. Jan 4,28-30 Myšlenky k Evangeliu Jana Ježíšova slova milosti otevřela srdce Samařanky. Když se na závěr od Něho dověděla, že On je Kristus, mělo to na ni bezprostřední účinek: Nechává stát svůj džbán s vodou a jde do města. Vše, co tvoří její denní práci a starosti – to je symbolicky vyjádřeno džbánem – nechává nyní za sebou. Našla něco důležitějšího. Dokonce i studna s tradicí a její náboženští předkové ztrácejí na významu. Tato Osoba, která před ní stojí a jíž je od nynějška uchvácena, je nesrovnatelně větší než praotec Jákob. Jaká změna v životě této Samařanky! „Ústa mluví z přebytku srdce.“ (Lukáš 6,45) – tato slova z Bible jsou pravdivá i v životě této ženy. Zve druhé, aby přišli ke Kristu. Pán k ní řekl: „Jdi, zavolej…a přijď sem.“ (v. 16) Tato slova nyní přijímá a prosí lidi města: „Pojďte…!“ Společně s nimi chce jít ke Kristu. Stala se misionářkou. Kolik lidí od té doby vyšlo a stále zvou k Ježíši Kristu! Každý z nich prožil totéž jako ta Samařanka: Jeho hříšný život byl odkryt. A když vyznal své hříchy a obrátil se, Ježíšova odpouštějící milost vše přikryla. Žena se nijak nestydí naznačit před druhými svou hříšnou minulost. Podle toho je vidět, že její víra je opravdová. Jejích několik málo slov jde od srdce k srdci a ukazuje se účinek: Mnozí přicházejí k Ježíšovi. – Jen si můžeme přát, aby se tento příběh ještě tisíckrát opakoval.

Jako vy jste kdysi neposlouchali Boha, nyní však se vám dostalo milosrdenství. Římanům 11,30 Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království. Jan 3,3 Křesťanem se člověk nenarodí, křesťanem se člověk stává Jak se člověk stane křesťanem? Někteří lidé se domnívají, že jsou křesťany proto, že mají nějakou známost křesťanských pravd: jsou pokřtěni, následují náboženská naučení. Jiní uznávají existenci Boha – Stvořitele a více či méně se přizpůsobují biblickým přikázáním. Zase jiní se přidrží náboženské praxe a nechybějí na bohoslužbách; drží se obřadů a tradic, aniž by si kladli příliš mnoho otázek. Člověk také není křesťanem proto, že jeho rodiče jsou křesťany. Člověk se také nestává křesťanem teologickými studiemi na semináři nebo v biblickém ústavu, a ani tehdy ne, když získal náboženské naučení. Jak se tedy někdo stane křesťanem? Boží slovo nám říká, že „Božím dítětem“ se člověk stane „novým narozením“, když přijme Ježíše jako svého Spasitele. Jsem ztracen, daleko od Boha, jsem hříšník. Potřebuji být zachráněn, mít vztah k Bohu. A to může dát jen Bůh, když Mu důvěřuji. Spolehnout se na Ježíše Krista je skutečně něco jiného než náboženství. „Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)

Petr… dostal strach. Začal tonout a vykřikl. „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho. A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni. Matouš 14,30-31; Skutky 4,12 SOS SOS je mezinárodní signál, který vysílají námořníci v nouzi. Tomuto signálu se připisuje následující význam: „Save Our Souls“ (Zachraňte naše duše). Je vysílán, když je ztracena všechna naděje, že je možná záchrana vlastními silami, a pro přežití se lidé obracejí na někoho z okolí. V našem světě jsou různé nouzové SOS situace, ale také tu jsou SOS duchovního rázu. Vskutku, každý jde po cestě, která končí smrtí. Když člověk žije bez Boha, zapomíná na věčné zatracení. Nikdo mu ale nemůže uniknout sám od sebe. Proto Bůh čeká na vyslání signálu SOS od toho, kdo pozná potřebu vnějšího zásahu, zásahu od Boha. Když se apoštol Petr začal nořit do vln Galilejského jezera, volal k Ježíšovi: „Pane, zachraň mne!“ A i-hned měl na dosah Ježíšovu ruku, která byla k němu vztažena. Ten, kdo vysílá SOS, nediskutuje o prostředcích, které zachránci mají užít. Přijme s vděčností vše, co je učiněno pro jeho záchranu. Proto Ježíš chce i dnes přijít na pomoc tomu, kdo se z hloubi své zoufalosti, svého zármutku nebo své vzpoury k Němu obrátí, aby mu bylo odpuštěno, porozuměno, aby byl milován a potěšen. On je Spasitel a neexistuje žádný jiný.

Každou modlitbou a prosbou se v každý čas modlete duchem a k tomu bděte s veškerou vytrvalostí a prosbou. Neustále se modlete. Efeským 6,18; 1. Tesalonickým 5,17 Můžeš mi napsat tu modlitbu? Jeden z našich přátel měl zvyk modlit se s lidmi, které přišel povzbudit. Jednoho dne ho jeden z nich, na něhož zapůsobila jednoduchost pronesených slov, požádal: „Můžeš mi tu modlitbu napsat?“ Tato žádost se zdá být naivní, ale dobře vyjadřuje zmatek četných křesťanů, kteří věří, že musí recitovat celé hotové modlitby, a kteří si myslí, že nemohou Bohu vše prostě vyjádřit. A přesto dnešní verše nedávají přesné směrnice, týkající se způsobu modlitby. Jak si představit nějakou „standardní“ modlitbu, když přece potřeby jsou tak různé, jako se liší jeden člověk od druhého a den ode dne? Tomu, jenž Pána prosil: „Pane, nauč nás modlit se,“ Ježíš odpověděl tím, že ukázal na témata modlitby, týkající se Boží slávy, každodenních potřeb, vyznání hříchů a také na prosbu o ochranu od zkoušek. Jeho odpověď nemá být brána jako nehnutelný text, kde je nebezpečí, že stálým opakováním ztratí svoji sílu. Přečtěme si znovu ty četné modlitby věřících v celé Bibli. Uvidíme, jak každá je přizpůsobena přesným okolnostem toho, kdo je pronáší. Neučme se modlitby nazpaměť, ale umějme prostě mluvit s naším Bohem o tom, co nás zaměstnává a co nám činí starosti. Také nezapomínejme děkovat Bohu za všechna dobrodiní, a zvláště za Jeho velké spasení!

Hospodin je dobrý k tomu, kdo na něho očekává, k člověku, jenž ho hledá. V den svého soužení jsem hledal Panovníka, v noci jsem k němu vztaho-val ruku a neoblevoval jsem, má duše se nenechala utěšit. Pláč 3,25; Žalm 77,3 Vězeň stojí před vězeňským pastorem. Má v ruce dopis a říká: „Pane faráři, chtěl jsem vás dnes ještě naposledy vidět.“ „Co se děje? Snad nejste nemocen?“ „Už osm let mohu nebe vidět jen těmito mřížemi. Až dosud jsem to ještě snášel. Byl jeden člověk, který na mne myslel a čekal na mne. – Tady je poslední dopis. Moje žena mne opustila. Teď už můj život nemá smysl.“ Pastor znal toho muže. Nebyl z těch, kteří mluví o sebevraždě, aby si vydobyli nějakou výhodu. Opatrně odvětil: „Je mi to skutečně líto, když slyším, že jste se vzdal. Ale myslete na to: Bůh se vás nevzdává. Hledá vás. Čeká na vás. A já věřím, že nyní je čas, abyste se k Němu obrátil. Budu se za vás modlit. Ale mám k vám jednu prosbu: Čtěte to evangelium, které vám dávám.“ O dva dny později, v neděli ráno, byl ten muž ve vězeňské kapli, kde farář mluvil o víře v Ježíše Krista. Tvář vězně zářila. V osamění cely se s ním v jeho zoufalství setkal Bůh. A dal mu více než svobodu, po které toužil. Dal mu spasení jeho duše. „I kdyby mě opustili můj otec a má matka, Hospodin mě k sobě přivine.“ (Žalm 27,10)

Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou. Hospodinův zákon je ryzí, obnovuje duši. Hospodinovo svědectví je spolehlivé, prostým lidem dává moudrost. Žalm 19,2.8 Díky moderním dalekohledům můžeme dnes vidět do vesmíru nepředstavitelně daleko a pozorovat nebeská tělesa, o kterých jsme předtím nic nevěděli: obrovská slunce, ano miliardy hvězdných systémů, které obsahují opět mnoho miliard hvězd a jsou od sebe vzdáleny miliony světelných roků. – Když je vesmír tak obrovský, jak mocný musí potom být Stvořitel, který vše povolal v jsoucnost a který vše udržuje! Stále lepší dalekohledy nám umožňují nahlížet stále dále do viditelného stvoření. Avšak jen „zákon“ a „svědectví“, ano celé Svaté Písmo dávají „oku víry“ možnost pohlédnout do neviditelného a věčného Božího světa. Bez Božího slova bychom nic nevěděli o onom světě, nevěděli bychom nic o Bohu a o tom, co ve své nepochopitelné lásce dává těm, kteří se vírou v Jeho Syna Ježíše Krista stali Jeho dětmi. Skrze Bibli se učíme posuzovat vše ve světle věčnosti. A pak poznáváme nejen tu nepatrnou zeměkouli, nýbrž ztracený svět. Člověk se nejeví jen malým a nicotným, ale jako hříšník – provinilý před svatým Bohem, svým Stvořitelem. S úžasem ale čteme v Bibli také o Boží lásce: „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) Kdo je Bůh a kdo je člověk a jak najdu cestu k Bohu – to vše se mohu dovědět jen z Bible!

Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, zvaný Kristus. Až on přijde, oznámí nám všechno.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá se ženou. Nikdo však neřekl: ‚Nač se ptáš?‘ nebo ‚Proč s ní mluvíš?‘ Jan 4,25-27 Myšlenky k Evangeliu Jana Samařská žena sice vyslovila svou otázku: „Kde je to správné místo klanění?“, ale hluboký význam Ježíšových slov úplně nepochopila. Utěšuje se myšlenkou na očekávaného Mesiáše, který jí ve všem dá úplnou známost. Pociťuje, že si bez Něho nemůže vystačit. Upomínají ji snad právě Ježíšova slova na Mesiáše? Ježíš ženě pověděl o neobyčejném požehnání, o živé vodě, která tryská k věčnému životu. Také ji oslovil v jejím svědomí – vždyť přece žije v hříchu. A nyní jí naznačil, že dojde k přelomu. Žena touží po Mesiášovi. Jak dojemná je ta chvíle, kdy On se jí dává poznat: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ Jako Žida Ho navenek hned uměla identifikovat; jako proroka Jej poznala podle jeho slov, která ji samou zjevila. Ale že žíznivý cestující sám by měl být Mesiáš – to na ni působí, i když to ještě nemůže pochopit. Rozmluva je náhle ukončena učedníky. Vracejí se ze svého nákupu a diví se, že jejich Mistr mluví s cizí ženou. Kdyby věděli, o čem mluví, divili by se ještě více. Učedníci mlčí a zůstávají v odstupu. – Je škoda, když se Ježíšovým slovům a jednání jen podivujeme a nejdeme k jejich podstatě.

Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv. A stal se všem, kdo ho poslouchají, původcem věčné záchrany. Vírou uposlechl Abraham, když byl volán. Jan 3,36; Hebrejům 5,9; Hebrejům 11,8 Křesťanská víra je poslušnost Věřit znamená důvěřovat Bohu, a také to znamená poslechnout, co On žádá. Dejme příklad: Jestliže mi lékař předepsal lék, nestačí věřit, že tento lék je účinný, ale abych se uzdravil, je třeba, abych také bral lék, který předepsal. Když jsem uznal, že Boží zaslíbení jsou pravdivá a že Bůh je hoden důvěry, je třeba jít dál, je třeba poslechnout. Ostatně, jestliže skutečně Bohu důvěřujeme, učiníme, co nám říká. Věřit je také osobní odpověď na Boží pozvání. Je to odpověď někoho, kdo činí pokání, kdo uznává, že je zasažen smrtelnou „nemocí“ hříchu, a přijme prostředek, který mu Bůh nabízí, aby byl zachráněn. Věřit je tedy hnutí našeho srdce, nejhlubší části naší bytosti, k Bohu, protože přijímáme Jeho svědectví lásky a protože Mu důvěřujeme. Víra tedy není pouze rozumová znalost, která osvítí naši inteligenci, aniž by změnila náš život. Ne, víra naklání celé naše bytí směrem k Bohu. Je přesvědčením (mé myšlení), důvěrou (mé city), poslušností (má vůle). Když čtu Bibli, přijímám do své vnitřní bytosti Boží slovo, které ve mně působí jistotu. Když důvěřuji jeho zaslíbením, zakouším, že Bůh je věrný. Když Ho poslouchám, ctím Jej a dokazuji druhým skutečnost své víry.

Je lidem uloženo jednou zemřít a potom bude soud. (Pán Ježíš řekl:) Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má věčný život a nejde na soud. Hebrejům 9,27; Jan 5,24 Vražedné silnice Pravidelně nám jsou připomínány chmurné statistiky, týkající se počtu zabitých na silnicích. Policisté oznamují zesílené kontroly, pojišťovny rozšiřují své materiály, média oznamují čísla. Ale na konci každého týdne anebo při dovolených je výsledek stejný: silnice zůstává jednou z hlavních příčin smrti v našich zemích. Kolik lidí je marně očekáváno večer nebo za svítání: už nikdy se nevrátí… Nemůžeme vždy myslet na nehodu, která by se mohla stát, když něco děláme. Ale mějme dostatek rozumu, dokud žijeme, abychom si položili tuto otázku: Co je náš život? Je křehký, prchavý, ale má velkou cenu! Jen Bible nám dá správné poučení o životě, smrti a o tom, co po ní následuje. Vysvětluje nám, že Bůh chce štěstí člověka, ale že ten vše zkazí, poněvadž zavrhuje svého Stvořitele. Varuje nás, že po smrti bude muset každý být Bohem souzen, ale také že Bůh je trpělivý vůči všem lidem. Chce, aby se každý k Němu obrátil vírou v Ježíše Krista, aby od té chvíle žil ve vztahu k Němu. A když přijde chvíle, kdy tento život opustí, aby mohl přejít do jiného, mnohem lepšího. Berme vážně poselství Boha, který nemůže lhát a který chce naše dobro. Ať už se dáváme na cestu po silnici nebo ne, mysleme na to, co je podstatné!

Proč posloucháš slova člověka? Ty se na chvíli zastav. Oznámím ti Boží slovo. 1. Samuelova 24,10; 9,27 Hlas lidu nemá vždy pravdu Hlas lidu a všeobecný názor není vždy správný. To se už mnohokrát ukázalo: Lidé nazvali Westinghouse hlupákem, když se pokoušel brzdit vlak vzduchem. Ale dnes se všude na světě používají vzduchové tlakové brzdy. Lidé se smáli bratřím Wrightovým, kteří měli v hlavě, že postaví stroj těžší než vzduch, který bude umět létat. Ale v roce 1903 poprvé vzlétli se svým letadlem, které sami vyvinuli. My se možná smějeme obyčejným lidem, kteří často nedokážou něco nového správně ocenit. Ale mýlit se může nést vážné následky, když jde o naše věčné určení. Tady je ve hře příliš mnoho. Protože jsme ty i já zhřešili proti Bohu a lidem, zasluhujeme Boží trest. Bible říká, že mzdou za hřích je smrt, věčné oddělení od Boha. Avšak Bůh nám nabízí skrze Ježíše Krista věčný život: „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) Mít chybný názor není zpravidla zlé. Ale když jde o Ježíše Krista a o naši věčnou záchranu, nesmíme sledovat všeobecné mínění většiny. Musíme poslouchat to, co říká Bible. Tam je naprosto jasně řečeno: „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn.“ (Skutky 16,31)

Býval jsi mou pomocí. Nenech mě, neopouštěj mě, Bože, má spáso! Žalm 27,9 Každý je strůjcem svého štěstí! Tak to říká přísloví. A tak se mnozí snaží a jednají. S velkou námahou pracují na svém životním štěstí a na spasení své duše. Neuspokojí se rychle jen tak s něčím, nýbrž rádi za to také zaplatí. Nic si nedarují a nenechají si nic darovat, alespoň ne od Boha. Věřící křesťané to vidí jinak. Uznávají Boha za Boha své spásy. Přestali být strůjci vlastního štěstí. Spíše úplně a zcela důvěřují Bohu, který dal svého vlastního Syna jako Spasitele světa. Na Něho vložil dílo na kříži na Golgotě. Tam Ježíš Kristus zemřel za hříchy všech těch, kteří Ho vírou přijmou. Toto spasení je jedinečné. Zahrnuje: odpuštění hříchů, smíření s Bohem, obdržení věčného života a Ducha Svatého, osvobození od každé obžaloby, osvobození od věčného odsouzení, budoucnost ve slávě nebe. Tato záchrana je nezaslouženým darem. Bůh jej nabízí každému člověku. Jedinou podmínkou je, aby jej člověk vírou přijal. Ale k tomu člověk musí být ochoten ustoupit od svého vysokého mínění o sobě. Každý, kdo se pokorně dozná ke svým hříchům a vyzná je, zakusí všechna výše jmenovaná požehnání. Kdo by toto nechtěl přijmout místo dalšího neužitečného namáhání!?

My jsme však doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Lukáš 24,21 Dva muži jdou sklesle z Jeruzaléma do Emaus. Jejich naděje pro budoucnost jsou pryč. Vůdcové lidu ukřižovali Ježíše z Nazareta – jejich Mistra, kterého až do té doby následovali. Co teď? Možná, že se vidíte být v podobné situaci. I vy jste doufali – a nyní jste zoufalí a skleslí: Byli jste zklamáni. Ano, je mnohé, nad čím si můžeme zoufat, když zmizí naděje. Možná to jsou neúspěchy v práci – přes všechnu snahu a oběti. Anebo došlo ke zklamání v manželství nebo v rodině. Štěstí, pociťované na začátku, zmizelo; a zbyla prázdnota, ba beznaděj, ze které nevidíte žádné východisko. A konečně si můžeme také zoufat sami nad sebou. Co se stalo z obrazu, který jste kdysi o sobě měli: budu silný, dobrý, obětavý? „Jsem prostě takový, jaký jsem,“ řeknete nyní rezignovaně. Vraťme se k těm dvěma mužům na cestě do Emaus. Náhle se k nim připojí nějaký muž, kterého nejprve považují za cizince. Ale je to sám Pán Ježíš Kristus. Už neleží v hrobě! Vstal! Žije! Jaká radost tu přichází do zoufalství těchto prvních křesťanů! Naděje, o které si mysleli, že je zničená, s jejich Pánem opět vstala. Teď mají pevnou oporu – pro přítomnost i pro budoucnost. Tento Vzkříšený tu je i pro vás. Chce do vašeho života přinést novou naději. Odkryjte před Ním celou svou situaci, nazvěte vše pravým jménem a začněte s Ním znovu! On chce být také vaší nadějí. Ano, On je ta jediná bezpečná naděje pro všechny lidi. Na Něm a na Jeho příslibech můžete stavět.

Neboť i my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, bloudící, byli jsme otroky žádostí a všelijakých rozkoší, trávili jsme život v špatnosti a závisti, byli jsme odporní a navzájem jsme se nenáviděli. Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, zachránil nás… podle svého milosrdenství. Titovi 3,3-5 Nejen krásné příběhy „V Bibli jsou příběhy, které skutečně nejsou krásné,“ řekla jedna žena. A to pro ni byl dostatečný důvod pro to, aby Bibli nečetla. Je to skutečně pravda – v Bibli jsou dokonce hrozné příběhy! Není to sbírka příběhů na dobrou noc, nýbrž kniha, která líčí pravdu bez přikrašlování. Ukazuje člověka takového, jaký je: s celou jeho špatností a nemravností … A to se až dodnes vůbec nezlepšilo; podívejte se jen do denního tisku. Ano, tak to je: Sobectví a špatnost lidského srdce a jeho nejtajnější pohnutky nejsou nikde tak odhaleny jako v Bibli. Bible je Boží slovo, a jen Bůh sám vidí do hloubek duše. To je také obraz, který Bible o člověku vykresluje. Avšak v této knize také poznáváme Boha – Jeho svatost a dokonalou čistotu, ale také Jeho milost a milosrdenství, se kterým vychází vstříc lidem, kteří upadli do hříchu. Ježíš Kristus, světlo světa, sestoupil na zem, aby na sebe vzal trest za naše hříchy a osvobodil nás z moci hříchu. Ten, kdo Mu vyzná své hříchy, zakusí obnovu od základu. A pak objeví v Bibli nevyčerpatelné bohatství.

A přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě. Jan 4,23.24 Myšlenky k Evangeliu Jana Ve své rozmluvě se samařskou ženou ohlašuje Ježíš změnu časů: S jeho příchodem na zem začal nový časový úsek – Bůh se ve svém Synu Ježíši Kristu zjevil jako Otec. To jde daleko nad Boží zjevení ve Starém zákoně. A jako Otec chce být Bůh nyní od věřících uctíván. Když se dříve lidé klaněli v neznámosti a možná i bez účasti srdce, tu nyní zde jsou praví ctitelé – tak jak si to Bůh přeje. Pravé klanění se děje „v duchu“, to znamená, že nespočívá ani ve vnějších rituálech, ani v materiálních obětech – jako byly přinášeny ve starozákonních časech. Duch Svatý je síla velebení; může lidského ducha v každé době a na každém místě vést k tomu, aby s velebením obdivoval Boha samého i Jeho jednání. „V pravdě“ znamená: Klanění musí být spojeno s úplným Božím slovem. Neboť jen tam nalézáme pravdu o Bohu, světu a lidech. Bůh Otec hledá ctitele. Ale dbejme v této souvislosti na to výslovné „musí“: Bůh sám předepisuje, jak se máme klanět. Chce být ctěn v duchu a pravdě. Nesmíme – nezávisle na Bibli – chválit Boha svými vlastními myšlenkami a představami. Bůh přijímá jen to, co přichází od Něho samého. Už jste někdy Boha obdivovali za to, že nechal svého vlastního Syna zemřít, aby nám mohl darovat věčnou vlast u Sebe? phone_androidAndroid app phone_iphoneiOS app NOV 2020

Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč. Hebrejům 4,12 „Udělej oheň a spal je!“ Před mnoha lety procházel posel s Biblemi s těžkým batohem na zádech lesním územím na Sicílii. Náhle před ním stál ozbrojený muž a ptal se na obsah jeho batohu. „Nesu v něm Bible a části Bible,“ řekl křesťan. „Pak udělej oheň a spal je!“ poručil lupič. Křesťan zanítil oheň. Avšak pak se zeptal, zda by nemohl z každé knihy přečíst jeden krátký oddíl, dříve než ji hodí do plamenů. Když to lupič dovolil, otevřel evangelista jednu z knih a četl 23. Žalm: „Hospodin je můj pastýř…“ Z další knížečky vzal podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lukáš 10,25-37). Ze svazku s Matoušovým evangeliem křesťan četl kázání Pána Ježíše na hoře (kapitoly 5-7). A potom přišla „velepíseň lásky“ z Listů apoštola Pavla (1. Korintským 13). A lupič pokaždé vykřikl: „To je dobrá kniha! Ta se nesmí spálit; dej mi ji!“ Tak nakonec nebyla spálena žádná kniha. Lupič si je všechny vzal s sebou a vzdálil se, aniž by poslu s Biblemi nějak ublížil. O několik let později se křesťan s tímto mužem zase setkal. Už to nebyl lupič. Stal se křesťanem a sám nyní lidem vyprávěl dobré poselství Bible. – Boží slovo se dotklo jeho srdce a jeho život se od základu změnil. „Nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří.“ (Římanům 1,16)

Zemře-li muž, ožije snad opět? Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jób 14,14; 1. Korintským 15,20.21 „Zemře-li muž, ožije snad opět?“ Národy světa měly vždy povědomí o tom, že smrt není konec všeho. Písemně předávané mytologie, ale také prastaré dary v hrobech, které byly odkryty archeology, jasně ukazují, že lidé věřili v život po smrti. Lidé si vždy kladli otázky, které směřovaly za pozemský život. Bůh „také věčnost dal do jejich srdce“ (Kazatel 3,11). Často se mluví o „onom světě“. Co je tím míněno? „Onen svět“ je to, co přesahuje hranice mých zkušeností a smysly poznatelného světa. Tím je jasné, že pravdu o něm mi může zjevit jen Bůh. A Bible, Boží slovo, jasně ukazuje, že po smrti je život. Vzkříšení Ježíše Krista je toho největším důkazem. K tomu nás Bible upozorňuje na to, že na onom světě jsou dvě rozdílná místa určení. O tom, kde budu trávit věčnost, se rozhoduje nyní na zemi. Všechno závisí na tom, zda mám skutečný vztah víry k Ježíši Kristu. Ano, vzkříšení Ježíše Krista patří k těm nejslavnějším skutečnostem, které nám evangelium sděluje. Po Ježíšově smrti byli Ježíšovi učedníci skleslí; ale když potom před nimi opět stál živý, změnilo se pro ně všechno. Skrze své vzkříšení a nanebevstoupení vytvořil Kristus všem věřícím cestu, aby jednou mohli být ve věčné radosti u Něho.

On byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na něho dolehla kázeň pro náš pokoj a jeho šrámy jsme uzdraveni. Izajáš 53,5 Historická skutečnost U vchodu do školy si několik maminek povídá o výchově dětí. Jedna z nich je nejistá. „Nevím, co mám říci, když se mě děti ptají na Boha.“ Jiná maminka odpovídá: „Můžeš říci, že Ježíš Kristus žil a zemřel na kříži. To je historická skutečnost.“ Ano, Ježíš Kristus zemřel na kříži. To je velmi známá skutečnost. Jeho život, Jeho smrt a Jeho vzkříšení změnily svět. A přece často nevíme, co se v den ukřižování stalo. Během hrozného utrpení na kříži, poté co Ježíš snesl rány a posměch lidí, přišla chvíle, kdy před Bohem činil smíření za mé hříchy. Tam On, svatý a spravedlivý, nesl trest za mé hříchy. V této době – kolem poledne – se zatmělo slunce: „Od šesté hodiny nastala tma po celé zemi až do hodiny deváté. Kolem deváté hodiny zvolal Ježíš silným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ To jest: ‚Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?‘ (Matouš 27,45.46) Jak hluboká byla vnitřní utrpení Vykupitele, jaké trápení mluví z jeho slov! – Znám odpověď na jeho otázku: Na kříži trpěl Boží Syn trest, který jsem zasluhoval já za své hříchy. Proto Ho Bůh opustil. Jak nepochopitelně velká je Ježíšova láska, že zaujal mé místo! Protože v Něho věřím a opírám se o Jeho výkupné dílo, vidí mne Bůh nyní bez poskvrny, očištěného od mých vin. Daroval mi věčný život a právo stát se Božím dítětem (Jan 1,12.13).

A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.“ Těmito slovy /Ježíš/ naznačoval, jakou smrtí má zemřít. Jan 12,32.33 Záliv v Rio de Janeiru a samo město jsou známy obrovským monumentem: sochou „Cristo redentor“. 30 metrů vysoká socha představuje Krista jako vzkříšeného s rozpjatýma rukama. Jeho ruce nesou stopy po hřebech kříže. – Tato socha je pozoruhodná svojí geografickou polohou. Stojí na skalní špici proti takzvané „cukrové homoli“ a z každé čtvrti lidnatého města je vidět. Obyvatelům Ria stačí jen pozvednout zrak, aby viděli „Crista redentora“. To vede mé myšlenky k Tomu, jenž má být touto sochou představován: k Ježíši Kristu, Božímu Synu. Ten přišel jako člověk na tuto zem a zemřel na kříži Golgoty. Avšak nezůstal v hrobě, nýbrž třetího dne vstal a vrátil se jako oslavený člověk do nebe. Když zde žil, řekl svým posluchačům: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.“ A: „Tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,14.15) Až dodnes zve stále lidi, aby k Němu přišli a nalezli odpočinek svědomí a pokoj s Bohem. Jak? Vyznáním svých hříchů a vírou v Něho. Ale mnozí kolem Něho procházejí lhostejně, tak jako asi většina obyvatel Ria de Janeira, kteří už nevzhlížejí k soše. Zvykli si na ni. Už si jí vůbec nevšímají. Když jde o sochu, nevadí to, ale s Ježíšem Kristem se jistě každý člověk jednou setká.