Jakožto cestovatel jsem zatím velký klikař, uznává známý architekt Petr Kolář, s nímž přinášíme rozhovor v říjnovém vydání Reportéra. Zde ho nabízíme i v podobě podcastu. Zatímco první část povídání je volně přístupná všem, druhá polovina o samotné havárii expediční tatry z počátku letošního září je k dispozici předplatitelům Reportéra.

Co ve druhé polovině mimo jiné zazní? „Startovali jsme z uzbeckého Samarkandu, což je město na Hedvábné stezce, kde jsme strávili dva dny. Potom Uzbekistán, Kyrgyzstán, a v Tádžikistánu jsme jeli pamírskou magistrálou podél afghánské hranice.“ popisuje Petr Kolář. „Takže polopoušť, nad vámi sedmitisícové hory, sami se dostanete do výšky čtyř a půl tisíc metrů. Krása.“

Tatra se zřítila do zhruba patnácticentimetrové hloubky, kde ji zachytily stromy. „Po počátečním šoku jsme zjistili, že se můžeme hýbat, a začali fungovat. Bylo jasné, že za hodinu klesne teplota na nulu, a tak tam nemůžeme zůstat. Sice jsme přežili pád, ale to ještě neznamená, že opravdu přežijeme - pořád jsme například nevěděli, jestli nemáme vnitřní zranění. Byli jsme bosí, v trenýrkách a tričku, neměli telefony, nic - všechno zůstalo v autě nebo vyletělo ven, A tak jsme auto připoutali ke zbylým stromům, nejlehčí z nás do něj vlezl, ostatní udělali hada a začali vynášet nalezené věci. Věřte mi, že objevená čelovka má v tu chvíli hodnotu diamantu, péřovka taky, o satelitním telefonu nemluvě…“

Z podcastu je zřejmé, jak těžce hledá Petr Kolář slova pro popis toho, co během pádu prožíval. „Prožil jsem jakési vidiny, o kterých moc nechci mluvit, ale budou mě nadosmrti provázet. Od té doby přemýšlím, jestli nad námi nestál nějaký strážný anděl, a spíš bych řekl, že stál. Všichni jsme měli umřít. Někdo shůry ale zabojoval a zachránil nás.“