Minuta s encyklopedií

Asi pět kilometrů na jih od Berouna leží ve vrchu Zlatý kůň Koněpruské jeskyně, které byly objeveny v září roku 1950 při odstřelu v lomu. Díky nálezům, které tam byly učiněny, bylo možno podat vysvětlení staré lidové legendy o pasáčkovi, kterého při hledání zatoulané ovce překvapil kouř vycházející ze země na kopci Zlatý kůň. Pasáček měl pro strach uděláno, a tak do komína vlezl a objevil zde loupežníka, jak přepočítává naloupené zlato. Za slib mlčení získal od lapky několik mincí, ale i přesto se o svém objevu svěřil sousedům. Ti se vydali vstup do jeskyně hledat, ale nikdy se jim to už nepodařilo. V roce 1950 byly ale v objevené jeskyni nalezeny zbytky měděného plechu, z něhož byly vyráběny falešné mince. Penězokazecká dílna zde fungovala mezi lety 1469 až 1472 a dala vzniknout jednostranně raženým mincím. www.cojeco.cz

Jak vypráví legenda, roku 490 př. n. l. doběhl zchvácený posel z Marathonu na Athénské náměstí, aby zde vydechl svá poslední slova „zvítězili jsme“. Jde o jeden z nejpůsobivějších, ale zároveň i nejnepravděpodobnějších příběhů starověkého Řecka. Vojenství té doby bylo na vysoké úrovni a každý Řek si tehdy uvědomoval význam bitvy u Marathonu. Válečná fronta byla spojena nejen s Athénami, ale i s ostatními bojujícími městy důvtipnou denní i noční signalizací. Fungovali zde rychlí jízdní poslové, případně válečné vozy vyjíždějící štafetovým způsobem od jednoho opevněného stanoviště ke druhému. Že by tedy zprávu o vítězství nad Peršany donesl do Athén jediný udýchaný muž, je naprosto nemyslitelné, zvláště uvážímeli, že v podobě takto neoficiálního poselství mohlo jít o nepřátelskou lest. www.cojeco.cz

Znamení ve štítech vzniklá podle ustálených heraldických pravidel (erby) mají své příběhy, vysvětlující jejich vznik. Tyto pověsti jsou většinou až renesančního původu a vznikaly většinou dodatečně, především proto, aby dodaly rodům zdání starobylosti. Řada nejstarších českých erbovních pověstí se váže k výpravě císaře Friedricha I. proti Milánu roku 1158. Ze slavného tažení těžily ve svých znacích rody Pětipeských z Chýš, Hodějovských, páni z Choustníka i páni z Pardubic. Ti mají ve svém znaku stříbrnou polovinu koně v červeném štítu jako upomínku, že pod jejich předkem byl přeťat kůň padací mříží, když se vracel z výpadu do města. Některé pověsti vysvětlují nejen znaky na erbu, ale také původ predikátu, tedy šlechtického přídavku ke jménu. Později vznikaly také erbovní pověsti ozřejmující štítové prvky některých církevních institucí, měst a cechů. www.cojeco.cz

V době před vznikem mincí sloužil jako platidlo kovový, nejdříve měděný polotovar tvaru náramku či nákrčníku zvaný hřivna. Jeho velikost i hmotnost byla různá a s největší pravděpodobností šlo tehdy o obecně směnitelný a velmi žádaný druh zboží. Z tvaru tohoto vzácného předmětu také vyšel jeho název. Slovanské „grivna” totiž bylo označení právě pro náhrdelník a bylo odvozeno nejspíše od slova „griva”, které znamenalo krk nebo šíji. Ostatně stejný základ má i pojmenování koňské srsti na krku. Ve středověku se hřivna stala jednotkou hmotnosti drahých kovů, ale i tehdy se její velikost lišila. V 11. století měla česká hřivna hmotnost 216 gramů, pozdější pražská hřivna pak 253,17 gramu. Jako jednotka hmotnosti používaná pro vážení drahých kovů měla hřivna už jen kousek k jednotce mincovní. Grivnou se dnes platí například na Ukrajině. www.cojeco.cz

Aloisi Jiráskovi se ve spolupráci s Mikolášem Alšem podařilo český národ dokonale mystifikovat, když přisoudil Chodům název Psohlavci. Tento termín v Čechách 16. století platil za hrubou nadávku, kterou bývali častováni především Turci. Hundköpfe pak Chodům přezdívali Němci, ale ani od nich to nebyl projev úcty. V chodském znaku nikdy nebyla psí hlava, jak ji vyobrazil Mikoláš Aleš. Znak tvořil čakan, na pečeti obklopený 14 hvězdami. Na praporci či korouhvi měli Chodové pár plstěných bot a s tímto praporcem doprovázeli přes šumavský hvozd českého krále, bylo-li to třeba. Psí hlava Jiráska zlákala pravděpodobně díky jeho německému kolegovi Gabrielovi, který roku 1864 sepsal o Chodsku rozsáhlé pojednání. Navíc i kdyby doprovázeli Chody na jejich strážních hlídkách psi, zcela jistě by to podle názoru kynologů nemohli být němečtí ovčáci, ale spíše plemena podobná čuvačům. www.cojeco.cz

Soubor arabských, perských i indických pohádek známý dnes jako pohádky Tisíce a jedné noci byl uspořádán pravděpodobně v 9. století. Příběh na pokračování, který je postupně rozšiřován o další postavy a epizody, je vlastně vyprávěním chytré Šahrazád. Ta se stala novou manželkou perského krále Šahrijára a jako jiné před ní měla být i ona s východem slunce popravena. Rozhodla se tedy upoutat svým vyprávěním královu pozornost do té míry, aby zapomněl na svůj původní záměr. Každý večer tedy znovu a znovu navazovala na své předchozí příběhy a jako první tak vyzkoušela dokonale fungující princip dnešních telenovel. Z celého souboru, v němž nalezneme příběhy rytířské, milostné i dobrodružné, jsou dnes patrně nejznámější dobrodružství námořníka Sindibáda, Ali Baby a 40 loupežníků nebo Aládína a jeho lampy. www.cojeco.cz

Ačkoliv skalpování nepřátel bývá připisováno indiánským kmenům, nebyl u nich tento válečný zvyk zdaleka tak rozšířen. Ke skalpování docházelo pouze ojediněle, ještě dávno před příchodem bělochů a pouze z náboženských a rituálních důvodů. Skalpovat nepřátele naučili indiány teprve běloši, konkrétně holandští osadníci v 16. století a pak ve století 18. Angličané, podněcující své indiánské spojence k útokům na sousední francouzské osady. Za skalpy indiánům platili pevnou taxou - obvykle kořalkou. Největšími sběrateli válečných skalpů tak byli převážně běloši. Jeden z velitelů skupiny vojáků majora Quantrilla ve válce Severu proti Jihu řečený Krvavý Bill se jednou svým přátelům vychloubal 60 takovými trofejemi získanými během jediného dne. Šlo pochopitelně o skalpy bělošské, neboť indiáni do války bílých mužů příliš nezasahovali. www.cojeco.cz

Určitě nejznámější a také nejhojnější jsou listopadové pranostiky spjaté se svatým Martinem. Spojení koně s tímto světcem vychází nejspíše z faktu, že patron Martin byl podle tradice dragounem. „Svatý Martin přijíždí na bílém koni. Přijede-li na šedém, bude zima střídavá; přijede-li na žlutém, přijde tuhá a suchá zima.“ Barva koně zde symbolizuje počasí, které 11. listopadu převládá. Bílá značí sníh, šedá mlhy a žlutý kůň přijíždí, je-li listopad suchý. Tyto známé pranostiky ale nejsou tak staré, jak by se mohlo zdát. Kůň se objevuje v souvislosti s Martinem až v Čelakovského Mudrosloví, tedy zhruba před 150 lety. Martinský sníh obvykle nemívá dlouhého trvání a zpravidla velmi rychle roztává. První den se sněhovou pokrývkou v nížinách nastává až o dva až tři týdny později, kdy už „Ondřejův sníh zůstane ležet 100 dní“. www.cojeco.cz

Česká slovní zásoba byla poprvé obsáhleji zaznamenána asi v polovině 14. století v Klaretových slovnících. Jejich autor Bartoloměj z Chlumce v nich formou latinskočeských slovníků vytvořil základy české odborné terminologie. Větší pozornosti se jí však dostalo až v Trojjazyčném a Čtyřjazyčném nomenklátoru Daniela Adama z Veleslavína koncem 16. století. Jeho díla zůstala na více než 200 let nejrozsáhlejšími slovníky českého jazyka, možná ale jen proto, že slovník Jana Amose Komenského shořel ještě před vydáním. Teprve až Josef Jungmann vypracoval v roce 1835 pětidílný česko-německý slovník, v němž si kladl za cíl zachytit slova užívaná v češtině během celé její historie. Jeho práce se stala nadlouho vzorem a i po 170 letech si co do rozsahu zachovává přední místo mezi publikacemi zpracovávajícími slovní zásobu českého jazyka. www.cojeco.cz

Zatímco jiná souhvězdí zvířetníku jsou spojována s hrdinskými legendami a mají bytostný charakter, Váhy jako jediné věcné souhvězdí dokumentují technické zaměření starověkých národů. Navíc si všimněme, že i když mluvíme o zvěrokruhu nebo zvířetníku, zdaleka ne všechna souhvězdí v něm mají jméno nějakého zvířete. Došlo totiž patrně k nepřesnosti při překladu řecko-latinského výrazu zodiakus, v němž základ zoé lze chápat spíše jako oduševnělou bytost než jako zvíře. Jen tak totiž označení souhvězdí, jimiž prochází sluneční ekliptika, koresponduje s představou, že nebeská tělesa jsou obdařena vlastní duší. Před 2 000 lety bylo Slunce v souhvězdí Vah právě v období podzimní rovnodennosti a rolníci tak rozpoznávali, kdy zasít ozimy. Pokud by mělo dojít ke spojení s řeckou mytologií, pak jedině s bohyní Astraiou, která váhy nosila jako symbol spravedlnosti. www.cojeco.cz

Slavný benátský cestovatel se narodil roku 1254 v rodině bohatého obchodníka. Když mu bylo 17 let, vydal se spolu s otcem a strýcem na diplomatickou a obchodní cestu do Číny. Po třicetiměsíční cestě přes Arménii, Persii a poušť Gobi dorazili do Pekingu, kde se stali služebníky i přáteli chána Kublaje. Marco Polo byl jmenován správcem města Jang-čou v provincii Gansu, hodně cestoval po Asii, navštívil také Tibet a Indii. Po 17 letech byli tři Benátčané pověřeni doprovodem princezny do Persie a tak se přes Sumatru a jižní pobřeží Asie dostali zpět do Evropy. Všechny informace o jejich cestách pocházejí z knihy, kterou Marco nadiktoval svému spoluvězni poté, co byl zajat Janovany, s nimiž byli Benátčané tou dobou ve válce. Už v době prvního vydání spisu Milion se vedly vášnivé debaty o pravdivosti událostí v něm popsaných. www.cojeco.cz

Bývá častým omylem podporovaným nejedním dobrodružným příběhem, že piráti brázdící moře na svých lodích vyvěšovali na stěžně vlajku s černou lebkou a zkříženými hnáty. Když se zamyslíme nad tímto fenoménem, musíme uznat, že žádný pirát by tímto způsobem jistě nedal svoje nekalé úmysly najevo. Piráti, kteří v dobách zámořských plaveb ohrožovali bezpečnost mnoha lodí, byli většinou bohaté soukromé osoby, vybavené listinou opravňující k ukořistění nepřátelské obchodní lodi. Na základě tohoto dokumentu tak mohli ve válečných dobách, v podstatě zcela legálně, vyplenit lodi nepřátelských mořeplavců. Na stěžních těchto pirátů visela zpravidla vlajka toho, kdo povolení k válečnému lupu vydal. Jedním z nejhorlivějších vystavovatelů těchto pověřovacích listin bylo Rakousko. Černá habsburská dvouhlavá orlice tedy mohla z dálky svým tvarem připomínat lebku. www.cojeco.cz

První zmínka o větrném kole pochází z 1. století n. l. Tehdy sloužilo k pohánění měchu varhan. V arabských zemích zase využívali sílu větru k pumpování vody už v 7. století. Větrné mlýny vznikly nejspíše v oblastech s nedostatkem vody jako náhrada za vodní kola. V Evropě se objevily ve 12. století ve Francii, Normandii a Anglii. První, tak zvané kozlečí, byly konstruovány s otáčecí budovou, aby bylo možné se přizpůsobit změně směru větru. Ve 14. století vznikl nový typ, tak zvaný holandský. U něj se otáčela pouze střecha a vlastní budova mlýna byla zděná. Mohla tak být nejen mlynářovým pracovištěm, ale i obydlím. Vynález parního stroje postupně vytlačoval větrné i vodní mlýny. S postupem času byly mlýnské kameny nahrazeny ocelovými válci a parní stroje nakonec elektromotory. www.cojeco.cz

V historii bylo zvykem, že v době bojů s nepřátelským kmenem se všichni zdraví muži chopili zbraní a dobrovolně nasazovali své životy. V dobách pozdějších stačilo vybrat jen ty nejsilnější, dát jim nejlepší zbraně a za jejich službu jim zaplatit. Této platbě se říkalo a vlastně dodnes říká žold, což je z francouzského solde - mzda. Ze stejného základu odvozené slovo soldat je dodnes v mnoha jazycích označením pro vojáka. Až do 18. století byl pak praktikován nábor dobrovolníků do tzv. námezdních armád, ale od doby Velké francouzské revoluce jsou nejčastějším způsobem získávání vojáků odvody. I v období míru tak bylo povinností mladých mužů sloužit v armádě a v případě mobilizace byli tito povoláni do zbraně. Roku 1914 například do první světové války odešlo téměř 8,5 miliónu mužů Rakouska-Uherska. www.cojeco.cz

Papírové peníze byly poprvé zavedeny v Číně roku 806 n. l. Evropa si na ně musela počkat až do roku 1655, kdy začala Švédská královská směnná banka vydávat tak zvané depozitní stvrzenky. Šlo o jakási potvrzení množství stříbra, které si občan do banky uložil. Nebylo tak nutné nosit s sebou těžké váčky se stříbrem a peněžní prostředky uložené bezpečně v bance se novému majiteli převedly prostým zápisem. Roku 1694 rozhodl anglický parlament o založení Anglické banky, která podobně jako Švédská královská začala vydávat za vklady ve zlatě či stříbře bankovní oznámení - v originále banknote. Z tohoto výrazu vzniklo dnes užívané slovo bankovka, přičemž starší český název zněl bankocetle. V mnoha státech bylo právo na vydávání bankovek uděleno pouze jediné takzvané centrální bance. Stvrzenky a bankovní oznámení se tak staly plnoprávnými papírovými penězi. www.cojeco.cz

Nejstarší doklady o existenci boxu jsou k nalezení v Egyptě a jejich stáří je odhadováno na 5 000 let. Rohování, jak se tomuto sportu u nás dříve říkalo, holdovali i staří Řekové, kteří jej zařadili do programu svých olympijských her. Pro ochranu pěstí tehdy používali měkkou kůži opatřenou řemínky, které si zavazovali okolo zápěstí. Římané později z tohoto sportu učinili krvavou podívanou, když jejich gladiátorské zápasy začasto končily smrtí jednoho ze soupeřů. Novodobá historie boxu se odvíjí až od počátku 18. století, kdy se v Anglii začaly používat speciální boxerské rukavice. Od roku 1904 je součástí olympijských her tzv. amatérský box, v němž se boxuje ve třech kolech po třech minutách. Mimo olympiádu probíhají i utkání v profesionálním boxu, která trvají až 12 kol. www.cojeco.cz

Ve starých mýtech byla Artemis původně ochránkyní domácích i divokých zvířat a sama často bývala zobrazována v podobě medvědice. Později se stala bohyní ochraňující matky při porodu stejně jako Héra. Byla také bohyní luny a ztotožňovala se tak s bohyní Selenou. Věčně mladá a překrásná Artemis se narodila na Delu ve stejný čas se svým bratrem, zlatovlasým Apollonem. Oba blížence spojovala nejupřímnější láska a nejtěsnější přátelství. Oba také hluboce milovali svou matku Leto. Artemis s lukem a toulcem na plecích loví v lesích i na polích, v krátkém šatu, který ji sahá jen po kolena. Doprovází ji zástup nymf, jejichž veselý smích a štěkot loveckých psů se rozléhá po horách. A když je Artemis znavena, pospíchá za bratrem do Delf, kde za zvuků zlaté Apollonovy kithary tančí s Múzami a nymfami. www.cojeco.cz

Vláda egyptského faraóna známého rovněž pod jmény Rathotis, Tut či Tutanchaton nebyla ničím pozoruhodná. Vládce se narodil roku 1355 př. n. l. a zemřel již ve svých 18 letech. Jak je tedy možné, že je jméno Tutanchamon dnes známé tak široké veřejnosti? Vděčíme za to objevu Howarda Cartera z roku 1922. Tehdy byla nalezena faraónova prakticky neporušená hrobka, obsahující mnoho vzácných předmětů. Téměř všechny hrobky ostatních faraónů byly vyloupeny už ve středověku, a tak je tento nález dodnes považován za nejvýznamnější v historii. Až magická neporušenost Tutanchamonovy hrobky měla za následek vznik příběhu o pradávné kletbě, která by postihla každého, kdo by se pokusil otevřít rakev zemřelého nebo uloupit jeho poklady. Legendu povzbudila i skutečnost, že lord Herbert Carnarvon, který celý výzkum financoval, zemřel během vykopávek. www.cojeco.cz

Kruh obřích kamenů vztyčených na Salisburské planině v Anglii dal vzniknout mnoha legendám o jejich původu. Kronikář Geoffrey z Monmouthu napsal ve 12. století, že megality byly nejprve obry přeneseny z Afriky do Irska, odkud je až v 6. století přemístil na jejich nynější místo kouzelník Merlin. Dějepisec John Aubrey žijící v 17. st. se už méně romanticky domníval, že Stonehenge postavili druidové jako svůj chrám. Archeologické výzkumy však dokázaly, že stavba pochází z doby asi 1 200 let předtím, než se druidové v Británii usadili. Tato monumentální stavba vznikla nejspíše ve třech údobích mezi lety 3 000 až 1 500 př. n. l. a sloužila původně jako chrám, královský palác nebo observatoř, z níž lidé pozorovali Slunce a Měsíc, předpovídali zatmění a vytvářeli kalendář sklizní a slavností. www.cojeco.cz

Legenda o tajemném hominidovi je v příbězích himálajských hor živá již několik staletí. Zájem zbytku světa však poprvé vyvolala v roce 1889, kdy anglický důstojník Wadel nalezl v jednom himálajském sedle v Tibetu otisky velké bosé nohy. Domorodci mu na jeho rozčilené otázky odpověděli klidným hlasem, že jde o stopy jednoho z chlupatých lidí žijících vysoko v horách. První souvislé svědectví o přímém pozorování sněžného muže Yettiho pochází od cestovatele Williama Knighta a bylo publikováno 3. listopadu 1921. Od té doby byl podobný tvor viděn či alespoň stopován v různých místech světa včetně USA, Ruska, Číny i Amazonie. Bývá označován jako yetti, almast nebo bigfoot. Nejhmatatelnějšími důkazy o existenci takového tvora ovšem stále zůstávají pouze stopy. Podle některých hypotéz jde ovšem pouze o poškozené stopy jiných, nám známých živočichů. www.cojeco.cz