Červnový summit Severoatlantické aliance v Bruselu je pro nás zajímavý hned v několika ohledech. 

Kromě představitelů evropských států se ho poprvé zúčastnil americký prezident Joe Biden. Nechyběla Angela Merkelová, Boris Johnson, Emmanuel Macron, slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, ani Miloš Zeman. Český prezident však příliš vidět nebyl, s novináři nekomunikoval a po tříhodinovém jednání zamířil rovnou domů. 

V závěrečném komuniké summitu se vůbec poprvé zmiňuje Čína jako aktér, který zkouší měnit svět ve svůj prospěch a tím ohrožuje státy Aliance. Stojí za pozornost, že zatímco ve světové obchodní organizaci se o Číně mluví s obavou jako o členské zemi, která neplní své závazky víc než dvacet let, sílící ambice Číny se na pořad jednání NATO dostaly teprve letos. 

Čína urychleně zbrojí a buduje vlastní jaderný arzenál. Prosazuje těsnou spolupráci vojenského i civilního sektoru, aby rychle předstihla ostatní a osvojila si nejnovější technologie. Vojensky spolupracuje s Ruskem a jedná s cílem měnit pravidla mezinárodní spolupráce. Ambice Číny se začínají týkat nejen jejího sousedství v Asii, ale i celé Afriky a dnes i Evropy. Není to však Evropa, kdo by chtěl Číně mluvit do jejích záležitostí. Je to Peking, který expanduje do Evropy, aby si zde zajistil snadný přístup na prosperující trhy a osvojil si potřebné technologie, a to mnohdy  nevybíravými způsoby.

V textu komuniké se však nejčastěji objevuje slovo Rusko nebo ruský, dokonce víc než šedesátkrát. Proč tomu tak je?

Tvrdý jazyk vůči Rusku se v dokumentech NATO objevil v roce 2008 po ruské okupaci Gruzie, po okupaci Ukrajiny v roce 2014 a po otravě Skripala na jaře 2018. Nyní se zde zmiňuje i Bělorusko, které se po leteckém pirátství Alexandra Lukašenka stalo novým ohrožením pro Evropu. Především se však v textu mluví o solidaritě s Českou republikou v souvislosti s výbuchy ve Vrběticích.

Dokud Rusko nebude respektovat své mezinárodní závazky, dokud bude pokračovat v pokusech destabilizovat demokratické země, zvyšovat vojenskou přítomnost podél hranice s Ukrajinou, a to bez jakéhokoli varování a informování, jak zní povinnost členských států OBSE, do té doby bude představovat hrozbu pro členské státy NATO a také pro naši zemi. Počty provokací podél hranic Aliance, ať už na moři, ve vzduchu nebo na zemi, narůstají. Dá se říci, že vztahy mezi státy Aliance a Ruska nejsou vůbec dobré.  

A jaká je situace v oblasti česko-ruských vztahů? 

Ty jsou přirozeně v důsledku nedávné operace ruských státních složek včetně příslušníků ozbrojených sil proti svrchovanosti České republiky v mimořádně špatném stavu. Operace ve Vrběticích byla v přímém rozporu s mezinárodním právem a zásadami vtělenými do smlouvy o přátelských vztazích a spolupráci mezi ČR a RF. Musíme trvat na tom, že je to ruská strana, kdo dosud platnou smlouvu v řadě ustanovení dlouhodobě nenaplňuje, nebo jedná dokonce přímo v rozporu s nimi. 

Ať se nám to líbí, nebo ne, česko-ruské vztahy do značné míry určuje také zahraniční politika prezidenta. 

Při své nedávné návštěvě Rakouska Miloš Zeman prohlásil, že Rusko patří do Evropy a že by EU měla spolupracovat se všemi státy světa a nikoho nevylučovat z ideologických důvodů. V tomto bodě se však Miloš Zeman fatálně mýlí. Tady nejde o ideologii, ale o bezpečnost. Když někdo vtrhne do chalupy, dynamitem odpálí stodolu a zabije přítomné, jde o životy, o ochranu majetku a soukromí. Jde čistě o bezpečnost. Jen blázen by pak mohl jít za pachatelem s návrhem, že budeme spolupracovat. Otočit list nejde jen tak. Miloš Zeman svými neuváženými výroky nesmí dávat všanc Českou republiku a její suverenitu. Jako hlava státu by měl chápat, že Rusko dnes představuje bezpečnostní hrozbu pro státy aliance a pro nás a že se k tomu rozhodlo zcela svobodně, dobrovolně a samostatně. 

V rámci červnového summitu NATO promluvil Miloš Zeman k jednomu tématu – a to k situaci v Afghánistánu. Ani slovem nezmínil incident ve Vrběticích, ani nevyjádřil poděkování za solidaritu, kterou spojenci prokázali tím, že se za nás postavili. To není jen nezdvořilost, je to další významné selhání Miloše Zemana v čele státu, které znamená další mezinárodní ostudu pro Českou republiku.

A přitom je opravdu významné, že nás členské země NATO v závěrečném komuniké tak jednoznačně podpořily. Doslova vyzvaly Moskvu, aby Českou republiku spolu se Spojenými státy vyškrtla ze seznamu nepřátelských zemí, a vyjádřily jasnou solidaritu s Českou republikou po útocích ve Vrběticích. Alianční státy tím daly najevo, že plně stojí za námi v krizi, kterou Ruská federace mezi Moskvou a Prahou rozpoutala. A že za námi stojí i navzdory konání, či spíše nekonání českého prezidenta a vrchního velitele ozbrojených sil.

Nyní je řada na nás, abychom ukázali, že jsme spojencům rovnocenným partnerem. Nemůžeme dál spoléhat, že nás někdo bude bránit i proti naši vůli. Není možné, abychom brali vlastní obranu a její modernizaci na lehkou váhu. Zastaralost naší armádní techniky může způsobit nekompatibilitu s výzbrojí ostatních spojeneckých armád. V důsledku škrtů v obranném rozpočtu hrozí, že česká armáda nebude schopna součinnosti. 

Je věcí naší vlády a prezidenta, aby nyní Severoatlantické alianci dali najevo, že si našeho spojenectví vážíme a že i nadále chceme být partnerem, na kterého je spolehnutí. Po ostudném výkonu Miloše Zemana na bruselském summitu je však jisté, že s českým prezidentem v tomto úkolu počítat nemůžeme.

The post Podcast Téma Pavla Fischera: Summit NATO a vztahy s Ruskem appeared first on Pavel Fischer.