Na Dagmar Skálovou se v roce 1949 s žádostí o spolupráci obrátila důstojnická odbojová skupina vedená majorem Prokešem a právníkem Borkovcem. Dagmar Skálová spolu s Jiřím Navrátilem a Jiřím Řehákem zapojila starší skauty, kteří měli působit jako spojky a zajišťovat zásobování a lékařské ošetření. Vojáky však pravděpodobně už od začátku sledovala tajná policie a v den akce postupně celou skupinu, včetně asi stovky skautů, pozatýkala.

Zadrženým skautům se zejména pomocí morseovky podařilo domluvit na stejné výpovědi, tedy že v ulicích Prahy hráli noční bojovou hru. Během vyšetřování se Dagmar Skálová chovala velmi statečně a všechnu vinu brala na sebe. Předpokládala, že jako ženu ji komunisté nepopraví, a tvrdila, že mladí skauti o plánech na převrat nic netušili. V procesu Skálová a spol. tak bylo nakonec obžalováno třiadvacet a odsouzeno pouze devět skautů.

Sama Dagmar Skálová byla ovšem pro velezradu odsouzena na doživotí. „Cestou ze soudní síně mi pak povídá bachařka: »Skálová, co jste tak veselá? To jdete domů? « Já na ni, že ne, že mám doživotí. Nevěřila mi. A já přitom myslela na kluky z našeho skautského střediska, na ty, kteří snad ve stejné chvíli odcházeli domů,“ vzpomínala později Skálová.

Druhý nejvyšší trest, dvacet let, byl udělen Jiřímu Navrátilovi, později dlouholetému starostovi Junáka, třetí Františku Falerskému, patnáct let. „V organizaci převratu jsme byli někde na konci, za což tresty byly úplně jiné. Ale z propagačních důvodů potřebovali udělat skautskou protistátní skupinu, kde na prvním místě musela být Dagmar Skálová, která to organizovala, a já jsem byl její zástupce. Takže ona dostala doživotí a já jsem dostal dvacet roků,“ popisoval Jiří Navrátil, zesnulý před dvěma lety.

Celý pokus o převrat vyústil v pět politických procesů, v nichž padlo šest rozsudků smrti. Manžel Dagmar Skálové, skautský vedoucí Karel Skála, dostal trest ve výši čtyřiadvaceti let.

Z doživotního trestu strávila Dagmar Skálová ve vězení dlouhých šestnáct let a nepoddala se ani tam: roku 1956 patřila do skupiny politických vězeňkyň, které napsaly protestní dopisy o porušování lidských práv v tehdejším Československu generálnímu tajemníkovi OSN. Kvůli tomu se jí také netýkaly amnestie na začátku 60. let, propuštěna byla až v roce 1965.

Za svůj životní postoj založený na skautských ideálech svobody, demokracie a odpovědnosti vůči svému okolí byla Dagmar Skálová v roce 1997 vyznamenána Řádem Tomáše Tomáše Garrigua Masaryka.

Celkem bylo během komunistické totality odsouzeno na 600 skautů a skautek, tisíce byly vystaveny šikaně, jedenáct zaplatilo cenu nejvyšší.

Dagmar Skálová i Karel Skála skautovali nejdříve v Plzni a později v Praze, kde založili středisko Šipka.

Rozhlasový dokumentární medailon o někdejší politické vězeňkyni a významné české skautce Dagmar Skálové v rámci cyklu Zapomenuté portréty.

• Autor rozhlasového dokumentu: filmový historik Petr Slinták


• Zvuk: Josef Kačírek