Komentáře, postřehy a beletrie Vladimíra Vokála

Rodičovské poslání lidoveckého předáka poukázalo na některá aktuální společenská témata, kterých se velká část populace “štítí” nebo se jim vysmívá. Například že nejen manželky politiků, ale ženy obecně nesou v našem konzervativním prostředí rozhodující tíhu péče o své potomky, tak jako v případě šéfa lidovců.

Názor na zdanění technických rezerv pojišťoven.

Drogistický koncern Procter & Gamble se rozhodl odstranit z obalů vložek Always symbol Venuše, tedy symbol, který už odpradávna označuje ženské pohlaví. Za iniciativou stojí genderoví aktivisté, podle kterých nemenstruují jen ženy.

Místo přemýšlení o vizi budoucího státu se ubíjíme zbytečnými tahanicemi o to, zda si zaslouží pohřeb se státními poctami geniální tenor nebo „čarokrásná“ diva. Vytahuje se minulost, vzpomíná se na křivdy, překrucuje skutečnost.

Pořád jsem v komentářích MF DNES jenom odpovídal, tentokrát pokládám provokativní řečnické otázky. Prostě někdy na analýzu nemáte náladu a jenom brbláte...

Levičáctví na Západě „frčí“, je „cool“. Zástupy mladých lidí plní fotbalové, baseballové i kriketové stadiony na monstrakcích Jeana-Luca Mélenchona,  Bernieho Sanderse nebo Jeremyho Corbyna, kde nic není tabu. Ani slova jako socialismus, znárodňování nebo internacionalismus. Krajně levicoví matadoři starého střihu srší emocemi, omladina si zamilovala jejich prošedivělé charisma. Jaký to kontrast k vážnému zástupu stříbrovlasých komunistických papalášů, na jejichž prvomájové mítinky se při troše dobré vůle dostaví pár stovek penzistů v čele s Milošem Jakešem, který svým plácáním prázdné slámy dávno nebudí rozhořčení, pouze soucit.

Rozhádaná společnost je symptomem nemoci. V bublinách stavíme názorové barikády, kryty a zákopy, místo abychom budovali cesty, koleje a mosty...

Pár let stará novelka. Mluvené slovo i hudební doprovod v mém podání. Užijte si poslech.

Také vám rozum nebere, když hodnoty tradiční rodiny hlasitě obhajují rozvedení politici nebo bezdětní preláti? Ať si každý střídá partnerky podle libosti, ať si dodržuje středověký celibát. Když si ale někdo neumí sjednat pořádek ve své ložnici nebo neudrží na uzdě zástupy pedofilních smilníků oděných do černého, ať svými vysněnými tužbami o ideálním partnerském soužití neotravuje moderní ateistickou společnost...

Byli jste někdy na Neviditelné výstavě? Hodinu tam tápete ve tmě, vrážíte do rafinovaně nastražených předmětů, a když máte smůlu, ukopnete si o dveřní rám palec. Je neuvěřitelné, jak se slepci dokážou ve skrytém světě tak sebejistě pohybovat. Po výstavě, už v realitě světel a barev, mi bloudění v potemnělé existenci nevidomých připomnělo donkichotskou pouť sociální demokracie za návratem na politické výsluní...

Také vás na sociálních sítích bombardují sdílené statusy známých osobností, které s upřímným hněvem nebo neskrývaným nadšením komentují klíčové i podřadné události?

Je hloupé a namyšlené prohlašovat, že masový protest postrádá legitimitu. V demokratickém státě je totiž legitimní každý názor, spokojený i kritický. Legitimita demokracie se odvíjí od lidu, občanů. A ti nejenže mají právo, dokonce mají povinnost zvednou hlas, pokud se jim něco nelíbí...

Před Velkou francouzskou revolucí se s karikaturami roztrhl pytel. V salonech si dokonce šlechtici a movití měšťané satirické kresby krále, ministrů i církevních prelátů potají ukazovali, vyměňovali a šklebili se při jejich četbě na svůj účet. Jejich autorům sice hrozila Bastila, ale už jen to, že si je občas se slzami smíchu nebo smutku v očích prohlížela samotná královna Marie Antoinetta, dokazovalo, že se společnost pomalu posouvala k pluralitě a demokracii...

Slyšeli jste někdy o Karle Marii Sweetové? Já bohužel ne. Třeba jednou tahle britská scénáristka napíše kasovní trhák. Moc jí to přeji, rozhodně více než pár minut nešťastné slávy po zveřejnění jejího tweetu, ve kterém si posteskla, že tvůrci Černobylu do seriálu neobsadili herce jiné barvy pleti...