DiscoverPepikHipik
PepikHipik
Claim Ownership

PepikHipik

Author: Pepík Hipík

Subscribed: 1Played: 17
Share

Description

Dobrodružství poznávání
299 Episodes
Reverse
Vojtěch Jandečka

Vojtěch Jandečka

2021-11-2312:52

Vojtěch Jandečka se narodil 3. října 1914 v Neurazech u Nepomuku.  Vyrůstal v rodině malorolníka a stejně jako rodiče byl po celý život praktikujícím křesťanem. Poté, co v roce 1936 odešel do Prahy studovat práva, byl činný v katolických studentských organizacích a po německé okupaci se zapojil do protinacistického odboje. Po smrti Jana Opletala pracoval na přípravách jeho pohřbu, který se díky účasti tisíců studentů stal manifestací odporu proti hitlerovské okupaci. Odplatou nacistů byly ruzyňské popravy, zavření vysokých škol a internace stovek mladých lidí v koncentračním táboře Sachsenhausen.  Z koncentračního tábora byl Jandečka propuštěn v roce 1942. Ve dnech českého národního povstání v květnu 1945 organizoval bojové  skupiny studentů nejen v Praze, ale i v jiných městech. Po osvobození působil při zakládání organizace studentů vězněných po 17. listopadu  1939. Tato angažovaná skupina se jasně postavila za myšlenky prvorepublikové demokracie. Vojtěch Jandečka byl činný i v  československé straně lidové. Po únoru 1948 došlo ke změnám nejen v ústředí čs. strany lidové, ale  vyměněno bylo i vedení organizace studentů perzekvovaných nacisty. I  když Vojtěch Jandečka musel odejít jako první, ve svých politických  aktivitách neustával. Na podzim osmačtyřicátého roku svolal ke svému  příteli, salesiánskému faráři, na faru do Vinoře u Prahy tajnou schůzku.  Doktorka Milada Horáková na ni přizvala další demokraticky smýšlející  osobnosti z nekomunistických stran. Podle Jandečkova vyprávění nešlo o přípravu spiknutí, ale o přátelskou  besedu a výměnu názorů. Akce však nezůstala utajena a Jandečka byl v lednu 1949 obviněn, že inicioval vznik ústředí protikomunistického  odboje. O několik měsíců později byl pro údajnou velezradu odsouzen na dvacet let odnětí svobody. Po vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti a v Praze byl vězněn na Borech a  v jáchymovských táborech. Tam onemocněl tuberkulózou páteře a v kritickém stavu byl převezen na Mírov, kde se nacházelo zvláštní  nemocniční oddělení. Vězeňská anabáze Vojtěcha Jandečky však  pokračovala. Následovala Ilava a Leopoldov. Po podmínečném propuštění na amnestii v květnu 1960 se Vojtěch Jandečka  vrátil domů. Jen s velkými obtížemi našel místo ve skladu Družstva klempířů. Krátce nato byl však spolu s dalšími jedinci znovu zatčen pro  údajnou přípravu obnovy křesťansko-demokratické strany. Městským soudem v  Praze byla jeho činnost kvalifikována jako „podvracení republiky“ a dr.  Jandečka byl odsouzen k dalším čtyřem letům odnětí svobody a dokončení  trestu prvního. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu mu byl na žádost  rodiny koncem roku 1964 zbytek trestu prominut. Do té doby Vojtěch  Jandečka strávil v nacistických a komunistických žalářích 18 let. Během pražského jara doktor Jandečka navštěvoval vysoké školy a vedl  kampaň za rehabilitaci studentů vyloučených z politických důvodů. Ač těžce nemocen, nedbal rad přátel, aby šel do důchodu, a ani po roce 1969  nepřerušil politickou práci. Stále se scházel s pamětníky z koncentračního tábora a psal směrnice, jak pracovat v ilegalitě. Věděl,  že pádu komunistického režimu se sice nedožije, ale stále se tomu snažil napomáhat. Polistopadové soudní rehabilitace se pamětník nedočkal. Zemřel uprostřed  práce 28. července 1973 v nemocnici Na Františku. Za svou aktivitu a účast v národním odboji obdržel vysoké vyznamenání od prezidenta Edvarda  Beneše. V roce 1994 Vojtěchu Jandečkovi udělil Český svaz bojovníků za  svobodu vyznamenání Za věrnost in memoriam. Autor: Petr Slinták Spolupráce: historik Michal Pehr a zvukový mistr Josef Kačírek
František Kuchař

František Kuchař

2021-11-2312:50

Příběh politického vězně Františka Kuchaře z cyklu dokumentů ZAPOMENUTÉ PORTRÉTY. František Kuchař se narodil 23. 6. 1918 v Čerčanech do rodiny poštovního  úředníka. Byl žákem tamní obecné školy a měšťanskou školu navštěvoval v  nedalekém Benešově. Poté se připravoval jako učeň na budoucí povolání  holiče. Nejprve pracoval jako pomocník v pražských holičstvích a na  konci 30. let se vrátil do Čerčan a vstoupil zde do sokolské organizace.  Za 2. světové války vypomáhal při stavbě tzv. protektorátní dálnice.  Poté byl nuceně nasazen na práci na území nacistického Německa, odkud  ovšem utekl. Podařilo se mu uniknout též z dalšího pracovního nasazení  na okupovaném polském území a v době květnových událostí pracoval na  ruzyňském letišti. Po skončení války František Kuchař převzal holičskou živnost v Čerčanech  a z příjmů z živnosti podporoval matku. František Kuchař měl též dva  mladší sourozence a nevlastního bratra Jířího Matouška. Po únoru 1948 si  dosud politicky neorganizovaný Kuchař podal přihlášku do KSČ, kam byl  přijat jako kandidát. V místní odbočce se však téměř neangažoval. V roce  1949 mu jeho zákazník z holičství nabídl členství ve „velké protistátní  ilegální organizaci.“ Také jeho nevlastní bratr se zapojil do činnosti  proti novému režimu. Protistátní organizace na Čerčansku měla nést název  „Věrni zůstaneme“. Jiří Matoušek, jemuž bezpečnostní orgány přisoudili  vedení této skupiny, zastával před únorem 1948 funkci tajemníka České  strany národně socialistické pro okres Jílové u Prahy. Po únorových  událostech byl však ze strany vyakčněn. Činnost ilegální organizace na Čerčansku byla podle Státní bezpečnosti  napojena na širší síť obdobných skupin na Vlašimsku, Kutnohorsku,  Kolínsku a Čáslavsku. Jejich rozkrytí měla za úkol rozsáhlá „Akce  Janovice“. V rámci ní proběhlo větší množství soudních procesů, které  zahrnovaly stovky obžalovaných. Vyšetřovací spisy StB v souvislosti s  „Akcí Janovice“ jim dávaly za vinu přípravu státního převratu,  shromažďování zbraní či plánování sabotážních akcí. Je přitom  pravděpodobné, že do koordinační činnosti byli infiltrováni pracovníci  Státní bezpečnosti. František Kuchař byl zatčen v lednu roku 1950 v Českých Budějovicích,  kde měla organizace „Věrni zůstaneme“ navázat nové kontakty se dvěma  důstojníky letectva. Hlavní líčení v procesu „Matoušek a spol.“  s  celkem 25 obžalovanými se konalo před Státním soudem v Praze koncem  října roku 1950.  František Kuchař byl žalován dle zákona č. 231/48 za  pokus o rozvrácení lidově demokratického zřízení a vyzvědačství. Soud mu  vyslovil trest odnětí svobody v trvání 22 let. V případě Jiřího  Matouška byl trest ještě o tři roky delší. Dále byla Františku Kuchařovi  vyměřena finanční pokuta ve výši 10.000 Kčs, konfiskace jmění, ztráta  živnostenského oprávnění a ztráta čestných práv občanských na 10 let.  Trest odsouzenec nastoupil ve věznici Plzeň-Bory. V roce 1951 byl  přemístěn do Tábora nucených prací Vykmanov II, na pracoviště třídírny  uranové rudy. Tento tábor měl mezi mukly přezdívku „likvidační“. Vězněn  byl také ve Valdicích a Leopoldově. Propuštěn byl v květnu 1960 na  podmínku. Odsouzenci tedy zbyla nadpoloviční většina trestu. V dalších  letech pracoval u státní železnice a po roce 1989 se stal členem  Konfederace politických vězňů. František Kuchař zemřel 4. 6. 1997. Cyklus autorsky připravuje Petr Slinták ve zvukové režii Josefa Kačírka. Na rozhlasovém medailonu Františka Kuchaře odborně spolupracoval  badatel Jaroslav Vaňous. Archivní ukázku natočenou roku 1968 zaznamenal a poskytnul Vlastimil Venclík.
Dagmar Skálová

Dagmar Skálová

2021-11-2211:35

Na Dagmar Skálovou se v roce 1949 s žádostí o spolupráci obrátila důstojnická odbojová skupina vedená majorem Prokešem a právníkem Borkovcem. Dagmar Skálová spolu s Jiřím Navrátilem a Jiřím Řehákem zapojila starší skauty, kteří měli působit jako spojky a zajišťovat zásobování a lékařské ošetření. Vojáky však pravděpodobně už od začátku sledovala tajná policie a v den akce postupně celou skupinu, včetně asi stovky skautů, pozatýkala. Zadrženým skautům se zejména pomocí morseovky podařilo domluvit na stejné výpovědi, tedy že v ulicích Prahy hráli noční bojovou hru. Během vyšetřování se Dagmar Skálová chovala velmi statečně a všechnu vinu brala na sebe. Předpokládala, že jako ženu ji komunisté nepopraví, a tvrdila, že mladí skauti o plánech na převrat nic netušili. V procesu Skálová a spol. tak bylo nakonec obžalováno třiadvacet a odsouzeno pouze devět skautů. Sama Dagmar Skálová byla ovšem pro velezradu odsouzena na doživotí. „Cestou ze soudní síně mi pak povídá bachařka: »Skálová, co jste tak veselá? To jdete domů? « Já na ni, že ne, že mám doživotí. Nevěřila mi. A já přitom myslela na kluky z našeho skautského střediska, na ty, kteří snad ve stejné chvíli odcházeli domů,“ vzpomínala později Skálová. Druhý nejvyšší trest, dvacet let, byl udělen Jiřímu Navrátilovi, později dlouholetému starostovi Junáka, třetí Františku Falerskému, patnáct let. „V organizaci převratu jsme byli někde na konci, za což tresty byly úplně jiné. Ale z propagačních důvodů potřebovali udělat skautskou protistátní skupinu, kde na prvním místě musela být Dagmar Skálová, která to organizovala, a já jsem byl její zástupce. Takže ona dostala doživotí a já jsem dostal dvacet roků,“ popisoval Jiří Navrátil, zesnulý před dvěma lety. Celý pokus o převrat vyústil v pět politických procesů, v nichž padlo šest rozsudků smrti. Manžel Dagmar Skálové, skautský vedoucí Karel Skála, dostal trest ve výši čtyřiadvaceti let. Z doživotního trestu strávila Dagmar Skálová ve vězení dlouhých šestnáct let a nepoddala se ani tam: roku 1956 patřila do skupiny politických vězeňkyň, které napsaly protestní dopisy o porušování lidských práv v tehdejším Československu generálnímu tajemníkovi OSN. Kvůli tomu se jí také netýkaly amnestie na začátku 60. let, propuštěna byla až v roce 1965. Za svůj životní postoj založený na skautských ideálech svobody, demokracie a odpovědnosti vůči svému okolí byla Dagmar Skálová v roce 1997 vyznamenána Řádem Tomáše Tomáše Garrigua Masaryka. Celkem bylo během komunistické totality odsouzeno na 600 skautů a skautek, tisíce byly vystaveny šikaně, jedenáct zaplatilo cenu nejvyšší. Dagmar Skálová i Karel Skála skautovali nejdříve v Plzni a později v Praze, kde založili středisko Šipka. Rozhlasový dokumentární medailon o někdejší politické vězeňkyni a významné české skautce Dagmar Skálové v rámci cyklu Zapomenuté portréty. Autor rozhlasového dokumentu: filmový historik Petr Slinták Zvuk: Josef Kačírek
Klement Lukeš

Klement Lukeš

2021-11-2112:53

Klement Lukeš se narodil 2. listopadu 1926 v Rakvicích na jižní Moravě. I  přesto, že byl od začátku života nevidomý, dokázal dobře komunikovat s  okolím. Úsek raného dětství chlapci vtisknul základní potřebu a  dovednosti společenské komunikace. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl  přijat v roce 1934 a setrval tam až do roku 1946. Ve škole prospíval  díky své výborné paměti velmi dobře. Věnoval se též hře na klavír a  ladění pián. Protože tíhnul k literárním oborům, využil mimořádné poválečné  příležitosti a přihlásil se ke studiu na politické a sociální škole.  Postupně se jeho společenské kontakty rozrůstaly do té míry, že se  stýkal s nejznámějšími umělci i politiky. Studium přerušil, protože ho  coby příznivce poválečných změn lákalo zaměstnání konzultanta v aparátu  KSČ. Už od začátku 50. let se však Lukešův vztah k prováděné  komunistické politice začal proměňovat. V polovině 50. let se pamětníkův život zkomplikoval tím, že veřejně  zaujal k politice KSČ kritické stanovisko a navíc udržoval čilé kontakty  s jugoslávskými emigranty a diplomaty. Se svým kolegou Eduardem Novákem  byl Lukeš považován za předního stoupence na Sovětském svazu méně  závislé a demokratičtější socialistické politiky. Po celá 50. léta se  přitom pamětník dokázal pohybovat v blízkosti vlivných osobností a z  toho také informačně profitovat. Od druhé poloviny 50. let působil jako pracovník Osvětového ústavu a v  rámci svých společenských aktivit udržoval řadu kontaktů. I proto byl  policejně sledován a nakonec v roce 1961 Státní bezpečností zatčen.  Padlo na něj podezření z vyzvědačství ve prospěch Jugoslávie a byl  obviněn z toho, že předává citlivé informace nepřátelským diplomatům.  Žaloba nakonec byla i z mezinárodněpolitických důvodů stažena. Po ukončení vazby měl Klement Lukeš přikázány pouze dělnické práce a byl  vypovězen z Prahy. Nakonec nastoupil do brněnské Drutěvy, aby se vyučil  kartáčníkem. Po dalších peripetiích došlo v roce 1965 k prominutí  zákazu působení v hlavním městě. Protože coby nevidomý hledal Lukeš  obživu obtížně, byla mu vykázána práce bibliografa ve Slepecké knihovně a  tiskárně v Praze. V roce 1968 se stal na krátkou dobu ředitelem vzdělávacího institutu a  po vojenském obsazení Československa přešel jako odborný pracovník do  Ústavu pro výzkum veřejného mínění, odkud byl v roce 1973 propuštěn jako  politicky nezpůsobilý. Opět byl přinucen vrátit se k manuální činnosti.  Stal se domáckým dělníkem invalidního družstva Obzor a jeho  zaměstnancem byl až do roku 1989. Postavení Klementa Lukeše bylo do značné míry disidentské i v letech  takzvané normalizace. Přes přísný dohled tajné policie a navzdory  represím ze strany režimu, Lukeš kladl odpor tehdejší moci. Ve  spolupráci s řadou přátel a s pomocí manželky organizoval vydávání  zakázaných knih, které pak pro nevidomé nahrával na magnetofonové pásky.  Podílel se na čilých stycích s emigranty a distribuoval literaturu  dodanou ze zahraničí. Klement Lukeš též patřil mezi první signatáře  Charty 77 a po roce 1989 se stal se členem Správní rady Nadace Olgy  Havlové. V roce 2000 obdržel prezidentské vyznamenání za zásluhy o stát.  Krátce nato, v den svých čtyřiasedmdesátých narozenin, zemřel. Autor dokumentu: Petr Slinták. Spolupracovali: historik Ondřej Vojtěchovský a zvukový mistr Josef Kačírek
František Suchý

František Suchý

2021-11-0913:40

František Suchý se narodil 17. dubna 1927 v Praze. Františkovi rodiče se  snažili syna od začátku vést k etickým hodnotám a chlapce toto  ovlivnilo na celý život. Roku 1932 se jeho otec stal ředitelem pražského  krematoria, kde mu byl přidělen i služební byt. Neobvyklé místo získal  ve výběrovém řízení jako zahradní architekt schopný spravovat i přilehlý  urnový háj. Za protektorátu v krematoriu začali spalovat oběti politických vražd z  Pankráce i Kobylis. Františkovi tehdy bylo šestnáct let a musel  zapisovat jména těch, kteří byli před pár hodinami popraveni. Františkův  otec nesměl vyzrazovat jména popravených, musel je evidovat, a papíry  předávat okupantům. Popel obětí měl kompostovat. Tajně jej však  schovával, čímž riskoval vlastní život. Během války bylo takto v  ilegální třetí směně zpopelněno kolem 2200 osob, jejichž jména většinou  František Suchý starší zaznamenal. Do kompostu pak dával obyčejný popel,  který v případě potřeby ukazoval při kontrole. Během Pražského povstání se František Suchý spolu se spolužáky zapojil do bojů. Jak praví, byl šťasten, že se Češi zbavili okupantů, ale radost z Rudé armády neměl. O  poměrech v Sovětském svazu, tamní tajné policii NKVD a politických  perzekucích se podle pana Suchého po válce ledacos proslýchalo.  František Suchý maturoval v roce 1947 a s touhou stát se konstruktérem  nastoupil ke studiu na vysoké škole. Tam ho zastihly i únorové události.  Zúčastnil se nočního pochodu studentů na Hrad, kde delegaci přijal  prezident Beneš. František Suchý coby člen národně socialistické strany začal vydávat  letáky a šířit projevy Tomáše Garrigua Masaryka. Ve svém autě nechal  přespat agenta Jaroslava Koudelku. Přátelé pana Suchého uvažovali o  emigraci, on nikoli. Poté, co v krematoriu viděl, jak tam opět vozí těla  popravených rozhodl se k zapojení do odboje. Jeho otec opět schovával  popel obětí totalitního režimu. Urny popravených byly pak anonymně  ukládány ve společném pohřebišti. Příbuzní byli o kremaci informováni,  ovšem nesměli vidět ani tělo, ani být přítomni obřadu. Mladý František  držel v ruce i urnu Milady Horákové. Po zatčení agenta Koudelky policisté zatkli v roce 1952 i Františka  Suchého. Začaly první výslechy v Bartolomějské ulici. Otec byl zadržen  po dvou měsících a matka těsně před procesem. Manželé Suší přitom byli  krátce zatčeni už v roce 1949 pro pomoc jiné rodině při útěku za  hranice. V pozdějším politickém procesu byli odsouzeni na 4 a 4,5 roku  odnětí svobody. Vyšetřování trvalo čtvrt roku a rozsudek pro Františka  Suchého mladšího zněl 25 let vězení. Za nejhorší kriminál pan Suchý považoval Mírov. Na Bory a Leopoldov se  ovšem dostal až v letech pro politické vězně příznivějších. V Opavě směl  pracovat v technickém ústavu, takže bylo vyloučeno, aby ho bachaři  týrali. I tam si ovšem prošel korekcemi o hladu a tvrdé loži. Důvody  mohly být různé: stačilo nepozdravit nebo mít špatně uklizeno v cele. Na  Mírově pracoval jako jediný laik mezi uvězněnými kněžími. Do roku 1960 se pohyboval pouze mezi politickými vězni, až poté se mezi  ně začali dostávat skuteční zločinci. Propuštěn byl na podzim roku 1964  po odpykání poloviny délky trestu. O dění venku byl dobře informován a  svět přede zdmi žaláře ho nepřekvapil. Zaměstnali ho coby zámečníka ve  Vršovicích a po jedenácti letech až do důchodu pracoval v konstrukci  podniku Kovodílo. Autor: Petr Slinták Spolupracovali: historik Martin Tichý a zvukový mistr Josef Kačírek
Přítulíček

Přítulíček

2021-11-1010:37

Sci-fi povídka Romana Splítka s názvem "Přítulíček" z armádního prostředí. Zamilovat se je tak snadné i pro stroje budoucnosti a stejně jako v životě lidském občas zamilovaný šlápne vedle. Povídku načetl Jaroslav Someš.
Důchod

Důchod

2021-11-0911:46

Odchod do důchodu je jen tak nepotká, předčasný důchod až ve stovce a tak se parta kamarádů domluví, jak napálit systém. A pak se to zvrtne. Sci-fi povídka Leoše Kyši v podání Jaroslava Someše.
Komunikační popel

Komunikační popel

2021-10-2814:03

Sci-fi povídka Autor: Pavel Svoboda Čte: Jiří Trnka Hudba a zvuk: Josef Kačírek
Rozhlasový dokument pořadu Džavotanie | Scénář: Viera Kučerová | Herci: Viera Kučerová, Richard Trsťan, Martin Matejka, Dušan Kollár, Gabriel Sedlák | Host: Zlata Fořtová | Režie, hudební dramaturgie a zvuk: Josef Kačírek
Soubor pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové z česko-slovenského vzdělávacího projektu. Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
Zlatý Janko

Zlatý Janko

2021-11-0505:10

Pohádka z česko-slovenského projektu pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové. Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
Zahrajova príhoda

Zahrajova príhoda

2021-10-2903:57

Pohádka z česko-slovenského projektu pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové. Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
O zajkovi Kubkovi

O zajkovi Kubkovi

2021-10-2805:03

Pohádka z česko-slovenského projektu pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové. Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
O studničke

O studničke

2021-10-2705:25

Pohádka z česko-slovenského projektu pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové. Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
Pohádka z česko-slovenského projektu pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové. Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
Pohádka z česko-slovenského projektu pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové. Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
O kĺbočku

O kĺbočku

2021-10-2405:10

Pohádka z česko-slovenského projektu pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové. Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
Nepodarene písmenka

Nepodarene písmenka

2021-10-2205:01

Pohádka z česko-slovenského projektu pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové. Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
Janko Hraško

Janko Hraško

2021-10-2203:31

Pohádka z česko-slovenského projektu pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové. Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
Dodkova čiapočka

Dodkova čiapočka

2021-10-2104:16

Pohádka z česko-slovenského projektu pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové. Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
loading
Comments 
Download from Google Play
Download from App Store