Stopem do Ósaky: Poslední bouračka a za tmy do Ósaky. Řidiči číslo 279, zastavíš mi před nějakým barem?
Description
Už třetí den jsem v Ósace. Nemít v mobilu tisíce fotek, tak ani nevěřím, že jsem během jara prostopoval celou Asii. Opravdu jsem dostal pěstí v Íránu? Vážně jsem projel celý Pákistán s ozbrojenci? A co ta noc mezi pohřebními hranicemi ve Váránasí - za byla skutečná, nebo se mi zdála?Asi to tak bude: 279 řidičů se mnou překonalo zhruba třicet tisíc kilometrů, teď zbývá popsat poslední čtyři.Když jsem se v úterý za svítání probudil v chatičce sloužící coby autobusová zastávka, byl jsem dokousaný od komárů a venku lilo, ale to už člověk neřeší. Věděl jsem, že to mám do cíle posledních čtyři sta kilometrů, které nějak dojedu. Tělo vydrželo; na rozdíl od poslední cesty přes Afriku, kdy jsem v Maroku tři dny bojoval s těžkou malárií...Protože bylo potřeba nabít alespoň telefon, proběhl jsem deštěm do vesnice a narazil na otevřenou autodílnu."Můžu si sednout a nabíjet?"Japonci jsou hodní - přinesli mi teplé kafe z automatu a já jim tam pak strašil čtyři hodiny. Když konečně vykouklo slunce, mezi terasovitými rýžovišti jsem se vrátil na silnici, kde zrovna jela opačným směrem moc hezká čtyřicetiletá Japonka se dvěma syny a spoustou košů, beden nebo plyšáků; malé auto bylo úplně narvané. Všimla si mě, tak auto otočila a za chvíli otevírala okno: "Kam máš namířeno?""No po pobřeží na sever.""My sice jedeme na úplný jih Japonska, ale chceme tě aspoň třicet kilometrů vzít, počkej."Starší syn si posadil na klín brášku, bráška si posadil na klín brontosaura, tak vznikla skulinka pro mě. Moře po levé ruce bylo plné ostrůvků, voda průzračná, nad hladinu skákali delfíni, krása."Už ale fakt jeďte dolů," přemlouval jsem je po těch třiceti kilometrech. Japonka mě normálně objala, dostal jsem i letmou pusu na tvář, nic podobného deset týdnů neproběhlo ani náznakem. Chvíli jsem byl v šoku, ale to už zastavila zvláštní osoba s rouškou přes většinu obličeje.