Když v srpnu roku 1968 vstoupila do naší země okupační vojska, byly mi tři roky, takže si nepamatuji vůbec nic. Ale mám v paměti, jak se na to u nás doma později vzpomínalo. Na hrozivý zvuk letadel, kolony obrněných vozidel v ulicích, na vojáky v cizích uniformách se samopaly, na zoufalé lidi kráčející proti tankům, na všudypřítomnou bezmoc a prozření, že sny o svobodnějším životě skončily.

Já s maminkou, dvěma sestrami a bratrem jsme tehdy byli na prázdninách v Dolní Vidimi u našich přátel. Máma vzpomínala, jak se pohodová dovolená v jediném okamžiku změnila v trvalý šok. Neustále se řešilo, co dělat, kam jít nebo jet, a co vlastně bude dál. My děti jsme byly ve věku do osmi let, ale těm starším prý nemuseli nic moc vysvětlovat, stačilo, když řekli, že k našemu slabšímu a nevinnému státu si ten velký dovolil něco, proti čemu se nejde bránit. Můj táta, jaderný fyzik, byl v těch srpnových dnech na konferenci ve Vídni. Namísto vědeckých disputací se tam diskutovalo o politice a vědci z celého světa na podpisových arších vyjadřovali svůj protest proti zákeřnému vojenskému přepadení Československa.

Srpnová invaze „vojsk bratrských států“, tedy vojsk Varšavské smlouvy, v podstatě ukončila tzv. pražské jaro – pokus československých komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“. Poté začalo dlouhé období tzv. normalizace, konzervativními komunisty přísně hlídaných poměrů, které skončilo až v listopadu 1989.

Počátkem osmdesátých let jsem jako puberťák často zažíval pocit totální bezvýchodnosti. Třeba když jsem jezdil do světa na koncerty s mládežnickým orchestrem, kde jsem hrál na housle, a pak se vracel domů přes ostře střežené hranice. Za nimi, v mé vlasti, bylo všechno jen šedé, špinavé a beznadějné. Při každém návratu jsem se sám sebe ptal, jestli tahle země nesvobody je opravdu můj domov.

Když jsme s bratrem dostali magnetofon, často jsme si pouštěli písničky Karla Kryla. Později jsem začal hrát na kytaru a všechny “krylovky” jsem se naučil. Věděl jsem, o čem zpívám, když jsem u ohně s kamarády hrál Bratříčku, zavírej vrátka. Jednou, na nějaké studentské brigádě, jsme takhle v noci seděli a já zpíval Kryla, když ze tmy vystoupili do záře ohně neznámí pánové v kožených bundách a řekli, že tohle už zpívat nesmíme. Nějaký přičinlivý člen pomocné stráže VB nebo informátor STB se snažil mezi mládeží v přírodě zjednat pořádek. Mně bylo šestnáct nebo sedmnáct a hodně jsem se vyděsil. Bylo to mrazivé připomenutí, že i kdesi v nočním lese mě komunistická moc má v hrsti.

Ty písničky byly „zakázané“, protože o osmašedesátém vypovídaly bez příkras, a někdy byli „zakázaní“ i jejich autoři nebo interpreti, protože se režimem nedali zlomit, jak to bylo v případě Karla Kryla, Marty Kubišové, Yvonne Přenosilové, Jaroslava Hutky a mnoha dalších. O literatuře a umění ani nemluvě.

A kolik nesmyslů jsme o tom slýchali ve škole! Vojenské přepadení v osmašedesátém byla „bratrská pomoc“. „Dočasný pobyt vojsk“ byl na furt. Útisk a represe byla „normalizace“. A s okupantem Sovětským svazem se mělo přátelit „na věčné časy“, což nám přišlo skoro úsměvné, protože jako křesťanská rodina jsme „věčnost“ vnímali docela jinak. A protože bylo třeba zabránit jakýmkoli svobodným projevům, sepsali komunisté v roce 1970 Poučení z krizového vývoje, abychom věděli, jak na srpnové události osmašedesátého roku „správně“ nahlížet. Citovat zpaměti z toho spisku jsme museli už na základní škole.

U nás doma jsem často viděl, že rodiče řeší velmi složitá mravní dilemata. Někdy o tom s námi mluvili, ale zdálo se mi to složité a já si neuměl představit, že jednou budu dospělý a také budu muset řešit něco podobného. Debaty o politice a dění ve světě jsem ale poslouchal rád. Kromě zájmu o veřejné dění mi z těch dob zůstalo také pochopení, že i v těch nejhorších časech si člověk může dělat legraci. U nás se třeba říkalo: „Neraď, ještě ti nebylo padesát a nebyl jsi v Moskvě!“ Když jsem se v roce 1983 vrátil z Moskvy a časem mi pak bylo i těch padesát, na to pořekadlo jsem často pomyslel. Jako na jednu z ozvěn blbých časů, kdy nás režim zkoušel dostat do latě, srovnat podle šablony a manipulovat a trestat.

Takže když už jsem byl v Moskvě a je mi přes padesát, rád bych připomněl, že letošní výročí srpnové invaze je spjato i s 30. výročím odsunu sovětských vojsk z našeho území. Konkrétně sovětská vojska bděla nad socialismem v Československu až do léta 1991, tedy dlouhých 23 let. Odsunuto bylo 73 500 sovětských vojáků a téměř 40 000 jejich rodinných příslušníků. Bojový arzenál čítal přes 1200 tanků, asi 2500 bojových vozidel a obrněných transportérů, 76 bojových letadel a 146 bojových vrtulníků.

Žijeme ve složité a křehké době. Je sice 21.století, ale totalitním režimům se ve světě stále daří. V těchto dnech jsme svědky návratu náboženské totality do Afghánistánu, který po dvacet let s pomocí západních spojenců usiloval o demokracii. Nikdo nevěřil, že by mohlo dojít k tak bleskovému zvratu tamějšího režimu – stejně, jako tomu nikdo nevěřil v Československu roku 1968. Nesmíme zapomínat na vlastní minulost. Na to, že komunismus znamená totalitu a neváhá použít všech prostředků. V kontaktu s totalitními státy musíme být stále ostražití.

Tuto a všechny další epizody najdete jako podcast Téma Pavla Fischera na Spotify, v Apple Podcasts a dalších podcastových aplikacích.

The post Podcast: Je mi přes padesát a byl jsem v Moskvě appeared first on Pavel Fischer.