Letošní demokratické primárky nebyly velké drama. Padlo v nich ale přes 700 tisíc hlasů na protest proti tomu, jak se administrativa Joea Bidena staví ke Gaze a Izraeli. Díky tomu byla na nominačním sjezdu strany, který teď skončil v Chicagu, hrstka stranických delegátů, kteří se snažili vyjednat posun v politice strany a případné příští administrativy Kamaly Harris.

Strana je nicméně odmítla i s minimálním požadavkem: nechat vedením prověřeného řečníka pronést schválený proslov.

Jednou z možných mluvčích měla být georgijská demokratka palestinského původu Ruwa Romman. Ta svůj proslov nakonec pronesla jen mimo areál sjezdu. Zmiňovala v něm bojovnici z hnutí za občanská práva Fannie Lou Hamer, která byla Demokratickou stranou obdobně odmítána na sjezdu v roce 1964. O tom, jak k celé tahanici došlo a jak se k ní staví různí straníci a americká veřejnost i o vítězství Fannie Lou Hammer, je dnešní díl podcastu Redneck.

Text proslovu, který na demokratickém sjezdu nakonec nepadl, si můžete přečíst zde:

Jmenuji se Ruwa Romman a je mi ctí být první Palestinkou zvolenou do veřejné funkce ve státě Georgia a první Palestinkou, která kdy promluvila na nominačním sjezdu Demokratické strany. Můj příběh začíná v malé vesnici nedaleko Jeruzaléma, která se jmenuje Suba a odkud pochází rodina mého otce. Kořeny mé matky sahají až do Al Chalílu neboli Hebronu. Moji rodiče, kteří se narodili v Jordánsku, nás v mých osmi letech přivezli do Georgie, kde nyní žiji se svým úžasným manželem a našimi roztomilými domácími mazlíčky.

Když jsem vyrůstala, pojilo mě s dědečkem zvláštní pouto. Byl mým parťákem v rošťárnách - ať už mi tajně nosil sladkosti z obchodu nebo mi do kapsy tajně sunul dvacetidolarovku s důvěrným pomrknutím a úsměvem. Byl mou oporou, ale před několika lety zemřel a už nikdy nespatřil Subu ani žádnou část Palestiny. Neuplyne den, aby mi nechyběl.

Poslední rok byl obzvlášť těžký. Když jsme byli svědkové nespravedlnosti masakrů v Gaze, myslela jsem na něj a říkala si, jestli tuhle bolest dobře znal. Když jsme sledovali Palestince vysídlené z jednoho konce pásma Gazy na druhý, chtěla jsem se ho zeptat, jak našel sílu ujít před desítkami let všechny ty kilometry a nechat všechno za sebou.

Ale v této bolesti jsem byla také svědkem něčeho podstatného – krásného, multikonfesního, mezirasového a multigeneračního spojenectví, které uvnitř naší Demokratické strany povstalo ze zoufalství. Po 320 dní jsme stáli pospolu a požadovali, aby naše zákony byly vymáhány vůči přátelům i nepřátelům, aby bylo dosaženo příměří, ukončeno zabíjení Palestinců, propuštěna všechna izraelská a palestinská rukojmí a zahájena obtížná práce na budování cesty ke kolektivnímu míru a bezpečí. Proto tu jsme – členové této Demokratické strany, kteří se zasazují o rovná práva a důstojnost pro všechny. To, co zde děláme, má odezvu po celém světě.

Budou tvrdit, že to tak bylo vždycky, že se nic nemůže změnit. Ale vzpomeňte si na Fannie Lou Hamer – byla odvržena pro svou odvahu, a přesto vydláždila cestu rasově integrované Demokratické straně. Její odkaz žije dál a my kráčíme v jejích šlépějích.

Sami to však nezvládneme. Tento historický okamžik je plný naděje, ale pouze pokud budeme držet pohromadě. Největší síla naší strany vždy spočívala v tom, že jsme se dokázali sjednotit. Někteří to považují za slabost, ale je načase, abychom tuto sílu využili.

Pojďme se zavázat jeden druhému, zvolit viceprezidentku Harris a porazit Donalda Trumpa, který nálepku mé identity Palestinky používá jako nadávku. Pojďme bojovat za politické návrhy, které už dávno měly být prosazeny – od obnovení přístupu k interrupcím přes zajištění důstojné mzdy, až po požadavek ukončení bezohledné války v podobě příměří v Gaze. Těm, kteří o nás pochybují, cynikům a odpůrcům říkám: ano, můžeme – ano, můžeme být demokratickou stranou, která upřednostňuje financování našich škol a nemocnic, nikoli nekonečných válek. Stranou, která bojuje za Ameriku, která patří nám všem – černým, hnědým i bílým, Židům i Palestincům, nám všem, jak mě učil můj dědeček, společně.